Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » DNA prozradí vše - Kapitola 1.

25.10.2009 (09:00) • Freecoollinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2523×

Kapitola 1.

Je nedělní ráno a já sedím se svým nejlepším přítelem Jimmym v letištní hale na mezinárodním letišti na okraji San Francisca. S Jimmem jsme akorát stihly dokončit zimní semestr a ukončit tak první pololetí prváku studia na vysoké škole. Zase se stěhujeme. Posledních 6 let neděláme nic jiného něž studování a stěhování. Zprvu jsem nechápala proč, ale pak mi Jimmy nabídl vysvětlení, které bylo… no jak to říct prostě neuvěřitelné. Když jsem si na to vzpomněla, zahltil mě pocit výčitek, proč tohle všechno vlastně dělám. Asi proto, že jsem tehdy jinou možnost neměla, asi proto že jsem Jimma v té době milovala. Koukala jsem do blba a nic nevnímala jako vždycky, když jsem nad něčím hluboce bloumala. Z dáli jsem slyšela Jimmům hlas.

„Belli, Belli, už nám to letí tak pojď“ slyšela jsem pobídku a tak se zvedla a vzala si příruční zavazadla a pokračovala směrem k letadlu.

V letadle jsem se konečně probrala ze svého bloumání nad minulostí se slovy, že už jí stejně nezměním.

„Bello, zase si přemýšlela nad tím, co jsem ti na konci semestru řekl?“ slyšela jsem vedle sebe na sedadle Jimma.

„Nojo, dyť mě znáš že teď nemyslím na nic jiného. Víš, pořád mi to nějak nejde do hlavy, že mi těch skoro šest let nebylo nějak podezřelé, tohle stěhování futr někam jinam,“ odpověděla jsem mu už snad naučenou odpověď.

„Ty Jimme, proč vlastně jedeme do Montrealu? Vždycky jsme se zatím drželi ve Státech.“ Nechápala jsem proč musíme do Kanady. V Berkeley jsme se měli hrozně fajn a dalo by se říct, že jsem si po letech našla další normální kámošku. Jenomže pak přišel Jimmy s tím, že musíme zase někam jinam.

„Víš Moulien si myslí, že by bylo lepší kdybychom byli v Kanadě než ve Státech,“ řekl a nasadil si sluchátka, která dostal od letušky. Já měla sluchátka svoje a připojila je k MP3 kterou mám vždy u sebe. Pustila jsem si Beyonce –Halo na nekonečné opakování a znovu přemýšlela, proč se tohle všechno musí dít zrovna mě. Zahleděla jsem se tedy do minulosti před šesti lety…

Bylo mi tehdy čtrnáct. S Jimmym jsme tenkrát spolu chodily, pokud se to tak dá říct. Seděla jsem doma, čekala na Jimma až přijede z tréninku. Byli jsme domluvení, že se společně budeme učit na test z angliny, která nikomu moc nejde. Potom jsem měla naplánováno, že si pustíme nějaký pěkný filmík. Mamka s taťkou před pěti minutami odjeli do divadla, a tak jsme měli barák pro sebe. Jenže Jimmy měl zpoždění už skoro hodinu. Myslela jsem si, že se jim protáhl trénink, a tak jsem tomu nevěnovala větší pozornost. Najednou se ozval vysněný zvonek od hlavních dveří a já letěla otevřít. Jenže na to co na mě čekalo před dveřmi bych se nepřipravila, ani kdyby mi to někdo řekl den dopředu. Za dveřmi stál Jimmy a dokonce jeho rodiče. Všichni vypadali hrozně zdrceně ale Jimmy nejvíc.

„Root, co se stalo?“ ptala jsem se Jimmiho mamky už mezi dveřmi.

„Bello, měla by ses na to raději posadit, bude to pro tebe těžká rána,“ vybídl mě Jack(Jimmiho táta). Došla jsem tedy do obýváku a sedla si na gauč tak jako oni.

„Bello, bude to hrozné ale prosím snaž se být silná.“ Začala Root. „Tví rodiče už se domů nikdy nevrátí,“ když jsem uslyšela tato slova, myslela jsem si, že si ze mě dělají srandu.

„Ne, to není pravda to jste si museli s něčím spléct,“ nevěřila jsem jim ani slovo. Jenže pak se na mě Root znovu podívala a já viděla jak se jí lesknou oči. Mamka s Root byli nejlepší kamarádky už od školky a Root by mi v něčem takovém nelhala. Pomalu mi to všechno začalo docházet a já si uvědomovala, že už do tohoto domu nikdy naši nevstoupí. Cítila jsem, jak se mi oči zalévají slzami, věděla jsem sice, že mi pláč moc nepomůže, ale byla to první reakce těla nad mou ztrátou. Když jsem překonala prvotní šok, chtěla jsem vědět, jak se jim to stalo.

„A jak se jim to stalo,“ vysoukala jsem ze sebe otázku přes nekonečné vzlyky.

„Srazilo je auto, když přecházeli silnici,“ promluvil Jimmy. To bylo za tu dobu poprvé.

„Bello, jestli budeš chtít, tak my tu s tebou budeme přes noc,“ nabízel mi pomoc Jimmiho taťka.

„Ne, to je dobrý můžete jít“ odpověděla jsem jim a šla je vyprovodit ke dveřím.

Sama jsem šla nahoru do svého pokoje a lehla si na postel. Pořád jsem si říkala, že je to jen ošklivý sen, ze kterého se ráno proberu. Nakonec jsem vyčerpáním usnula. Když jsem se ráno probudila, zjistila jsem, že to nebyl sen, ale skutečnost. Celý týden jsem nevylezla z baráku. Jediný, kdo jsem chodil byla Root. Pořád něco říkala, snažila se být veselá, ale bylo na ní vidět, že moc šťastná není. Jediné, co jsem z nepřetržitého monologu zaslechla bylo, že se za dva dny bude konat pohřeb, pak taky to, že Jimmiho rodiče chtějí abych se k nim přidala do rodiny, ale nějak jim v tom brání moje babi, a to že se budou stěhovat.  Po těchto slovech jsem se jakoby probudila z transu a zavolala babi, aby Jimmiho rodičům dovolila mojí pěstounskou péči, o kterou žádají. Babi se sice trochu divila, že dávám přednost známým před rodinou, ale byla ráda, že o mě bude postaráno. Celé dva dny jsem se psychicky připravovala na pohřeb. V hlavě mi jaksi utkvělo, že rodiče projdou těmi dveřmi a bude to zase jako dřív. V den pohřbu jsem se utvrdila v tom, že už se nikdy nevrátí a že tam někde jim je tam dobře. Po skončení školy, což bylo mimochodem za měsíc už byly všechny papíry s mojí pěstounskou péčí hotovy a se stěhováním také a mohlo se vyrazit. Tak tohle je asi tak z mojí minulosti.

S návratem do reality jsem zjistila, že jsem ze samého vzpomínání usnula a už kroužíme nad Montrealem. Šesti hodinová cesta letadlem utekla celkem rychle, když si člověk schrupne. Za chvíli jsme vystupovali z letadla a čekali na pasové kontrole, až nám zkontrolují studentská víza a přinesou kufry. Po výměně menší hotovosti z amerických dolarů na kanadské jsme se s Jimmem dohadovali jestli na Dartmouth autobusem nebo vlakem.

„Bello, nebuď jak malá vlakem jezdí starý báby,“ přemlouval mě Jimmy

„Autobusem smradlaví dědkové,“namítla jsem mu

„A navíc vlakem už jsem nejela hrozně dlouho,“ zakončila jsem to a oblékla se do bundy.

„No tak dobře, ale příště jedeme autobusem,“ nedal se

„Žádné příště nebude,“ řekla jsem rozhodným tónem

„Doufejme, že máš pravdu,“ špitnul a my jsme se nechali odvést taxíkem na nádraží.

Ve vlaku jsme si zabrali vlastní kupíčko a nebyli nikým otravováni. Cesta z Montrealu do Dartmouthu bude trvat okolo deseti hodin, možná déle. Cesta ubíhala celkem rychle s Jimmem jsme si povídali o škole a o tom, jak nás naši noví spolužáci asi přijmou. Naštěstí jsme nenakousli téma stěhování, a tak jsem vesele zapomněla na to co mi Jimmy před pár dny řekl. Když jsme přejížděli z velké pevniny na poloostrov jeli jsme těsně kolem moře, vzpomněla jsem si na chvíle, kdy jsme s Kelly odjeli na víkend z Berkeley a jeli na pláž k moři. Jo, to byly chvíle pohody a klidu než přišel Jimmy s tím, že zas musíme pryč. Tentokrát mě už štvalo se jen tak stěhovat bez vysvětlení a tak jsem se začala ptát proč. A pak mi to Jimmy celé vysvětlil, chvíli jsem se nemohla vzpamatovat, ale nakonec jsem to přijala s tím, že se Jimmy zachoval statečně. Asi pět minut před cílovou stanicí jsme se začali balit. Posbírali jsme si všechny majetky(kufry) a mohli jsme se vystupovat. Vlak stavěl kousek od kampusu, a tak jsme to ke kolejím neměli daleko. Před kolejemi na nás čekal Moulien, který má tohle stěhování na starosti. Předal nám klíčky od auta, abychom se nemuseli jezdit busem a poslal nás na rektorát. S rektorem jsme se na všem dohodli a mohli se jít v klidu ubytovat. Naštěstí jsme měli budovu stejnou, akorát já byla ve čtvrtém poschodí a Jimmy byl ve třetím. Vždycky se střídalo patro kluků a holek. Pokoj jsem měla samostatný. A tak jsem začala vybalovat. Měla jsem jenom dva kufry věcí. První byl větší a byl po okraj napěchovaný oblečením, druhý byl o něco menší a tam jsem měla všechno ostatní. Po vybalování jsem si šla sednou na lavičku před budovu, abych dala Jimmovi znamení, že už jsem dovybalila věci. Za chvilku byl u mě.

„Tak co jdeme se projít kampusem?“ navrhla jsem. Ale viděla jsem na Jimmovi něco divnýho.

„Co je, děje se něco?“ ptala jsem se

„Jo. Za poslední dva roky co se už stěhujeme sami jsem neměl spolubydlícího a teď jednoho mám,“ vysypal na mě Jimmy

„A to ti to tolik vadí? Já jsem měla spolubydlících…“ nadhodila jsem

„Mě moc ne, ale jemu asi jo, když jsem tam přišel vypadal jakoby mě nejradši sněd,“ prohlásil se sednul si na lavičku.

„Tak to mě s ním budeš muset seznámit,“ chtěla jsem mermomocí poznat pana netykavku.

„Počkej si na zítra, má dvě stejný přednášky jako ty.“

„A jak ho asi poznám, když jsem ho neviděla?“ ptala jsem se najednou nějaká zvědavá.

„Jmenuje se Cullen a má takový bronzový háro.“ naznačil rukama, jak asi dlouhý.

„Hm… už se těším“ vstala jsem a zamířila zpět na pokoj.

Na pokoji jsem se osprchovala, převlíkla do noční košile a nechala se unést do říše snů.

Autor: Freecoollinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek DNA prozradí vše - Kapitola 1.: