Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka bez tváře - 3.kapitolka

01.08.2009 (08:30) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6040×

3.kapitolka

Edward:

Dneska měla do školy nastoupit nová dívka. Ve škole se kvůli tomu dělali nějaké úpravy. Dívka je na vozíčku. Jak jsem si přečetl z ředitelových myšlenek. Řídím své volvo a Alice už netrpělivě poťukává dveře. Edwarde nemůžeš pro jednou jet zase jako šílenec? Zeptá se mě v myšlenkách.

„Ne.“ Řeknu klidně. Jen svěsí hlavu. Nezabráním úsměvu.

„Ach jo… hrozně mě zajímá jak vypadá ta nová holka.“ Nelíbí se mi její smutný výraz tak nepatrně přidám na rychlosti. Začala se usmívat. Děkuji objeví se jí v hlavě.

Najedu na parkoviště a zaparkuji vedle Emmetova Jeepu. Už na nás čekali. Tak co. Neměli jezdit dřív. Šneku posmíval se Emmet.

„Emmet, já nemůžu jezdit tak rychle jak bych chtěl.“Pošeptám venku jen pro jeho uši. Alice nás svým lidským sluchem nemohla slyšet. To bude ta nová slyšel jsem od někudy. Otočím se. Newton. Podívám se jeho směrem.  A opravdu. Na parkoviště vjelo auto pana Swana. Vedle něj seděla asi ta dívka s kapucí na hlavě. Nebylo jí vidět do tváře, protože jí zakrývali z části i vlasy. Swan vystoupil a vyndal z kufru auta vozík. Rozložil ho u dveří které se hned na to otevřeli.Dívka se vzepřela na rukou a přesedla si na vozík. Spousta myšlenek byla typu Chudák holka. nebo Proč má tu kapuci?. Pak jsem zaslechl Swanovi myšlenky: Kdybych tak mohl pro Bellu udělat víc. Snad se nebude opakovat to stejné jako ve Phonixu. Co asi jen skrývá? No je to její věc. Alice ji se zaujetím pozorovala. Něco mí říká, že jednou budeme dobré kamarádky. Bliklo jí hlavou. Hm… No Alicininy předtuchy se většinou splní. Nasadím si jako obvykle svoji masku, lhostejný výraz. Otočím se a vydám se i se sestrou a rodinou ke škole.

Zachytil jsem myšlenky Angeli. Tak tohle mě zaujalo. Bella stála u dveří kanceláře a nadávala. Jedna strana byla zajištěná, takže tam nemohla vjet. To bude ta nová. Měla bych jí pomoci. V tu chvíli jsem k ní z neznámého důvodu pocítil kapku náklonnosti. Angela jí nabídla pomoc a dívka přijala. Když k ní natočila svoji tvář, uviděl jsem důvod kapuce. Na tváři měla menší jizvy, jako by od skla. Neměla jich tam moc ale tu pravou stranu tvář jsem neviděl.Něco mi říkalo že její vlasy zakrývají tu horší skutečnost. Když Angela uviděla její tvář, nijak se nezděsila. Ach. Tak proto má tu kapuci. Moc se jí nedivím. Ale je sympatická a podle všeho má dobré srdce. Tohle je už detail. Pomyslela si.  Pak jsem se zkusil soustředit na její myšlenky. Ale to co jsem uslyšel mě překvapilo. Dokonalé Ticho. Divné. Je snad se mnou něco? Vrátím se do reality. Mám divný pocit. Aby ne. Alice do mě šťouchala. Ach jo. Zase bude nadávat že má modřiny.

„Haló… Je tam někdo?“ řekl Emmet a poklepal mi na hlavu.

„Hej! Nech toho.“ Odstrčím jeho ruku.

„Konečně! Tak co jsi zjistil o té nové?“ ptala se nedočkavě Alice.  Zase jsem se začal smát. Ji jako jedinou zajímalo dění na škole. Vzal jsem ji stranou.

„Tu kapuci nemá bezdůvodně. Má od něčeho pořezanou tvář. Nejspíš od skla. Schovává ji a málo kdy ukáže. Je milá a trochu uzavřená. Jedno je ale divné. Neslyším její myšlenky.“ Emmet se zarazil. Nic? Zeptal se.Jen přikývnu. Když Alice slyšela o Bellině pravdě, zesmutněla. Chudák holka. Už tak to musí být těžké. Myslela si. V tom jsem s ní souhlasil. To že jsem ale neslyšel její myšlenky bylo podivně frustrující. Pak už jsem musel na hodiny Literatury. Ta nová je prý na vozíčku… Třeba bude ale pěkná. Pomyslel si Mike. Tak tohle poslouchat vážně nebudu.

Když vejdu do třídy, ucítím překrásnou vůni. Ucítil jsem bolest. Ale že by se mi začínal tvořit jed v ústech a přišla tendence po ní skočit a vysát, to se rozhodně nestalo. Natočím se za vůní a pak spatřím původce. Byla to ona. Isabella Swanová. Seděla na vozíčku vedle katedry a bavila se z profesorem. Zaposlouchám se a zamířím do lavice. „Dobrý den. Jsem tu nová. Jmenuji se Bella Swanová.“ Řekla. Její hlas byl hezký. Zněl jako líbezná melodie pro moje uši. „Dobrý den slečno. Vítejte na hodině Literatury. Máte papír na podepsání?“otázal se profesor. „Děkuji. Tamhle je volné místo. Kdybyste něco potřebovala, klidně si řekněte.“ Posadím se. Žít na vozíku… Tak mladá. Musí to být hrozné. Mihlo se mu hlavou. Proč si ještě nesundala kapuci? To ve své třídě ale nestrpím. Bella  se podívala na mojí lavici. Jakmile mě spatřila, zarazila se. Srdce jí tlouklo o trochu rychleji. Prohlížela si mě. Neviděl jsem jí do tváře. Koukal jsem se z okna. Viděl jsem to přes mysl ostatních. Profesor zase promluvil a to ji vytrhlo nejspíš z přemýšlení. „Slečno Swanová mohla by jste si prosím sundat tu kapuci? Tady přece jen neprší.“ Řekl. Bella se otočila. Otočím se také jejím směrem. Slyšel jsem jak se zhluboka nadechla. „Pane profesore je to nutné?“řekla. V hlase bylo slyšet lehké zděšení. Začal jsem ji litovat. Je jasné, že jakmile ostatní uvidí její tvář, buď se jí budou bát, litovat nebo se jí budou dokonce smát. Profesor se nad její otázkou nechápavě podíval.  „Copak to skrýváš? Křivý nosánek?“ ozvalo se posměšně. Měl jsem touhu vyskočit a toho drzého kluka pořádně praštit. „Nutné to není slečno. Ale bylo by to na nejvíš slušné. A pane Dalesy buďte tak laskav a nechte si své poznámky pro sebe.“řekl klidně ale přísně. Kdyby jen věděli…každý ji zvědavě pozoroval a stejným směrem se ubíhali i jejich myšlenky. Pak se točila na mě. Stala na takovém místě, že jsem zahlédl z části její tvář. Mihlo se v ní překvapení. Jizev jsem si nevšímal. Proč ale to překvapení? Pak se otočila zpátky. Chvíli váhala a pak promluvila šeptem. „Dobře pane profesore.“ Zaklepala hlavou. Další pohyb který nechápu a nakonec i sundala kapuci. Ta část méně poničené tváře teď byla vidět v celé své kráse. Výrazy se u všech změnili a stejně tak i myšlenky. Nejvíc u učitele. Ten toho teď litoval. Tak to jsem posral pomyslel si Dales. Bella se zase ozvala svým tichým ale překrásným hlasem. Z hlasu byla znít její zoufalost a prosba „Pane profesore prosím, nemohu si ji zase nasadit?“ Pane bože. Tak za tohle se jí pak musím omluvit. Měl jsem se nejdříve zeptat. Pomyslel si a pak chápavě kývl hlavou. Bellinina ruka vystřelila ke kapuci a zase si ji rychle nasadila. Pro lidi by to bylo rychlostí blesku. Otočila se a rychle zajela do lavice.  Moje bolest se zvýšila když teď seděla tak blízko. Snažila se dávat pozor a nevnímat pohledy ostatních studentů ale mě bylo jasné, že to musí být nepříjemné. Pak se na mě otočila. Na tváři se jí objevilo zase to překvapení a rychle se odvrátila. Nad čím asi přemýšlí? Ta bolest v mém krku se ještě zvýšila a já musel zatnout v pěst abych nevyskočil z lavice a něco nerozbil. Jak to že ale nemám tendenci ji zabít? Já už asi ničemu nerozumím. Když zase tiše promluvila, dokonale mě překvapila. Až jsem sebou lehce cukl. Asi to postřehla.

„Není ti něco?“ ten hlas byl tak líbezný a navíc jsem v něm zaslechl kapku i starost což ve mně vyvolalo zvláštní pocity.…

„Ne.“ Řeknu skrz zaťaté zuby protože jsem se bál, heknu bolestí. Moje odpověď ji zase nějak překvapila. Proč? Čeho si všimla? To je tak šílené, že jí nedokážu číst myšlenky.

Na konci hodiny musím vystřelit jako blesk. Potřeboval jsem čerstvý vzduch. Ten se mi dostavil na chodbě. Bolest začala ihned ustupovat. Zašel jsem za roh a poslouchal rozhovor profesora a Belly. „Moc se omlouvám. Nevěděl jsem proč ji máš. Měl jsem se nejdříve zeptat. Ujišťuji tě, že zařídím abys měla na všech hodinách povolenou čepici nebo kapuci. Žít s tímhle je asi těžké co?“ znělo to upřímně stejně jako úmysly. Opravdu toho litoval. „Ani nevíte jak. Ale člověk si zvykne. Na minulé škole mi říkali Dívka bez tváře. Protože jsem ji přestala ukazovat. Každopádně vám budu velice vděčná pane profesore, pokud dodržíte své slovo. Moc by mi to pomohlo.“ Zněla Bellinina odpověď. Z hlasu jsem poznal i vděčnost. Takže jí říkali Dívka bez tváře. Nechci být hnusný, ale opravdu se to na ní hodilo.Vydám se na další hodinu.

Na obědě se můj pohled často zbíhal k Belle. Něčím byla zajímavá a také mě něčím přitahovala. Rosali se moc nelíbilo, že neslyším její myšlenky. Alice ta ji pozorovala a těšila se, až se sní seznámí osobně. Najednou se na nás otočila. Všichni se rychle začneme věnovat svému jídlu. Jakoby nám to chutnalo. Teda Alici ano. Mě to spíš připomíná bahno.

„Ang můžu se tě na něco zeptat?“slyšel jsem ji svým jemným sluchem.

„No samozřejmě. Co tě trápí?“řekne zvesela Angela.

„Co víš o támhle těch? S jedním z nich sedím na Literatuře.“ To myslela nás?

„Jo takhle… Dovol abych ti představila Culleny. Začnem z leva. Ten hromotluk co sedí na kraji,(Nad tím se pousměji protože je to velice trefné) je Emmet. Věčně se něčemu směje a chodí s Rosali. To je ta blondýna vedle něj. Ta další je Alice. Je to sestra Edwarda. Prý blázen do nakupování (další trefa do černého)a podle toho jak chodí oblíkaná to bude pravda. No a ten poslední je Edward. Letí na něj polovina holek ze školy(K mé smůle). On ale žádnou nechce. Asi mu nejsou dost dobré(Chyba. Já jsem upír a né člověk.). No né že by mi to vadilo. Mě se líbí někdo jinej(Jo Eric). Jsou to adoptivní děti Doktora Carlise Cullena a jeho ženy Esme. Jsou dost bohatí a uzavření(Bingo!). Baví se jen mezi sebou. S námi ostatními se nebaví. Budu hádat. Seděla si s Edwardem, že jo?“Jako odpověď  se objevilo kývnutí.

Sem tam jsem během dne zabloudil myšlenkami k Belle. Bylo mi jí líto a zároveň byla něčím jiná. Odlišná. Kdyby se ukazoval  v pravém světle, možná bych lépe pochopil její chování a myšlení.

Mám dotaz... Časem chcete radši Volturiovi, nebo jiné upíry? Váš názor prosím připište do komentů....

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka bez tváře - 3.kapitolka: