Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka bez tváře - 8.kapitolka

11.09.2009 (11:00) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3643×

8.kapitolka
Bella:
Druhý den se probudím jako první. Venku již svítilo slunce a ze zdola se ozývaly tlumené zvuky. Zdálo se mi o Edwardovi. Hlavou mi zase prolétla vzpomínka na tu ukolébavku, díky které jsem usnula. Byla tak překrásná. Není ani možné, aby něco takového bylo pro mě. Určitě se jmenuje Bella nějaká Edwardova příbuzná. Ano. Tak to musí být. Tak jsem si to i vtloukala do hlavy. Nakonec jsem přesvědčila sama sebe. I když moje podvědomí, tomu stále nevěřilo a bralo to jako píseň pro mě. Potřebovala bych se odreagovat… Ale čím? Kdybych tak mohla na vozíček… Jenže ten je daleko. Nedosáhnu na něj. Na stolku jsem si ale všimla svého úhlu a čtvrtky. Na to naštěstí dosáhnu. Položím to vedle sebe, a snažím se posunout do sedu.
Asi po pěti minutách sedím celkem pohodlně. Popadnu úhel a náčrtník. Dám se do práce. Minuty ubíhali stejně tak jako se pluly myšlenky v mojí mysli. Snažím se o jediné. Nemyslet na to, jak moc jsem zamilovaná do Edwarda Cullena a vůbec na něj. A myslím, že se to povedlo.  Když se podívám na svůj výtvor, spatřím Lucky. Skvěle.
Holky se už vzbudili. Obě se teď protahovaly a když si všimli mě, usmáli se.
„Dobrý ráno.“přivítám je zpátky v realitě.
„Nazdárek. Jak dlouho už jsi vzhůru?“Zeptá se Alice.
„Už nějakou chvíli. Ale přesně to netuším.“Ang si všimla, papírů na mém klíně.
„Jé, co kreslíš?“zeptá se z vesela. Jen se usměji.
„Lucky. Ale ještě to není hotové. Chce to ještě drobec rozmazat. Přisunete mi prosím vozík?“
„No jistě.“ Alice hned vyskočila na nohy a přijela s vozíkem k posteli. Ang si mezitím prohlížela můj výtvor. Přesunu se na vozík a jedu ke svému batohu. Chci se převléct.
„Je to moc hezké. A ještě hezčí to bude hotové.“ Konstatuje nakonec.
„Už jsi se někdy přihlásila do nějaké soutěže?“vyzvídá Alice, když si ten obrázek také prohlédne. Já a soutěž? Vlastně už ani nevím…. I když jedné ano.
„Myslím že jedné ano. Nejspíš jsem se i umístila ale je to už dávno. Tak pět let zpět.“
„To už kreslíš tak dlouho?“zeptá se užasle Ang. Já odpovím se smíchem.
„Ne to ne. Věnuji se tomu až poslední dva roky. A pořádně teprve půl roku. Našla jsem v tom velikou útěchu v těžkých chvílích…“dodám už ne tak vesele.
„V tom případě máš ruku mistra. Ale já si myslím, že už je čas na snídani. Mám už celkem hlad.“ Holky se také rychle převlékly a já si mezitím rozčeši vlasy.
„Edwarde? Mohl bys prosím?“ houkla na chodbě Alice. O několik vteřin později zaslechnu kroky. Když se objeví ve dveřích, usmívá se od ucha k uchu.
„Dobré ráno holky.“ Pozdraví svým sametovým hlasem. Můj pohled se střetne s jeho. Vypadal jako by se nenápadně pokoušel číst mi v očích. Tak to radši ne. Sklopím je k zemi. Pak se ozve jeho hlas ještě jednou u mé hlavy.
„Můžu?“ s ruměncem na tváři kývnu. Zase mě jemně zvedl z křesla. Jako bych nic nevážila. Tentokrát mě ale překvapí jak má ledové ruce. Není mu třeba zima? Musela jsem bojovat s touhou se mu zahledět do očí a dát mu letmou pusu na tvář. Ne to by vážně nešlo. Místo toho si radši užívám jeho náruč.
„Není ti zima? Máš skoro ledové ruce.“ Zeptám se, jakmile mě položí zpátky. Úsměv na tváři byl stále ale radost v očích zmizela. Aj. Asi jsem se ptát neměla.
„Ne. Ani ne. Jen se mi špatně prokrvují ruce.“Prostě mi to nedalo. Musela jsem se zeptat.
„Ach tak. Promiň že jsem se zeptala. Děkuji za odnos.“snažím se o co nejmilejší úsměv.
„Nemusíš se omlouvat. Zvědavost není zločin. A ten odnos,… gentlmen vždy pomůže ne?“ A věnoval mi pokřivený úsměv. Pak se otočil a vyběhl schody. Můj tep se lehce zrychlil. Pak se u mě objevila Alice s Angelou a odvezli mě do jídelny. Esme nám servírovala palačinky.
„Páni. Krásně to voní Esme.“ Pochválím. Hned na to položila na stůl nutelu, a marmelády.
„Děkuji. Vařit mě baví. A jak jsi se u nás vlastně vyspala?“
„Skvěle. Cítím se tu pomalu jako doma.“Esme se usmála.
„Mami vážně se to povedlo.“
„Holky mají pravdu. Lepší jsem ještě nejedla.“přidá se s pochvala mi Ang.
„To jsem ráda holky. Kdy vlastně pojedete?“
„Na tom jsme se ještě nedomluvili. Holky zatím jen ví, kdy se dostanou domů.“
„Aha.Mohla bys mi potom říct kdy se vrátíte?“ Alice měla plnou pusu tak jen kývla. Byla celkem vtipná. No ale plnou pusu, jsme měly vlastně všechny. Ty palačinky byly vážně dobré. Kde je ale zbytek rodiny? Hm… Nebudu se tím zabývat a si kazit skvělý den.
„Alice co je vlastně dneska dál v plánu?“zeptala se Angela po snídani.
„No jo… Jenže kdybych ti to řekla, nebylo by to překvapení. Jedno ale prozradím, na ten zážitek nikdy nezapomenete.“ Co to tak muže být? Nikdy nezapomeneme? To je pro mě ale každá chvíle v přítomnosti mých kamarádek. Už se nemůžu dočkat.
Angela se šla více obléknout a Alice šla pro nějaké věci. Zůstala jsem dole sama. Emmet s Rosalie byli prý v kině, a Carlisl v pracovně s Esme. Dojela jsem k oknu a pozorovala přírodu. Zaslechla jsem kroky.
„Je to nádhera viď?“ozval se za mnou sametový hlas.
„Ano. To je. Nevíš co má Alice v plánu?“zase tak pěkně usmál a postavil vedle mě.
„Vím. Ale k tvé smůle nepovím. Slíbil jsem že budu mlčet.“ Ze zhora byl slyšet smích a pak kroky. „Nemusíš se bát. Bude se ti to líbit. Užij si to tam.“ Pak se s úsměvem otočil a vzal si z věšáku bundu. Otočil se mým směrem a zamával.
„Ahoj!“zavolal. Z patra se mu doneslo odpovědi. Pak se pod schody objevila Alice s menším batohem. Pozvednu obočí.
„Svetr, úhly, skici, rukavice. Venku je chladno.“ Jen kývnu. Pak jsme vyjely ven, a Alice skočila pro auto. Zase Edwardovo. Pomohli mi nasednout a jelo se. Pustila jsem si myšlenky na špacír. 
Chvíli přemýšlím nad Edwardem, Chvíli nad tím kam jedeme a chvíli nad nynějším životem. Bylo toho dost. Opravdu byla ta píseň pro mě? Opravdu se ke mně Edward chová jinak než k ostatním dívkám, nebo se mi to jen zdá? To ale přeci není možné…Proč by…? Auto najednou začalo drkotat.vyhlédnu z okýnka. Už jsme nejeli po silnici.
„Alice kde to jsme?“ zeptám se.
„Kousek za Seatlem. Do pěti minut jsme tam.“řekla s úsměvem. Rozhlížím se kolem.Hned na to uvidím rozlehlé pastviny a menší stádo koní. To je nádhera. Počkat takže…
„Alice je to vážně to co si myslím?“Ozve se Angela která už vše také zaregistrovala. Teďka jsme v úžasu hleděly obě. Alici jen zářili oči a hrál ji úsměv.
„Pokud myslíš výlet na koních, máš pravdu.“ Páni. Tak na tohle opravdu nikdy ale nikdy nezapomenu. Jak ji to vlastně napadlo?
„Alice, jak jsi na to přišla?“zeptám se jí. Pomalu už projížděla velkou branou a zastavila na krásném kamenném nádvoří. Stáje jak ze starých časů…
„Pamatuješ, když jsme podruhé spali u vás?“přikývnu. Jak bych mohla zapomenout? „Ty jsi se nám poprvé konečně otevřela. Víš, že Charlie ten večer poslouchal za dveřmi?“
„Vážně?“
„Ano. Proto si celý druhý den pískal. Konečně si někomu – nám – začala plně důvěřovat. No ale zpátky k věci. Ten večer, jsi vyprávěla o svém dětství, jak si chtěla jet na výlet na koních. Mě neušlo, že tu touhu, jsi měla stále v očích. Ani my neušlo, jak jsi v přítomnosti Lucky uvolněná, svá a veselá. Angela koně zase obdivovala. Co jiného by tedy mohlo být krásnější překvapení?“ na to mi došli slova. Málem začnu plakat dojetím. Alice mi plní sen a snaží se mi pomoci. Stejně tak mi pomáhá Angela. Páni mám ty nejbáječnější kamarádky na světě.
„Děkuji. Já nevím co říct…“ teď už si vážně musím utřít slzy.
„Tak neříkej nic, a prostě si užívej.“ A s tím Alice vystoupila ven a pozdravila se s nějakým mužem. Angela se ke mně nahnula.
„Já tomu pořád nemohu uvěřit. Že to není sen?“
„Jestli ano, tak jeden z nejhezčích.“ Pak se Alice ukázala u dveří i s vozíkem a pomohla mi přelézt. Chystám se natáhnout kapuci když se ozve Ang.
„Vážně se chceš zase schovávat?“ zeptá se zvědavě. Chci? A proč bych vlastně měla? To už potom nejsem já a dnešek si chci užít naplno. Takže chvilce uvažování se jen usměji a vytáhnu z kapsy gumičku. Obě mé kamarádky se usmáli.
„Dobrý den. Vítejte v našem hřebčíně. Jmenuji se Patric Green.“ Promluvil k nám o minutu později vysoký muž, středního věku. Hned od pohledu mi byl sympatický. Černé vlasy měl na krátko. „Nyní vás provedu po stájích a pak vás seznámím s koňmi. Pojďte prosím za mnou.“ Rozešel se k velikým vratům a my za ním. Mého vozíku se chopila Ang.
Stáje byli opravdu krásné. Poznala jsem i jednoho raněného koně od nehody. Jmenoval se Dany. Neměl nohu a přitom žil šťastně dál. Měla bych si z něj vzít trvalý příklad. Patric nám také představil Rebeku, drobnou zrzavou ženu. Měla vést naši vyjížďku. Pomalu se blížila jedenáctá hodina, a my se chystali na vyjížďku. Holky si vybrali koně a já také. Měli tu čtyři překrásné koně pro hendikepované. Alice měla anglického plnokrevníka Romea. Krásného ryzáka. Angela si sedla s klisnou Flower. Ta byla zase grošovaná. Když jsem stála u ohrady já, ihned ke mně přiběhla mladá kobylka Elizabeth. Její čokoládová srst se krásně leskla a světlá hříva jí jemně vlála ve větru. Já měla hned jasno. Za chvilku se tu objevili dva zaměstnanci. Odvedli naše koně a my si šli půjčit věci. Holky si půjčili i jezdecké boty. Mě stačila jen helma.
Když znovu vyjdeme ven, čeká tam Rebeka se svým běloušem a našimi koňmi. Holky už se hrozně těšili ale na mě asi neměli. Alice mi splnila dávný sen a zároveň pomohla. Zvířata mi pomáhají a mají na mě uklidňující účinek. Rebeka ukázala holkám jak se nasedá. Když mě klisna uviděla, vesele zafrkala.
„Ahoj holčičko.“a pohladím ji na hlavě jakmile ji ke mně skloní.
„Pomůžu ti nasednout.“ozval se vedle mě Patric. Jen se na něj usměji. „Dolů Elis.“řekl klisničce a poplácal ji na krku. Ta si pomalu lehla. Patric mě pak přeložil do jejího sedla. Vložil mi nohy do třmenů. Kobylka stále klidně ležela. „Směr si určuješ otěžemi. Co se týče rychlosti, zpomalíš přitažením otěží. Pokud naopak budete chtít zrychlit, lehce s němi mrskni. Případně mlaskni Ano?“
„Dobře. Moc děkuji.“
„není zač. A teď se pevně drž. Trochu to cukne. Nahoru Elis.“ Kobylka semnou v sedle lehce vyskočila na nohy. Uniklo mi lehké zavísknutí. Holky stále ještě poslouchali povely od Rebeky. Když mě uslyšely, hned se otočili mým směrem. Když uviděli, začali se smát.   
Asi o dvě minuty později jsme vyrazili bránou vpřed. V sedle si už připadám poměrně jistá. Vidět takhle všechno z výšky a cítit kroky koně, to je něco úžasného. Pohladím ji na krku. Její srst byla tak teplá a hebká na dotek. Začali mě opouštět všechny starosti, všechen smutek. Jako bych zhubla o deset kilo. Deset kilo smutku a žalu za smrt a moje neštěstí.
Rebeka nám začala vyprávět příběhy. Jeli jsme lesem i po loukách. Holky i já už jsme dokázali správně sedět a Angela vyzkoušela i klus. Přitom málem spadla. Nebyla zvyklá na takové pohyby. Užívali jsme si krásný den i spousty zábavy. Někdy kolem půl jedné se ukázalo i sluníčko. My se zastavili na jedné louce. Rebeka usoudila, že by to chtělo na pár minut pauzu. Holky si sesedli. A roztáhli deku. Já ještě chvilku byla v sedle.
„Dolů Elis.“ Kobylka si poslušně lehla a Rebeka mi s Alicí pomohli dolů.
„Díky. Ach“ poměrně se leknu když do mě Elis šťouchne a foukne mi do vlasu. Nezabráním slabému smíchu. Holky se přidali. Rebeka z kapsy vyndala kostku cukru a podala mi jej.
„Ještě jsem neviděla, aby si Elizabeth někoho tak oblíbila. Ale je pravda, že s tou vychází každý. Ona vždy nejvíce pomohla.“ Nabídnu jí kostku cukru a ona si vesele přijala. Koně se volně pásli kousek od nás. My se mezitím napili a snědli si sendvič.
„Myslím, že je čas jet zpátky. Tak nasedat! Princi? Pojď ke mně.“ Její bělouš ochotně přiběhl a láskyplně do ní šťouchl. Byl to hezká pohled. Uložím si ho do paměti. Později to musím nakreslit. Zase mi pomohli do sedla. V sedle jsem se cítila už tak jistá, že mě napadla hrozná šílenost. Mám to udělat? Asi ne… Ale já to udělám protože chci vědět jaké to je. Holky měli už uklizené věci a seděli v sedlech.
„Elizabeth, neshoď mě prosím Ano?“ pošeptám jí. Jen vesele zafrkala. „Rebeko, asi mě zabiješ, ale já to musím udělat. Nedokáži tomu odolat.“holky se na sebe nechápavě podívaly a pak zase na mě. Jen se spiklenecky usměji. Rebeka už asi pochopila. Usmála se.
„Jedeme!“řeknu odhodlaně a lehce mrsknu otěžemi. Celkem třikrát. Chtěla jsem cválat. Chytnu se sedla abych nespadla. Chvíli mi to trvá, (no asi půl minuty) než se zžiji s pohyby Elis. Byla to nádhera. Vítr si hrál s mými vlasy a s její hřívou. Měla jsem pocit, že se její kopyta ani nedotýkají země. Spíše jsme letěli. Začnu se smát. A nejsem sama. Slyším smích Angely, Alice i Rebeky. Udělám si kolečko a zase vrátím zpátky. Pomalu zastavím. Elis oddychuje a já mám stále přeskvělou náladu. Tohle bych si měla někdy zopakovat. Moment, já to dokázala aniž bych spadla? A nebo dostala strach z rychlosti? To je skvělé!
„Bello tak to bych do tebe neřekla. Bylo to nádherné! Jak se cítíš?“zeptala se užasle Ang.
„Já sama bych to do sebe neřekla. A cítím se suprově. Nic nádhernějšího jsem v životě nezažila. Ale měla jsem sakra štěstí, že jsem neskončila na zemi.“ Všichni se zase rozesmějeme. Pak se vydáme zpátky do stájí.
Jela jsem trochu pozadu a přemýšlela. Za nedlouho se ke mně přidala Alice.
„Jen co ses posadila do sedla, vypadáš mnohem uvolněněji.“podotkla.
„Taky se tak cítím. Jsem ti zavázaná. Tohle mi pomohlo víc než si myslíš. Taky si mi splnila sen. Za všechno ti chci poděkovat.“Jen se usmála.
„Od toho přece kamarádi jsou ne? Mají si pomáhat a rozveselovat jeden druhého.“
„A to ty plníš na jedničku. Víš, když jsem cválala na té louce, cítila jsem se tak svobodná a bezstarostná. Ani to neumím popsat. Jedno je ale jisté. Rozhodně jsem neměla strach z rychlosti. Dovolila bych si říct, že mě Elis vyléčila ze strachu.“
„Tak to jsem ráda. Chceš tu pak pořídit i nějaké obrázky?“
„Ano. Pokud by to bylo možné.“
„Jistě že bylo. A mám pro tebe dobrou zprávu. Angela tu má foťák a už trochu fotila. Rozhodně si nenechala ujít ten tvůj výkon. Ale teď bychom už měli dojet holky.“
„Zkusila jsi cval?“ zeptám se. Bylo to totiž rovné prostranství.
„Ne ještě ne. Jen klus. Snad nechceš jet znova cvalem?“ a s tím se na mě pobaveně otočí.
„A proč by ne? Je to nádhera. Zkus to taky. Neboj. Popros Romea aby na tebe dal pozor. Určitě tě nenechá spadnout.“ Alice se zhluboka nadechla a nakonec to pošeptala ryzákovi. Ten zafrkal. Obě jsme se pak cvalem vydali za holkami. Bylo senzační. Vítr si pohrával s našimi vlasy. Alice se na okamžik zdála být nejistá ale pak splynula s pohyby. Už se taky smála. Vsadila bych se o téměř cokoliv, že se cítila volná a nespoutaná, právě jako já…

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka bez tváře - 8.kapitolka: