Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka bez tváře 4.kapitolka

08.08.2009 (18:00) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3153×

4.kapitola

„Jaký byl první den ve škole?“Zeptal se Charlie. Ihned se mi vybavila Angela, a pak hodina literatury. Nevěděla jsem co říct. Pravdu si zasloužil, ale já věděla, že bych mi přidělala starosti.

„No našla jsem si kamarádku.“ Řeknu jen ale takovým tónem, aby poznal, že se o tom dál nechci bavit. Jen kývl. Pochopil. Charlie má kvůli mně už dost starostí. Proč dělat další…

Jakmile zastavíme před domem, zaslechnu psí štěkot. Lucky. Táta mi otevře dveře a rozloží křeslo. Rychle se přesunu. Každý den mi to jde lépe a lépe. Rozloučím se S Charliem rozjedu se k domu. Jak odemknu, Lů vyletí ze dveří a začne mě vítat.

„Ahoj. No mě se po tobě taky stýskalo.“To byla pravda. „Otevřeš mi prosím dveře?“ Jen štěkla a otevřela. Ona mi vážně rozumí. „Děkuji.“ Jen povyskočí. Zamířím do pokoje a ona jde po mém boku. Hodím batoh na postel a zajedu jsi k počítači. Musím si najít nějaké informace.

Když mám úkoly hotové, vydám se do kuchyně. Začínám mít hlad. Pustím Lucky ven, aby se na chvíli proběhla. Já si zatím mažu rohlík. Vyruší mě psí štěkot. Co se děje? Jako by mě chtěla na něco upozornit… Vydám se k oknu. A opravdu. Venku akorát zastavilo stříbrné volvo. Kdo to je?

Vydám se ke dveřím. To co uvidím mě překvapí. Z auta vystupoval Edward Cullen. Rychle si nasadím kapuci.

„Lů! Pojď jsem ke mně.“ zavolám jemným hlasem na svoji přítelkyni. Ta se štěkotem přiběhla. Edward si mě všiml. Usmál se. Co tady vlastně dělá?

„Ahoj. Ty jsi Isabella Swan viď? Jmenuji se Edward Cullen.“ A šel ke mně. Lů byla nervózní. Proč? Z čeho? Že by to bylo z Cullena?

„Ano. Ale jen Bella. Můžu se tě zeptat co tu děláš? A jak jsi mě vůbec našel?“

„Samozřejmě. Já našel jsem tvoji peněženku na parkovišti. Říkal jsem si, že bych ti ji měl vrátit. Máš tam i občanku. Tam je Adresa.“ Moji peněženku? Už byl ode mě jen několik kroků, když Lucky zavrčela. Chce mě snad varovat? Ale před čím? Před Cullenem? Tady něco nehraje. Takhle se nechová ani k pošťákovi.(ráno tu jeden byl) Edward na její vrčení reagoval podivně. Někdo by se leknul. Někdo by se rozzlobil. Ale rozhodně by nikdo nezůstal tak ledově klidný…

„Ach. Děkuji. Ani nevím, že bych ji ztratila. No je vidět, že jsi čestný. Málokdo by mi ji vrátil. Se vším.“ A vezmu si ji k sobě. Lů znova výrazněji zavrčel a postavila se přede mě. Co to má být?

„Lucky klid… Pojď jsem.“i když nerada se otočí a postaví vedle mě. Pořád ho přísně sledovala. „Moc se omlouvám. Takhle se normálně nechová. No ale mám ji jen chvíli takže ji ještě moc neznám.“ Edward byl stále klidný a jen se na mě usmál. Položím ruku Lucky na hlavu a povzbudivě ji hladím. Snažím se jí uklidnit. Cítím jak je napnutá.

„To nevadí. Je moc pěkná. Mě žádné zvíře němá moc rádo. A co se týče té peněženky, to je samozřejmost. Nejsem ten podrazácký typ… No ale už budu muset jet domů. Tak zatím.“

„Ahoj a ještě jednou děkuji.“ Jen se usmál a nastoupil do svého auta.

Když pak jeho auto zmizelo za zatáčkou, Lů se konečně uvolnila. Zajela jsem zpátky do domu. Lucky ještě chvilku stála u dveří, ale když ucítila svojí večeři, konečně poslechla a přišla za mnou do kuchyně. Za chvilku se ale postavila a vydala ke dveřím. Charlie přišel domů. Už se za ním zavírali vchodové dveře. Ani jsem neslyšela jeho auto. Byla jsem asi moc zamyšlená nad tím, proč se tak Lů chovala ke Cullenovi. Z nějakého důvodu mě to prostě zajímalo.

„Ahoj tati.“ Zavolám. Lucky vesele štěkne.

„Ahoj Bello. Co jsi dělala po škole?“ zeptá se zvědavě.

„Nic moc. Hlavně úkoly. Co ty a práce?“zvědavě povytáhl jedno obočí. Čemu se diví? Já se vždycky ptala René jak bylo- Ach ne… Zase se vracím bohužel k minulosti. Ozvala se bolest u srdce a smutek. Charlie si toho asi všiml. Rychle nasadím usměvavou masku. Nechci mu znova ubližovat. Musím být silná. Nepatrně se zamračil. Pak se zase usmál.

„V práci nic divného. Bello nenamazala bys mi taky jeden nebo dva krajíce chleba?“ jen se usměju a zase vytáhnu chleba. Lucky se dala znovu do jídla.

„Samozřejmě.“ Usmál se. „Mohu se tě zeptat na několik otázek?“zeptám se po chvíli. Už mě totiž začala pořádně užírat nedočkavost. Táta přikývl.

„Jak dlouho máš u sebe Lů?“zapřemýšlel. nechápal proč se ho ptám na tohle.

„No asi týden. Chodívala se mnou i do práce aby si zvykla na spoustu lidí a na různé pachy. Proč?“ takže týden. Hm… To se seznámila se spoustou lidí a navíc i se spoustou pachů.

„Začala na někoho někdy bezdůvodně vrčet? Teda myslím to tak, že on by si ji chtěl jen pohladit a ona by začala vrčet?“ zase nechápavý výraz tentokrát i s výrazem přemýšlení.

„Ne. Vždycky se chovala hodně přátelsky, ochotně a poslouchala na slovo. Na stanici si ji docela oblíbili. Proč se vlastně ptáš?“v tom případě je tohle vážně divné. Důvod otázek mu rozhodně neřeknu. No co. Třeba ho zvířata opravdu nemají rádi.

„Ale nic. Jen se tak ptám. Abych ji lépe poznala. I když já mám pocit, jako bych ji znala odjakživa.“ Charlie se nad touto odpovědí usmál. Pak už jsem mu podala talíř s namazaným chlebem.

Večeře proběhla v tichosti. Jakmile jsme dojedli, šli jsme se do obýváku koukat na nějaký film. Táta tam chtěl dát Dvanáct do tuctu. Ale ten já jsem se slzami v očích zavrhla. Tohle byl mámin neoblíbenější film, a my se na něj koukali často. Vždy jen spolu. Charlie si naštěstí nevšiml slz v mých očích. Nakonec zvítězil film Mumie se vrací. Chvílema jsme se i smáli. Někdy to bylo dokonce z mé strany opravdu od srdce, což Charlie bral za úspěch. Pozná rozdíly v mém smíchu. Jako jeden z mála.

Jen co provedu hygienické potřeby zalehnu do postele. Lů si už automaticky vyskočila ke mně. A zahřívala mi záda. Bylo to velice uklidňující. Za nedlouho jsem propadla do říše snů. Tentokrát se mi nevybavili vzpomínky na nehodu, ale na šťastné chvíle s Mamkou a Philem. To bylo možná ještě horší. Pomalu jako mučení. Sice to bolelo a smutek se ve mně probouzel, ale zároveň se mi ty vzpomínky líbili.

Ráno se probudím odpočatá. Zapomněla jsem si nastavit budík. Zachránila mě Lů, která mě dobrovolně a sama probudila. Obléknu se a nesmí samozřejmě chybět mikina s kapucí. Pro jistotu si do batohu hodím kšiltovku. Kdybych si chtěla sundat mikinu, je lepší mít ještě jednu ochranu. Někdy bych si přála být neviditelná, ale to by nebyl život, kdyby v něm nebylo trochu boje. Když jsem se spatřila v zrcadle, došlo mi, že některé jizvy na hezčí straně už jsou méně vidět. Tak nějak vybledly. To byla skvělá zpráva.

Dneska Charlie nachystal snídani. To mi ušetřilo nějaký čas, který ale zase ztratím při nastupování do auta. Venku totiž pršelo. A déšť pro mě znamenal jediné: Kluzké chodníky.  Neumím si představit jaké to bude v zimě. No každopádně ještě horší.

Ve škole se nic moc nedělo. Stále se na mě upírali zraky ostatních, ale ignorovat tohle, to je jen o zvyku. Profesor z literatury dodržel své slovo. Nyní už žádný z profesorů, neměl připomínky k mojí kapuci nebo čapce. Za tohle, jsem jim byla vděčná. Angela mi byla stále na blízku, pomáhala mi hledat učebny a zvykat si na prostředí. Znám ji chvilku a už k ní mám plnou důvěru. Zvláštní. Teďka jsem měla mít tělocvik. Nikdy jsem na nich neměla co dělat. Odjakživa jsem nemohlo takže si mě nikdo nechtěl brát do týmu a navíc když už měli tu smůlu a získali mě, skoro mě ignorovali. Komu by to ale v poslední době vadilo že? Jenže teď jsem se nudila ještě víc. Radši jsem si vzala knížku že si budu číst. Vůbec jsem toho nelitovala. Po polovině hodiny, trenér oznámil, že bude basketbaloví zápas s druhým ročníkem. Problém byl, že spousta dívek neuměla správě házet na koš. Odložila jsem knížku, a koukala se na to co dokáží. Někdy jsem úsměvu nezabránila. Hodina už skočila a všechny studentky se vydali do šatny. Už jsem tu byla jen já. Pak jsem si řekla, že bych to mohla zkusit. Běhat bych nemusela. Jen zkusit hodit. Třeba mi bude přát štěstí. Vydám se ke koši a zvednu jeden z míčů.

„Tak do toho holka.“řeknu si a chytnu míč tak, jak jsem to viděla už mnohokrát v televizi. Nadechnu se a prostě jen hodím. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Míč úplně čistě proletěl košem. To jsem nemohla hodit já. Nebo ano? Rozhlédnu se kolem. Nikdo jiný tady nebyl. Vezmu znova míč a znova hodím. A zase! Tak z toho jsem vedle jak ta jedle. Naposledy …. A hoplá! Hm… a zase čistý. Co se to se mnou stalo? S úsměvem na rtech se vyjíždím na z tělocvičny. Čeká mě už jen hodina matematiky.

No ne. Muže mít někdo větší pech něž já? Nebo bych měla říct štěstí? Já ani nevím. Jedno je jisté. Na matice sedím S Alicí Cullen. To mi docvaklo hnedka jak jsem vjela do třídy. Zajedu k ní do lavice. S úsměvem se na mě otočí.

„Ahoj. Jmenuji se Alice Cullen. Ty jsi Bella viď“všichni o ní mluvili jako o nafoukané princezničce takže mě teďka dokonale překvapila. Vždyť je fajn.

„Jo. Těší mě.“ A začnu si čmárat po obálce sešitu. Po chvilce mi dojde, že jsem nakreslila psa.

„Ty máš psi ráda?“ zeptá se najednou. Dokonale mě zaskočila. Zase.

„Ano. Teď ještě víc. Jednoho mám doma.“

„A můžu se zeptat na jméno?“

„Je to zlatý retrívr. Lucky. Moje nejlepší kamarádka.“

„Teda. Já ti závidím. Taky bych chtěla mít psa. Aspoň malého. Ale nejde to, protože,… Emmet má alergii na psy a vůbec srst.“Ona závidí mě?

„Hele včera za mnou byl Edward, a vrátil mi peněženku. Můžu se zeptat kde ji našel?“

„Jo. No vypadla ti na parkovišti.“řekla jen tak. Na parkovišti? Asi když jsem přelézala do auta. Do třídy vstoupila profesorka a začala hodina. Dělal zatím nějaké zápisy na tabuli.

Alice sem tam prohodila nějaké slovo. Já většinou jen přikývla nebo tak. Jak si ale o ní mohli myslet, že je to nafoukaná princeznička? Vždyť je fajn. Teď už hodina skončila. Posbírala jsem si své věci a chtěla si dát batoh na klín.

„Au!“ syknu. Na rukou se mi začali dělat puchýře a já o ně zavadila. Sakra. Začnu se zase přehraboval v batohu až vytáhnu tenké cyklistické rukavice. Spolu s němi narazím i na něco jiného. Na jednu z fotek z mého alba. Včera jsem je tam dávala. Asi mi upadla a přímo do tašky. Byla jsem na ni s René i Philem. Všichni jsme se tam usmívali. A to nejhorší bylo, že byla ze dne nehody. Zahnala jsem slzy. Smutek mě sice zase pohltil, ale nechci před ostatníma brečet. Popadnu zase svoje rukavice. Jak si je nasadím, hned se mi jede příjemněji. Pak jsem za sebou zaslechla ale něco, co mě urazilo. A momentálně dorazilo.

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka bez tváře 4.kapitolka: