Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka bez tváře - 24.kapitolka

03.10.2009 (19:45) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1757×

24.kapitolka

Jasper:

Dovedl jsem Bellu k batohů. Nechal jsem ji tam sedět a běžel pro auto. Teď jsem běžel zase zpět pro ni. Našel jsem ji, jak sedí na kameni, a na klíně držela fotoalbum. Vzlykala, ale už neseděla tak shrbeně. Sednu si k ní.

„Děkuji. Za všechno.“ Zašeptala. Poté se slabě pousmála. Konečně.

„vždyť nemáš zač. zase jsi mi pomohla. Dlužím ti mnoho.“řeknu a pohlédnu na Album.

„Budu hádat. Tohle je Edward. A kdo je tohle? Už jsem ji viděl na fotce v tvém pokoji i na nákresu.“ Řeknu. Při pomyšlení na tuhle dívku mě totiž zahřálo u srdce. Byla tak krásná. Trochu jako malý elfík. Modré oči jí jasně svítili a na tváři krásný úsměv.

„Tohle si o ní myslíš?“řekla z ničeho nic Bella. Co že? Jak to myslí?

„Jmenuje se Alice. Je to má nejlepší přítelkyně, stejně jako Angela.“ Zněla moc smutně a ztrápeně, a přitom šťastně když na to vzpomínala. „Je to sestra Edwarda. A k tvé otázce. Asi jsem nato přišla. Můj dar se vztahuje na vše živé. Já,  no… můj pohled se změnil. Nevím co se stalo, ale teď okáži pohlédnout do středu stromu a pozorovat mízu jak jím proudí. Stejně tak dovedu pohlédnout do tvé hlavy, a vidět všechny tvé vzpomínky. Nedokáži přestat. Vidím teď vše, a nic mi není tajemstvím.“ Takže Im teď slyší mé myšlenky? „Ano. Dalo by se to tak říci. Vím že se ti Alice líbí. A když dovolíš, budu ti o ní vyprávět až po cestě autem.“ A unaveně přivřela oči. Zavřela Album a zamkla ho klíčkem, který si poté zase připevnila na krk.

„Promiň. Ale teď jsem ze všeho tak vedle, že mi to nedošlo. Hned se vydáme na cestu. A moc ti děkuji, já… Sice ji ještě pořádně neznám, ale už teď mě k ní něco táhne.“řeknu. Im se v očích na chvilku mihl strach, ale pak jako by si něco uvědomila a zase tam byla jen ta bolest. Vezmu věci a vydáme se k autu. Bella prohlásila, že už ten kousek dokáže uběhnout.

Došli jsme do auta. Dám věci dozadu a rozjedeme se směrem na Aljašku. Mě už tam také táhl srdce. Za ní. Za Alicí. Dychtivě jsem poslouchal každé slovo o elfíkovi. Každou novou informací jsem se s ní chtěl setkat více. Jen Im mi dělala starosti. No nejvíc ji pomohu, když šlápnu na plyn. A to jsem taky udělal.

Jeli jsme v kuse 24 hodin. Jen jsem zastavoval pro naftu. Im vypadala už líp. Jenže taky mohla udělat ve svém obličeji dokonalejší masku než dřív. Musím se zeptat.

„Jak je ti? Už si čtyři hodiny nepromluvila jediné slovo. Stále jen hypnotizuješ tu fotku. Co tě trápí?“ a pohlédnu na ni. Vlasy měla zase rozpuštěné. Tvář za nimi skrytou.

„Je mi stále stejně. Ale teprve teď jsem si uvědomila jak moc času již uplynulo. Poznají mě? Co když bude mít už Edward jinou? klidně už může mít manželku. A nebo, co když mě nepřijmou? Změnila jsem se.“tak tohle jí trápí? No, vlastně ji trochu chápu. Byla pryč opravdu dlouho. Ale pokud je to všechno pravda, tohle je nemožné.

„Neboj Im. Jestli je tohle všechno pravda, je to vyloučené. Ani já bych na tebe nebyl schopný někdy zapomenout. A myslím že ti bude stačit, podívat se na zápěstí. A co se týče jeho, počkej co sama spatříš. Ono to nějak dopadne ale věřím, že u Cullenů budeš mít vždy rodinu.“řeknu jí. zvedne své zápěstí. Stříbrný náramek se zaleskl a Im se na to pousmála.

„Máš pravdu. Alice  mi to slíbila. A Edward.... Počkám co mi nachystá osud.“

„No to je lepší. A proč se vlastně jmenuješ Im? Teda jestli se smím zeptat.“

„Smíš. Tuhle přezdívku mám ze své hlavy. Zkus to uhádnout. Poradím ti. Jediné co jsem znala bylo své jméno.“ Aha... Hm.. No jmenuje se Bella takže Isabella.... A asi má ještě jedno jméno. Michaela,Marie,Melanie... to je spousta možností ale na ní sedne jen jedno. Marie.

„Už to mám. Jmenuješ se Isabella Marie a to jsou první písmena. Im.“řeknu. usměje se.

„Ano. Nechtěla jsem si připomínat neznámou minulost která mi nesla tolik bolesti a přitom jsem hluboko v srdci toužila po jediném. Po paměti. Praštěné co?“

„Ale vůbec ne. Naprosto to chápu.“usmála se a dala fotku zase zpátky do alba. Zavřela ho a zamkla klíčkem na krku. Jednu fotku ale nechala venku. „A co tahle?“ nakloním se a podávám jí tu fotku. Podívala se mi do očí. Bylo tam poděkování.

„Ta už není má. Je pro tebe. Jen se podívej. Myslela jsem, že bych ti udělal radost.“ otočím fotku a spatřím co je na ní. Byla to Alice. Měla na sobě krásné večerní šaty. Usmívala se od ucha k uchu. Vedle ní seděla na vozíčku Bella. Měla na sobě také šaty a teprve teď jsem si všiml jakých následků se na ní dopustila ta nehoda když byla ještě člověk. Dost mě to zarazilo. Ale mě učarovala Alice. Byla přenádherná.

„Děkuji.“ Řekl jsem ohromeně,

„Promiň že jsem tam i já. Ale tohle je její nejhezčí fotka co pro tebe mám. Teda vlastně možná ještě jedna ale tu bych si ráda nechala pokud ti to nevadí.“

„Vadit? jsem ti nesmírně vděčný za tuhle fotku.“Ani jsem nevnímal že jedu. Byli to pro mě automatické reakce. Prohlížel jsem každý její detail. Teď mi to došlo. Já se s ní stejně nemohu být ani chvilku. Jsem upír a ona člověk. Co kdyby mě přemohli instinkty?

„Edward to dokázal. A ty určitě taky. Začátky bych ti byla nablízku neboj. I kdyby mě tam nikdo nevítal, zůstala bych ti po boku a hlídala tě. Až by sis byl jistý, nechala bych tě. Nedovolila bych ti udělat něco, čeho by jsi navždy litoval.“odpověděla na nevyřčenou otázku má přítelkyně. Tohle mě zaskočilo. Opravdu by pro mě tohle udělala? Jen přikývla. „Když jsi jednou můj přítel, tohle by jsi měl brát za samozřejmost. Pro své pravé přátele a rodinu bych dala život.“řekla s klidem a přitom bolestí v hlase. Lépe jsem jsi přátele vybrat nemohl.  Jen se pousmála.

Zbytek cesty probíhal už v klidu. Dorazili jsme na Aljašku. Teď jen najít Culleny. No teda nejdřív musíme jít taky na lov. Oba už máme černé oči a já takhle nemohu ani cítit ten pach. Im byla už v zásadě v pořádku. Teď nedočkavě čekala, až vyběhneme po svých.

„Jaspere potřebuji pomoci. Já už nechci cítit vše okolo. Chci to ovládat. Dřív než se vrátím.“ Řekl prosebně Bella. Já ji chápal. Nechtěla všechno vědět dřív, něž to bude zpráva pro její uši. Ale jak bych ji mohl pomoci já?

„Já nevím. Ale cítím že ty to dokážeš.“zase mi odpověděla. Ale jak? Hm… Co když je to jejími emocemi? Než jsme dorazili do Forks, nebyla tak zničená a dokázala se ovládat. Hm…Možná když…

„Dokonči tu myšlenku. Začínám chápat její směr.“ Poprosila mě.

„kdybych na tebe zapůsobil plnou vahou svého daru z uklidňující strany, možná by se tvé emoce natolik uklidnili, že bys mohla stáhnout ten dar. Ale než to vůbec zkusíme, musím si zajít na lov.“ Belle svitla v očích naděje. A mě také. Blížila se noc. Zaparkuji na odpočívadle. Bella vystoupí a já s ní. Jdeme na lov.

Rozeběhnu se lesem. Když jsme dostatečně daleko od silnice zastavíme se a zhluboka nadechneme. Do nosu mě praštila lahodná vůně. Už byl jen lovec a kořist.

Oba skončíme a louce. U stáda laní. Já skolím jelena a Im si vystačí s laní. Pak po sobě uklidíme. Dáme se do práce. Sednu si na zem. Pokynu Im a ta si sedne naproti mně.

„Připrav se. Až stáhnu štít, budeš muset cítit moji bolest. A ta není nejmenší. Vážně chceš?“

Ano. Do toho. Dlužím ti to. Mluvím k ní v duchu. Zavřela oči a stáhla štít. Její emoce do mě narazili jako přílivová vlna. Potlačil jsem zalapání po dechu. Pomalu začnu cítit jak se jí zase vrací štít. Ne. Pokračuj. Zase začali nabývat na síle. Já ale začal působit svým darem. Jak nejvíc jsem mohl. Kdybych mohl, potím se soustředěním. Ale působilo to, a to byl úkol. Nikdy jsem zatím nepotřeboval působit takovou silou. Víc už mi to nešlo ale musím přitlačit. Napřáhnu ruce, dlaně rozevřené. Hned se síla zvýšila, a Bella si úlevně vydechla. Pak jsem cítil jak moc se soustředí. Po chvilce mého vypětí ji zase začal obklopovat štít. Přestanu, otevřu oči a pohlédnu na ni. Usmívala se. Takže se to povedlo. Dokázala to.

„Na co myslíš? Zeptala se s úsměvem.

„Na to jak se ti to povedlo.“

„Nám se to povedlo. Bez tebe bych to nikdy nedokázala. Moc ti děkuji Jazzi.“ A objala mě.  Už chybí jen jedno. Mě Alice, a jí rodina. Pohlédnu na hvězdy. Je čas vydat se dál. Co nám napíše zítřek?

„Víš, když jsem viděla ten život kolem sebe, a cítila tolik emocí. Došlo mi, co všechno nám život nabízí. A také, jak to máš těžké. Proto jsem se rozhodla, že začnu pátrat po způsobu, jak bych tě natrvalo mohla krýt a zároveň mohla být daleko. Slibuji, že nějaký způsob najdu. Protože, jestli budeš žít s námi, zažiješ toho dost…“ a potutelně se usmála

Alice:

Šla jsem lesem. Nohy mě sotva nesli a však jsem stále pochodovala a již ochraptělím hlasem volala. „Bello!“ volala jsem stále. Nikdo se ale neozýval. Jenže já to nemíním vzdát. Vrátila se a já ji musím najít. Jak to mohli udělat? Proč? Jak ti mohli zase ublížit? „KDE JSI DÍVKO BEZ TVÁŘE? KDE JSI BELLS?“

S výkřikem a úlekem se rychle proberu. Posadím se. Srdce mi bylo jako splašené. Esme a Rosalie už seděly u mě. Matka mě hladila po čele. Tohle nebyl sen. Já to vím! To se stane cítím tu změnu již několik dní. Edward se vrací spolu s Bells . Cítím to. O Edwardovi se mi zdálo včera. Moje srdce zase radostně tlouklo. Naděje vzplála do nové hranice. Co ale znamenalo tohle vidění? Kdo jí ještě ublížil? Co všechno asi vytrpěla?

„Alice co se děje? O čem se ti zdálo?“ ptala se horlivě Esme.

„Bella… Edward a Bella se vrací. Tím jsem si nyní jistá. Ona žije! Žije!“ vykřiknu ještě jednou a skočím mamce kolem krku. Chtělo se mi plakat radostí. Moje kamarádka žije a vrací se! Na to že byli dvě hodiny ráno, se mi už vůbec nechtělo spát. Rosalie se začala taky smát a objala mě. V pokoji už stál Emmet.

„Cože? Bella je na cestě sem?“ vykřikl rozesmátý. A to po velmi dlouhé době.

„Ano! Žije a brzy se ukáže i s Edwardem. Alice měla zase vidění.“odpověděla mu rozjařená Rosalie. Skočila mu kolem krku. Všichni i už brali jako člena rodiny takž nás její zmizení nesmírně zasáhlo. Rodiče ji považovali za svoji dceru, brášku za svoji součást a já za svoji sestru. Stejně tak i Angelu. A teď… budeme konečně zase rodina. Jen mě trochu děsila to vidění. Co se ještě stane? To mě hlodalo, protože odpověď jsem zatím neznala. Hlavně jsem ale zatím nechtěla děsit rodinu. Teď musí zase začít pořádně pátrat v budoucnosti a hledat klíč k tomu všemu.

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka bez tváře - 24.kapitolka: