Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka bez tváře - 22.kapitolka

30.09.2009 (16:45) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2213×

21.kapitolka

Bella:

Po přistání si vyzvedneme zavazadla a vezmeme si taxi. Necháme se odvést k obchodu s auty. Potřebujeme nějaký dopravní prostředek. Co si vybrat?

„Jazzi? Co by se ti líbilo za auto?“ zeptám se. Jen se usměje.

„No… Něco rychlého.“řekl s jiskrami v očích. Hm… tohle je hezké, a rychlé!

„Co tohle?“ukážu za sebe. Když ho uviděl vyvalil oči.

„Fíha. Skvělá volba.“ Bezva. Tak já ho koupim a vyřídim ty papíry. Hlavně ať vyrazíme co nejrychleji. Začnu se tedy zase věnovat prodavači. K našemu štěstí je auto hned v garáži v černé barvě. Super.

Asi o půl hodiny jsem už držela v rukou klíčky. Dáme si věci do kufru, a Lucky si skočí na zadní sedadla. Konečně můžeme jet!

„chytej!“ křiknu a hodím Jazzimu klíčky. Nedočkavě se posadím do auta. Jasper nastartuje.

„Hm… Má to hezký zvuk.“liboval si. Ach jo. Na tohle vážně nemám náladu. Musím domů!

„Jazzi prosím…“zaškemrám. Výraz se hned změnil.

„Ach promiň Im. Už drtím pedál plynu.“ A jak řek tak udělal. Auto vystřelilo kupředu. Pozorovala jsem vše z okénka. Tu krajinu jsem poznávala. A Lucky taky. Nemohla jsem si pomoc, takže moje prsty pomalu poklepávali na opěradlo. Normální člověk by byl už vynervovaný, ale Jasper to snášel bez problému.  Chápal mě, a to bylo důležité. Tak jsem mu byla vděčná, byl pro mne jako bratr kterého jsem nikdy neměla.

„Počkej. Necháme to támhle. Dojdeme tam pěšky. Charlie bývá touhle dobou v práci. Vrátí se asi tak ve čtyři, což je za dvě hodiny.“ Jen kývl hlavou. Zaparkoval na lesní cestě která vedla ke stezce. Párkrát jsem tak byla jako malá holčička. Netrpělivě vyskočím z auta. Lucky pustím taky. Ta se radostně začne vítat se známým okolím. Rozešla jsem se rychlou chůzí k domů. Šla jsem lesem, protože jsem nevěděla co čekat. Jasper i Lucky mě následovali. Už jen kousek…. A pak jsem uviděla svoji minulost. Malý domek, mojí minulost. Rozeběhla jsem se k oknům. Věděla jsem které je moje. V rychlosti jsem jej otevřela. Skřípalo jako obvykle.Z pokoje se na mě vyvalila známá vůně. Barev, dřeva, úhlů a… sušených růží? Ty jsi nepamatuji. Musím být součástí ne tak staré minulosti.

„Počkám tady. Asi chceš být nejdřív o samotě.“řekl Jasper a opřel se o zeď.

„Díky. Pak ti ukáži celý dům. Bez tebe bych se nedostala až sem.“obejmu ho a skočím do pokoje. Rozléhánu se. Na všem byla tlustá vrstva prachu. V rohu pokoje stojan a na něm obraz Lucky. Vedle desky s jinými kresbami. Prohlédla jsem si je. Byli tak krásné. A přitom mi nic neříkali. Malovala jsem je já? Možná. Poté si všimnu věcí na posteli, a otevřeného rádia na skříni. Bylo v něm CD. Jaké? Pustím ho. Pokojem se rozlehla přenádherná hudba. Podívám se na obal. Bellina ukolébavka. Stálo tam. Pak začala být píseň ještě hezčí. A mě se podlomila kolena. Na všechno jsem si vzpomněla. Zase mi všechno létalo před očima. „Ach…“uniklo mi z úst a zhroutila jsem se.(píseň) Zase přišlo ta bolest. A já už znala důvod. Věděla jsem kde najdu svoje druhé já. Věděla jsem co se nám stalo. Oni mě unesli a vzali mi všechno milované. Mého Edwarda, mého anděla a lásku života. Jak jsem jen mohla zapomenout? Jak mi to jen mohli dokázat smazat? Teď už jim ale nehrozí nebezpečí. Já je ochráním. Ale nejdřív musím najít Edwarda. On a Alice o mě mají určitě strach. Všichni si nejspíš myslí že jsem mrtvá. Kolik bolesti jsem jim způsobila? Jak jsem jen mohla? Charlie, Edward, Alice, Angela, Cullenovi… Co jsem to způsobila? Museli tolik trpět. Ale jestli jsou v bezpečí, má i jejich bolest stála za to. Teď je ale musím najít! Musím se vrátit ke své polovině… Co když ale má už jinou? Z hrudi se mi vydrali vzlyky. Já zapomněla….Jak jsem jen mohla?

V tom jsem si konečně uvědomila, že již nejsem sama. Jasper klečí u mě, a Lucky do mě strká čumákem. Mluvil na mě, ale já mu nerozuměla. Neslyšela jsem. Byla jsem utopena v temnotách smutku. Jediné co jsem vnímala, byla moje píseň, která mi hrála v uších. Moje milovaná píseň pro mne složená. Od Edwarda, anděla, který vlastní mé roztrhané srdce. Jedině on mi může vrátit radost a zacelit zející díru. Jedině on, a já ho musím najít. Musím mu říci že žiji!

„Im! Odpověz!“ třásl se mnou Jasper. V očích měl strach. I když jsem vzlykala, posadila jsem se do sedu a objala si kolena.

„Im co se stalo? Přišel další záchvat? Vrátila jsem ti paměť?“ ptal se horečně. Kývnu.

„Vzali mi všechno… I moji lásku. Přátele. Rodinu. A to vše jen kvůli mému nadání! UNESLI MĚ A MÉ  MILOVANÉ CHTĚLI ZABÍT! A já měla zabít je! Tolik bolesti způsobili Charliemu, ostatním a mě. Nikdy jim to nezapomenu. Musím je najít! Musím říci Edwardovi, Alici i Angele a Charliemu že jsem na živu!“ Jasper se na mě udiveně podíval. Pak se ozval zvuk auta od silnice. Odbočilo k domu. Charlie je zpět. Tak moc bych chtěla aby mě viděl. Jenže nesmí. Vyskočím na nohy a zavřu okno. Pak se dotknu Jazze i Lucky. Jasper nechápal co dělám. „Ticho.“ Zašeptala jsem zmučeně. Hned na to jsem se stali neviditelnými. Nevšímala jsem si jeho ohromené reakce.

„Počkej tu prosím. Musím ho alespoň vidět. Ať je Lucky prosím ticho.“ Řeknu jen pro jeho uši. Prošla jsem dveřmi a ocitla se v obýváku. Moc se nezměnil. Jen nad krbem byla má fotka přetažená černou stuhou a váza plná růží. V klice zachrastili klíče, a dveře se otevřeli. Dovnitř vešel nějaký muž. Šel shrbeně. Vždyť to je Charlie! Panebože. Tak se změnil. Těch nových vrásek a ty kruhy pod očima. Výraz beznaděje a smutku… Musel jsem se chytit křesla aby to semnou neseklo. Byl tak moc zničený. Šla jsem za ním jako ocásek. V kuchyni si hodil věci na židli a postavil na kafe. Pak šel ke mně do pokoje. Otevřel a povzdychl si.

„Co když má Billy pravdu? Co když jsem ji opravdu navždy ztratil? Ach Bell… Co se s tebou stalo. Kdo ti mohl udělat? Kdo nám to mohl udělat? Jakl  moc všichni trpí kvůli tvé ztrátě.“zašeptal do prázdna mého pokoje. Jeho hlas mi vyrazil dech. Byl chraplavý, smutný a zmučený. Charlie najednou zestárl o několik let. Co jsem to jen provedla? Musím to napravit. Už jsem se chtěla ukázat, když mi došlo jakému nebezpečí bych ho vystavila. Volturiovi. Sakra. Zase jsem prošla dveřmi do pokoje. Jasper na mě koukal zmučeným pohledem. Cítil všechny ty emoce. Teď už chápal téměř vše.

„Musím za Edwardem.“zašeptala jsem. Můj hlas zněl hrozně. Jak jinak by ale mohl znít při vší té bolesti v mém srdci?

„Půjdu s tebou. Nemůžu tě nechat samotnou.“ Zašeptal. Vděčně jsem kývla, a šli jsme ke dveřím. Chytla jsem ho za ruku, a prošla s ním i Lucky dveřmi. Tělem mi zase projelo to mravenčení ale já to tentokrát nevnímala. Prošla jsem i vchodovými dveřmi a oni se mnou. Pak jsme se vydali k autu. Tam jsem nechala Lucky. Bude to tak zatím lepší.

„Zůstaneme neviditelnými. Poběžíme po silnici. Znám cestu.“ A s tím se rozeběhnu tak rychle jak dokáži. Lidské oko by mě nepostřehlo, i kdybych byla vidět.

O pár minut později už stojím před jejich domem. Je tu ale podivně ticho. V rychlosti nakouknu oknem. To ne! Oni tu nejsou! Všechen nábytek byl přikryt bílými prostěradly. Zase projdu dveřmi. Vezmu i Jaspera. Vyběhnu po schodech nahoru. Musím najít nějaké stopy kde je hledat. Prolétla jsem všechny pokoje. Edwardův jako poslední. Byla to má poslední naděje. Jak vstoupím, vybaví se mi ty krásné chvíle tady. Hned si všimnu dopisu na posteli.

Edward

Snad se nic nestane když si jej přečtu. Opatrně jej otevři a třesoucíma rukama rozložím.

Milý Edwarde,

Možná ses vrátil a nás tu nenašel. Museli jsme se odstěhovat. Né kvůli věku, ale kvůli bolesti. To víš. Už jsem to tu zkrátka nevydržela. Každý z rodiny se trápil. Sice mě bolí tu nechat Angelu samotnou, bez Bells to prostě není ono. Ty mě chápeš já to vím. Asi ze všech nejvíc při své bolesti. Vydej se na Aljašku a najdeš nás…

Tvá Alice

A rodina.

Aljaška? Musím hned vyrazit. Ale nejdřív si vzít pár věcí, něco zařídit a zkontrolovat Angelu.

„Jazzi! Oni jeli na Aljašku. Musím hned za nimi. Nejdřív ale musím taky něco udělat. Jdu k nám. Skočím prosím pro Lucky? Nesmím už ztrácet čas.“

„Nesmíme. Jdu s tebou. Ale Lucky tu asi necháš viď Im?“ jen kývnu. Lucky bude nejlépe tady. S Charliem. Ten ji potřebuje. Sice se mi bude moc stýskat, ale bude to tak lepší. Zase projdu dveřmi i s Jasperem a vydám se tentokrát lesem k nám. Skočím oknem dovnitř.

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka bez tváře - 22.kapitolka: