Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » DNA prozradí vše - Kapitola 7.

20.11.2009 (17:45) • Freecoollinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1534×

Kapitola 7. – Edward

Seděl jsem u sebe v pokoji a přemýšlel o tom co se právě stalo. Ani jsem nevěděl kde ta její mamka leží v jaké nemocnici. Ale Bella přijela z Kalifornie tak že by někde tam? Seděl jsem tam a koukal do zdi. Nakonec jsem se rozhodl se zvednout a jít na moje no spíš naše místo s Bellou. Nikdo o tom místě neví. Jen já a ona. Chápal jsem Bellu že chce jet navštívit matku ale proč proboha nepočkala alespoň do rána a neletěla letadlem? Měl jsem tolik nezodpovězených otázek a když jsem slyšel Jimmovo myšlenky ve kterých si přehrával pořád dokola nějakou písničku začal jsem mít podezření že přede mnou něco tají. Seděl jsem na útesu a pozoroval moře. Byl jsem tam až do stmívání a taky jsem tam proseděl celou neděli a vůbec se nezajímal o okolní svět. Teprve když jsem uslyšel ve vzdálenosti několika kilometrů mobilní vyzvánění zjistil jsem že mi Bella nevolá ani nepíše SMS a to myslím že by udělala. No nevím třeba je hodně zaměstnaná a nemá čas navíc taky na rozdíl ode mě potřebuje spát a tak různě. V pondělí ráno jsem zase šel do školy. Seděl jsem na hodině anatomie a poslouchal profesora jak tam něco vysvětluje. Mezi tím se ke mně dostaly něčí myšlenky.

„Chudák Cullen vypadá dost ztrápeně. Divím se že šel do školy po tom co se stalo.“ Slyšel jsem a ostatní byly skoro stejné. Nechápal jsem jak to myslí až když jsem uviděl dnešní noviny.

Mikrospánek zase zabíjel tentokrát to odnesli dva studenti  z Darthmouthské university.

Na 220 kilometru dálnice F55 havarovalo stříbrné Audi TT. Řidič ani spolujezdkyně náraz do sloupu ve dvou set kilometrové rychlost nepřežili. Jeli navštívit matku do Chicagské nemocnice po těžké autonehodě……

Ani jsem ten článek nedočetl a běžel do svého pokoje. Alice ještě neodjela a tak jsem měl alespoň malou oporu. Řekl jsem Alici co se stalo a úplně se zhroutil. Nezmohl jsem se skoro na nic. Alice dopadla skoro jako já. Měl jsem pocit že mě půlka chybí a ta bolest zabije moje tělo. Znovu jsem se rozeběhl na svoje místo. Sotva jsem tam doběhl už jsem ležel na zemi a nechával se sžírat bolestí. Vzpomínal jsem na Bellu. Vzpomněl jsem si na ten víkend. Víkend který změnil všechno.

Nemohl jsem se dočkat desáté ranní kdy jsme se měli sejít. Když jsem slyšel jak jde pomalu dolů udělal jsem to samé a šel taky na místo setkání. Pak jsme se rozešly směrem do města. Ukazoval jsem jí všechny možné krámky. Prošly jsme celé město i takové uličky dobré na schovku. Vyprávěl jsem jí o každé památce ve městě a sledoval ji jak se dozvídá nové informace. Zahltil mě úplně nový pocit který jsem ještě nezažil. Nejradši bych jí o sobě řekl všechno co vím. Pak jsem jí zavedl do restaurace na oběd. Objednala si steak. Já jsem si objednal nějaký salát nebo co to bylo. Po chuti jsem to nepoznal. Hlavně jsem pozoroval jí. Chvíli jsme si o něčem povídali a pak jsem zaplatil. Pak jsem pokračoval v pohlídce města a vzal jsem i blízké okolí města. Napadlo mě že bych jí mohl ukázat moje místo. Chtěl jsem aby viděla můj kousek světa bez toho aniž bych jí řekl kdo doopravdy jsem. Byly jsme domluveni zase jako včera a tak jsem v deset čekal na místě setkání. Bella ale nepřicházela. Bylo půl jedenáctý a to už jsem stál u jejích dveří a klepal na ně tak jak jsem mohl abych je nevyboural. Pak otevřela. Vypadala roztomile když byla rozespalá. Zase mě zavalil nový pocit jaký jsem neznal. Rychle jsem jí řekl že jsem měl o ní strach a posadil se do křesla a čekal až bude připravená vyrazit. Když vylezla myslel jsem si že vylezla nejkrásnější osoba na světě. Rose by se mohla jít bodnout. Odvedl jsem jí k autu a ani nevnímal to že si myslela že moje auto je to co jsem jí chtěl ukázat. Nasedla si do auta a já se rozjel směrem k pobřeží. Pak jsem jí zavedl do lesa a pozoroval její reakci na toto místo. Byla uchvácena a já byl společně s ní. Řekla mi že je to jako místo které si vysnila k místu na meditování. Věděl jsem o co jde ale nikdy jsem to nezkoušel. Chtěla to vyzkoušet se mnou a tak si sedla na zem a říkala mi co mám dělat. Já jsem jí ovšem neposlechl a jen jsem na ní visel pohledem. Když dokončila cvičení musela do mě šťouchnout abych se probral. Pak jsme dojeli do kina. Výběr filmů nebyl nic moc a tak jsme se domluvily na nějaké komedii. Nakonec to byla romantická komedie. A když jsem poprvé viděl vyznání lásky v tom filmu uvědomil jsem si co se stalo. Zamiloval jsem se. Zamiloval jsem se do ní. Při každém polibku jsem se koukal na ní a představoval si jak bych jí líbal. Nevěděl jsem ovšem jestli ona cítí to samé ke mně. Byl jsem na vážkách a to se mi vůbec nelíbilo. Po kině jsme odjeli na koleje. Po necelých pěti měsících už jsme měli odevzdávat naše projekty a my se setkávaly každou volnou chvilku abychom to měli perfektní. V hlavně studentů se rodily myšlenky že spolu něco máme. Ani neví jak bych byl rád kdyby to byla pravda. A Pak přišlo to osudné odpoledne. Měli jsme se zase sejít na úplně poslední dokončovací schůzku. Seděli jsme na Bellině posteli a navrhovali co kam ještě umístit. Tentokrát byla pořád v opozici. Už mě to docela dost rozčilovalo a nejvíc mě dopálila odpověď že neví. Pak spojila naše rty a já se konečně dočkal toho vytouženého. Oplácel jsem jí polibky a pomalu se jí podával aby ona mohla vést tempo. Najdenou jsem si uvědomil že bych se nemusel ovládnout a byl v nejvzdálenějším koutu pokoje. Viděl jsem na Belle jak neví co si má myslet a to jsem nevěděl ani já. Řekl jsem jí že nemůžu. Nechtěl jsem aby věděla kdo jsem ne teď když vím že je na tom úplně stejně jako já. Seděl jsem u sebe v pokoji a přemýšlel o všem. Pak se přišla omluvit a my zase dodělávaly náš projekt který jsme nedodělali. Celý týden se chovala divně a protože jsem neslyšel její myšlenky nevěděl jsem proč. Pak když chtěla abych za ní přišel byla trochu nervózní. Vysvětlovala mi co provedla. Upřímně jsem byl trochu překvapený když jsem se dozvěděl co objevila. Žádala vysvětlení a tak jsem jí ho dal. Poslouchala mojí a všech historii s velkým zájmem. Zeptal jsem se taky na její minulost. Ale pak se to zvrtlo. Zazvonil její mobil a já viděl na jejím obličeji jak se tváří. Vypadala jako že musí udělat něco co nechce a pak přišla s tím že je její mamka v nemocnici a že za ní musí okamžitě jet.

Nevím kolik nocí jsem tu proležel ale pokaždé když jsem zavřel oči byť jen na jedinou sekundu viděl jsem její rozesmátou tvář a její čokoládově hnědé oči. Viděl jsem její stydlivou tvář když mi říkala o tom jak mi udělala rozbor DNA a jak odjížděla za mamkou do nemocnice. Připomnělo mi to slova která řekla těsně před tím něž odjela.

„Věř tomu nebo ne i když se mi stane cokoliv já budu v pořádku“

Přemýšlel jsem nad tím co to mělo znamenat. Věděla snad že umře nebo mi to říkala jen tak. Nechtělo se mi věřit tomu že by věděla že umře. Kdo by totiž věděl co se stane kromě Alice. Alice. Jak to že neviděla že se tohle Belle stane? Dyť ona nevidí nerozhodnuté věci. Znova jsem zavřel oči a představoval si Bellu kterou už nikdy neuvidím. Už nikdy neucítím její vůni která mě doháněla k šílenství. No vlastně mohl bych ji znova cítit v jejím pokoji zůstalo spoustu věcí. Rozeběhl jsem se zase zpět ke koleji. Alice na mě už čekala s připraveným klíčem. Nechala mě samotného a za to jsem jí byl věčný. Lehl jsem si na její postel a vdechoval jsem její vůni. Nakonec jsem stejně musel odejít protože ten pokoj museli vyklidit. Nechal jsem si její fotky které měla na nočním stolku. Fotku na které byla se mnou dokonale šťastná. Taky jsem si vzal její oblíbený šátek který neustále nosila i když se k danému modelu nehodil. Odešel jsem z pokoje a vrátil se do svého. Kde seděla Alice.

„Edwarde, pojeď se mnou domů. Přijdeš na jiné myšlenky. Alespoň to zkus už tady chodíš jako mrtvola několik dnů a já se na tebe nehodlám takhle furt koukat“ rozčilovala se Alice a měla pravdu jako vždy. Poslechl jsem jí a sbalil si svoje věci. Odhlásil se ze školy a jel s Alicí na letiště. Těsně před tím než jsem nastoupil do svého auta doběhl mě učitel s projektem a tím že jsme nejlepší. Hm, sbalil naší společnou práci s Bellou a nakonec se podíval na budovy kde jsem se stal nejšťastnějším upírem a kde jsem o lásku svojí existence přišel. Zabouchl jsem dveře a nechal Alici řídit. Dojeli jsme na letiště v Montrealu a sedli na první letadlo do Seattlu. Asi za šest hodin jsme byly v Seattlu. Všichni už tam na nás čekali protože jim Alice vysvětlila všechno od začátku. Sice už o Belle věděli protože jsem to jednou rozebíral s Carlislem a těšili se protože jsem plánoval jim jí představit o hlavních prázdninách. Všichni se tvářili hrozně smutně dokonce i Emmett který je vždy plný vtipu. Doma jsem jim ukázal alespoň fotku i když ta nebyla tak úžasná jako ona kdyby byla živá. Vyprávěl jsem jim jak jsme se dali dohromady a tak různě. V podstatě jsem jim převyprávěl celý půlrok s Bellou. Alice pak přidala historky z nakupování. Je pravda že mi tohle povídání pomohlo přijít na jiné myšlenky ale jak mile jsem byla zase sám ve svém pokoji dopadlo na mě vzpomínání a představování si toho jaké by to bylo kdyby tu mohla být se mnou a poznat tyhle úžasné lidi(upíry). Ve Forks jsem zůstal celé léto. Chodil jsem s Alicí nakupovat bez výmluv že nemůžu a s Emmettem jsem zápasil a snažil se co nejméně používat svojí schopnost. Snažil jsem se prostě dělat věci u kterých jsem nemusel myslet na Bellu. Protože i malá vzpomínka mě bolela jako právě v ten den kdy jsem se to dověděl. Za to léto jsem se taky naučil žít bez ní a dalo by se říct že se věci vrátily do normálu. Alespoň před ostatními. Když skončily prázdniny což se mi tentokrát zdálo jako hrozná doba jel jsem zase na vysokou. Znovu jsem začínal jako prvák ale vůbec mi to nevadilo. Protože jsem si vybral obor který studovala Bella. A tak jsem se vzdal medicíny a vrhl se na biochemii. Tentokrát se pojedu podívat na Aljašku. Odjel jsem na Aljašku společně ještě s Emmettem a Rose.

Dostali jsme pokoje a neštěstí ho mám společný s Emmettem jenom Rose má smůlu a musí prý být na pokoji s nějakou blondýnou. V jejích myšlenkách jsem uviděl i její tvář dost mi připomínala Bellu až na to že ta holka byla blondýnka s brýlemi a tmavě modrýma očima.

Šel jsem na první hodinu na nové škole a čekal co se z toho vyklube. Sedl jsem si na místo do první řady a čekal až přijdou i ostatní a profesor. Vedle mě si sedla ta samá dívka jako v Rosaliině myšlence. Seděl jsem vedle ní a vůbec jsem neslyšel její myšlenky. Seděla zatím ke mně zády protože se bavila s nějakou dívkou ale řekl bych že je to ta samá z té myšlenky. Když se otočila a uviděla mě ztuhla a její srdce začalo bít rychlostí blesku. Nadechl jsem se a ucítil už tak dlouho neucítěnou vůni. Byl jsem si stoprocentně jistý že je to Bella ale jak to že není mrtvá.

„Bello?“ pokusil jsem se jí oslovit. Pohlédla na mě

„Mluvíš na mě? Ale já nejsem Bella já se jmenuju Kate Dawsnová“ opravila mě ale já si byl jistý

„Bello přede mnou si na nic hrát nemusíš“ řekl jsem jí.

„Ale já nejsem Bella a nikdy nebyla“ snažila se mi přesvědčit ale její srdce jí prozrazovalo. V tu chvíli přišel učitel a hodina mohla začít. Chtěl jsem po Belle vysvětlení jak to že není mrtvá a je z ní blondýnka. Hodina skončila a já si na ní počkal před třídou.

Autor: Freecoollinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek DNA prozradí vše - Kapitola 7.: