Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka bez tváře - 6. a 7.kapitolka

03.09.2009 (16:30) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2805×

6.kapitolka

Zavezla mě na naše místa. Celou hodinu mi vyprávěla o sobě. Bylo mi jasné, že jsi chtěla získat moji důvěru. A pomalu se jí to dařilo. Sem tam jsem jí řekla i o sobě. Angelu to vždy potěšilo. Ke konci hodiny, jsem ale poslouchala už jen na půl ucha. Myslela jsem na Edwarda Cullena. Dostali jsme domácí práci ve dvou. S Angelou jsme se domluvili, že přijde zítra.

Když jsme se dostali na oběd, ani jsem neměla hlad. Dala jsem si jen malý salát a vodu. Ang si vzala taky salát ale k tomu ještě sušenku. Jdeme k jejímu-našemu-stolu. Během toho si povídáme. Jakmile zajedu ke stolu, pohlédnu na Culleny.Emmet a Rosalie si povídali, Alice ještě nepřišla a Edward se díval na mě. Počkat, na mě? Otočím se. Za mnou nikdo nestál. Přece se nekouká na mě? Nebo ano? Když na něj pohlédnu, naše oči se setkají. Mám pocit, že – sice jen na chvíli – jsem spatřila jeho duši a srdce. Je to možné? Vyhnala jsem tu myšlenku z hlavy a dala se do jídla.

„Ahoj holky. Můžu si přisednout?“ozve se za námi. Otočíme se ve stejnou chvíli. Stojí tu Alice. Usměji se.

„Ahoj Alice. Že se ptáš. Posaď se mezi nás.“ Angela napřáhla ruku.

„Čauky. Jsem Angela. Pro přátelé –už i pro tebe – jen Ang nebo Angí.“a potřese si ní rukou.

„Moc mě těší Ang. Jsem ráda, že mě už bereš jako přítelkyni. Nejspíš mě znáš ale je to slušnost. Jmenuji se Alice Cullenová.“ Usměji. Teď se moje přítelkyně znají už i na vzájem.

„Kdo na téhle škole neví jak se jmenujete?“ prohlásí se smíchem. Přidáme se. Možná to bylo i upřímně. Pak jsme propovídali celou přestávku a prohodili si čísla na mobil.

Po škole jdeme společně na parkoviště. Holky si povídají a já jen poslouchám. Holky si opravdu už skoro získali moji plnou důvěru. Třeba jim o sobě dokážu někdy i vyprávět. Třeba díky nim dokážu mluvit o své nehodě… Ano třeba... Kdo ví? Doktoři mi nabídli sezení s psychologem, ale já odmítla. Chtěl by, abych o všem mluvila a to já zatím nedokážu.

„Holky, máte dneska čas?“vyruší mě z myšlenek Alice.

„No já mám.“ Řekne s úsměvem Ang.

„Co já bych tak asi mohla dělat?“ prohlásím odevzdaně.

„V tom případě je mojí povinností a radostí, vás dnes vytáhnou do Seatlu na nákupy.“ Řekne. Její oči úplně zářili. No jo, to bude asi její živel. Mám jet? No je fakt, že něco potřebuji…

„To je skvělý nápad! Počítej se mnou.“ Řekne Ang. Alici si oblíbila a brala ji jako starou známou. A přitom ji osobně znala jeden den. Svoje kamarádky jsem si asi vybrala dobře.

„A co ty?“ zeptá se Alice a přitom se obě otočí mým směrem.

„Tak dobře. Jedu taky. Jen… nemám odvoz.“ Obě se široce usmějí. Alice mi položí ruku na rameno.

„Tak tohle je nejmenší problém. Pojede se naším autem. Půjčím si Edwardovo Volvo a vyzvednu vás.“

„Smím vědět, kam se pojede s mým Volvem bez mého vědomí?“ ozve se za mnou sametový hlas. Trochu jsem se lekla. Kde se tu vzal? Jak dokáže chodit tak potichu?

„Ahoj bráško.“pozdraví když se postaví vedle ní.

„Ahoj holky. Řekneš mi Alice kam chceš jet s mým autem?“ a přitom pozvedne jedno obočí.

„Na nákupy. Dnes odpoledne, víš?“ řekne s výrazem anděla. Edward nahodí jakoby zděšenou masku a otočí se na nás.

„A vy jedete s ní dobrovolně?“ přikývneme. Co tím myslí? „Tak to jste si právě podepsali rozsudek smrti.“ A jakoby vážně pokývá hlavou. Alice málem začala očima metat blesky.

„Ty…. A nepřestaneš viď?“ a vlepí mu pohlavek za ucho. Jen se pokřiveně usmál. Ten úsměv nikdy nezapomenu. Všichni se hned na to, začneme smát. A já stejně od srdce, jako dříve.

Alice mě měla za deset minut vyzvednout. Charlie byl rád, že jdu ven.

„Něco ti koupím jo?“ Lů vesel štěkne. Do menšího batůžku si mobil a peněženku. Obléknu si mikinu. Lucky se rozeběhla ke dveřím. Začala vesele štěkat. Rozjedu se za ní. Když otevřu dveře, Alice jde akorát po schodech.

„Tak jsem přijela o něco dřív.“ Lů kolem ní začala skákat. „A tohle bude asi Lucky viď?“ a pohladí jí po hlavě. Zajímavé… Na bratra reagovala dočista jinak.

„Lů! Pojď sem. Dnes ještě nemůžeš. Domů.“ Zakňučela a štěkla na rozloučenou. Hned na to poslechla. Zamknu za ní a pomalu se rozjedu k autu. Alice mi pomohla nastoupit. Auto bylo nižší než jsem byla zvyklá. Pak trochu s potížemi složila vozík a dala ho do kufru.

„A teď rychle pro Ang.“ A šlápla na plyn. Ruka mi automaticky vystřelila k opěradlu které jsem křečovitě sevřela. Mé tělo pohltil strach a třes. Všechny vzpomínky na nehodu…

„Alice ….prosím.“ To jediné dokáži říct. V rychlosti se na mě podívá. Hned zpomalí.

„Panebože promiň. Já nechtěla jsem. Nedošlo mi to promiň…“

„To… je dobrý Alice. Nemohla jsi to vědět. Jen už mi to prosím nikdy nedělej.“

„Není to dobrý. Měla jsem se tě zeptat jestli ti to nevadí. Takhle se kamarádka nechová“ Pak už zastavila před domem, ze kterého akorát vyběhla Angela.

„Ahoj holky.“ Pozdraví, jakmile se usadí v zadu.

„Ahoj Ang.“opáčíme unisono.

Po cestě nám slabě hrálo rádio. Jinak jsme si povídali. Alice jela pomalu, a já jí byla hrozně vděčná. Jen co dorazíme na parkoviště, stáhnu si kapuci ještě víc do obličeje.

„Tak dřív? Boty, oblečení, doplňky…“ptala se Alice. A přitom zaparkovala.

„Veď nás Alice.“Rozhodne Angela. Holky vystoupí a Alice dojede se složeným vozíkem ke dveřím. Jen si přesednu a už jedeme k obchoďáku.

Před jedním z obchodů, potkáme partu kluků. Na holky obdivně hvízdli. Jeden z nich, se tak trochu podobal Cullenů. Měl bledou pleť, zlaté oči, krásné rysy. Ten se díval na mě a pak se mi snažil kouknout pod kapuci. Rychle jsem se rozjela napřed, a kluci se tomu začali chechta. Pitomci. Alice a Angela mě hned doběhli. Proč se na mě ten kluk tak koukal?

„Nevšímej si jich. Jsou to jen pitomí frajírci.“ Pak jsme zajeli do obchodu z botami. Holky si začali vybíral. Mě se zalíbili jedny kecky. Nakonec jsem s němi zamířila k pokladně. Alice nedala jinak, než že mi ty kecky zaplatí. Holky měli už několik tašek. Já zatím jen dvě. Jednu s novými botami a jednu s pár tryčkama džínama. Na Alici bylo vidě, že je ve svém živlu.

Po tomhle obchodě, jsme se ještě stavili v zverimexu a já koupila pár mlsek Lů. Hned na to se jelo směrem na parkoviště. Jen mi bylo trochu líto, že nemám novou mikinu.

„Alice, Angelo, kam to jedeme?“ Holky totiž změnili směr. Proč?

„neboj. Tam se ti to bude líbit.“praví Ang. Co to na mě šijou? Když to uvidím. Míříme ke skejt shopu. To pro mě znamená výběr mikin s kapucí. Udělali mi takovou radost!

„Páni! Nevěděla jsem, že tu ten obchod je. To je skvělé!“

„No a mi to věděli.Tady si můžeš koupit ty svoje mikiny.“řekne s úsměvem Alice.

Po nákupech jedeme domů. Jelikož už padala tma, byl nejvyšší čas. Holky zase pustili rádio ale tentokrát zpívali s ním. Zkoušeli mě taky přemluvit. Ale marně. Neustále jsem se něčemu smála, což bylo možná jejich cílem. Najednou, jsem se dokázala zase smát upřímně. A to díky nim. Pak Alice najednou ztlumila rádio.

„Bello? Nechceš už si sundat tu kapuci? Před námi můžeš svoji tvář ukázat, ať už je jakákoliv.“řekne opatrně Alice. Co když se mě potom ale budou bát? Nechci o ně přijít.

„My víme, že tohle je jen maska. Tam někde hluboko je ta přátelská a veselá Bella. Zkus nám důvěřovat.“povzbudí mě Angí.

„Tak dobře. Ale nelekněte se prosím…“sudám kapuci a odhrnu vlasy. Můj obličej je vidět nyní celý. Každá jizva, každá vzpomínka na bolest. Holky byly z počátku překvapené ale pak se široce usmáli obě.

„Měla bys ji ukazovat častěji. Máš krásné oči.“řekne Alice. To mi vytvoří úsměv na tváři. Oni se mě nebojí a dokáží vnímat jen ty hezké věci na mě?

„A úsměv!“ dodá Ang. Obě vypadali najednou šťastně a spokojeně.

„Vám to vážně nevadí? Nebojíte se mě nebo něco takového?“zeptám se.

„Ne proč?“opáčí nechápavě Ang.

„nám nezáleží na tom, jak vypadáš nebo co si myslí ostatní,“začne Alice

„Ale co si myslíme my.“dořekne zase Angela

„A my si myslíme, že jsi báječná holka. jen trochu tichá.“

„Dočasně.“a hned na to se všechny začneme smát. Opravdu jsem si našla ty nejlepší kamarádky. Přijali mě takovou, jaká jsem a ještě mi dokáží pomoci. Teď se mohu opravdu radovat!

Když Charlie uviděl, že se vracím s úsměvem na tváři, začal si dokonce pískat při vaření večeře. Lů si hnedka snědla pár pamlsků a pak jsme si společně hráli před domem.

Tenhle den, je jeden z prvních a cestě z temnoty.  To jediné dokázalo vystihnout a shrnout dnešek.

7.kapitolka

Jak čas plynul, pomalu jsem měla na tváři čím dál víc častěji upřímný úsměv. Charlie vypadal veseliji a bezstarostněji. Ono asi ani nebylo divu. Já, Ang i Alice jsme byli nyní nerozlučné kamarádky. Nedávno u nás holky spaly, a to byla opravdu legrace. Změny jsem už na sobě cítila sama. Návaly smutky už ojedinělé, a vzpomínky tolik neboleli. Už byl pomalu konec listopadu, a já měla dneska spát u Cullenů. Nyní umytá, oblečená a nachystaná čekám na Alici. V přítomnosti holek, jsem už nenosila kapuci ba ani vlasy přes obličej. Jinak byla stále mojí součástí. U Cullenů jsem ještě nebyla. Vlastně ani u Angely, protože jen tady doma je to zařízené mě na míru. O Edwardovi se mi už i zdálo. Také na něj jsem se těšila.

„Lů?“hned přiběhla „Kde mám úhly?“ Fenka vyběhla z pokoje a vrátila se s malou krabičkou plnou úhlů. „Díky zlato.“ Přidám ji ke čtvrtkám a nákresům. Pak ji podrbu za ušima a položím si batoh na klín.

„Bello? Odvoz je tu.“ Lů začala štěkat a já se vydala ke dveřím. „Tak si to tam užij holčičko. A dej na sebe pozor. Ale jsem šťastný, že si veselejší..“

„Dám na sebe pozor. Vrátím se zítra odpoledne.“ Dám otci pusu na tvář a Lucky mi otevře dveře. „Díky. Zatím ahoj.“ A vyjedu ven. Alice akorát otevírala kufr.

„Ahojky!“ zvolala vesele. Pomalu se rozjedu k autu. Zase prší.

„Ahoj“ pozdravím když jsem u ní. Dá mi batoh do kufru. Angela mi mezitím pomáhala do auta. Pak se vyrazilo k Alici. Chvíli jedeme po silnici ale na konec zabočíme na lesní cestu. Normálně bych si jí nevšimla. Pak jsem uviděla překrásný dům. Bílý a některé části zdí byli prosklené no prostě nádhera. Stejně to asi připadalo i Angele.

„Páni. Máte nádherný dům.“hlesne Ang. Po Chvíli. Já nebyla schopna slova. Dům byl ještě krásnější, když si všimnu že před domem stojí Edward. Stál tam v mikině a džínách. Držel deštník aby nezmokl. Vlasy měl rozčepýřené jako obvykle. Nasadím si kapuci a rozpustím vlasy. Alice zastavila co nejblíže dveří. Ang si zapla bundu a nasadila kapuci. Rychle vyskočila z auta a složila vozík. Mezitím došel Edward k mým dveřím a otevřel.

„Ahoj.“pozdravil.Usměji se a opáčím stejně. Angela přiběhla i s vozíkem a Edward mi pomohl s přemístěním. Všimla jsem si, že na schodech mají položená dvě prkna. Asi abych se dostala nahoru.

„Podrž to prosím. Ať moc nezmokneš.“A podal mi deštník. Jen ho uchopím, rozjel se ke dveřím. Alice zaparkovala před garáží vzala všechny věci.

„Díky.“hlesnu. Edward se usměje a pozdraví Angelu. Alice nás hned doběhla. Edward nám galantně otevřel dveře, a my vešli dovnitř. Sundám si kapuci a nechám jen vlasy.V obýváku čekali všichni Cullenovi. Všichni krásní jako andělé. Všichni milé a přátelské výrazy. A nikde lítost, za což jsem byla nesmírně vděčná.

„Dobrý den.“pozdravíme s Ang nastejno.

„Bello, Angelo, dovolte abych vám představila Carlise, hlavu rodiny. Mou matku Esme. Dále Brášku Emmeta a jeho přítelkyni Rosalie. Rodino tohle je Bella a Angela.“

„Ahoj. Moc nás těší. Už jsme toho o vás slyšeli tolik…. Vítejte u nás.“řekla Esme.

Chvíli jsme si ještě povídali. Pak už to Alice ukončila.

„Pojďte ke mně do pokoje.“S námi se zvednul i Edward.

„Dovoliš?“zeptal se když přišel ke mně. Ach… On mě tam chce odnést? To ale nejde… I když co jiného mi zbývá? Zkousnu ret. Váhavě přikývnu. Už jsem cítila jak se červenám. Edward se sklonil a vzal mě do náručí. Tak jemně a opatrně, jakoby se bál, aby mi neublížil. Byl to krásný pocit když mě nesl po schodech nahoru ale zároveň mi bylo…tak nějak trapně.

„Moc ti děkuji.“řeknu když mě položí zpátky na vozík, který donesl Emmet.

„To je samozřejmost.“a usmál se. „Alice, kdyby něco, budu u sebe nebo dole.“ A pak se na mě naposledy podíval, jakoby se chtěl ujistit, že jsem v pořádku. Rozhlédnu se po pokoji. Byl moc hezký. Prosvětlený, útulný a zařízený v teplých barvách. Sladěný do zlaté a hnědé. V rohu stála větší postel a na ní ležela spousta polštářů.

„Máš krásný pokoj Alice.“ Ta jen vykoukla z koupelny a usmála se.

„Děkuji. Ale ty ho máš taky moc pěkný.“ Pak si holky sedli na polštáře a různě jsme si povídali. Až jsme došli k mému neoblíbenému tématu. Kluci.

„Tak co Alice, už máš nějaký objev, o kterém si nám neřekla?“začne Angela

„Ne zatím ne. Však on tak někde čeká ten pravý. A co ty Bello?“

„U mě nic nového. Mě se nelíbí nikdo.“řeknu. Sama se divím, jak to zní přesvědčivě. Nechce aby věděli, že jsem až po uši zamilovaná do Edwarda.

„Tak to ti nevěřím. Někdo se ti aspoň musí líbit.“zkoušela to Ang.

„Ne nikdo. A co vlastně ty a Eric? Už tě někam pozval?“zeptám se.

„Ano. V úterý do kina. A já se už moc těším.“ Ang se usmívala od ucha k uchu. Já jsem jí toho kluka přála. Eric nebyl tak špatný. Vytáhla jsem z tašky úhly, desky a  čtvrtky.

„Ty maluješ? O tom si se nepochlubila…“ řekla Alice když uviděla desky.

„Ano maluji. Moc mě to baví.  Klidně si to prohlédni.“

„Páni. Kreslíš opravdu krásně. Mohla bys uspořádat klidně i výstavu. Nakreslíš mě? Prosím.“

„To mám taky v plánu.“ A usměji se. „Co má Esme radši moře, Benátky a nebo vodopády?“

„Benátky. Proč?“řekne Alice.

„V tom případě tu mám pro ni malý dárek.“A vytáhnu nachystaný obraz. Jeden z mých nejpovedenějších. Kreslila jsem ho sice doma,ale použila jsem vzpomínky a fotky.

„Esme? Pojď prosím nahoru. Bella tu pro tebe něco má.“zavolala Alice z chodby. Do minuty jsem uslyšela kroky na schodech. Pak se Esme objevila ve dveřích.

„Co jste chtěli zlatíčka?“ zeptala se mile. Musí to být skvěla matka.

„Tady jsem vám nakreslila jeden obraz. Snad se vám bude líbit.“ A podám jí ho.

„Nádhera. Je to překrásně. Moc ti děkuji. Tos neměla. Vím jen o jediném místě kam se hodí. Jídelna. Hned zítra ho nechám zarámovat. Ještě jednou děkuji. Máš zkušenou ruku malíře.“

„Ne to já děkuji. Tohle je to nejmenší.“A pak Esme odešla z pokoje.

Večer jsem nakreslila holky. Každou zvlášť. Alice to ještě vypilovala tak, že si oblékli krásné společenské šaty ozdobili si vlasy. Ty kresby se mi vážně povedli. Pak jsme si zahráli monopoli, což byla taky legrace. Alice vyhrála a mě zrujnovala. Ale aspoň byla zábava. Jenže pak už bylo pozdě a my se rozhodli jít si lehnout.

Holky mi se vším pomohli. Angela usla jako první. Ze zdola se ozvala krásná hudba. Někdo hrál překrásnou píseň na klavír. Nic krásnějšího jsem ještě neslyšela.

„Kdo to hraje? A co je to vlastně za píseň?“ zeptám se šeptem Alice. Ještě nespala.

„To hraje Edward. Píseň napsal sám. Jmenuje se Bellina ukolébavka.“ Bellina? Moje? To asi těžko…A nebo mi Edward vážně složil píseň?

Edward:

Když se sestřinné kamarádky seznámili s rodinou, rozhodli se jít nahoru. Měl bych tam Bellu odnést.

„Dovoliš?“ zeptám se jí. Vypadala že váhá nebo jen přemýšlí ale nakonec kývla. Hned na to zčervenala. Byla tak roztomilá. A bez kapuci ještě krásnější. Ty jizvi byl jen detail. Ano Už mi došlo že jsem se zamiloval, i když jsem si to nechtěl moc přiznávat.. Pro mě byla krásná jako anděl. Vždyť byla také skrz na skrz dobrá. Nést ji v náručí, to byl můj splněný sen. Dotýkat se jejího teplého těla, zahřívalo mé srdce. I když bylo kamenné, s ní jakoby zase bušilo do mých žeber. Položím jí zpátky na vozík který donesl Emmet.

„Moc ti děkuji.“řekla svým krásným jemným hlasem.

„To je samozřejmost.“usměji se. „Alice, kdyby něco, budu u sebe nebo dole.“houknu na sestru. Ještě než odejdu do pokoje se ohlédnu na Bellu, jestli jí ještě něco nechybí nebo tak. Asi ji překvapilo, že jsem se na ni ještě podíval. Protože jakmile se naše pohledy setkaly, sklopila oči. Zalezl jsem k sobě do pokoje a poslouchal jejich rozhovor. Za chvilku mě zaujalo jejich téma.

„Tak co Alice, už máš nějaký objev, o kterém si nám neřekla?“Angela.

„Ne zatím ne. Však on tak někde čeká ten pravý. A co ty Bello?“opáčila sestra. Hned jsem zpozorněl. Co asi řekne? Najednou jsem hrozně litoval, že jí nedokážu číst myšlenky.

„U mě nic nového. Mě se nelíbí nikdo.“ Ta poslední slova zabolela. Nikdo. Dál jsem poslouchat nemusel. Pustím si Debusyho a pozoruji oblohu. Už jen dvakrát jsem se zaposlouchal do jejich rozhovoru. Když hráli monopoli, to se ozýval její nádherný smích a když se bavili o jejích obrazech. Takže Bella maluje. Chtěl bych vidět některé její obrazy. Jak by třeba nakreslila mě s ní? Na co to myslím… Já se jí přeci nelíbím.

Proč se ale hned vzdát? Vždyť můžu o Bellu bojovat! Chvíli na to jsem šel dolů a jen tak ze zvědavosti se podíval na ten obraz. Byli to Benátky. Kreslené černým úhlem. Kresba to byla velice překrásná. Ke všemu ten správný odstín. Připadalo mi to jako černobílá fotka až na to, že tohle bylo mnohem překrásnější. Tenhle obraz skoro žil.

Holky nahoře oddechovali už klidně. Takže asi spali. Dnes odpoledne mě napadla melodie. Alice ji už slyšela. Napadla mě při pomyšlení na Bellu. A jelikož byla klidná a pomalá,  nazval jsem ji Bellina ukolébavka. Alice se to moc líbilo. Ještě jednou si ji zkusím zahrát. Zasednu ke klavíru a spustím. Melodie se rozléhala domem. Vnímal jsem jen hudbu. Žádné myšlenky ani zvuky. Jen tóny které se rozléhaly domem. Tóny, které mi neskutečně připomínali Bellu.Vážně se to povedlo…

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka bez tváře - 6. a 7.kapitolka: