Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka bez tváře - 30. kapitola

12.10.2009 (10:30) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2279×

Edward:

Bella ode mě poodstoupila, ale stále jsem se drželi za ruce. Naše pohledy se zase spojili.  Kdybych tak věděl co se jí zase honí hlavou.

„Víš že tě strašně miluju?“ zeptala se s úsměvem.

„Ne, vážně?“ zeptám se naoko udiveně. Ještě víc se usmála.

„Jo vážně.“ Pak si stoupla na špičky a políbila mě. Tenhle polibek byl naprosto jiný. Tak plný citů… Musel jsem jí ho oplatit. Teď jsem se už nemusel bát, že jí ublížím. A o to, to bylo krásnější.

Hele! A my jsme jako vzduch? Chceme se s Bellou taky přivítat. Bráško nebuď hamoun.

Poslal mi v myšlenkách Emmet. Jen jsem ignoroval.

Edwarde prosím. Nejsi sám kdo se těšil. Vždyť budete mít ještě celou věčnost! Myslela si zase Alice. No jo. Měla pravdu. Musel jsem to ukončit.

„Promiň. Později navážeme tam kde jsme přestali ano? Teď se s tebou chce přivítat také rodina…“ Na to se nadšeně otočila k nim. Jen se usměji. Chytneme se za ruce a chystáme se jít k nim, když se to stalo.

Najednou jsem neslyšel ničí myšlenky, a přestal slyšet potok. Slyšel jsem jako člověk a to se mi nelíbilo. Něco se děje. Bella už věděla co. Ztuhla na místě. Obličej jí ztvrdnul. Otočíme se ve stejnou chvíli. Nahoře na kopci, stáli tři upíři. Ani jednoho jsem neznal. Ale Bells asi ano. Začala hrozně vrčet. Já také. V rychlosti jsem se otočil na rodinu. Přesto se mi to zdálo nějak… lidsky pomalé. Jasper postavil před Alici, a celá rodina se postavila o bojových pozic. Pak se chtěli rozeběhnout k nám, jenže… To nebyla naše rychlost.

Bella:

Najednou jsem začala pociťovat takovou podivnou tupost. Rychle se otočím na stejno s Edwardem. Zavrčím. To ne! Kde se tu berou?! Měla jsem je tehdá zabít! Z kopce k nám se přibližovali upíří rychlostí Amanda, a Frank a třetí upírku neznám. Tohle není dobré.

„Nazdárek Im!“ pozdravila mě s úšklebkem na tváři. „Přišla jsem ti zase ublížit. Slíbila jsem ti přeci tehdá pomstu ne? A kým začneme? Edwardem? Alicí? Jazzem? Jsem to ale nezdvořák. No dovol abych ti představila své přátele. Tohle je Franki. Přítel Rebeky. Uspává smysly, i schopnosti.  A tohle je Sindy. Dokáže měnit podobu. No a málem bych zapomněla. Víš, když jsi mě tehdy roztrhala, musela jsem v sobě najít sílu se zase spojit. A přitom jsem našla i něco víc. Našla jsem celou podobu mého daru.“

„Ty zmije… Nedovolím aby s ublížila komukoliv z mé rodiny.“ zase se ve mně vzbudil ten vztek. Teď ale přibyl i strach o rodinu.

„Ale ale... Právě teď, máme pod palcem všechny tady kolem. Včetně tebe.“ Promluvil ke mně Frank.  To se mi vůbec nelíbí. Musím zastavit ten jeho dar! Oni se musí dokázat bránit! Jsem jediná možnost. Snad mě můj štít nezklamal.

„Na něco si ale zapomněla.“ Řeknu. Zamračila se.

„Na co prosímtě?“nenápadně se nachystám ke skoku.

„Na mě!“ a s tím jsem skočila na Franka. Srazila jsem ho k zemi a plynulým pohybem mu urvala hlavu.  Amada vztekle zasyčela. Tupost z mého těla se začal vytrácet. Chystala jsem se vrhnou na Sindy. Jenže ona mě chytla za ruce.

Edward:

Bella se vrhla na ty upíry. Když prvnímu urvala hlavu, hned začala tupost rychle ustupovat. Pak se moje láska chystala vrhnout na tu nejmenší upírku ale ta už to čekala. Nejhorší bylo, že jsem tomu všemu musel přihlížet. Zatím nebyly moje upíří schopnosti bdělé. Tak jsem čekal až tupost zcela pomine. Přitom jsem musel sledovat jak se Bella urputně pere

O svůj život. Nedokázala bojovat naplno. Oni jí zranili! Chyběla jí ruka takže jí nemohla odhodit. Konečně jsem cítil jak mě ta tupost opustila cítil jsem sílu která se mi zase vrátila. Ale myšlenky jsem ještě neslyšel. Hrozivě jsem zavrčel a chystal jsem se jí skočit na pomoc když jsem zahlédl nejstarší upírku.Mezi spojenými dlaněmi, které dávala postupně dál od sebe, se jí tvořilo jakési ohnivé kopí. Upír lze zabít když ho roztrháš a spálíš. Oheň!Vybavilo se mi. To ne! Bella se tomu už nestihne vyhnout! Jenže já nedovolím aby jí to ublížilo. Bella zasadila velice zákeřnou ránu po které upírka odlétla dál. Jenže kopí i já už bylo ve vzduchu. Kopí se řítilo na Bello a já jemu do cesty. Radši já něž moje láska…

Ucítil jsem velkou bolest na hrudi, kam mne kopí zasáhlo. Pak jsem jen padl do sněhu. Viděl jsem jak má rodina běží naším směrem. Moje láska ke mně padla na kolena. Po tvářích jí ztékali černé potůčky. Ona pláče? Je to opravdu anděl. Můj krásný a naprosto jedinečný anděl bez křídel. Viděl jsem ještě jak se jí pohybují ústa, ale nic jsem neslyšel. Pohlcovala mě temnota. Z posledních sil jsem řekl co mám na srdci.

„odpusť mi. Miluji tě.“ A pak jen temnota…

Bella:

Bojovala jsem se Sindy když se ozval ten výkřik. V tu chvíli letěla vzduchem pryč. Otočím se na k Edwardovi. Spatřila jsem něco hrozného. Kopí jak letí vzduchem a Edward mu skočil do cesty. „NÉ!!!“vydral se mi ze rtů zoufalý výkřik. Než jsem ale stačila cokoliv udělat, Edward padl do sněhu. Já k němu na kolena. V hrudi mě spálenou díru. Byl to hrozný pocit který mě zabíjel. Cítila jsem jeho bolest protože my jsme byli jeden… Dala jsem se do pláče a kolébala ho v náručí. Zachránil mi život…

„Edwarde… Ach lásko co se ti to stalo? Neodcházej mi rozumíš? Nesmíš! Já tě miluji! Co bych si bez tebe počala? Musíš se uzdravit… to bude dobré ano? Carlis se na tebe podívá.“ ježe pak mi došel hlas. Jeho pohled byl tak nepřítomný… jakoby mě ani neslyšel. Nakonec promluvil z posledních sil.

„Odpusť mi. Miluji tě.“zašeptal. Pak mu víčka klesla. Políbila jsem ho na čelo a dál ho kolíbala v náručí. Slyšela jsem jak se blíží rodina. Ta potvora ublížila mé lásce! Teprve teď jsem vzhlédla, a vnímala okolí. Viděla jsem rudo černě. Ta káča se chechtala na celé kolo. A její kumpáni jí už stáli po boku.

„Ty…. Já tě zabiju! Rozumíš?!  ZABIJU!!“ zařvala jsem a vrhla se na ni. Byla jsem nepříčetná a zoufalá. Roztrhala jsem Sindy a Franka než se nadáli. Pak mi zbyla ona. Neměla jsem s ní slitování. Použila jsem dar, a vyrvala jí srdce z těla. Viděla jsem jak se jí obličej zkřivil bolestí. Skočila po mě, a její ruce se do běla rozžhavili. Cítila jsem jak mi její dotek pálí kůži i maso. Jak mi ničí krásné tělo. Ale mě to bylo fuk. Začala jsem se sní prát. I když jsem neměla ruku, dokázala jsem ji přeprat. Položila jsem ji na lopatky a nemilosrdně roztrhala. Uklidnila jsem se až po Jazzově oslovení.

„Bello! Klid! Nestaň se monstrem… Edward tě potřebuje!“ doběhla jsem k němu a zase se mi podlomili kolena. Bylo to moc vážné. Přirazím si svoji ruku. Hned dorostla. Zvednu Edwarda do náručí jak nejopatrněji dokáži. Nechci mu ještě víc ublížit. Rozeběhnu se s ním k domu. Nevnímám bolest po celém těle. Zase existovala jen ta psychická. Rozkopla jsem dveře, a když nás Alice spatřila, Vyjekla.

„Bratříčku! Bello!“a dala se do pláče. Esme ji objala v náručí aby nemohla běžet za mnou. Nahoře jsem vešla do prvního pokoje. Tam jsem ho položila na postel. Hned dorazil Carlis. To já už ale v koupelně popadala ručník namočila ho, a běžela zpět do pokoje.

Začala jsem mu omývat ránu, a Carlis z něj mezitím strhl triko i mikinu.

Jasper:

Bella se jako jediná mohla normálně pohybovat. Ihned se zákeřně vrhla na toho cizince. Víc jsem neviděl tak dobře. Jen jako rozmazané šmouhy. Esme zůstala s Alicí, a my se rozeběhli k nim. Naše tupost začala polevovat, a my se cítili čím dál víc jako upíři. Ale naše dary se ještě neprobraly. Všichni jsme utíkaly na pomoc Belle a Edwardovi. Bella se prala jako zuřivá lvice. I když jí už chyběla část ruky. Ewdardr už se asi mohl také normálně pohybovat. Jenže mě do očí praštila jiná skutečnost. Amanda držela v ruce nějakou tyč z ohně. To je moc zlý! Ještě jsem zrychlil jako ostatní. Jenže… Amanda to už hodila na nyní bezbrannou Bellu. Edward do zaregistroval. A vrhl se do dráhy střely. Panebože.  Už jsme mohli jen přihlížet té hrozné realitě. Kopí Edwarda Zasáhlo a Bella k němu padla na kolena do sněhu. Amanda se jen začala šíleně smát. Viděl jsem jak ho kolíbá, jak k němu mluví… Ale nic jsem neslyšel. Jen cítil jejich neskutečnou bolest. A nejen jejich, ale všech. I svou. Cítil jsem jak se mi vrátila do končetin síla. Ještě ta rychlost  sakra. Ale to už Bella něco ve vteku zakřičela, a vrhla se na Amandu, která už nyní nebyla sama. Po boku jí stáli ostatní upíři. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Bella se do nich pustila. Jenže teď to nebyla ona. Ale někdo jiný. Někdo šílený. I když jí chyběla část ruky, dokázala je oba rozcupovat než se vzpamatovali. Pak se začala prát s nejstarší. Viděl jsem jak ji pálí. Dokázal jsem si představit co asi cítí. Ale nemohl jsem jí dovolit, aby ztratila svoje svědomí Vrátila se nám rychlost, a ta jí jdeme na pomoct. Pomoložko jsem jí ruku na rameno. Pološílená se na mě otočila.

„Bello! Klid! Nestaň se monstrem… Edward tě potřebuje!“řekl jsem. Šílenost zmizela a tvář se jí zkřivila bolestí a strachem. Tak mě mrzelo co se nyní stalo. Můžeme jen doufat že Edward přežije. Otočila se a rozeběhla k němu. My už pak měli práci s upíry.

Jen co jsme je zlikvidovali, jsem se rozeběhl nahoru. Našel jsem Bellu jak omývá rány. Edwardovi. Carlisl jeho ránu zatím prohlížel. Až teprve teď si ale všimnu jak vypadá Im. Každý kousek propálený, kolikrát až do masa. Viděl jak se jí klepou ruce a nohy. Vyčerpáním. Ten pohled se mi vryl do paměti. Ještě jsem neviděl nic tak…

Myšlenku jsem nemohl ani dokončit. Bella to už nevydržela a snesla k zemi. Já byl ale rychlejší. Zachytil jsem jí. „Im!“uniklo mi. Carlis přestal obvazovat jeho ránu a hned se objevil u mě. Držel jsem Bellu a cítil jak mi na rukou zůstává něco jako krev. Ale upíří.

„Bella je na tom moc špatně. Ty popáleniny nejsou moc hezké rychle ji polož na postel. Omyjeme rány a já je ještě prohlédnu. Zavolej mi prosím Esme, a jdi na chodbu.“ Udělal jsem jak mi nakázal. Na chodbě jsem narazil na Alici. Oči rudé a tváře zmáčené od slz.

„Jak je na tom?“ zeptala se chraplavě. Toužil jsem jí utišit. Cítil jsem její bolest…

„Edward je na tom špatně. Carlis si není jist jestli to zvládne a Bella… ta se teď taky složila. Má od Amandy mnoho popálenin.“ Alice se dala zase do pláče. Nemohl jsem ten pohled snést. Tak jsem ji objal. Stulila se v mém objetí a plakala mi na rameno. Bylo mi to jedno. Cítil jsem teď všechnu bolest a smutek. Přál jsem si je nějak rozveselit, ale nebyl jsem toho schopný….

„Měli bychom Belle nachystat pokoj. Vím že by teď spíš chtěla být stále po jeho boku, ale ona potřebuje svůj klid. Pomůžeš mi?“zeptám se po chvíli ticha. Utřela si slzy, a kývla.

Zanedlouho byl pokoj pro Bellu nachystaný. Slyšel jsem Carlise.

„Jaspere, potřebuji s tebou mluvit. Klidně můžeš vzít i Alici.“ Promluvil do hrobového ticha domu. Podívám se na Alici.

„Tvůj otec s námi chce mluvit.“vzala mě za ruku a vydáme se do pokoje kde oba leží. Otevřel jsem dveře, a uviděl je. Bella mě snad obvázané celé tělo. Až na jednu paži. Edward ležel vedle ní s obvázaným hrudníkem. Vypadali jak při spánku. Cítil jsem jak se vedle mě Alici zpomalilo dýchání a včas jsem jí zachytil, když se jí podlomila kolena. Dala se do pláče. Mezi vzlyky jí uniklo z úst: „Bratříčku… Bells…“Esme se u nás ihned objevila a vzala si Alici k sobě. Kolébala jí v náručí na židli u jejich postele. Já se vydal ke Carlisovi, který čekal v rohu pokoje. Tvářil se velice smutně a zachmuřeně.

„Nevím co si počít. Snažil jsem se k nim mluvit, ale bez odezvi. Panenky protočené, nerad to říkám ale bojím se že Edward…“šeptal. Ani nemusel dokončit větu. Bylo mi to jasné. Ale tuhle pravdu jsem nebyl ochotný přijmout. Znal jsem Edwarda jen chvíli a už byl jako bratr.

„To by jí neudělal. Nevěřím tomu…. A jak je na tom Bella?“

„Ty popáleniny nejsou moc hezké. Místy až na svaly. Ale… bude žít. Myslím že ano. Ale hojit se bude velice dlouho. Troufal bych si říct, že je v něčem jako je kómat.“ Kóma?Ale hlavně že se uzdraví. Ale co Edward? Musím zjisti jestli vlastně ještě…

Počkal jsem až všichni opustili jeho pokoj. Alice se šla podívat také na Bellu. Věděl jsem že nejlépe to zjistím provokací. Snad mi Cullenovi odpustí všechna ta slova, která si vypustím z úst.

„Teda Edwarde… jedno ti  řeknu. Ty si vážně Idiot. Jak jí můžeš zase takhle ubližovat? Víš že teď možná také zemře? Když tě zranili, popadl jí takový vztek, že se bez ruky vrhla a tři zdravé upíry. Měla celé tělo spálené, a teď bojuje o život. A ty si tu jen tak ležíš jakoby se nic nedělo. Neslíbil jsi jí že ji ochráníš? No myslím že před bolestí z tvé ztráty ji neochrání nikdo. Teda jedině kdyby zase odešla a nechala si vymazat paměť. Myslím že by to bylo nejlepší řešení. Co myslíš ty? Třeba by ji zase našel ten Josh, a udělal by si z ní beránka a nebo by mohla do Voltery… Kam bys ji poslal radši ty?“ mluvil jsem k němu sladce. Už tu stáli všichni Cullenovi. Každý obličej se na mě mračil a Carlis byl zklamaný. Nechyběla ani Alice. Její obličej byl tak šokovaný… Tak mě ten pohled ničil….

„odvedu ji do Voltery….“zašeptla jsem mu do ucha.

„Jazzi-“začala šeptem mluvit šokovaně Alice. Já si ale položil prst na ústa.

„Jestli mi v tom chceš zabránit…. Ukaž že o ni stojíš. Bojuj!“dodal jsem nahlas. Emmet se ke mně začal přibližovat. Cítil jsem jeho vztek. Asi mě chce odvézt. Ale já se nedám. Sklouznu se pod Edwardovou postelí. A v tom se ostatní přestali hýbat, a dívali se jen na Edwarda. Cítil jsem změnu. Velikou. Podíval jsem se na něj. Právě pohnul prsty.

„No vidíš že to jde…“řeknu trochu vesele. To už na mě Emmet ale skočil, a mi vylítli oknem. Alice zůstala uvnitř a ostatní vyskočili za námi dolů. Emmet na mě ležel, takže jsem se nemohl pohnout.

„Jak se opovažuješ, ubližovat naší rodině? Myslela jsem že jsi přítel?!“vyštěkla Rosalie.

„Tak počkej chvilku. Jen jsem se ho snažil vyprovokovat. Jak jinak bych Carlisovi i sobě dokázal že není mrtvý? Samy jste to viděli. Chce bojovat za svůj život. Pohnul prsty, takže šanci má Carlisi.“Emm a Ros se podívali na otce. Carlis se pousmál.

„Omlouvám se. Hned mi to nedošlo. Když nad tím tak přemýšlí, byl to vlastně dobrý nápad, i když takhle mu jen ubližuješ. Copak to nejde jinak?“

„Nevím… já znám jen dobrý útok. Neboj se však… já se mu omluvím.“

Tak... no snad se vám to líbilo. Vybrala jsem dobrou píseň? tyhle věci mi totiž moc nejdou a přesto je mám ráda. No, buďte prosím upřímní, ať se mohu ještě o trochu zlepšit....

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka bez tváře - 30. kapitola: