Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka bez tváře - 31.kapitola

13.10.2009 (17:00) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1780×

31.kapitola

Alice:

Čas plynul. Uplynuli už čtyři týdny. Jasper mě neopouštěl. Byl se mnou. Co bych si bez něj počala? Vždy když jsem se nyní vzbudila z noční můry, spatřila jsem jeho, jak sedí na mé posteli.  Milovala jsem ho jako vlastní život. Teď jsem nyní chápala to pouto, které mezi sebou měli rodinné páry. Nyní jsem si přála dvě věci z celého srdce. Uzdravení Edwarda a Belly a věčnost i pro mě. Nikomu jsem to zatím neřekla. Ale až tohle skončí, chtěla bych s stát také upírkou. Chci strávit věčnost s mým Jasperem.

Rány se hojili. Belliny popáleniny vypadaly už mnohem lépe. Spousta se jich už zahojila. Ale některé byli stále otevřené. Za to Edward…. Kosti dorostli, ale jinak, stále je to bledé…

„Kdy se konečně probudíš? Já a hlavně Edward tě už potřebuje. Chceme tě zpátky. “ najednou jsem měla zase vidění.

Bella ležela na posteli. Najednou lehce zamrkala víčky a pohla prsty. Pak pomalu otevřela oči. Byla zmatená… ale když jsi vzpomněla co se stalo, ihned se posadila.

„Kde je Edward? Jak je na tom?“vyhrkla. Jazz vedle mě cítil, jaký má strach a tak jí konejšivě položil ruku na rameno.

„Ve vedlejším pokoji. Je na tom hůře. Ale rána se hojí…“ jenže to už stála na nohou a vyběhla z pokoje.  Jasper se na mě podíval.

„Sice on potřebuje ji, ale hlavně ona teď potřebuje nás.“ Já jen kývla.

Jazz už stál u mě.

„Děje se něco lásko?“ jen se usměji.

„Vůbec ne. Jen… měla jsem vidění. Bella se probere. Nejspíš zítra ráno…“ Vzala jsem ho kolem krku a políbila na tvář. Jenže on už stál zase ztuhlý na místě a nedýchal. Ježiš já jsem blbá. Jak mohu být tak bezohledná?

„Ach promiň promiň promiň…. Mě to nedošlo. To je to jak jsem šťastná.“ Jen polkl. Pak se namáhavě usmál.

„To je dobrý. Už se lepším, jenže se stále bojím…“

„Promiň. Asi bychom se měli už postarat o Bellu.“ Změním rychle téma. Jen přikývl. Daly jsme se do práce.

Sešla jsem dolů. Jazz mi šel po boku. Rodina už tu byla.

„Mám dobrou zprávu. Bella se zítra probere. Nejspíš někdy z rána.“ Naši rodiče se široce usmáli.

„Super! Sestra se probere! A… jak je na tom Edward?“zeptal se Emmet.

„Nevím… Vždyť víš že si nevybírám kdy spatřím budoucnost.“ řeknu smutně. Jasper mi obtočil ruku kolem pasu. Bylo tak uklidňující. Ale jeho darem to nebylo.

„Emmete, s Edwardem je to složitější. Ta rána je velice vážná málem přitom umřel. Hojí se velice pomalu. Musíš mít trpělivost synu…“řekl mu Carlis.

Jasper:

Když byla nešťastná moje láska, tak já také. A nyní byla. A přitom by se měla alespoň trochu radovat. Vždyť se jí probere bratr.

Nyní bych nejradši něco způsobil Emmetovi, jenže něco mi říkalo, abych šel zkontrolovat Bellu. „Hned jsem zpátky.“ Pošeptal jsem jí. Vyběhl jsem zase schody a nahlédl do jejího pokoje. Páni… to není možné! Buď umí kouzlit, nebo je opředená magii. Na tvářích jí zase tekli malé potůčky slzy. Jenže tentokrát temných jako noc. Temnějších než minule. To musí vidět Carlisl. Tak jsem tedy rychle potichu vyslovil jeho jméno do prázdna.

„Volal jsi na mě?“zeptal se když pootevřel dveře.

„Ano. Tady je důkaz, že je Bella opravdu ojedinělá. Podívej se na ni.“ Podíval se směrem jako já. Hned na to se fascinovaně usmál.

„Esme, Alice? Měli by jste něco vidět.“ Hned na to jsem slyšel jak Alice a Esme jdou po schodech. Doprovázeli je i kroky Ross a Emmet. Když byli všichni v pokoji, reagovali stejně. „Jazz nám nelhal o tom, že ta květina vyrostla z Bellyných slz. Ona opravdu pláče.“

„Ona pláče… Ale přece, jak je to možné?“zeptala se jako první Rosalie. Citil jsem u ní smutek, ale i závist. Ta ale jen slabě.

„Když jsem se ptal já, řekla mi prostě…  „Nevěříš na kouzla? Asi by jsi měl začít. Protože ony jsou všude kolem nás. Je jedno v jaké podobě. Ale jsou. A ty jsi teď viděl to nejzvláštnější, avšak ne nejkrásnější. Dones jí prosím Cullenům…“ Nyní znám to nejkrásnější. A vy znáte to nejzvláštnější. Avšak kouzlo.“ Nyní jsem si uvědomil, co všechno mi ukázala, co mě naučila. Je dobře, že se brzy probere. Je opravdu jako moje sestra. Jakoby to Alice vycítila. Propletla naše rudce a přitiskla se ke mně. Esme mezitím zopakoval má slova.

„Máš pravdu. Kouzlo…“ A tak jsem tam stály. Pozorovali jsme její slzy. Kolem nás byla kouzelná atmosféra.. A však jsem cítil slabý smutek. Který sílil. Nepocházel jen ode mě. Kdyby se tohle dělo za jiné chvilky. A mohli jsme tu být všichni. Bella by jim mohla říci svoji minulost. Já ji odmítl vyprávět, protože je jen na ní, aby se rozhodla jestli poví pravdu. Třeba bude chtít nechat minulost daleko za sebou.

Nakonec jsme se rozešli. Zaslouží si klid na odpočinek. Do zítra musí načerpat ještě hodně energie. Alice byla už unavená. Šla si lehnout. Já šel k Edwardovi a snažil se na jeho vlně něco zachytit. Ale prostě nic. To co jsem teď nejvíce cítil, byla radost, nedočkavost, láska a smutek. Všechno pocházelo od Alice. Šel jsem ji zkontrolovat. Jemně jsem zaklepal na dveře.

„Copak ty dnes nebudeš spát?“ zeptal jsem se jí, jakmile jsem vešel.

„A jak bych mohla teď usnout? I když jsem unavená, po dnešku… Jsem šťastná že se Bella probere ale přesto jsem smutná, že se Edwardovi ještě ta rána ani nezahojila a pořád to nevypadá pěkně. Těším se na zítřek, avšak se ho bojím. Chci být stále s tebou, ale nechci ti působit bolest. Jak při těchle myšlenkách můžu usnout?“ podívala se na mě bezradně. Nechce mi působit bolest…. To je ale číslo.

„Už se nestrachuj. Edward se uzdraví. Ale potřebuje čas. Zítřku se bát nemusíš, protože tu budeme s tebou. A já se o sebe postarám. Bolest přežiji. Je to holt má součást. Nedělej si pro dnešek žádné starosti.“ A pohladím jí po tváři. Začnu na ní působit svým darem, hned se jí začali klížit oči.

„děkuji…“řekla šeptem a hned na to usnula. Ještě chvilku jsem působil a jakmile její dýchání nabralo na stálosti, odešel jsem potichu z pokoje. Šel jsem zase k Belle, a poté k Edwardovi.

Když jsem se snažil zachytit něco u Belly, zaklepala na dveře Esme. Naučil jsem se je poznávat podle vžitých emocí. S ní byl i Carlisl.

„ Zjistil jsi něco?“zeptal se mě Carlis.

„U Im ano. Emoce jsou čím dál silněší. Řekl bych, že má něco jako sny. Ale to je jen doměnka. A Edward… Tam bohužel ani náznak.“kývl hlavou.

„Víš Jaspere, chtěli jsme ti poděkovat. Za všechno co pro nás děláš. Hlavně pro Bellu a Alici. Obě jsou už naše dcery. A ty… Víme že se to asi nehodí teď ale měl bys to vědět. Udělalo by nám velikou radost kdybys se stal členem naší rodiny i oficiálně.“ Neměl jsem slov. Žít tu s Alici? Chodit s nimi zase na středí…

„Ano. Velice rád.“řeknu s úsměvem.

„Skvěle. A Jaspere? Mohu ti něco poradit?“ kývnu. „Měl by sis dojít dnes na lov. Zítra bude nároční den, a tobě začínají černat oči.“řekl Carlis. No jo. Lov.

„Děkuji. Máš pravdu. Jen se převléknu a vyrazím. A ještě jednou vám moc děkuji.“ Kývli a odešli. Mám rodinu….

Po lovu jsem se umyl a šel k Alici do pokoje. Soustředil jsem se na její vlnu, a také na Edwarda.  U něho nic ale u mého anděla to bylo jiné. Cítil jsem emoce podle toho, co se jí zdálo. A kdykoliv jsem cítil, že se objevuje strach nebo něco podobného, uklidnil jsem ji. A tak to šlo až do rána, kdy se probudila. Vyskočila z postele a ptala se jestli se už něco stalo.

„Ne. U Belly je nyní Esme. Máš hlad?“ zeptal jsem se jí.

„Ne… Jsem nervózní. Hned pudu k Belle.“ Jen jsem kývl.

„Pak za tebou příjdu neboj.“řekl jsem jí ještě ve dveřích, když jsem uviděl ten výraz. Na to se usmála.

Když jsem přišel k Belle do pokoje, Alice už seděla na židli, a vedle ní postávala Esme.

„Už to bude brzy. Ve vidění se slunce dotklo jeho tváře.“Když to řekla, uslyšel jsem kroky na schodech. Za nedlouho jsem vkráčela Rosalie a Emmet. Jako poslední Carlis.

Slunce které se téměř dotýkalo jí tváře, se nyní zase o kousek pohnulo. A s ním i záře. Jeho pleť začala jiskřit, a on zamžikal víčky. Až je nakonec otevřela.

„Kde to jsem a co se vlastně stalo?“ zeptal se zmateně. Nechali jsme jí čas. Když jsi vzpomněla, tvář se mu zkřivila bolestí a strachem.

„Edward! Kde je? Jak je na tom? Musím ho vidět.“ A už vstávala z postele. Jenomže na ní přišla nějaká slabost. Emmet který stál nejblíže, ji podepřel.

„Bello neměla bys bejt tak hrr. Teď jsi vstala po čtyřech týdnech mimo.“ Řekl mu.

„Bell neboj se. Edward žije a teď se zotavuje. Je ve vedlejším pokoji. Pustím tě ale až tě zkontroluji. Promiň ale Edwardovi nepomůžeš když se ti zase přetíží.“ Chlácholil ji Carlisl. Im se zkřivil obličej bolestí.

„Bello?“ ozvala se Alice. Ta se na ní podívala.  Můj anděl se dotkl spánků. Jakoby to byl nějaký signál. Im mrkla, a víčka měla stisknutá o něco déle. Cítil jsem její soustředění. Pak mi to došlo. Dívala se jí do mysli. Nevím co jí moje láska ukázala, ale Bella se trochu uklidnila. Poté zase zvláštně mrkla a čekala na Carlise. Ještě než Esme opustila pokoj, slyšel jsem její slova.

„Ani nevíš, jak moc si celé rodině chyběla. Doufám, že s námi už zůstaneš…“řekla šeptem.

„Až se Edward uzdraví, už se mě jen ta nezbavíte… To slibuji.“ Odpověděla mrtvě. Přitom jsem cítil v její nitru silnou bolest. Avšak, ne tu nejhorší, kterou již zakusila.

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka bez tváře - 31.kapitola: