Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka bez tváře - 9.kapitolka

13.09.2009 (23:00) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2164×

9.kapitolka

Edward:

Kdybych tak někdy mohl říkat moje Bella… Jenže to nemohu. Rozeběhnu se na svoji louku.

Došel jsem k závěru, že s Bellou nemohu riskovat. Nemohu riskovat, že bych se někdy v její přítomnosti neovládl. To nejde. Vždyť bych ji jedním špatným odhadem mohl rozdrtit lebku. Jsem starý teprve sedmnáct let. Nemohu si dovolit takhle riskovat. Tu bolest už ani nevnímám ale co když by přišla ta touha? To je děsné. Chci ji být pořád na blízku a přitom co nejdál kvůli Bellinému bezpečí. Už nedokáži myslet na nic jiného než na ni. Je tak krásná… Až se vrátí holky, její vůně bude cítit zase po celém autě. To bude nádhera. Už se na ni těším. Jak se jí asi líbila projížďka? Podívám se na hodinky. Tři. To už se nejspíš vrátily. Zvednu se a plnou rychlostí běžím domů. Užívám si ten pocit volnosti.

Zastavím až kousek před domem. Ten už dojdu lidskou chůzí. Hned před domem ucítím svoji sestru, Angelu a Bellu. Ta vůně mi připomínala rozkvetlou louku. To by mě zajímalo kde se zase toulá ten Edward. Čekala bych, že nás bude vyhlížet. Přemýšlela Alice. Musím se pousmát. Alice poznala , že jsem zamilovaný. Ten dnešek byl opravdu nádherný. A Bella… Myslím že tohle byl opravdu skvělý nápad. Angela. Co Bella? To mě zajímá. Konečně otevřu dveře a vejdu. Ihned se na mě podívali tři páry očí. Všechny byly rozesmáté. Hrály auta.

„Ahoj.“ Pozdravím. Konečně. Kde ses toulal? Poslala mi myšlenkami Alice.

„Nazdárek bráško.“

„Ahoj.“pozdravila s úsměvem Angela.

„Ahoj Edwarde.“ Pozdravila mě Bella. Z jejích úst to znělo překrásně. Hned jak se na ni lépe podívám, pochopím, co myslela Angela. Bella se usmívala od srdce a nic nezakrývalo její krásnou tvář. Vlasy měla zapletené do dvou copů. Vypadala hrozně roztomile. Také seděla tak nějak uvolněně. Toho všeho si všimnu během vteřinky. Vydám se k nim a sednu si na sedačku vedle Alice. Holky pokračovaly v závodech. Hodně bouraly, takže se hodně smály. Byl jsem šťastný z toho, Jak se Bella začala chovat jinak. Teprve teď krásně vynikly její hnědé oči, hluboké jako studánky. Celkem mě překvapilo, kolik těch jizev má. Měla jimi posetý skoro celý obličej ale mě to bylo jedno. Pro mě to byla nejkrásnější dívka na světě.

O hodinu později už dívky bolelo břicho od všeho toho smíchu. Musím přiznat, že já se teda taky dost nasmál. Bella už ale musela domů. Alice jí skočila pro věci. Angela už se taky chystala. Bella se rozjela k oknu, a zase pozorovala přírodu.

„Tak jak se ti líbil výlet?“ zeptám se, abych prolomil ticho. I když mě to opravdu zajímalo.

„Moc. Alice mi splnila sen. A pomohla víc, než si dokáže představit. Nikdy jí to nezapomenu.“ Zněla hrozně upřímně a přitom šťastně. Musím se pak zeptat Alice jak vše probíhalo. Protože něco se stalo. Něco, co Belle pomohlo, a vytáhlo ji z temnoty.

„To jsem rád. Alice už to chvilku plánovala. Pořídila sis také nějaké obrázky?“

„Ano. Pár ano. Myslím, že Charlie bude mít radost. Třeba si přestane dělat tolik starostí.“ Tohle asi nechtěla říci nahlas. Teď mi to došlo. Ona vážně myslela více na ostatní než na sebe. Je to možné? Až se vrátím, něco ti ukáži. Co tím Alice myslí? No bezva.

„Tak ahoj ve škole“ řeknu jim. Bella se…smutně usmála. Ona je smutná z toho že musí domů? Jestli ano, je to i kvůli mně? Pokud ano, tak jsem nejšťastnější upír na světě. Počkat proč si zase dělám falešné naděje? Nikdy s ní nebudu moct být. A ona by mě navíc určitě ani nechtěla. Vždyť jsem zrůda. Zrůda která zabíjí.

„Někdy nás zase přijďte navštívit.“loučila se Esme. Jsem tak ráda, že má Alice kamarádky.

„A ještě jednou děkujeme za ten obraz Bello. Je opravdu krásný.“Carlisl byl jako obvykle ke všem milý. Jen nevystihl krásu jejího obrazu. Kdybych tak mohl vidět ještě nějaká její díla.

„Za všechno vám moc děkuji. Vím, že jste kvůli mé návštěvě upravili pár věcí.“

„Náhodou, bourat zdi je ohromná sranda. Asi na zahradě postavím pár zdí a pak si je jen tak pro radost zbourám…“začal uvažovat Emmet. Ano to je pravda. Ubourávání zdí ho ohromě bavilo. Všichni se začneme smát. I Bella. Přitom jí zase zrudly tváře.

„Tak nashledanou a děkujeme za všechno.“loučila se Angela.

„Nashledanou.“řekla Bella  a s Ang vyjeli ven.

„Nashledanou!“ zavolala Esme.

„Čauky!“ zakřičel Emmet. Celá rodina se smála od ucha k uchu. Zslechnu bouchnutí dveří a motor. Pak se Alice rozjela.

„Ty holky jsou vážně skvělé. Alice si Kamarádky vybrala dobře.“ Konstatovala Rose.

„To ano. Bella musí být silná když tohle všechno ustála.“zamyslel se Emmet.

„Carlisi, opravdu Bella už nikdy nebude moci chodit? Žádná operace nebo tak by jí nepomohla?“ Zeptala se s nadějí v hlase Esme. Carlisl jen sklopil hlavu.

„Bohužel. Prohlídl jsem si její kartu. Má poškozenou míchu, a zatím neexistuje žádná medicína, která by jí pomohla.“ Řekl smutně. To mrzelo i mě. Esme si povzdechla. Škoda. Vyšel jsem nahoru a díval se z okna. Snažil jsem se ignorovat myšlenky mé rodiny. Po chvíli ale zaslechnu jednu, která mě skoro rozzuří. Byl to Emmet. Hm… Co by se asi stalo kdyby Bella prodělala přeměnu? Mohla by pak chodit? Neměla by jizvy?A hele, začíná sněžit. Jestli to vydrží do zítřka, mohl bych po škole rozpoutat sněhovou bitku. Kým začnu? Mohl bych Bellou… Ani nevím kde se to ve mně vzalo. Najednou jsem se ocitl u Emmeta v pokoji a držel ho pod krkem. Hrozivě zavrčím a zakřičím na Emmeta. Vyděšeně mě pozoroval. Přeměnit Bellu? Udělat z ní monstrum? Z Anděla? Ano, život má sice těžký, ale pořád je to život! Nebo co kdyby jí nějak ublížil? Nemusel by odhadnout svoji sílu. Všichni se objevili v jeho ložnici. Rosalie zavrčela. Nech mého manžela na pokoji! Carlisl a Esme? Jejich myšlenky říkali jediné. Edwarde dost! Co se stalo?Celá rodina se divila mému náhlého výbuchu. Nikdo ho nechápal až na Emmeta.

„Promiň. Jen mě to tak napadlo. Nemusíš tak vyvádět.“ Pustil jsem ho a vydal se do pokoje.

„Emmete co se stalo?“slyším Carlise. Zněl starostlivě. Co to do tebe vjelo? Křikla v myšlenkách Rose.

„Je to moje vina. Zase jsem si z něj střílel. Vyprovokoval jsem ho.“zněla Emmetova odpověď. Celkem se divím proč mě kryje. To mi na Edwarda nesedí. Přemýšlela Esme. Dál jsem poslouchat nemusel. Vyskočím oknem, a běžím se proběhnout. Zvědavost na to, co mi chce ukázat Alice, mě pomalu opouštěla. Sice jsem to chtěl vědět, ale teď chci být hlavně aspoň na chvíli sám. Jak mohl přemýšlet nad přeměnou Belly? To bych nedovolil. Ona si zaslouží žít. Sice to má teď mnohem těžší kvůli vozíčku a předskům ale ona je silná. Zatím to zvládá. Aspoň může mít děti a chodit na slunce které má ráda.

Když se vrátím domů. Je něco kolem půl sedmé. Za nedlouho někdo zaklepal na dveře. Už podle bušícího srdce a myšlenek, jsem poznal Alici.

„Pojď dál Al.“tak jí říkám už málokdy. Asi to poznala. Byla překvapená.

„Ahoj Edwarde. Slyšela jsem co se stalo. Tak ti jdu zlepšit náladu a na něco se zeptat-“

„Co by se stalo, kdyby se z Belly stal upír.“ skočím jí do řeči. Jí jsem věřil a říkal všechno. Znala mě jako své boty, takže jen kývla. Pochopila mě. Posadila se vedle mě na sedačku. Chci ti ukázat pár věcí z dneška i z jiných chvilek. Přála bych si abys poznal lépe tu, kterou miluješ a jako jediná odolává tvému daru. Sestra mě chytla za ruku. Pak začala vzpomínat. Bella seděla na okně, a Lucky ležela u ní na zemi. Povídala si s Alicí. V očích měla smutek protože vyprávěla o Renné. Musela to být skvělá matka. Pak se vše změnilo. Holky seděli u oběda a něčemu se smály. Bella se u jídla sem tam otáčela k našemu stolu. Koukala se na mě?  Pak se Alice ve vzpomínkách vrátila na první den. Byli na nákupech a Bella si zkoušela různé mikiny s kapucí. Pak jeli nazpátek a holky ji podpořili, aby si sundala kapuci. Tak si ji nakonec sundala a usmála se.  Takhle mi promítala spousty vzpomínek. Byl jsem jí moc vděčný. Poznával jsem Bellu čím dál víc. Tím že jsem se dotýkal její ruky, jsem cítil i její pocity v těch chvílích.

Asi po hodině se dostala k dnešku. Bella si vybírala koně. Pak to její nasedání. Když jsem zaslechl její výsknutí, musel jsem se usmát. Byla vážně roztomilá. Pak to jak jeli loukami a lesem… Teď to bude to nejhezčí a nejdůležitější. Chvíle, kdy je to ta stará Bella. Položím svoji ruku na její.

Přeložíme ji do sedla. Klisna se s Bellou v sedle zase postavila. Byl to krásný pohled. V tom sedle jí to opravdu sluší. A vypadá konečně tak uvolněně… Co se jí to ale rojí v hlavě? Bella se totiž rozhlížela po louce. Nad něčím určitě přemýšlela. Co to šeptá Elis do uší?

„Rebeko, asi mě zabiješ, ale já to musím udělat. Nedokáži tomu odolat.“ Zavolala. Co to plácá? Otočím se na Ang. Byla stejně vedle jako já. Otočím se zpátky. „Jedeme!“ řekla a pak lehce mrskla otěžemi. Elizabeth se dala do cvalu. Bella se rychle chytla sedla. Proboha! Bello! Ty jsi Ale šílenec. Hlavně nespadni! Teď už se Bella pomalu pouštěla jejího sedla byla už zžitější. To bylo poznat. Smála se na celé kolo. Tak tohle bude určitě ta stará Bella.Začneme se smát všechny. Tak tohle nikdy nezapomenu. Stálo to za to. Pak se Bella otočila a jela k nám. Před námi se zastavila. Vypadala jako sluníčko. Teda! Jedna jízda cvalem dělá ale divy! V obličeji nebyla ani stopa po smutku. Pak to skočilo. To je asi všechno. Přemýšlej. Zkus změnit to rozhodnutí. Belle se náhodou líbíš.

Pak vstala a odešla. Udělala mi v hlavě pěkný nepořádek. Jak to myslela? A jak vůbec muže znát mé rozhodnutí? Jak-? Ale to je jedno. Jisté je, že bych se měl omluvit Emmetovi. Zvednu se a vydám se k jeho pokoji. Před očima mi pořád běžel ten obrázek Belly, jak se směje a užívá si cval. Asi jsem se zamiloval ještě víc. Zaklepu. „Dále“ozvalo se. Vstoupím. Emmet si četl slovník.

„ehm… Jdu se ti omluvit. Neměl jsem kvůli tomu tak vyjet.“ Řeknu jen. Kývne. Nemiluješ ji takhle náhodou? Neboj. Smát se ti nebudu. Teda prozatím. Usměji se.

„Máš pravdu. A já nechci aby se z ní stal upír. Pořád tu má Charlieho, Angelu-“ A nás. Nikoho jiného. To by sis měl taky uvědomit bráško. Ale chápu tě. Prostě ses nám zamiloval. Jen se divím, že ty se jí ani nelíbíš. Pro každou lidskou dívku jsi přeci pan dokonalý… Teda jestli si ji líbíš, mohla by dostat cenu za herectví…Ušklíbnu se. Měla pravdu. Co mám ale teď dělat já? Jak se mám rozhodnout? Ach jo.

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka bez tváře - 9.kapitolka: