Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka bez tváře - 25.kapitola

05.10.2009 (13:15) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1872×

25.kapitolka

Rosalie:

Bratr se vrací společně s Bellou. Konečně. Zase máme naději. Bella žije! Takovou úlevu mi tahle zpráva vnesla do srdce. Ani to neumím vyjádřit. A nejsem sama. Emmet se konečně zase směje. Už mi to tak chybělo. K mému opičákovi se tohle nehodilo. Však to ani zamračený výraz k Carlisovi. Esme ještě dnes v noci začala plánovat jejich pokoje. Najde nás však Edward brzo? Stihne narozeniny -společně s Bellou- Alice? Snad jo. Nic by mě nepotěšilo víc, než kdybychom zase celá rodina.

Avšak jedna věc mě trápí. Co měla znamenat ta věta? Alice mi tají něco ohledně Belly. A tají to všem. Ale proč? Proč křičela ze spaní „KDE JSI DÍVKO BEZ TVÁŘE? KDE JSI BELLS?“věděla o tom vůbec? Pochybuji. Ale ona se něčeho bojí, něco ji trápí a já ji nemohu pomoci. Proč její podvědomí použilo zrovna výraz Dívko bez tváře? Vždyť tohle je její stará přezdívka ze školy. A proč vlastně křičela tak zoufale? Copak se má stát ještě něco? Něco co zase přinese všem jen bolest a smutek?

„Miláčku, nad čím přemýšlíš?“ pošeptal mi můj Emmet do ucha a přitom si mě vzal na klín. Mám tu to říct? Asi ano. Nedokáži to tajit před ním.

„Něco mě trápí lásko. Týká se to Belly i nás. Víš, Alice ze spaní vykřikla „Kde jsi dívko bez tváře? Kde jsi Bells?“ A zněla přitom moc smutně a zoufale. Řekla že měla vidění. A já nevím co se tam stalo. Alice nám to neřekla. A to mě trápí. Má tedy přijít ještě něco, co nám všem ublíží? Nechci aby má rodina trpěla. Nechci aby ses přestal zase smát. Chybí mi tvé fórky.“ A složím mu hlavu na jeho svalnatou hruď. Hned jsem se cítila lépe. Ale udělal jsem dobře? Pohlédnu na něj. Trochu se mračil. Pak se ale usmál.

„Naprosto ti rozumím. A děkuji že jsi to řekla. Aspoň mám zase přehled co se honí mé milované manželce hlavou. Ale, asi ti nepomohu. V tom by ti pomohla jen naše vědma. Víš že mě dneska něco napadlo? Pamatuješ jak nám Edward vyprávěl o své minulosti když se k nám přidal.“ Vybaví se mi jak všichni sedíme v obývací pokoji. Z toho že i četl myšlenky jsem byla trochu naštvaná.

„Ano.“ Hlesnu.

„Mluvil o tom, že už jako člověk dobře odhadoval myšlenky a reakce lidí.“

„Co s tím má co společného Alice?“ zeptám se zmateně. Nějak mi to nedocházelo.

„No, přemýšlel jsem co by se stalo, kdyby se Alice přeměnila na upíra? Dokázala by nahlížet do budoucnosti cíleně? Dokázala by vidět třeba jen svojí? Mohla by se naladit na naše vlny jak říká?“nad tím jsem nepřemýšlela. Hm… třeba by to dokázala lépe ovládat.

„Aha. Už to chápu. A máš štěstí že tohle neslyšel Edward. Zase by se začal rozčilovat. Ale, máš pravdu. Třeba by to dokázala. Ale to je přeci její volba jestli se stane jedním z nás. Já bych se toho dobrovolně nevzdala.“řeknu už smutně. Já teď totiž nemůžu mít už to, po čem toužím stále. Dítě. Nikdy bych se dobrovolně nevzdala lidství.

„Promiň. Nedošlo mi, že ti to přivede myšlenky tímto směrem.“ Omluvil se mi Emmet a políbil mě do vlasů. Co bych si bez něj počala.

Bella:

Běželi jsme lesem. Byli jsme zase na lovu. Teď se vracíme k autům. Když jsem chtěla běžet, akorát vysvitlo slunce. To je naschvál. Nechci se vyčerpávat kvůli neviditelnosti. Už tak jsem psychicky poničená. Jasper byl stále se mnou. Tak se těším na Cullenovi.

Jasper se akorát snažil zase trochu zlepšit ovládaní svého daru,  když najednou vykřikl.

„Musíme na jih.“ A celý zářil.

„Co? Jak to víš?“zeptám se. Vůbec jsem ho nechápala.

„Musíme. Alice i Cullenovi jsou na jihu. Najednou mi totiž prolítla před obličejem celá cesta. Volají nás k sobě. Věř mi prosím.“ A už stál u mě. Volají nás k sobě? A proč já nic neviděla?

„Věřím ti. Jsi můj přítel. Jedno ale nechápu. Jakože já to vidění neměla také?“

„Nevím. To je moc záhadná otázka ale jednou na to přijedeme neboj se.“

„Děkuji. Proč jsme vlastně ještě tady? Moje srdce je plné bolesti z osamělosti a zející díry. Musíme najít konec své cesty.“řeknu a rozeběhnu se k autu.

V autě vyndám z batohu cd od Edwarda. Otevřu ho, a do nosu mi zavane vůně jiného upíra. A přece tak líbezná… Dala jsem jí přivonět i Jazzovi měl by ji poznat. Také jsem si uložila do paměti pach Rosalie, a Emmeta. Stejně Jasper. Teď poznáme jejich stoupu na sto procent.

Druhý den bylo zase zataženo. Vyskočila jsem z auta, a běžela lesem podél silnice. Když jsem akorát přeskočila padlí strom, a uhla před sněhem padajícím z větve. Stalo se to osudné. Ta vůně na mě zapůsobila jako ledová sprcha na člověka. Ihned jsem zůstala stát na místě. Jen jsem šáhla do kapsy, a vytáhla telefon. Rychlým vytáčím zvolím Jazze, který to ihned zvednul.

„Mám to! Mám to!“jásala jsem. Bolest byla nyní slabá. Byla jsem šťastná. „Jazzi našla jsem jeho stopu. Musíš hned sem přijít.“ Řeknu ještě. Ozval se smích.

„Dobře. Hned jsem tam.“ A položil to. Když jsem neslyšela už jeho hlas ani smích, dolehlo to na mě. Radost mě zase opustila a nastoupili obavy a strach. Poznají mě? Budou se mnou vůbec chtít něco mít? A co Edward? Nad tím uvažuji, dokud se neobjeví Jazz.

„Im? Zase ty obavy?“ zeptal se jen. Už mě znal. Kývnu hlavou. On se usměje, vezme mě kolem ramen. „Klid. Já jsem tady, a budu stát při tobě.“řekl. Spolu se rozeběhneme po čerstvé stopě. Teď když jsem konečně tady, mám strach? Teď? Co se to se mnou děje?

Dorazíme na lesní stezku. A tam ho uvidím. Jasper zůstal stát na místě, a já také. Vítr foukal naším směrem, takže výhoda pro nás. A on… Edward tam nehnutě stál na stezce. Zakloněnou hlavu, zavřené oči, a nepřítomný úsměv. Pořád jsem tomu nevěřila. Po tolika dnech bolesti a smutku. Je to u konce. Bála jsem se, že je to jen sen.

„Edwarde?“zašeptal jsem jen. Jenže, asi jsem to zakřikla. Jeho reakce…

„Bello?“ otočil se na mě prudce. Zněl překvapeně. Ale né šťastně. Nechápala jsem to.

„Jsi to vážně ty? Myslel jsem, že jsi mrtvá.“řekl nervózně. Ale ne…

„Jsem to já. Jen jiná. Stejná jako ty. Myslela jsem, že budeš rád že mě vidíš.“

„No to… To je trochu složitější. Víš věci se změnili. Rodina na tebe už zapomněla. Vážně jim chceš zase všechno připomenout?“ Zapomněli??? Ta slova byla jako dýka do zad. A co on?!

„A ty jsi se taky změnil viď?“řeknu ledově. Tolik bolesti jsem kvůli nim trpěla. Každá z nich patřil do mého srdce a on ho dokonce vlastnil! A oni… Zapomněli. Píseň

„Alice má už nové kamarádky a s těmi chodí na diskotéky. A já… Víš před Vánoci… Poznal jsem jinou. Už jsem tě nemiloval. A teď… budu se ženit. Beru si jednu krásnou dívku která se věnuje bruslení. Tvůj odchod mi mnoho ulehčil děkuji.“ Odchod? Nemiloval? Ženit? Každé to slovo neslo tolik bolesti. Takže já už nemám vážně NIC!

„Jasně . A tys neměl to srdce mi to říct viď? Ono je lepší mě utápět v hnusných nadějích!“křičím pomalu. Ta bolest, vztek, smutek, jako tíha světa. Na mých bedrech která byla už zmučená.

„Promiň. Ale… někdy si byla dobrá na zabití času.“ Cože?!

„Na zabití času?“ opakovala jsem si sama pro sebe nevěřícně. Jestli jsem před tím trpěla a měla jsem roztrhané srdce, teď jsem ho měla na úhel spálené. A to stačila jediná věta, jediné setkání. Jak jsem mohla být tak naivní! Už jsem nebyla schopná slova. Slyšela jsem jen Jazzovo zavrčení. Dala jsem se do zběsilého útěku. Píseň

„BELLO!“ volal na mě Můj přítel. Ale mě to bylo jedno. Teď jsem byla troska. Má duše byla zničená stejně jako srdce. To už nikdy nebude tlouct láskou. Tahle slova jej zničila. Bolest byla mnohem větší než při jakémkoliv záchvatu, a zející díra už pohltila celé mé tělo. Mě bylo ale už všechno jedno. Stále mi hlavou zněla jeho vražedná slova. Zapoměli? Nový přátelé? Nemiloval mě. Svatba.Odchod? Každé slovo vydalo za spálení zaživa jedné končetiny. Jak jsem to mohla snést vše na jednou? Jenže co rozevřelo moji díru a pohltilo mě, byla ta věta. Ta věta která přinesla téhle Bella zkázu. Už mě nic nedá dohromady. Už nic pro mě nemá smysl. Ač to říkám nerada, i Charlie a Angela by mě tu už neudrželi. Jak se dá zabít upír? Roztrhat a spálit. To sama nezvládnu. Jacob by to pro ne neudělal. Tak kdo?

Tohle všechno my probíhalo hlavou, zatímco jsem utíkala lesem. Ani jsem si nevšimla, že za mnou někdo běží, nebo že jsem neviditelná. Prostě jsem jen běžela a cítila tu bolest v každém milimetru mého těla. Zastavila jsem se až na louce, kde jsem zakopla a spadla do sněhu. Jen jsem plakala a plakala. Nebyla jsem ale sama. Jasper tu byl nyní také. Kdybych nebyla v štítu, možná by zešílel jak mi později řekl.

„Im….“zašeptal. Zněl tak smutně. Jeho bolest se stala zase mojí ale já nic nevnímala. Nepřišla mi to jako nějaká změna. Jasper poklekl na místo kde jsem ležela. Neviděl jak jsem cítila, ale stačilo mu, že mě slyšel vzlykat. Natáhl ruku a dotkl se mého ramene.  Cuknu sebou.

„Zbraň ani smrt by nezničili moji duší a srdce. Ani city. To dokáže jen dýka do zad od blízkého. Co všechno jsem vytrpěla. Co všechno jsem zakusila. Jak dlouho mi to všechno trvalo. A když ho konečně najdu, dozvím se tohle. Tak moc jeho slova bolí. Ztratila jsem smysl žít. Nic pro mě už teď není důležité. Ztratila jsem se a neznám cestu zpět. Nevím jak být zase viděná. Nevím jak se usmát. Nevím neznám nic. Srdce i duše je spálená. Co mi všechno zbylo? JEN BOLEST!!!“můj hlas zněl tak mrtvě. Jsem ztracená dívka.

„Im…. Tohle neříkej. A co Charlie, Angela a já? Slíbila jsi že budeš stát při nás! Charlie a Angela potřebují tvoji přítomnost. Kdo jiný jim bude strážným andělem? Kdo jiný mi pomůže? Slíbil jsem že budu stát při tobě. Ale jak mohu když tě nevidím?“

„Vy jediný pro mě něco jste. Ale já nejsem anděl. Jsem démon bez duše. Budu tu, a v bolesti ztracená. Slibuji. I když mě neuvidíš, zbytky mého srdce budou s tebou, a stejně tak já na blízku. Sbohem.“ Zašeptám a zase vstanu. Nohy mě vedly. Ke stromu. Našlapovala jsem velice potichu. Tak, nezanechávala jsem žádné stopy ve sněhu. Jazz už mě neviděl. Ani necítil. Vyšplhala jsem na strom, a rozhlédla se po okolí. Mým tělem se stále otřásaly vzlyky.  Proč musím trpět zase jen já? Copak jsem vykoupení za vše špatné co napáchali lidé?! Proč jsem nemohla poznat štěstí? Proč na mě vždy zůstane jen ta bolest a utrpení?????!!!! Copak jsem něco provedla….

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka bez tváře - 25.kapitola: