Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka bez tváře - I

24.07.2009 (08:00) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4491×

Dívka bez tváře

1.kapitolka

Nasadím si kapuci a vyjdu i s batohem ven. No vyjdu, spíš vyjedu. Tam čeká Charlie, můj otec, který pro mě přijel až z Forks a ke kterému se nyní stěhuji. Jmenuji se Bella Swan. Před měsícem jsem jako jediná přežila otřesnou havárii našeho auta. Jela jsem s mamkou René a jejím přítele Philem z jeho zápasu. Když nás smetl kamión. Ani jeden z nich nepřežil. Byli na místě mrtví. Nejhorší na tom všem bylo to, že řidič kamiónu který byl ožralý, vyvázl jen s modřinami. U mě to nejvíce odnesli žebra, obličej a hlavně psychika a nohy. Už nikdy nebudu jako dříve. Nikdy se už neproběhnu, nikdy nebudu moc jít kam chci. Kosti mi už srostli, ale nohy se neschopily. Podle doktorů, budu navždy na vozíku. Obličej mám na věky zjizvený a stejně tak i duši. Mě osobně na tom obličeji ani tolik nezáleží, spíš mi vadí to, jak se mi smějí ukazují si na mě a někdy se mě i bojí. Od té nehody jsem se uzavřela více do sebe. Moc se mi stýská po René. Ale musím to vydržet a doufat, že bolest jednou poleví. Kvůli tomu se stěhuji. Tohle místo mi sice bude chybět, ale já to tu nevydržím. Všechno mi je tu připomíná.  Jsem silná, ale žít tady dál, by mě zničilo.

Z mého šatníku zmizeli mikiny bez kapuce. Bez ní nebo čepice, nedám ani ránu. Cítím se tak mnohem lépe. Ve škole mi začali v lepším případě říkat Dívka bez tváře. Já si ji celkem oblíbila. Tak teď znáte důvod, proč se stěhuji.

„Bells, nechceš pomoci?“ Zeptá se Charlie. Jen přikývnu. Vezme mi z klína batoh s fotkami a nejmilejšími věcmi. Všechnu ostatní minulost nechávám za sebou. Začínám znovu.

Charlie se na mě po cestě starostlivě díval. Moc jsme toho nenamluvili ale nemůžu říci, že by mi to nějak vadilo. Konečně spatřím uvítací ceduli Forks. Ve městě se nic moc nezměnilo. Pořád klidné ulice, zatažená obloha… Naposledy jsem tu byla na vánoce v osmi. Ale i tak je to tu stejné. Charlie nakonec zastaví před mým novým domovem. Ten se moc nezměnil. To je na jednu stranu i dobře.

„Vítej v tvém novém domově Bello. Pomohu ti ven. Kdybys ještě pak něco potřebovala, jsem tu pro tebe.“ A stiskl mi ruku. Pak vystoupil, vyndal vozík a rozložil mi ho u dveří. Chvilku v autě seděla sama. Takže tady teď budu žít. Zase si natáhnu kapuci, a přesednu si na vozík. Od té doby co jsem na něm závislá, se mé síla v rukou výrazně zvýšila. Jako by mi na tom záleželo. Stejně se už nikdy neprojdu, nikdy nepřejdu ulici tak, aby se za mnou někdo lítostivě neotočil a nikdy se nezbavím strachu z kamiónů a dlouhé jízdy v autě.Prostě už nikdy nebudu ta stará dobrá Bella. Rozjedu se k domu. Teď, když se pořádně podívám, si ale všimnu těch změn. Charlie pro mě upravil schody tak, abych se dostala do domu. Co všechno kvůli mně změnil?

Jak přejedu práh, dostane se ke mně ta známá vůně. Vůně starého a nového domova. Charlie se chopil vozíku. A ukázal mi dům. Teda jenom dole. Nahoru se asi nikdy nedostanu.

„Tak a tohle je tvůj pokoj.“ byla to dostatečně velká místnost abych se tu mohla pohybovat na vozíku. Sladěný byl do zelené a modré. Stála tu velká a přitom nízká skříň. V rohu stál pracovní stůl s počítačem. Všimla jsem si okna, které mělo udělaný parapet tak, aby se na něm dalo sedět. Odsud jsem měla výhled na ulici. Takové okno jsem vždy chtěla. Musela jsem se usmát. Táta se tak snaží. V očích se mi udělali slzy dojetí.

„Moc ti děkuji. Je to tu moc hezké a útulné.“

„Nemáš za co. Jsem rád, že jsem se trefil. Chtěl jsem, aby ses tu cítila dobře. Tak pro tebe mám ještě něco.“ Nenápadně si utřu slzu  otočím se na něj. Usmíval se. Pak se snažil zapískat, ale jako obvykle mu to nešlo. Zapískám místo něj. Zasměje se. Pak uslyším nějaké zvuky. Jako by někdo běžel po schodech.

„Hm….A když jsem to trénoval, tak se to vždy povedlo. Ach jo. No snad uslyší povel.“ zašeptal si pro sebe Charlie. Co to má znamenat? A pak jsem vše pochopila. Dveře se otevřeli a do pokoje vběhl zlatý retrívr s rudou mašlí kolem krku. Radostně vrtěl ocasem.

„Páni. Ten je krásný!“ uniklo mi. Na tváři mám už úsměv. Po dlouhé době zase upřímný.

„Krásná.“opravil mě taťka. Ale ten už se smál taky od ucha k uchu. „Je speciálně vycvičená, aby ti pomáhala. Jmenuje se Lucky(Laky). Do školy s tebou sice chodit nebude, ale tady doma bude tvojí druhou rukou. Tak Lucky, tohle je tvá nová panička a doufám, že se mi o ni postaráš.“Fena zaštěkala jako by říkala To je samozřejmost. Jako na utvrzení se postavila vedle mě. Pohladím ji na hlavě. Takže já mám psa. Co to na mě všechno Charlie vymyslel? „Ještě jednou děkuji. Moc mi pomáháš.“ Táta se usměje, políbí mě na čelo a nechá mě v pokoji samotnou. Začal chodit pro věci do auta. Musím přiznat, že mi ta změna pomáhala už teď. Sice jen trochu, ale ta bolest a zármutek už nebyli tak silné. Dokáži myslet na něco jiného. Konečně.

Charlí mi pomohl vybalit věci. I Lucky se snažila. Když jsem potřebovala, vždy ke mně přitáhla konkrétní tašku. Byla vážně skvělá. Táta nakonec uvařil večeři.

„Chceš jít do školy už zítra?“zeptal se mě Charlie po jídle. Lucky teďka spokojeně ležela u mých nohou. Mám nebo ne? Problesklo mi hlavou. Stejně tam jednou budu muset. Tak ať už to mám za sebou. Ale co když to skončí stejně jako když jsem šla poprvé po nehodě do školy?

„Nejspíš jo. Stejně tam jednou budu muset. Nač to odkládat. Jak se tam dostanu?“

„Dobrá. Jsem rád, že to bereš takhle. Samozřejmě tě do školy teďka budu čas vozit sám. Už jsem sehnal takové auto, abys mohla řídit sama. Dorazí ale až za měsíc. Vydržíš to zatím?“

„Ach to je hloupá otázka. Mě to přeci nevadí. Jen aby ti to nekomplikovalo práci.“

„To nebude. Je to zařízené.“

„Tak jo. Už si půjdu lehnout. Ale ještě jednou ti moc děkuji za vše.“ A vydám se do pokoje.

„Neděkuj. Je to samozřejmost.“ Houkne za mnou Charlie. Po mém boku kráčela Lů. Když jsem potřebovala, otevřela mi dveře. Pak je zase zavřela. Znám ji teprve několik hodin, a už mi přirostla k srdci. Vyndám si pyžamo a potřebné věci a jedu se vykoupat.

Jakmile jsem hotová se všemi potřebami(nejen hygiena) Jdu si lehnout. Z vozíku namáhavě přelezu na postel a Lucky si lehne na zem vedle mě. Charlie jí tam nachystal nově koupený pelech.

Ze začátku nemohu usnout. Zhruba po dvaceti minutách začlo pršet. Déšt mě uklidnil i pomalu ale jistě uspával. Bohužel mé sny byli neklidné.

Jedu v autě. Vepředu sedí René a Phil řídí. Všude kolem byla už tma. Silnice byla klidná.  Pozoruji hvězdy, a vzpomínám na poslední dovolenou u Charlieho. Když se najednou stalo hned několik věcí najednou. Objeví se ostré světlo, ozve se zvuk brzd a vyděšené vyjeknutí. Pak byl prudký náraz, praskavé a třístící se zvuky. Sklo letálo vzduchem a zasáhlo můj obličej. Naše auto se nějak zmenšilo a já se nedokázala pohnout. Celé tělo mě bolelo. Nejvíce záda a hruď. Nohy jsem ani necítila. Co se to stalo? Cítím krev i to jak mi stéká po tváři. Chci ji setřít, ale nejde to. „René? Phile?“ zašeptám pomalu. Nic se neozvalo. Pohlcuje mě panika. „René?! Phile?!“zase nic. To ne… Nevnímám tu strašlivou bolest v celém těle protože oproti té psychické, byla nic. Zavřu oči. Po tvářích mi stékají slzy. Zmocňuje se mě tma když zaslechnu hlas. „Haló? Slečno? Vydržte!“ pomalu otevřu oči. Vidím rozmazaně. Někdo sem nakukuje rozbitým okénkem. Víc nezhlédnu, protože mi zase klesla víčka. Nemám už sílu je udržet. Vnímám různě zvuky ale nevím k čemu je přirovnat. Pak mě něco velice opatrně vytahuje ven. Položí mě na něco. Bolest byla po celém těle až na nohy. Ty vůbec necítím. Zase chvilku vnímám slova tak, že jim i rozumím. „Je v bezvědomí. Byla to strašná srážka. Divím se že vůbec přežila.“   Ozval se hluboký hlas. Zněl vyčerpaně a z dálky. „Měla obrovské štěstí. To už ale ti dva neměli. Byli na místě mrtví.“ Mrtví? To ne! NE!

Najednou mě někdo uchopil za ruku a jemně se mnou zatřásl v tu chvíli se probudím. Nade mnou stál Charli. Měl na tváři starostliví výraz. Uvědomím si, že brečím.

„Šššš… Byla to jen noční můra. Jen noční můra. Tady jsi v bezpečí. Nic se ti nestane. Jsi ve Forks.“ Uklidňoval mě. Zase se mi vraceli ve snech vzpomínky na tu nehodu. Táta mě obejmul a čekal až se uklidním. Lucky vyskočila na postel a olízla mi ruku. Pak se mě Charlie potichu zeptal.

„Už se ti to někdy stalo?“zeptal se starostlivě. Opatrně přikývnu.  Nejsem schopná slova.

„Povíš mi kolikrát?“a přel mě o zeď tak, abych seděla. Lucky si položila svoji hlavu ke mně na klín. Což mě uklidnilo. Chvíli bylo ticho. Nakonec si dokážu rozvázat jazyk a promluvit.

„Mockrát. Skoro každou noc od té nehody. Je to až moc čerstvé.“ Řeknu. Ta odpověď ho asi trochu zneklidnila. Lucky na mě upřela svůj zrak a její oči jakoby říkali Teď už to bude dobré. Jsme tu s tebou. Pomalu se usměji. Jako bych jí rozuměla a ona zase mě.

„Měla by si jít zase spát. Už se ti o tom určitě zdát nebude. Lucky tu bude s tebou, a dá na tebe pozor.“ Přikývnu zase se položím na postel. Táta odešel a nechal otevřené dveře na chodbu kde bylo světlo. To mi ozařovalo část pokoje. Lů (Lucky) se mnou ležela na posteli a hlídala mě. Já měla ale stejně strach zase zamhouřit oka. Jen co jsem ale zase pohlédla do očí Lucky, došlo mi, že jí můžu věřit.

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka bez tváře - I: