Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka bez tváře - 26.kapitola

06.10.2009 (15:45) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2329×

26.kapitolka

Jasper:

Jak to mohl říci? Kolik bolesti musela snést? A on jí ještě zničí… Tohle už nevydrží ani ten nejsilnější a nejodolnější. Vždyť je úplně zničená! Nevěřím ale, že by tohohle by schopná Alice. Ne… Musela to být lež. Je načase si to vyřídit s Edwardem Cullenem.

***

Edward:

Copak jsem selhal? Minul jsem se s ní? Opravdu už nic nevím. Prošel jsem snad celý svět. Nikde jediná stopa. Copak je opravdu… mrtvá? Už jen vyslovit v mysli to slovo, neslo neskutečnou bolest. Můj svět bez ní nemá barvy a drží mě tu jen drobná naděje a hlavně Alice. Jak jsem mohl zklamat? Jak jsem Bell mohl ublížit? Slíbil jsem, že už jí nikdo nic neudělala a přitom ji unesli. A to na Vánoce! Co je to za život? Jak jí může osud tolik trestat? Za co? Vždyť je čistá a nevinná jako anděl. Proč vlastně jako anděl? Vždyť ona je anděl bez křídel. Neznám někoho tak dobrého jako ona. Nikdy nemyslí jen na sebe. To dokáže málokdo. Kde jsi Bells? Co se s tebou stalo? Jednou tě najdu. U kdyby to bylo za sto let a musel bych prohledat každý centimetr půdy na tomhle světě. I moře. Ty jsi pro mě vše!

Kolikátého vlastně je? Pátého  listopadu? Tolik? Měl bych navštívit sestru. Bude mít narozeniny. A já jsem pryč skoro rok. Snad mi Bells odpustí, že na chvilku přestanu hledat.

Došel jsem na letiště v Moskvě, a koupil si letenku. Štěstí mi přálo, protože mi to letělo za několik minut. Pokuď celá cesta proběhne bez komplikací, mohl bych do Forks dorazit sedmého. To celkem jde. Bude tam však má rodina?

Ve Forks jsem našel jen dopis.  Tak jsem se vydal na Aljašku. Nyní jsem narazil na stopu. Ne tak starou. Emmetovu. Nejspíš byl zase na lovu medvědů. A jako na potvrzení jsem teď měl vizi od Alice. Jak mi to jen dokázala poslat? Hm… Nejspíš dělá se svým darem pokroky.

Mé srdce bylo těžké jako Himaláje. No, vlastně jsem ho už neměl. Nosila ho ona. Najdu ji někdy? Co s ní vlastně je?

Jenže moje myšlenky přerušil nádherný pohled. Spatřil jsem dům. Vůně tu byla silná. A před ním, stála má rodina. Alice jako první šla v před. Rozeběhnu se naproti. Alice se usmála. Popadnu ji do náruče a zatočím se s ní dokola.

„Bráško!“ vyjekla. Zněla šťastně. Postavím ji na zem. Rozhlédla se. V očích nechápavost a strach. Co se děje?

„Kde máš Bellu?“zeptal se Emmet.

„Ještě jsem ji nenašel…“řeknu smutně. Všichni najednou posmutněli a podívali se tázavě na Alici. Ta ale složila hlavu do dlaní.

„Ach ne… tak přece. Belle se cestou sem něco muselo stát! Měla jsem vidění, že se vrací. I ty. A pak…“ nedokončila větu. Místo toho mi přiložila ruku ke spánku a já ji pokusil číst. Před očima mi proběhlo hrozné vidění. To bolest a zoufalost? Proč?

„To ne… Říkáš že je na cestě sem. Musím ji najít dřív než se stane něco zlého.“  A vydám se pryč. Za mnou se ozvalo mnoho hlasů.

„Počkej brácho! Pomůžeme ti.“ Zakřičel Emmet.

„Edwarde, synu, tentokrát je čas nás všech. Nemyslíš že Alice pro jednou chce jít taky?“ zakřičel Carlisl. To mě ihned zastavilo. Stejně to tu neznám. Alice ihned vyběhla nahoru se převléct. Esme také. Vrátím se zpět.

„Děkuji.“řeknu jen. Otec mi stiskl rameno. Pak mi podal čisté věci.

„Měl by ses převléct. Co kdyby nás někdo spatřil? Asi by se divil muži v krátkém triku.“ Pohlédnu mu do očí. Tolik mi má rodina chyběla.

Jasper: (Píseň a počkejte až se to trochu rozjede...pls)

Konečně jsem zase našel stopu. Hned se po ní vydám. Běžím chvilku. Pak uvidím světlý dům, a před ním jeho. Toho který spálil srdce mojí přítelkyni. Který jí, jak sama řekla vrazil dýku do zad. Popadl mě vztek. Rozeběhl jsem se jak nejrychleji mohu. Využiji získané chvaty. Všechno co mě moje přítelkyně naučila. Použiji to proti němu. Skočím na něj a položím ho na lopatky. Sednu si na něj tak aby se nemohl pohnout. Zavrčím a on taky.

„Ty bastarde! Jak jsi jí to mohl udělat? Víš co všechno prožila? Kolik bolesti? A ty… Vrazíš jí dýku do srdce. Copak nechápeš co všechno jsi způsobil? Jak moc Teď Im trpí? Přemýšlela nad smrtí! Ale já kvůli tobě nedovolím, aby Charlie a Angela ztratili strážného anděla. NEDOVOLÍM!!!“Křičím nepříčetně. Je mi jedno. Že kolem mě chodí ostatní upíři. A když po mě jedem z těch hromotluků skočí, rychle uhnu. Jeho ale nepouštím.

„Dost!“ zakříčí. Co si myslí? Že ho poslechnu? Ale pak si všimnu , že to nebylo na mě.

„Co plácáš a kdo vlastně si? Jak bych mohl Belle ublížit? Vždyť pro mě znamená všechno!“ hájil se. Jak mohl takhle lhát? Otočím si ho k sobě. Jen ať mi vidí do očí.

„Nelži mi tu! Vždyť jsem toho všeho byl svědkem.Sakra jak si mohl? Počkej já ti dám zakusit co zažívala ona denně. DENNĚ!“ a vzpomenu si na svoji bolest, a zkusím ji alespoň napodobit. Nevím jestli za to mohl ten hněv, ale dokázal jsem to úplně stejně. Svalil se na zem to klubíčka a držel se za hruď.  „Jazzi ne! Neubližuj mu.“ Ozvalo se mi hlavě. Byl to hlas Belly. Je tu se mnou. Teď jsem to cítil. Hned toho nechám.

„NEEE!“zakřičel někdo. Ten hlas byl tak krásný a přitom plný bolesti. Zvedl jsem hlavu a spatřil ji. Byla to Alice, ta krásná dívka kterou miluji. Hned jsem udělal několik kroků zpět. Její krása mě ohromila. A přitom… všimnu si jejich slz . Plakala. Hned mě opustil hněv, a přemýšlel jsem jen nad tím, jak ji rozveselit.

„Alice….“uniklo mi. Carlisl se zamračil. (Všechny je znám z fotek)

„Kdo jste, a odkud znáte Bellu a moji dceru Alici?“ zeptal se. Všichni už stáli přede mnou v ochranné pozici a kryly Edwarda. Který teď ležel, a stále držel svoji hruď. Alice klečela u něj ve sněhu. Plakala a hladila ho po tváři.

„Ach Jazzi…. Promiň. Ale já nemohu.“ Ozvalo se mi zase v hlavě a pak jsem zaslechl vzlyky. Rychle se otočím vidím jen stopy a pak už ani ty ne. Otočím se v pravou chvíli, abych uhl před Rosalie a Emmetem. Bylo to na poslední chvíli.

„Takže k tvé otázce Carlisi. Ano znám vás všechny. Jmenuji se Jasper. Bella je má dobrá přítelkyně a dvakrát už mi zachránila život. A vždy riskovala svůj. Spolu jsme vás hledaly. A pak jsme na něj narazili v lese. Nikdy nezapomenu  na bolest, kterou měla Bella v očích. Nikdy. Tvá slova ji zabila!“ vykřiknu zase na Edwarda. Všichni se na  něj otočili. Jen nevěřícně zíral na mě.

„Kdy se to stalo?“ zeptal se Carlisl. No…

„Asi před dvaceti minutami. Máš snad na mysli že si to celé vymýšlím, a Bella se ztratila jen tak?“ řeknu jedovatě.

„Jak to myslíš?“vykřikla najednou Alice nastejno s Edwardem.

„Tak že Im má určité schopnosti. Třeba neviditelnost. A teď je tak zničená, že se stala neviditelnou, a neví jak se zase objevit. Neví jak být zase hmotnou a ne jen přízrakem. Stačí vám to?“ všichni se zděsili.

„To tu Edward ještě nebyl….“ Zašeptal potichu Emmet.

„Edwarde? Řekni , že to celé není pravda.“ Zašeptala Esme. Alice jen mlčky pozorovala svého bratra.

„Dokáži číst myšlenky. Ukaž mi to prosím.“ Pravil jen. Vzpomenu si na to celé. Edward padne na kolena.

„Zase jsem selhal. Jak jsem tohle mohl dovolit? Kdo to mohl udělat? Já bych nikdy NIKDY nedokázal říct svému andělovi tohle. Vždyť ji miluji! V mém životě je jen ona. Dokáži ti to.“ Vstal šel ke mně, dotkl se mé ruky, mě se před očima objevila jeho cesta sem. Jak moc trpěl když zmizela. Jak běhal krajinou a všude ji hledal. Jeho city mi působili hroznou bolest. Tentokrát jsem padl na kolena zase já. Ta bolest. Jejich bolest. Dohromady hroší než Bellin záchvat.

„Co ti je?“ ptal se mě Emmet. Místo mě odpověděl Edward.

„Trpí. Moc. Jako Bella při záchvatech bolesti. To naše emoce. Dřív ho před tím chránila Bells, ale teď tu s námi není. Dokáže cítit a měnit naše Emoce. To proto mi dokázal co si vytrpěla Bella. A to je hrozná tíha.“ Takhle se chová tedy Edward? V tom případě kdo to byl v lese? Neznáš někoho takového?

„Nevím. Ale nikoho s takovým darem, neznám. Vidím že sis zvykl mluvit takhle v myšlenkách. Ale teď není čas na vysvětlování. Jestli je tohle všechno pravda, není času na zbyt. Musíme se vydat hledat Bells. Alice, tvoje vize se bohužel splnila.“ V hlasu měl tolik bolesti kterou cítím i já. Já to snad nevydržím být v jeho blízkosti… Musíme najít hlavně Bellu. Ona se musí dozvědět pravdu.

„To musí. Neodpustím se, že si myslí, že jsem to byl já.“

„Omlouvám se.“ Řeknu nahlas ke všem. „Neměl jsem jednat tak unáhleně. Ale já měl prostě vztek, protože Bella je na tom tak špatně…“

„Dobře omluva se přijmá. Ty znáš teď Bellu nejlépe. Můžeš nám pomoci.“

„To udělám velice rád. Jen vás musím varovat. Bella se teď nejspíš bude schovávat a vaše vysvětlení nebude brát vážně. Musíme přijít na to, jak jí dokázat pravdu. Ale jí už je téměř vše jedno.“ Edwardův výraz ještě více zbolestněl a stejně tak moje srdce. Protože cítit všechny pocity v této rodině je opravdu těžký úkol.

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka bez tváře - 26.kapitola: