Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka bez tváře - 5.kapitolka

24.08.2009 (07:00) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3000×

5.kapitolka

„Chudák holka. na vozíčku to musí být těžké. Obzvlášť ještě když má zohavenou tvář. Je mi jí líto.“pravila dívka. Líto? Odfrknu si. Chci něco namítnout když někdo odpověděl.

„Náhodou to nemusí být tak hrozné až na tu tvář. Uleje se z těláku, u učitelů má výhody, spousta lidí kolem ní skáče.“namítl chlapecký hlas. Cože? Není to tak hrozné? Já se s tím sice už poměrně smířila ale tohle bylo moc. Prudce se otočím.

„Jak si můžeš myslet, že to není tak hrozné? Nemáš ani šajna jaké to je, nemoct se projít, a často být závislí na cizí pomoci. Ty nemáš o takovém životě ani potuchy!“Hulákám. Ti dva studenti přede mnou stáli a zírali na mě s pusou do kořán. Ostatní se zastavovali a poslouchali naši hádku. „Myslíš že mě baví jak mě každý lituje? Jak se mi každý vnucuje?“ pomalu mi dojde, že mám slzy v očích. „Nebaví. A hrozně se mi stýská po normálním životě. Tak buď tak laskavý a nemluv o věcech, o kterých nic nevíš. Zhola NIC.“ Teď už mi slzy tekli doopravdy. Prý nemusí být tak hrozné. Je to hrozné. Ale co s tím nadělám…  Naposledy se podívám na ty dva studenty. Koutkem oka zahlédnu jak na mě kouká Alice ve dveřích. Tvářila se překvapeně ale zároveň byli její oči plné lítosti. Zase ta lítost! Proč? Vždyť to nikomu nepomůže. Kdyby tu tak byla Angela. Jenže ta odešla dřív kvůli návštěvě doktorky. Se slzami v očích, se rychle rozjedu chodbou pryč. Cloumá se mnou vztek i smutek. Tohle je už zase moc. Každý mi uhýbal z cesty. Venku jsem vjela do deště, a ani mi to moc nevadilo. Otřásali mnou vzlyky. Po tvářích mi tekli slzy. Ty které jsem už týdny dusila. Tak se mi stýskalo po starých časech. Dnech smíchu a chvilek s René. Chyběla mi ta její střeštěnost. Připadalo mi to jako deset let místo sedmi měsíců. Život je tak nefér! Ale co dnes je fér? Všechno má svoji cenu, svoji daň. On by to ani nebyl život bez smutku a vzteku. Pocity jsou jako počasí. Přichází a odchází náhle. Vždy mají svůj důvod a jsou potřeba. Kdy ale příjde konečně to štěstí které už si vzalo tak vysokou daň? Za mnou práskli dveře.

„Bello!“zavolala nějaká dívka. Co mi zase chtějí? To mě musí trápit ještě víc? Rozjedu se rychleji. Jenže přes slzy špatně vidím. Je mi to jedno. A to je chyba. Vozík mi sklouzl na bahně a já upadla. Už zaregistruji jediné. Let vzduchem a tupou bolest hlavy. Nakonec jen a jen tma.

Když se proberu, ležím na lůžku v bílé místnosti. Rozbolela mne hlava. Nade mnou se sklání Charlie. Slabě se na něj usměji. Co se vlastně stalo?

„Tati? Co…Co se stalo? A kde to vůbec jsem?“ můj hlas zněl chraplavě a… A divně.

„Už je dobře Bello. Jsi na ošetřovně. A co se stalo, to by ti nejlépe vysvětlila Alice Cullenová. To ona došla pro pomoc-svého bratra-a dostali tě sem.“ Alice? Edward? Najednou si uvědomím, že nemám kapuci ani čepku. Tvář mi kryjí jen vlasy.

„Můžu tě o něco poprosit?“ kývl „Podáš mi čapku?“usmál se. Hned si ji narazím.

„Říkal si Alice?“před očima mi proběhli různé obrázky. Jízda, pád. „už se mi něco vybavuje.“ V Charlieho očích se objevila úleva.

„Bello! To jsem ráda, že už jsi vzhůru. Měla jsem o tebe strach. Příště aspoň neujížděj ano?“ Aha, tak to byla ona? Pousmála jsem se. Charlie se zvednul a šel si promluvit se zdravotnicí.

„Co stalo potom ? myslím po mém pádu.“ Vedle Alice se objevil Edward.

„No… při pádu jsi upadla do bezvědomí. Musí tě bolet hlava. Vypadalo to na velkou ránu. Zkusila jsem tě sem dostat sama ale neunesla jsem tě. Pak se objevil Edward.“

„Když jsem tě uviděl, byla už jsi promočená. Rychle jsem tě odnesl sem. Za nedlouho přijel tvůj otec. Ty jsi ještě nepřišla k sobě. Až teď.“dořekl.

„No jo. To bych nebyla já kdyby se mi něco nestalo.“ Teprve teď si všimnu jak můj hlas zní smutně. Začnu vzpomínat na šťastné chvíle. Sice to nese bolest, ale i radost.

„Teď si o mě celá škola povídá co?“ z mého hlasu byl slyšet sarkasmus ale aspoň už né smutek. Každý nemusí vědět jak bídně se cítím.

„No to asi jo. Ale ber to s té lepší stránky. To jak si je sjela, ti udělalo respekt. Aspoň budeš mít na chvíli klid.“řekne Alice. Bezva. Edward se nad Alicininým prohlášením ušklíbne. Jak si vlastně mohou myslet, že Cullenovi jsou nafoukanci? Vždyť to jsou skvělí lidi.

„Mohu vás poprosit aby jste odešli? Prohlédnu slečnu Swanovou.“to se objevila zdravotnice.

„Tak zítra ve škole Bello.“ Řekla Alice a usmála se. Edward také a pak oba odešli. V očích obou jsem zahlédla starosti. Snad ne o mě?

Zdravotnice mě prohlédla, a dala mi prášek na bolest hlavy. Pak prohlásila, že jsem v pořádku a pomohla mi zpátky na vozík. Charlie mi vzal věci a pak mne odvezl k autu. Jen co se posadím do auta, musím zapnout topení. Je tu celkem chladno. Táta se pak posadil vedle mě. Jen co nastartoval, opatrně se zeptal.

„Co se vlastně stalo? Myslím před pádem.“dodá.Přemýšlím jak začít.

„Měla jsem poslední hodinu s Alicí.“ Řeknu po chvíli ticha. „když jsem si uklízela učebnice, narazím na fotku starou jen několik hodin před nehodou. Všichni jsme se tam smáli.“pomalu se mi hrnou slzy do očí „Musela jsem zadržet pláč. Zastrčím si jí do kapsy a jedu na parkoviště.“ Teď ji vytáhnu a prohlížím si jí.. Byla to krásná chvilka. „ Najednou zaslechnu jak si o mě povídají. Litovali mě! Ale to bych ještě dokázala ignorovat. Jenže ten kluk měl tu drzost říct, že na vozíčku to nemusí být tak špatné! Chápeš! Na to jsem se otočila a začala na něj řvát. Ztichla a jen tak na mě zíral jako všichni ostatní.“ Už jsem zase plakala, protože všechny city se bolest ze ztráty se vrátila. „To už byla poslední kapka. Mé srdce se zaplnilo hněvem ale hlavně smutkem a bolestí. Jenže mě nakonec přemohl pláč, jako teď. Musela jsem pryč. Pryč ze zraků ostatních. Potřebovala jsem být chvíli sama. A dál, dál už to znáš.“utřela jsem si mokré tváře, i když za chvilku byli mokré zase. Charlie mi povzbudivě stiskl ruku.

„To bude dobré Bello. Však oni i ty si jednou zvyknete.“ Zněl smutně. Mě v tu chvíli došlo, kolik mu asi přibylo vrásek mojí vinnou. Také jsem věděla, že kdybych se na něj teď podívala, uviděla bych jen starosti a smutek. A já neměla odvahu čelit tomuto pohledu s vědomím, že vše je jen a jen kvůli mně.

Po večeři jsem zalezla do pokoje. Přesunu se na okenní parapet a poslouchám Evenescence. Venku zase pršelo a kapky deště bubnovali o mé okno. Při poslouchání písní, přícházím na jiné myšlenky. Je to vlastně můj lék. Někdy poslouchám i vážnou hudbu, ale teď mám chuť na Evanescence. Dneska jsem vlastně získala novou kamarádku co? Alice Cullenová. Moc fajn dívka. A má moc hezkého a fajnového bratra. Ano Edward. Pan dokonalý, pan božský, nadpřirozeně krásný, podle mě anděl. Nad čím to vlastně přemýšlím? Ano líbí se mi… Teď už to vím. Ale jak by se mu mohl líbit někdo tak odporný a neschopný jako já? Ne to rozhodně ne… U něj nemám šanci. Ani to nebudu zkoušet. Z přemýšlení mě vytrhl zvonek z chodby. Telefon. Zdravý člověk by to možná přes hudbu nezaslechl, ale od mé nehody se mi zbystřili všechny sliby. Sluch, zrak, hmat a odhad. Radši ztlumím mp3. Chci to slyšet.

„Haló?“ začal Charlie.

„Á ahoj Angelo.“spustil veseleji. Chvíle ticha…

„Ano je to pravda. Ale už je v pořádku. Na naštěstí ani neprochladla. Jen se hodně uhodila do hlavy. Našla ji Alice která sehnala Edwarda. Ten ji odnesl na ošetřovnu.“ Už zněl smutně. Určitě ho má reakce trápila. Vypnu Mp3 protože začal šeptat.

„Ne To asi nepůjde. Možná už spí. Od večeře se neukázala. Víš, začínám o ni mít strach. Čím dál víc se uzavírá do sebe. Nesměje se upřímně a už skoro vůbec nežije jako 17letá dívka.“

„Dříve bývala usměvavá, přátelská, optimistická… Prostě žila. Od smrti Renné a Phila je jako tělo bez duše. Nejvíc si zatím rozumí s Lucky.“ Z jeho hlasu slyším jen a jen velké starosti. Ach. To jsem se vážně tak změnila? Tolik ubližuji Charliemu…

„Já vím. Ale jak dlouho? Bells je sice silná bojovnice, ale ta ztráta jí velice ublížila.“

„Děkuji. Moc ti děkuji Angelo. Nechci aby se jí něco stalo.“ Pomalu se přesouvám na postel.

„Dobře. Ahoj.“ Takže táta mi sjednal pomoc. Má o mě opravdu strach. Angela se dozvěděla o tom co se dneska stalo. Asi má taky starosti. Ach jo. Proč musím přidělávat starosti ostatním?

„Lů? Pojď za mnou holka.“ vyskočí ke mně na postel. „Tolik ti závidím že můžeš chodit jak se ti zachce… Já jsem neustále závislá na vozíčku.“ Olízla mi tvář. „Lů nech toho prosím. Má to ale smůlu viď?“ Lucky zavrtěla hlavou a její oči jakoby říkali. ‚Nesmysl.‘

„Máš pravdu. S tím jak jsem dopadla už nic nenadělám. Ale ještě tu mám Charlieho, tebe, Ang, a teď i Alici. Ale stejně se mi hrozně stýská po Renné.“ Moje srdce totiž stále krvácelo nad tou ránou. Sice né tolik ale ještě stále trochu. Přece jenom rodina je moje všechno. Lů mi položí hlavu do klína. Pohladím jí po hlavě. „Ty jsi moje zlato viď?“ a podrbu ji za ušima. Kolik je vlastně hodin? Tolik? A zítra musím vstávat do školy. Ach ne…

Druhý den ve škole, mi šel každý druhý z cesty. Na moji adresu už nepadlo jediné slovo v mojí přítomnosti. V hodinách se na mě upíralo mnohem méně zraků. Alice měla pravdu. Teď mám aspoň klid.  To co jsem viděla ve tvářích ostatních pokud se na mě podívali, mě zaráželo i teď. Někteří jako obvykle lítost, někdo na mě pohlížel jako na blázna, někdo se na mě vstřícně usmál ale to poslední bylo kruté. Byl to strach. A to mě bolelo. Když se vás někdo bojí, kvůli tomu jak vypadáte a kvůli vaší masce, zabolí vás to. Protože kdyby znali vaši pravou tvář, nikdy by se nebáli. Jenže kdyby mě opravdu znali, zjistili by, že já nejsem taková jak se zdám. Jsem dobrá. A navíc už ji stejně ani nedokážu ukázat. Někdo by řekl, že jsem prostě uvázla v temnotě a smutku. V sobě. Stáhnu si kapuci více do obličeje a rozjedu se na 4 hodinu. Angličtinu.

„Ahoj Bello.“ Pozdraví Ang, která se objeví vedle mě.

„Ahoj Angí.“ Řeknu neutrálně. Včera jsem se rozhodla, že už nebudu ostatním ubližovat. Vím že všechno budu dusit v sobě, a po čase to možná i zabolí, ale už prostě nechci ubližovat ostatním.

„Slyšela jsem o včerejšku. Moc mě to mrzí. Tohle říkat opravdu neměli. Když se to dozvěděl ředitel, hrozně se rozčílil. Josh se ti má omluvit. A jak jsi na tom ty? Je to už lepší?“

„Už ano. Nemusíš si dělat takové starosti.“ Angela se zamračila.

„Musím. Jsi moje přítelkyně. Zaleží mi na tobě víš?“

„Hodně lidí se mě bojí?“zeptám se šeptem. Ang sklopila oči. Až pak promluvila.

„Dobře nechci ti lhát. Ano pár lidí se bojí, ale ostatní mají hlavně obrovský respekt.“ Tohle už moc pravda nebyla. Neuměla moc dobře lhát.

„Řekla si, že nechceš lhát.“ Prohodím s úšklebkem na tváři.

„Promiň. Ale já už si prostě myslím, že by jsi měl dát trochu života do toho umírání.“ A hned na to popadla můj vozík a rozjela na naši společnou hodinu. Celkem jsem se lekla.  Ale pak mi to nedalo a musela jsem se zasmát. Vážně to myslela jen v dobrém.

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka bez tváře - 5.kapitolka: