Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka bez tváře - 34. kapitolka

20.10.2009 (19:15) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1794×

34. kapitolka

Edward:

Po lovu mi Belinka chtěla ukázat jedno místo. Běžely jsme lesem ruku v ruce. Byl jsem tak šťastný. Vždyť co více bych si mohl přát? Bella se k nám vrátila, sestra je šťastně zamilovaná, a já žiji. Celá rodina je šťastná.

Z myšlenek mě vyrušil dotyk jejích rtů na mých. Bylo to něco krásného. Musel jsem si ji k sobě ještě více přitisknout. Ona mi zapletla se ruce do vlasů. Pak to s úsměvem ukončila. Nemohl jsem se do těch jejích očí vynadívat. Ale stejně mi asi budou chybět ty hnědé studánky. „Nad čím uvažuješ?“ Ozvala se v mé hlavě. „Nad tím jak si krásná a o kolik jsi se změnila.“ „A k lepšímu nebo horšímu?“ „Asi mi budou chybět ty krásné oči… Ale zase na druhou stranu, teď už ti konečně nemusím lhát. O tom kdo jsem.“ „Ne to nemusíš. Víš chtěla bych ti teď ukázat jedno místo. Našla jsem tu útěchu při tom útěku. Ale… během té chvilky se trochu díky mě změnilo. O tomhle kouzelném místě víš je ty a Jazz. Vlastně možná už i Alice.“ Zamračila se na konec. Zasmál jsem se a snažil se jí vyhladit ty vrásky od zlobení.

„Zavři oči. Prosím.“ Řekla už nahlas. Tak jsem je zavřel. Co pak mi to chystá? Vzala mě za ruce a vedla kupředu. Ušel jsem asi deset kroku, když se zastavila. Postavila se po mém boku. „Otevři je.“poslala my v myšlenkách. Jakmile tak učiním, musím pořádně zamrkat. Nemohl jsem tomu uvěřit. Takové místo snad ani nemůže existovat!

Ta nádhera mě naprosto ohromila. Byla to malá nepravidelná mýtinka. Uprostřed ní stál pozoruhodně vysoký a starý strom. Ale už jsem pochopil, proč ji nazvala kouzelnou. Všude tu rostli ty krásné černé lilie. A to i přes ten sníh. A ta vůně! Voněli úplně stejně jako Bella. Více magické místo na světě neexistuje.

„To… jsme vůbec na planetě Zemi?“zeptal jsem se ohromeně. Bella se pousmála a mířila k tomu stromu. Já za ní. Než jsem se nadál, skákala po větvích nahoru. Vylezl jsem za ní.

„Kde se tu vzali ty květiny?“ podívala se na mě a pak dolů . Až potom odpověděla.

„Z mých slz. V domě ti ukáži koberec v pokoji. Ten byl původně u tebe, ale Esme ho dala ke mně. Je to teď má část. Víš, když jsem seděla u tvé postele, hodně jsem plakala. Z bezmoci a z tvé bolesti. Nevím jestli jsi ji také cítil, ale my dva už jsme prostě propojeni. Dokud jsi nebyl zdravý ty, ani já úplně. Ano. Nejspíš se divíš ale já opravdu pláču.“ Tohle zjištění mi vzalo dech. Myslel jsem, že si Jazz dělal legraci! A přitom… můj anděl opravdu pláče. Tak se mi to nezdálo. Cítil jsem jak se tou minulostí trápí. Chtěl jsem jí ulehčit.

„V tom případě vím jak se bude ta květina jmenovat.“řekl jsem. Podívala se na mě. „Slza anděla.“řekl jsem s úsměvem. Jen se usmála. Na větvi se posunula a stulila v mém objetí. Přitiskl jsem ji k sobě a políbil do vlasů.

„Tak moc jsem se o tebe bála. Když jsem potkala tu potvoru v lese, která měl tvoji podobu hlas i vůni. Zničilo mě to. Říkala  takové zlé věci. Mé srdce do té doby trpělo jen pod návaly smutku a bolesti. Ale po té poslední větě, jak by se rozpadlo a tak lepenka co ho do té doby držela - že si myslíte že mě zabili – se ztratila. Mé srdce zaplavil žár, a zbyl z něj jen popel. Myslela jsem, že už nikdy nebudu veselá. Smysli života zmizeli, a stejně tak i schopnost milovat. Utekla jsem a přitom jsem se z bolesti stala přízrakem. Přemýšlela jsem nad smrtí. Skončila jsem na této louce, ve sněhu a utopená v bolesti a žalu. Jazz mi ale ukázal, že já musím žít. Slíbila jsem to jemu, Charliemu i Angele. Musím být prý jejich strážným andělem. To byla chvíle, kdy jsem poprvé našla tuto louku. Ale ty slzy tu pochází z jiné chvíle. Z chvíle kdy jsem také trpěla. Nakonec jsem skončila na této větvi. Tady mě poté našel Jasper, a ukázal mi všechno, co jsi sdělil ty jemu. Málem jsem mu ublížila. Poprvé z mých slz vyrašila ta květina. Tu jsem poslala vám. ¨

Po tom, co jsem si všechny tu skutečnosti srovnala v hlavě, vydala jsem se za tebou.

Když jsi mě vzal do náručí, mé srdce zase začalo cítit lásku. Bylo zase celé a já plná. A to jsem myslela že je to nemožné.

Když se pak objevili oni, málem jsem ztratila hlavu. I když jsem riskovala život, vrhla jsem se na ně, protože jsem nemohla dovolit abyste platili za moji chybu. Ale jak jsem uviděla Amandu jak tě zasáhla. Padlo na mě takové zoufalství. Bála jsem že všechno bylo zbytečné. Cítila jsem tvoji bolest. A když jsi ještě poté upadl do bezvědomí, bála jsem se že jsem tě nadobro ztratila. Ani si nedoveděš představit tu zuřivost. Která mě ovládla. Málem jsem zase ztratila sama sebe. Jasper mě ale zastavil v čas. Jenže, taky jsem nebyla zrovna v pohodě. Donesla jsem tě do domu, ale nakonec to seklo i se mnou.“ Když mi tohle všechno Bella vyprávěla, myslel jsem že mi pukne srdce žalem. Co všechno musela zažít. Všiml jsem si že pláče. Setřel jsem jí slzy.

„ššš už je to dobré. Já jsem tu s tebou. Oni jsou mrtví a už nám nikdo neublíží. Ochráním tě, a nedovolím aby na tebe někdo sáhl. Ani Emmet. Nikdo ti už nic neudělá.“

„Edwarde slib že už budeme spolu. Že mě nikdy neopustíš.“

„Nikdy. Už jsem ti to jednou slíbil. A nedodržel. Ale tentokrát budeš ještě ráda za trochu soukromý.“ A vzal jsem jí obličej do dlaní. Nechtěl jsem aby plakal, a byla smutná. Je to přeci minulost. Políbil jsem ji abych umlčel její další slova.

„Děkuji. Miluji tě.“ Zašeptala poté.

„taky tě miluju. Jsi pro mě celý svět Isabello Marie Swanová.“řekla jsem jí. Ještě více se ke mně přitulila. Všiml jsem si že už je tma. Pozorovali jsme hvězdy. Které byli i pod námi na zemi. Černé květiny totiž byli tmavé jako obloha, a jejich bílé středy připomínali hvězdy. „jako uprostřed vesmíru.“řekla moje láska potichu. Jen jsem se pousmál.

„Víš, když jsem byl mimo, mockrát jsem slyšel tvůj hlas. Ale až teprve když jsem tě slyšel v mém mysli, jsem dokázal odpovědět. Slyšet tě, bylo to největší vysvobození. Ale už mi docházeli síly, a já si nebyl ničím jist. Co jsi to vlastně udělala? Pamatuji si je slova tvá síla a pak se objevilo světlo, a já cítil novou sílu, která mi začala proudit žilami.“Zeptal jsem.

„nevím jak ti to vysvětlit. Asi bude nejlepší ti to ukázat.“ Stáhla štít a otevřela mi svoji vzpomínku. Zatajil jsem dech. Byla tak překrásná když plakal. Počkat ona mi opravdu vetřela slzy do rány?„Ano. Po delším přemýšlení mi to došlo. Moje slzy radosti. Radost, štěstí a láska jsou mocné síly. A když jsem plakala procítění těchto emocí, došlo mi, jak mocné slzy to jsou. Je to moje síla, takže i tvoje. “ Musel jí dat pusu na tvář. Stala se moudrou dívkou. Další bod který na ní miluji.

„Vděčím ti za život. bez tvá síly, bych to neokázal.“

„Pro naši lásku budu bojovat až za hrob.“ Prohlásila Bella. Neodolal jsem a musel jsem ji políbit. Jenže to vůbec nebyl krátký polibek. Protáhl se na celou noc…

Když se nás dotklo slunce, Bella se rozesmála.

„A to jsme původně chtěli jít na jen na lov.“ Jak mi to došlo, musel jsem se taky pousmát. Vzal jsem Bellu do náručí, a skočil s ní do sněhu. Smála se u toho na celé kolo.

„Dáme si k domu závod?“zeptala se. Kývl jsem.

„Ještě než vyrazíme, jsem ti chtěl poděkovat že jsi mi to všechno řekla. Vím jak tě to bolelo.“

„Před sebou nebudeme mít žádná tajemství.“zašeptala a dotkla se mé tváře. Pak se postavila do startovací pozice. Já taky.

„Teď.“ Zakřičela. Ale to už byla na cestě. To je ale potvůrka.

„hej! A fér závod neznáš?“ zavolal jsem se vesele. Náš smích se nesl lesem. Hned jsem ji dohnal a nakonec i předehnal. Už jsme viděli dům. Chtěl jsem se na ni podívat, když mě něco povalilo zem. Byla to Bells. Kutálely jsme se sněhem s kopce, a přitom se smáli ještě víc. Slyšel jsem smích Emmeta který nás pozoroval z domu.

Když jsem se konečně zastavili, Bella se si přelezla na mě, a obkročmo mi sedla na hruď. Přitom mi držela ruce. Ten úsměv nikdy nezapomenu. Stejně jako pobavený výraz.

„Tak co. Přiznáváš moji výhru?“zeptala se.

„no… Ten tvůj skok mě opravdu porazil takže si vyhrála.“řeknu vesel. Vyplázla jazyk ale začal se smát taky. Sklonila se a vlepila mi pusu na tvář. Jakmile vstala, pomohla mi na nohy. všiml jsem si že přitom nabrala hrstku sněhu.

„Tak co Bell? Dáme ten souboj?“zeptal se pobaveně Emmet. Pokrčila rameny.

Emmet otevřel pusu na námitku. V tu chvíli ale Bella hodila ten sníh, a trefila přímo jeho ústa. Takže mi dokonale zacapala pusu. To mu jsme se oba začali hrozně řehtat, protože Emmet místo nadávky začal jen nesmyslně huhlat.

„Jak já miluju sníh.“ Prohlásila s úsměvem, když vešla do domu. ¨

„Čemu jste se tak smáli?“ zeptal se Jazz. Bella přišla k němu a Alici. Dotkla se jich. Viděl jsem že jim to ukazuje. Hned na to se začali oba řehtat na celé kolo.

„Ty! Tak tohle byla jako zákeřná rána. Na vtípky jsem tu já!“ rozčiloval se Emm.

„Prm. Tak příště nebuď pomalý jak žížala.“

„Žádný souboj nebude.“řekl jsem jen, a přitáhl si Bellu k sobě.

„No to teda bude! Vona mi to slíbila!“ hájil si svůj nárok.

„neboj se Edwarde. Mě se nic nestane. Spíš on bude potom potřebovat utěšovat. Klidně ho nakopnu i za tebe.“řekla vesele.

„No tak fajn.“řekl jsem jen. Alice mezitím zavolala Rose. Všichni jsme vyšli ven. Tohle bude ještě dobré divadélko….

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka bez tváře - 34. kapitolka: