Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka bez tváře - 36. kapitolka

04.11.2009 (09:00) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1503×

36.kapitolka

Edward:

Před svým pokojem se zastavila. Pohlédla mi do očí. Zase v nich byla ta láska. Nemohl jsem si pomoc prostě jsem se k ní sklonil a toužebně jí políbil. Bylo v tom tolik vášně…

„Počkej tady prosím chvilku.“řekla s úsměvem. Zmizela za dveřmi. Slyšel jsem jen různé šustění. A kroky. Asi o dvě minuty později se dveře zase otevřely. Stála v nich zase ona. A zase tak sexy. Vážně mi to dělá naschvál!

„Takže se ti to líbí. To jsem ráda. Chtěla jsem ti ukázat to kouzelné místečko v pokoji. Pojď.“ Řekla vesele a vtáhla mě dovnitř. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Zase mi nahlížela do mysli. Usmála se. Nenecháš mi trochu soukromí? Odpovědí mi byl širší úsměv a pokývnutí. Do nosu mě udeřila ta překrásná magická vůně z louky se stromem. Rozhlédl jsem se po pokoji. Esme se opravdu činila. Na spoustě místech se povalovali úhly a nákresy. Jen jedno místo bylo dokonale uklizené. Byla to plocha u okna, pod kterým leželo něco magického. Pochopil jsem zdroj té magické vůně. Z koberce tam rostly…

„…Slzy Andělů.“řekl jsem ohromeně. Cítil jsem jak je Bella šťastná. Připomínalo mi to oblohu za temné noci. Oblohu posetou stříbrnými hvězdami. A ta bílá? Jako měsíc. Ale jak to? Pohlédl jsem na Bellu.

„Láska, radost, naděje, to je prostě moje síla. Síla která tě uzdravila.“odpověděla mi na nevyřčenou otázku. Bylo mi jasné že to poznala aniž by mi hleděla do mysli.

„To je prostě nádhera. Je to dokonalé jako ty.“řekl jsem jí. Sklopila pohled k zemi. Kdyby jí tak zase zčervenali tváře. S tím byla vždy tak roztomilá…

„Nad čím přemýšlíš?“zeptal jsem se po chvíli, co se zadumaně otočila k oknu.

„Co dělá Charlie, Angela, Jakob…“ Čokl… Ale Bella ho měla ráda. Proti tomu jsem nic nemohl udělat. Slyšel jsem z hlasu starosti. Přivinul jsem si jí k sobě.

„Neboj. Pojedeme je navštívit. Alice to slíbila Angele. Jsou domluvené za týden. Vydržíš to ještě?“zeptal jsem se jí a zvedl ji za bradu ke svému obličeji. Pohlédla mi do očí. Byla tak šťastná, a tím pádem i já. „Co jsi nakreslila za poslední dobu?“zeptal jsem se zájmem.

„Všechno možné. Nic neurčitého, a hlavně ne šťastného nebo lásky plného. Nebyl jsi tu totiž ty. Takže to pro mě nemělo takový smysl. Ale ani jsem to vlastně nedokázala.“ Řekla zachmuřeně. Políbil jsem ji do vlasů.

„Stejně bych se rád podíval.“řeknu s trvalým zájmem. Její kresby mě vždy ohromily. A posadím se na pohovku. Povzdechla a podala mi desky. Začal jsem jimi listovat. Mezitím se posadila vedle mě. Měla pravdu. Ty obrázky, byli opravdu Smutné. Ale jeden… Mě zarazil. Byli jsme na něm mi dva, ale měli jsme andělská křídla. Bylo to úchvatné. Každý detail byl vykreslený i vystínovaný…

„Tohle se vážně nezměnilo. Pořád kreslíš stejně nádherně.“řekl jsem jí. Zvedla hlavu z mého ramene a zkoumavě si mě prohlídla. Co to mělo znamenat? Zadíval jsem se jí do očí… neuměl jsem popsat co to vlastně bylo. Radost? Zamyšlenost? Starosti? Nakonec se postavila. Tím pohybem pohodila vlasy, a ty jí odhalili krk z jedné strany. Zase jsem objel očima každou její křivku. Prosně nádherná, dokonalá. Přepadla mě touha po ní. Mít jí v náručí, a líbat na její jemné krásné rty.

„Chtěla bych zkusit něco nového.“ zamyšleně. Vzala ode mě desky a položila je na skříň. Stále jsem nechápal co tím myslela. Ale hned na to jsem pochopil. Sedla si mi obkročmo na klín. Tohle bylo… zvláštně příjemné. Velice příjemné. Naklonila hlavu a vášnivě a toužebně mě políbila. Tohle bylo opravdu nové. Nedalo se to popsat. Když do našeho polibku zapojila i jazyk, projel mnou elektrické náboj. Zapletla mi ruce do vlasů, a já si ji k sobě ještě více přitiskl. Nemínil jsem ji za žádnou cenu pustit.

Nevím jak dlouho to trvalo. Najednou se ode mě Bella odklonila a podívala se mi do obličeje. Zrychleně dýchala, jako já. Mrzelo mě že to ukončila, ale chápal jsem to. Nechce nic uspěchat. A to ani já…

„To bylo naprosto… já prostě nemám slov. Asi nikdy mě nepřestaneš překvapovat.“ Řekl jsem jí a věnoval svůj nejlepší úsměv.

„Překvapuji sama sebe.“ Zase se naklonila a letmo mě políbila.Stulila se mi v náručí.

Zbytek noci jsme si propovídali. Nebo jsme si jen tak ukazovali staré vzpomínky. Byla to prostě nádherná noc. Obvzláště, když jsme si ráno zopakovali ten krásný polibek…

Bella:

Ze zdola se začal ozývat smích. Podívala jsem se na Edwarda. Ten už se culil od ucha k uchu. Přimhouřila jsem oči. Začal se smát. Vstala jsem s z jeho klína.

„Co se dole děje?“zeptala jsem se. Přitom jsem si stoupla ke skříni, a začala se v ní přehrabovat. Co si mám vzít dneska?

„Kluci dole hrají na konzoly, Alice s Rosalie se dohadují který opičák vyhraje.“ No jo… typický den u Cullenů. Jelikož křídla skříně byla veliká, sundala jsem si triko a hodila ho na postel. Slyšela jsem jak se Edward ošil. Zasmála jsem se. Hodila jsem na sebe triko s krátkým rukávem co působilo dvojtého dojmu. Zase temně modré. Vykoukla jsem a podívala se na mého miláčka.

„Promiň. Už brzo neboj…“zašeptal jsem omluvně. V očích měl stejně jen něhu.

„Bello ale já na tebe nechci tlačit… Je to jen na tobě.“řekl. Musela jsem se znovu pousmát. Mohla bych mít lepšího přítele? Edward je tak chápavý. Sepla jsem si vlasy skřipcem a zavřela skříň. Edward už stál na nohou čekal na mě.

„Stále nevěřím že mě miluje Anděl.“řekl mi vesele. Přitulím se k němu.

„A já stále nemohu uvěřit že jsi tak dokonalý… Co bych si bez tebe počala?“a spojím mu ruce za krkem. Jen se pokřiveně usmál. Tak jak jsem to měla moc ráda. Znamenal pro mě jako Jacobův úsměv mnohé. Jakův úsměv byl jak záře slunce. Přitom pomyšlení mě bodlo u srdce. Jsme teď pokrevní nepřátelé… A přitom jsme byli vždycky skoro jako sourozenci.

„No to nevím… Ale já vím bez tebe bych už neměl koho dělat šťastným…“ a přitom mě políbil. Byla jsem ráda, že si nevšiml smutku, který se mi musel mihnout přes oči.

Sešli jsme ze schodů. Alice akorát zvedla svůj mobilní telefon. Z něho jsem, zaslechla tolik známý hlas… zkameněla jsem na místě.

„Ahoj Alice.“řekla šťastně Angela. Cítila jsem jak se mi rozklepali nohy. Moje nejlepší přítelkyně… která si myslí že jsem mrtvá. Edward mě objel rukou ještě pevněji.

„Ahoj Ang. Jak jde život?“ odpověděla jí šťastně Alice. Jasper ztuhl a podíval se na mě. Cítil jak mě stresuje slyšet její hlas. Jak mi to ubližuje. Podíval se na Edwarda.

„Jazz se ptá jestli má jít s Alicí pryč.“ Zašeptal mi rychle potichu. Vyděšeně jsem se na něj podívala.

„Prosím ne… Chci jí slyšet.“vysoukala jsem ze sebe.

„Mám se dobře. Chtěla jsem se zeptat kdy přesně přijedeš?“

„No… asi tak za pět dní. Víš, zase se stěhujeme. Carlis má lepší práci. Jenže je to o trochu dál takže přijedu před tím.“ Stěhování? Podíval jsem se na ostatní. Tohle nám zatajili.

„Super… Až přijedeš musím ti někoho představit. No ale už musím končit. Pak mi zavolej hodinu kdy dorazíte. Měli bychom… Stavit se Bellina hrobu. Byl to rok co…“ její hlas který zněl zpočátku vesele, byl najednou plný smutku. Měla jsem co dělat abych zahnala slzy.

„To je samozřejmé Ang. Bella si to zaslouží. A jak je na tom vlastně Charlie? Dlouho jsem s ním nemluvila.“zeptala se, když mě uviděla stát na schodech. Přestal jsem dýchat a jen poslouchala. Za tohle jí budu dlouho vděčná.

„Charlie? Už se s tím nějak smířil. Lucky chodí všude s ním. Na ryby, do práce, nikdy není sám. Tedy… víš jak to myslím. Přestěhoval se do La push, ale svůj dům stále vlastní. Bohužel, několik lidí si myslí že se zbláznil. Napsal ho jako vlastnictví Belly, a ve své vůli ho prý odkazuje Vám. Alespoň tak se to říká ve Forks. Ale já tomu nevěřím. Myslím tomu že se zbláznil. Jsem si jistá, že je zdravější než ostatní dohromady.“

„To je hrozné! Jak si to někdo může myslet? No už budu muset končit. Tak se uvidíme za pár dnů Angelo.“

„už se těším. Ahoj.“

„Ahoj.“hlesla jen Alice. Charlie se přestěhoval do La Push?  Dům odkazuje Cullenům? Lidi tvrdí že se zbláznil? Nemůžu už čekat… ještě dnes večer vyrazím…

„Bello?“zeptal se starostlivě Edward. Stál pode mnou a hleděl mi do očí.

„Promiň. Jen jsem se zamyslela.“řekla jsem. Objal mě a políbil do vlasů. Sedla jsem si dolů k ostatním. Kluci se dali zase do hraní. Bylo tu napjaté ticho. Teda jen chvíli.

„Emmet to snad nemyslíš vážně? Teď?“zeptal se zničehonic Edward. Zněl rozčíleně.

„Hele… je to na ní jestli mi odpoví nebo ne. Zeptat se jí snad můžu ne?“

„Co chceš vědět tentokrát Emmet?“ zeptala jsem se. Alespoň přijdu na jiné myšlenky.

„No… Zajímala by mě tvá minulost. Co se stalo v ten den kdy jsi zmizela, a co se dělo potom.“řekl opatrně Emmet. To už se na mě dívali všichni. Slyšela jsem, jak Esme ve vedlejší místnosti vstala jde sem. Jazz ke mně přistoupil.

„Otevřeme tu kapitolu minulosti?“zeptal se. Bylo vidět že váhal. Jako já. Ale… možná by to měli vědět. Možná by měli vědět proč se to všechno vlastně stalo.

„Otevřeme. Zaslouží si asi vědět pravdu. Opravdu o to ale stojíte?“každý váhal. Pomalu kývly. Edward se zamračil. Mrkla jsem. Bello to se mi nelíbí… Vím jak tě zraňuje o tom mluvit. Posílal mi v duchu. Neboj se. Už jsi tu ty. Spolu to dokážeme. Pošlu mu nazpátek. Posadil se vedle mě.

„nejlepší bude, vám to vyprávět po mé způsobu. Avšak, čas máme jen do večera. Pak odjíždím do Forks. Nedokáži tu jen sedět. Vím že mě pochopíte. Teď ale ještě nejdřív něco zkusíme. Sedněte si blíž prosím. Natáhněte všichni ruku před sebe. Musí se navzájem dotýkat.“ Všichni přitom zjištění chápavě pokynuli hlavou jen Edward mě pohladil po zádech. Věděla jsem že pojede se mnou. Pak udělali o co jsem je žádala.

„Nelekněte se prosím. Asi jste to ještě neviděli. Ale nebojte, bude to spíše příjemné.“ Řekla jsem a pousmála se při vzpomínce, kdy se mi to stalo poprvé. Nikdo nechápal. Zaťala jsem pravou dlaň v pěst, a soustředila se. Jakmile mé svaly zase povolili, byla lehce průhledná. Vložila jsem ji do spojených rukou ostatních. Slyšela jsem jak zalapaly po dechu.

„Tak zkusíme to. Na něco pomyslím. Za chvilku se vás zeptám co vidíte.“ Vzpomněla jsem si na běžícího geparda za kořistí. Znova se ozvalo zalapání po dechu.

„To je naprosto úžasné… Jako bych to viděla sama teď. Dokonce cítím i sluce na tváři a vítr jak se mi opírá do těla… Ten gepard je tak rychlý!“žasla Alice. Všichni říkali skoro to stejné. Takže to funguje. Ulevilo se mi. Zkrátí nám to čas.

„Dobře… Tak se vrátíme na začátek. Na chvíli kdy jsem opustila dům.“řekla jsem. Začal jsem vzpomínat. Všichni napjatě pozorovali děj před sebou. Jakmile jsem se dostal do míst, kde se objevil Josh, a odváděl mě pryč, ozvalo se z mého okolí silné vrčení. Nechala jsem to plavat.

A tak jsem tam seděla až do setmění. Reakce jako vrčení, nebo náhle otázky, se ozývali stále. Ale i tak se všechno dozvěděli. A žasli nad mým příběhem. A Edward, tomu to způsobilo smutek. Ukázal jsem mu pocity, které jsem cítila při každé chvíli s ním. I myšlenky. To mu hned zvedlo náladu. Ale přesto jsem viděla v jeho očích výčitky svědomí.

Jak jsem mohl dovolit aby jí tolik ublížili? Kvůli nám musela tolik bojovat, tolik trpět…. Vůbec si ji nezasloužím. Honilo se mu divoce hlavou. Zastavila jsem se uprostřed kroku. Přišla jsem k němu a prstem ho šťouchla do hrudi.

„Tak na tohle už nikdy ani nemysli jasný! Nemohl jsi za to. Já se tak sama rozhodla. Kolikrát jsem si to sama ztížila. Tak nemel hlouposti.“ Stál zaraženě a místě. Když viděl jak se mračím a vztekám, začal se smát.

„Tak dobře. Zkusím to. Ale už se na mě nezlob. Sice ti to tak moc sluší, ale to i když se směješ.“na mého Edwarda se ani nešlo dlouho zlobit. Ale přece jen jsem nechtěla být zase ta hodná Bella když si myslel tohle.

„Bello? Mohl bych s tebou mluvit?“ozval se váhavě Emmet. Otočím se na něj. poklepal si na hlavu. Dojdu k němu. S trochou soustředění mu vložím ruku do hlavy. Otřásl se odporem.

Nech toho jo? Nejsem odporná.

Promiň to je jen nezvyk.

Hm… jasně tak co potřebuješ?

Jen chtěl jsem se ti omluvit za ty hloupé myšlenky co jsem měl ještě nedávno. Ty si vlastně odešla pro naše i Charlieho dobro.

A navíc… díky tobě je naše rodina konečně šťastná. Dodala Rosalie která ho držela za ruku.

„Děkujeme.“ Řekli už nahlas oba. Jen pokývnu hlavou a odejdu nahoru. Edward šel za mnou. Musím si sbalit.

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka bez tváře - 36. kapitolka: