Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka bez tváře - 23.kapitolka

01.10.2009 (20:30) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2220×

1. http://www.youtube.com/watch?v=ZLHICsCB_lI

23.kapitolka

Bella:

Vlezu oknem do pokoje. Vyndám věci z batohu, a začnu si tam skládat nové. Vezmu si oblečení, mé fotoalbum od Ang, Cd od Edwarda. Krabičku s úhly a barvy. Zapnu batoh a posadím se ke stolu. Jak to mám napsat? Chci mu toho tolik říci. Vezmu papír a tužku.

   Jen co je dopis napsaný, dám ho do obálky. Jasper který už spolu s Lucky dorazil, teď mlčky postával za židlí. Cítil jakou mi tohle všechno působí bolest. A já mu to musel a zmírnit. Tohle je jen mé trápení. Vzala jsem desky s se skicami a položila je na stůl. Vedle přiložím i dopis a nechám to ležet.  Poklekla jsem k Lucky.

„Musíš tu zůstat holka.“odpověděla mi kňučením. „Já vím. Taky se mi bude stýskat. Ale tvé místo je tady u Charlieho. Ty to víš. On tě teď potřebuje. Mě už si pomohla. Buď teď oporou jemu. Nedovol aby se mu něco stalo ano?“olízla mi tvář. Obejmu ji. Naposledy se rozhlédnu po pokoji. Pohled mě moc bolel. „Sbohem Lucky.“ Podrbu ji za ušima. Vyskočím oknem. Jasper za mnou. Potichu jej zavřu, a naposledy pohlédnu na dům.

„Zvládneš to? Kvůli tvému štítu necítím jak si na tom.“zeptal se Jazz.

„Zvládnu. Musím. Přes všechnu tu bolest kterou budu trpět to jistě dokáži.“řeknu jen. Můj hlas zněl zase tak hrozně. Rozeběhla jsem se k Angele. Ještě zkontrolovat ji.

   Zanedlouho stojím před jejím domem. V jejím pokoji se svítilo. Vyskočím na blízké větve a nakouknu dovnitř. Ležela na posteli, v uších sluchátka, na tváři smutný výraz a hluboko uvnitř bolest. Poslouchala Evanescence. Hm… Ta pomohla i mě. Ach to tak bolí vidět blízké ztrápené. Kdybych jí tak mohla něco říct…Vlastně to mohu. Třeba jí to přinese útěchu. (Píseň první)

„Angelo…“zašeptala jsem jakmile prostrčím hlavu její oknem. Zamračila se a sundala sluchátka. Ještě že jsem neviditelná.

„Ang…“zašeptám znova. Tentokrát mě zaslechla. V očích radost a udivení.

„Bello?“ zašeptala do ticha pokoje. Přitom se rozhlížela na všechny strany.

„Ano… nezdá se ti to. Jsem tu na chvíli. Už se netrap. Prosím. Je mi dobře. Jen se mi po vás stýská.“chytla se za ústa.

„Copak jsem blázen? Jak je možné že tě slyším? Pokud se mi to opravdu jen nezdá, co se s tebou stalo?“ šeptala smutně a přitom nevěřícně.

„Nechci o tom mluvit. Jediné co si přeje je tvůj klid v duši. Nejsi blázen.“

„Dobrá. Když tě slyším, věřím ti… Ale nejde se trápit. Schází mi tvé přátelství. I Alice už to nevydržela a odstěhovali se. Všem nám chybíš. Nejsme celek jak si to psala na tom obraze…“

„ Ale jsme… Vždycky budeme v srdci mít místo pro přátele… Sbohem.“zašeptala jsem.

„Bello!“řekla už normálně. Neodpověděla jsem. „Pak tedy sbohem. Doufám že tohle nebyl jen sen….“oči měla plné slz. A na tváři jí hrál úsměv. Sice měla hluboko v očích i bolest a smutek, ale pro nebyl hlavní ten úsměv. Ví že se mám dobře. Skočila jsem dolů za Jazzem.

„Nevím jestli jsi udělal dobře. Teď je ale smutná i šťastná.“

„Já vím. Myslí si určitě že jsem mrtvá. Ale aspoň ví že se mám dobře. To jí pomůže se s tím vyrovnat.“jenže mě ne. Složím obličej do dlaní. Přišla jsem nadobro o skvělou přítelkyni, které vděčím za tolik… Zasloužila by víc než jen krutou lež. Jasper mi stiskl rameno.

„Je čas jít…“ řekl. Kývnu. Zkontroluji, jestli jsem neviditelnými a pak se rozeběhneme směrem na Aljašku.

Charlie:

Chtěl jsem jít už nahoru, když zaslechnu kňučení. Co? Vychází to z Bellina pokoje. Otevřu dveře, a spatřím něco, co mi vyrazí dech.

„Lucky!“ zavolám. Fena seskočila z okna a přiběhla ke mě. Kde se tu vzala? Poté si všimnu desek na stole a také bílé obálky. Co to je? Kdo tu byl? Vezmu obálku do rukou a otevřu ji. Rozklepou se mi ruce, když uvidím Belliné písmo, a však trochu hezčí. Přece však její.

   Můj Charlie,

To co ti teď píšu ti možná bude připadat jako šílenost. Když jsem tě dnes viděla, málem jsem se zhroutila. Ano, byla jsem tady, celkem živá. Jen jsem se změnila tolik, že už se nikdy nesmíme vidět. Ani nevíš jak moc mě bolí psát tyto slova, ale věř mi, že to jinak nejde. Přestože jsem živá, jsem jiná, a mi se nikdy už nesmíme vidět. Ohrozilo by to tvůj život, a to já nedovolím. Stále budu s tebou, a budu tě chodit navštěvovat, jen mě neuvidíš. Protože již odcházím, vzala jsem si některé své věci, bez kterých se neobejdu. Snad ti to nebude vadit. Doufám že můj odchod překonáš. Tenhle dopis najdeš spolu s Lucky, která už navždy zůstane u tebe. Obrazy jsou tvé, abys na mě nikdy nezapomněl. Bolí mě ti takhle zase ubližovat, ale jinak to prostě nejde. Snad mi jednou odpustíš.

Nezapomeň že tě mám moc ráda, a vždycky budeš mít místo v mém srdci. Děkuji za všechno cos mě naučil a také to jak jsi mi pomohl.

P.S. NIKDO se o tomto dopisu nesmí dozvědět.

Navždycky tvá Bell.

Vytryskli mi slzy. Ona tu byla! Moje Bell tu byla a viděla mě. Žije! Ale nesmíme se nikdy setkat. Proč? Co se s ní stalo? Ale aspoň že je živá a zdravá. Nikdy ji neuvidím, ale možná ucítím její přítomnost… Lucky zůstane se mnou. Tolik mi připomíná Bell. Vždycky byli spolu. A teď je tu bez ní. Přiložím si dopis k hrudi. „Není co odpouštět Bell“řeknu potichu.

Bella:

Běželi jsme lesem. Takovou rychlostí, jakou jsme zvládly. Divila jsem se jak to jazz dokáže všechno snášet. Moji bolest, rychlé, tempo prostě všechno. Přeskočím padlý strom, a málem spadnu z útesu do moře. Sakra!

„Chceš to vzít přes moře?“ptal se Jazz. Otočím se na něj. Ve tváři nechápavý výraz.

„Ne. Promiň. Asi mě sem zavedli ty myšlenky. Já prostě… Bojím se to nedokáži nechat všechno za sebou. Otce, přítelkyni…Domov. Já jsem možná silná, ale, každý má své hranice.“a kecnu sebou na zem. Byla jsem zoufalá. Všechno na mě dolehlo.  Je to těžší než jsem počítala. Když to zase mám, zase to musím nechat ležet a jít dál. Jasper ke mně přistoupil. Cítila jsem jeho ruku na svém rameni. „Divím se, že stále stojíš o mé přátelství.“

„Nediv se. Děláš toho mnoho. Také mi něco říká, že naše osudy jsou po jisté stránce spojené. Nechceš tu na chvíli zůstat? Je tu klid, a navíc stejně nemůžeme jet takhle vysílení. Chybí nám lov.“řekl a podíval se na mě. Měl pravdu. Jeho oči byli úhlově černé. Ach jak jsem mohla zapomenout? Jsem to ale hrozný sobec.

„Promiň. Já, nedošlo mi to. Víš sama tyhle věci již necítím. Asi máš pravdu. Stejně jsem z toho štítu už psychicky vyčerpaná.“

„No vidíš že to jde. Necháme tu batohy, a skočíme si na lov.“řekl a mírně se pousmál. Sundám batoh a schovám ho do křoví. Jazz tam dal svůj. Přejela jsem rukou po řetízku s klíčkem. Tak se na něj chci podívat… no musí to počkat. Jazz se už rozeběhl lesem.

   Akorát jsem dosála srnku. Jazz se cpal už druhou. Usmála jsem se. Ještě nemá zkušenosti. Tričko měl celé špinavé a potrhané od jelena kterého si dal jako prvního. Musel mít opravdu hlad. Začnu hrabat díru, když mě vyruší velmi neočekávaný zvuk. Zvuk mnoha tlap dopadajících na zem. Byli to však velmi těžké tlapy. A blížili se. To není dobré.

„Jazzi!“ zakřičím. Bylo však už pozdě. Z lesa se vyřítilo několik vlků a jeden už skočil na mého přítele. To né! Jasper to však už zaregistroval a v tu chvíli vyskočil a srazil se s vlkem. Těch bylo podle mých počtů sedm. A čtyři už stály kolem mě. To nevypadá dobře. Byli dost velcí. Všichni vrčeli a… Smrděli. Nepřítel!  Řvali mé instinkty. Pak se do mě pustili. Ovšem všichni najednou. Nestíhala jsem se ohánět tak rychle. Cítila jsem že už mi chybí část ruky. Ne! Já se nesmím nechat zabít. Začal jsem bojovat ze všech sil. Slyšela jsem bolestné zasyčení od Jaspera. V tom se ve mně probudila ta zuřivost jako při zjištění pravdy.

   Odkopnu vlka co je u mě . Ohodím dalšího co mi visí na ruce, a další dva prostě Podkosím a uskočím stranou. Stala jsem se neviditelnou. Rychle jsem skočila k Jasperovi. Jeden vlk ležel omráčen na zemi, a s dalšíma dvěma se potýkal. Hned mu pomohu. Jenže na mě dolehlo vyčerpaní a já už ani s vypjetím sil nedokázala udržet svůj dar. Pomohu příteli na nohy. Všichni teď stáli před námi a výhružně vrčeli. V ruce jsem cítila tupou bolest.

„Schovej se za mě. Až dám znamení. Uteč. Já už si s něma poradím.“ Zašeptám. Nedovolím aby bylo ublíženo dalšímu příteli. Jasper byl zkušený bojovník. Ale nebyl zvyklí na tyhle soupeře. No to ani já, ale já byla lepší. On byl už zraněn více. Odhodím si vlasy z tváře abych lépe viděla. Cítím za sebou pohyb. Otočím se jak nejrychleji mohu. Jasper zvedl svoji chybějící část ruky, a postavil se do obrané pozice.

„Zapomeň“ řekl odhodlaně po mém boku. V tu chvíli najednou vlci znejistěli. Zastavili se, a dívali se na nás zkoumavým pohledem. Jeden z nich už nevrčel a prohlížel si mě. Co to kují za pikle? Stále jsem to nechápala. Ten hnědý co nevrčel se najednou otočil a skočil do křoví. Co se děje? Jazz vedle mě se zamračil. Co ví a já ne?

„Bello?“ řekl někdo. Hned mě bodlo u srdce. Otočím se za hlasem.

„Jacobe?“řekla jsem naprosto nevěřícně. Co se to tu děje? Snad… ten vlk…?  

„Bello? Jsi to vážně ty?“kývnu. „Všichni jsme mysleli že jsi mrtvá. A najednou tady stojíš přede mnou, na vlastních nohou, bez jizev, a… Upírka. Jak….? Co se stalo?“

„To je na dlouhé povídání. Radši mi řekni, že ty nejsi jeden z těch vlků co sápali mého přítele na kousky!“ řeknu už celkem rozhněvaně.

„Promiň Bello. Ale mi jen chránili území. Nevěděli jsme kdo jsi. Je to mojí povinností.¨

„Neříkej mi Bello. Nese mi to až moc bolesti. Jsem Im. Jestli se někdy vrátím, všechno  ti vysvětlím. Teď ale nemám čas. Musím dál. A jestli ne teď, bude to jen horší.“

„Počkej Be-Im! To chceš zase hned jít? Nemůžeš se vrátit?“

„Dost hloupá otázka. Já přeci nestárnu. A navíc. Nemohu vystavit Charlieho i Angelu takovému nebezpečí. Promiň. Pokud nás tvá ta smečka nemíní zabít, odcházíme.“ Řeknu. Ta bolest že tu nechám dalšího ač starého přítele, začínala lézt na povrch. Jasper to vycítil. Rychle proběhl kolem těch vlků, a zvedl tu moji ruku. Hned si ji dám zpátky k ruce. Zatím co přirůstala zpátky, tou volnou se chytím za hruď a mám co dělat abych se zase nezhroutila. Ta bolest…

„Příště tedy nechoďte alespoň přes naše území a dodržujte smlouvu Cullenových.“ Řekl jiný. Už tam stál také v lidské podobě.

„Co jí je?“ ptal se Jacob. Jazz jen zavrčel. Chytnu ho za rameno. Nesmí tu propuknout další bitva. Zase se uklidnil a podíval se mi do očí. Pochopil.

„Víš co všechno vytrpěla? Teď trpí stále. Není den kdy by necítila smutek, bolest, a prázdnotu. Proč jsi šokovaný? Co sis myslel“řekl sladce. Proč mu ještě ubližuje?

„Tohle jsem nečekal. Nemůžu ti nějak pomoci?“ ptal se mě Jacob. Cítila jsem tu bolest v jeho hlase. Stala se totiž i mojí. Nechápu co se semnou děje. Každá jejich bolest je teď mojí součástí. Je to tím darem? Nevím. Ale ta bolest byla hrozná. Také jsem cítila Jasperům vztek.

„jestli chceš pomoct, při příští návštěvě nás netrhejte na kusy a neubližuj ji tolik svými slovy.“ Řekl. Všichni byli ticho a jen nás pozorovali. Ten jejich smutek, bolest, lítost… klesala mi kolena pod tou tíhou. Je to ho moc. Takhle se cítí vždy Jazz?

„Jazzi, já už to nesnesu. Je toho moc. Já cítím všechny jejich emoce. Nejde mi vyvolat štít. Jsem příliš unavená.“ Řekla jsem skoro zlomeně. Kdybych nebyla tak psychicky vysílená z toho všeho. Vyvolala bych už štít silnější pro mne, abych měla klid od všech těch emocí… když ovšem Jasper zaslechl tohle zjištění, vyvalil oči a chytl mě za rameno.

„Tak rád bych ti pomohl. Ale tvůj štít mi brání.“ Cože? Takže já držím kolem mě štít? Ale proč mi to nepomáhá? Chci Alici, Edwarda… Chci už to mít vše za sebou.

„Vidím že Bella je na tom špatně. Jděte tedy. Příště už vás necháme. Jaku…“řekl zase nejspíš ten hlavní. Pohlédnu na osloveného. Smutek z něho čišel. Tak mě to bolí ubližovat mu.

Jasper:

Bella vypadala hrozně zničeně. Jak ji mohou ještě víc trápit? Podívám se jí do očí. Jen tak zjistím city. Ach… Tolik bolesti tam bylo. Podepřel jsem Bell a vydal se s ní zpět k útesu. Už chápu proč používá jen jméno Im. Bella jí musí nosit spousty bolesti. Jsem jí vděčný že skrývá svoji bolest protože je veliká a já ji neunesu. Nechápu jak to dokáže ona. Chodit s rozervaným srdcem… To dokáže málokdo.

   Jestli existuje bůh, jak může dovolit aby někdo tak dobrý jako je ona, tolik trpěl? Sice ještě neznám její minulost celou, ale už mi zachránila život a pomohla při souboji. V obojím riskovala svůj život. Jak to může někdo dovolit? Jak mohl ten její Edward vůbec dovolit aby tolik trpěla?

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka bez tváře - 23.kapitolka: