Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka bez tváře - 32.kapitola

15.10.2009 (09:00) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1987×

32.kapitola

Bella:

Carlis mě prohlížel. Myslela jsem že snad nevydržím v klidu sedět. Tolik jsem potřebovala vidět mého zachránce… Když mi můj nový otec konečně dovázal popáleninu na ruce, ani jsem nečekala až mi něco řekne. Vyskočila jsem na nohy a co nerychleji se vydala do pokoje Edwarda. V celém domě bylo až moc velké ticho. Já to ale ignorovala. Pomalu jsem otevřela Edwardovi dveře do pokoje. Nechtěla jsem dělat rámus. Jen jsem ho uviděla, a zase jsem pocítila tu bolest, která nebyla moje, ale jeho. Jen jsem doufala že on ji necítí.

Přistoupila jsem k jeho posteli. Viděla jsem židli, tak jsem si ji rychle přitáhla. Cítila jsem slabost v nohou. Stále jsem nebyla uzdravená. Věděla jsem že nejsem ani moc silná, a to mě mrzelo. Měla jsem nutnou potřebu ho zkontrolovat. Zjistit jak se rána hojí. Ale nemohla jsem. Nebyla jsem dost silná ani po jedné stránce.

Edward ležela na posteli,jakoby spal. Na tváři poklidný výraz. Cítí se tak ale? Hruď měl ovázanou… Vzala jsem jeho ruku do své. Vrátili se mi vzpomínky na celou tu scénu. Projela mi před očima jako blesk. A však pro mě to byla jedna z chyb života. Sklonila jsem hlavu a políbila jeho ruku. Doufala jsem, že na mé něžné a opatrné dotyky nějak zareaguje. Ale nic. Sklopila jsem hlavu, a po tvářích mi zase začali téct slzy.

„Ach Edwarde… Proč se tohle muselo stát zrovna nám?“ zašeptala jsem do ticha.

„Já vím že mě slyšíš. Vím že si tu s námi, ačkoliv daleko tam, kde já nemohu. Musíš ale taky vědět, že jsem tu s tebou a neopustím tě. Budu tu čekat, dokud se neprobudíš. I kdybych měla zarůst do podlahy. Miluju tě víš? Vždycky jsem tě milovala. Od prvního okamžiku, kdy jsem tě spatřila ve třídě. Mé srdce tou dobou patřilo už jen tobě avšak já to stále nevěděla. Byl jsi první kluk od té nehody, který si mě všiml pro něco jiného než jen pro lítost.“ Dál jsem jemně tiskla jeho ruku, nechala jsem slzy dopadat na koberec. Ze zdola ke mně velice slabě dolehl hlas Carlise.

„Esme nevím jak jí to říct. Edwardova rána se přestává hojit. Nejsem si jistý, že má ještě sílu bojovat. Ještě zdaleka nemáme vyhráno.“

„Edward je velice silný… Dokáže to uvidíš.“řekla Esme. Avšak jsem poznala, že tomu sama tolik nevěří. A tohle mě velice rozesmutnilo. Přijít o Edwarda? NE!

„lásko moje…Uzdrav se mi… Čekám tu na tebe. A ne sama. Máš tu i rodinu. Tak ne abys nakonec namířil tam nahoru ano?“zašeptala jsem znova. Doufala jsem, že mu alespoň tohle dodá síly. Jinak by to všechno, má bolest, jeho, rodiny,byla naprosto k ničemu. Bez něj, bych to prostě na tomhle světě nevydržela.

A tak jsem tam seděla vedle své lásky, plakala a vzlykala. Mé slzy dopadali na koberec, který byl nyní temný jako noc. Edward stále spal. Ale mě někdo vyrušil. A já to uvítala.

„Bells?“ozvalo se. Otočím se. Alice stála za mnou, a nejistě mě pozorovala. Když mě spatřila, hned mě objala. „Neplač už…Já vím jak je to těžké. Vždyť je to můj bratr. My jsem tu nyní s tebou. On to dokáže uvidíš. Musíš věřit. Sama jsi mě to přeci učila. Naděje umírá jako poslední. To ti to mám zase připomenout?“zeptala se smutně.

„Já mu věřím… Ale, i tak mě užírá strach a hlavně bezmoc. Nejraději bych tu ležela , místo něho. Nebo mu alespoň pomoci. Ale nemohu. Cítím, že mě ppotřebuje. Ale přitom mě nnevnímá. A já nemám ssílu mu ho zkontrolovat, nebo pohlédnout do jjeho mysli. Dohání mě kk šílenství…“svěřila jsem se Alici. Z kapsy vytáhla kapesník. A otřela mi slzy.

„Bello. Neplač už. Tím mu nepomůžeš. Vím už to také. Měla bys odpočívat. Dej tomu čas. Pojď na chvíli za námi dolů. Prosím. Pak u něj můžeš být zase.“  V jejích očích byla velká prosba. Pohlédla jsem na Edwarda. Spal tak klidně… Jak bych mu mohla pomoci? Moje přítomnost mu zatím nijak nepomohla. A to jsem tu s ním byla už dva dny… Plakala, držela ho za ruku… Nejevil známky života. Promiň Edwarde. Potřebuji si nyní odpočinout od těch slz.

„Zase přijdu, slibuji.“zašeptala jsem k němu a políbila jsem ho na čelo. Otočila jsem se na Alici. Přikývla jsem. V tu chvíli vytáhla malou hromádku oblečení. Najednou jsem si uvědomila,  že to moje je nějak vlhké. Aby ne. Od mých slz bylo černé.

„Pojď. Esme se činila. Vím že není asi vhodná doba, ale mamka ti udělala pokoj.“ Alice mě zavedla do místnosti, kde jsem se probrala. Ta se ale změnila. Byl tu jiný nábytek a nyní mi přišel útulnější. Skříň byla plná oblečení. U ní už stála má přítelkynině, a podávala mi malou hromádku oblečení. Součástí toho byli hnědé plátěné kalhoty, černé triko s dlouhým rukávem, a červené tílko.

„Pomůžeš mi prosím?“zeptala jsem se, když jsem si v zrcadle všimla, že potřebuji nové obvazy. Jen kývla. Strhala jsem všechny ze sebe. Alice mezitím odskočila pro nové. Jak jsem se tak pozorovala, poprvé jsem si uvědomila, jak jsem se přeměnou změnila. Dřív jsem se na to ani nekoukala. Teď jsem byla opravdu hezká. Ale k čemu mi to je, když se nemohu předvést Edwardovi? Potlačila jsem slzy. Za mnou se objevila Alice s obvazy.

„Tady to je. Koukám, že tvé rány pořád nevypadají moc pěkně.“konstatovala. A přitom mi vlhkým ručníkem omyla ránu na zádech. O té jsem ani nevěděla.  „Snad nebudeš mít jizvy. Těch už sis užila dost.“ Řekla šeptem má nová sestra. Vzala jsem si jeden obvaz, a začala ošetřovat popáleninu na ruce ve tvaru dlaně. Alice mi mezitím obvazovala záda. Jak dlouho bude trvat Edwardovo zahojení? Jak dlouho musím vydržet bez jeho slov a úsměvu? Bez pohledu do těch krásných očí? Kdy budeme zase spolu šťastní?

„Tak. Popáleniny jsou obvázané. Teď je čas se ukázat dole. Všichni se s tebou touží  konečně přivítat.“ A tak jsem šla s Alicí dolů. Při každém kroku mě trochu bolela noha. Tam se poranění hojilo nejhůře a stále byli vidět svaly. Ale bylo mě to jedno. Dole v obýváku seděli všichni z rodiny. Až na Jazze. Ten čekal u schodů.

„Konečně. Esme za tebou chtěla jít už včera, ale mě bylo jasné, že jsi chtěla klid.“

„Děkuji. Ale stejně mi to moc nepomohlo. A bohužel asi ani Edwardovi. Ale nebudu se vzdávat naděje, a budu mu pomáhat jak jen to jde. Věřím že za chvilku budu schopná mu pomoci více. Ale nejdřív musím mít dost síly.“ Řekla jsem. Esme se pousmála.

„To mi děkujeme. Jsme rádi, že jsi se vrátila. Nechceš si sednout? Mohla bys ulevit té noze.“ Poradil mi Carlis. Musela jsem uznat, že měl pravdu. Posadila jsem se tedy do křesla.

„Jak se hojí ty rány?“zeptala se Ross. Pokynula k ruce.

„Ty drobné už jsou pryč, ale ty čtyři mám stále. Noha je nejhorší.“ Konstatovala jsem nakonec. Ale nyní jsem spíše toužila vědět co dělali Cullenovi za mé nepřítomnosti. A jestli nyní chodí do školy.

„Alespoň že tak. To co jsi dokázala tam venku před tím, bylo neskutečné.“obdivoval Emmet. Rosalie mu naznačila že to říkat něměl. „Ach promiň.“ Omluvil se. Sklopila jsem pohled.

„To nevadí.Ale jedno bys měl vědět. Sice mám rozvinutější instinkty pro boj, ale na to, co jsem udělal nejsem vůbec pyšná. Sice toho nelituji, ale šťastná nejsem. Protože jsem málem ztratila sama sebe. A… Zjistila jsem čeho jsem schopná v nepříčetnosti.“

„Co jsi vlastně dělala tu dobu kdy jsi nežila s námi? Teda pokud se mohu zeptat.“

„To je na velice dlouhé povídání Carlisi. Snad mě pochopíte, když vám ji nyní ještě nebudu vyprávět. Necítím se na to. Jedno vám ale řeknu. Nebyla to žádná pohádka. Když jsem se seznámila s jazzem, stal se můj neživot trochu zajímavějším. Ale co jste vlastně dělali vy?“ zeptám se nakonec. Každý začal přemýšlet.

„Kde začít?“promluvila pro sebe Esme s Alicí na stejno.

„Tak třeba na začátku. V den Vánoc.“ Řekla jsem. Na to kývly a dali se do vyprávění.

Jasper:

Tuhle skutečnost jsem už znal, ale ne celou. Takže jsem si ji rád poslechl znova. Carlis se dal do vyprávění.

„Jakmile jsme si ráno rozdali dárky, Alice měla vidění. Edward který všechno viděl jako druhý, nám to řekl. Hned jsme se vydali k vám. Já, Edward, Emmet. V půli cesty jsem spatřily tvé auto. Než jsem zastavil, Edward už byl venku a hledal tě. Mezitím jsem zavolal zpátky Charliemu, a řekl mu to. Ještě ten den se rozjela velká pátrací akce. Mnoho lidí hledalo, A my také. Divila by ses kdo všechno. Spousta lidí ze školy, mužů i žen z La push. Hledalo se dlouho. Asi týden. Ale Charlie, Angela, my, a lidé z La push, hledaly déle. Edward nás nakonec opustil, a šel tě hledat do světa. Někdy se ozval, ale moc často ne. Ve Forks jsme vydrželi dva měsíce, Ale pak už jsem se nesnesl dívat na utrpení své rodiny.“

„Ano. Všechny nás té zmizen bolelo. Každé místo nám tě připomínalo. Nechtěli jsem na tebe zapomenout, ale, promiň Bells. Už mi nepomáhala ani Angela. Ty jsi pro mě od začátku jako sestra. Nechala jsem ti doma dopis. Věřila jsem že se jednou nějak vrátíš. Našla jsi ho?“ Dopis? U nich byl jen pro Edwarda…

„Ne. Našla jsem ale ten Edwardův. Moc mě mrzí, co všechno jste kvůli mně museli udělat.“

„S tím si nelam hlavu sestřičko. Esme nám našla nový domov. Ale bez tebe to stejně nešlo. Všichni jsem zase začali chodit do školy. Alice musela. Budeš se divit, ale na můj oblíbený den, jsem nic nepodnikl. Apríl zůstal dalším nudným dnem.“

„jak tak přemýšlím, vlastně jsem prošvihla tvé narozeniny viď Alice?“pozvedla jedno obočí.

„Kašlu na své narozeniny. Oslavím je, až budeme všichni. Přála bych si totiž něco, o čem si nejdřív musím promluvit s Edwardem.“

A tak jsem tam seděla, a bavila se s celou rodinou. Vyprávěli mi co se dělo, a já poslouchala. Když jsem slyšela, jak moc jsem jim chyběla, že mě od začátku berou jako člena rodiny, Cítila jsem se čím dál silnější. Rozhodla jsem se to zkusit.

„Jazzi, nelekni se.“řekla jsem mu. Seděl mi nejblíže. Naklonila jsem a se a zavřela oči. Zdravou rukou jsem se za stálého soustředění dotkla jeho těla. Ruka jím projela a já cítila veškeré jeho pocity. Zase v mé hlavě? „Promiň. Musela jsem zjistit, zda jsem dost silná. Děkuji. Za všechno i vám.“ A vstala jsem. Vyšla jsem nahoru směr Edwardův pokoj. Vešla jsem do jeho pokoje. „Přišla jsem se na tebe podívat. A možná ti i konečně pomoci.“

Posadila jsem se k němu na postel. Znova jsem se soustředila na můj nový pohled. Hned na to už jsem dokázala vidět co si myslí, jeho zranění, i klidné srdce. Soustředila jsem se na svoji ruku. Poté jsem se dotkla jeho srdce. Bylo chladné, a tvrdé. Stiskla jsem mu ho.  Celé jeho tělo se najednou prohnulo. Srdce poté samo bouchlo. Přešla jsem k jeho ráně. Všimla jsem si malého střípku. Vytáhla jsem ho. Poté jsem se dotkla jeho hlavy.

„Edwarde… No tak mě vnímej. Nepřestávej bojovat slyšíš? Klidně ti rozpohybuji srdce. Jen prosím bojuj… Bojuj za naši lásku. Já tě miluji.“ Mluvila jsem k němu v duchu.

„Bello?“ slyšela jsem jeho slabou odpověď? S

„Ano lásko! To jsem já!“

„to je jen sen?“

„Není….“

„Pak tedy, jsi také mrtvá. Proč?“

„nejsem žiji. A ty také. Musíš žít. I kdybych ti měla dávat svoji životní energii.“Zaslechla jsem něco jako smích. Já vážně komunikuji s Edwardem.

„Miluji tě. A slibuji že budu bojovat. Ale bojím se, že to nezvládnu.“

„Ale zvládneš. Jsem tu s tebou. Dám ti svoji sílu.“ Zase se začal ozývat smích..který ale postupně slábl. Když jsem se vrátila do reality, zjistila jsem, že vedle mě sedí jazz, a drží mě za ramena. Byla tu celá rodina. Také mi došlo že zase pláču. Ale tentokrát nebyly mé slzy temné jako noc. Nýbrž zářivě stříbrné. Třpytili se. Chytla jsem ty krásné slzy, které málem skápli na zem. Slzy štěstí... Dokazují, že jsem ještě dost silná na úsměv. Moment, v tom případě by to byli i slzy mé síly… a to by…

„Potřebuji lahvičku.“ Zašeptala jsem do ticha. Tušila jsem že to zní velice divně. Ale Carlis se na nic neptal . Na okamžik zmizel, a vrátil se s malou lahvičkou. Pochytal jsem všechny své slzy. Ty se nyní v lahvičce zvláštně a přitom divoce vířily.

„Moje síla… Moje radost… Je tvoje síla.“ Řekla jsem nakonec. Všichni na mě nechápavě koukali. Ale já si mé zářivé kapky štěstí vylila na ruce, a ty pote vložila do těla Edwarda. Nechala jsem ať mé slzy zvlhčí celou jeho ránu. Poté jsem ruce zase vyndala. Usmála jsem se. Jako Jazz.

„Co jsi to tady dělala? A co to bylo teď?“zeptala se Rosalie. Otočím se k ní.

„Mluvila jsem s ním. Slíbil že bude bojovat, a já slíbila, že mu dám svoji sílu. Když jsem zjistila, že mé slzy už nejsou temné, začala jsem trochu nad nimi uvažovat. Dospěla jsem k názoru, že tohle je moje síla. A proto jsem mu je vetřela do rány. Jsem si jistá že to vyjde. Že mu to pomůže…“ a přejela jsem mu roku po tváři. Potom jsem ho jako obvykle políbila na čelo. Nikdo nic neřekl. Všichni stáli mlčky, a pozorovali mě a Edwarda. Já byla šťastná, že jsem na to konečně přišla. Na způsob jak mu pomoci, na způsob, jak s ním komunikovat…

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka bez tváře - 32.kapitola: