Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka bez tváře - 21.kapitolka

29.09.2009 (10:45) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1851×

21. kapitolka

Bella:

Uplynul další měsíc. S Jasperem jsme byli dobří přátelé. Mezi námi vniklo pouto, jakoby to byl můj bratr. Znala jsem jeho minulost. Jako novorozený byl vojákem. Jako jediný přežil velikou bitvu. Poté se skryl. Rozumím si s ním moc dobře. Lucky ho má taky ráda. Dnes jsme byli ve městě. Koupit si nějaké oblečení a já výbavu pro Lucky. Rozhodli jsme se opustit smečku. Oni to zatím neví. Myslím, že se jim to líbit nebude. Ale mě to bylo jedno. Vyšla jsem z obchodu a v ruce držela nový batoh a Luckyninu výbavu. Jasper byl tak hodný a nesl naše nové oblečení. Byla jsem už zvyklá že na mě někdy chlapi pískli. Takže jsem to i nyní ignorovala. Jasper vedle mě se ušklíbl. Nálada kterou náš příchod způsoboval ho stále rozesmívala.

U jeepu hodíme vše na korbu a Jazz se posadí za volant. Vezmu si na klín Lů. Jeli jsme městem. Dívám se z okénka, když spatřím jeden obchod. Něco mě tam táhlo.

„Jazzi? Zastav mi tu prosím.“řeknu potichu zastavil a já se šla i s Lucky podívat k vitríně. Můj přítel stál hned za mnou. Byl tam malířský stojan, barvy, štětce a obrazy. Ale jeden mě zaujal. Byl na něm krásný kůň. Čokoládová srst se leskla a světlá hřívá povlávala v neviditelném vánku. Jako živé. Musela jsem se usmát. Někdo právě vycházel z obchodu, a vítr ke mně donesl tu vůni linoucí se z obchodu. Vůně dřeva, plátna, a barev. Prásk!

(Píseň)Najednou se mi podlomila kolena. Necítila jsem jak mě Jasper zachytil. Jen jsem vnímala ty obrázky co mi rychle běhali před očima. Dětství, škola, nějaká nehoda, rodiče, otec, dům, pokoj, Lucky…. Zkrátka všechno možné. V tu ránu mi to došlo. Vrátila se mi část paměti! Zavalila mě vlna radosti ale zároveň i šíleného vzteku. Oni mi lhali! Já mám rodinu! Mám domov! Mám Charlieho! „LHALI MI!“ zakřičela jsem už nahlas. Bylo mi jedno že se na mě každý otočil. Jak jsem mohla zapomenout na Charlieho? Svého vlastního otce? Na své rodiče? Domov? JAK?! Chtěla jsem kolem sebe začít kopat ale to už se kolem mě ovinuli paže Jaspera a drželi. Cukala jsem sebou, ale nepomohla si. Jen jsem se otřásala vzlyky a Jasper se mě snažil utišit. Odtáhla mě do auta a rychle se mnou odjel. Já seděla na sedadle jako hromádka neštěstí, plakala jsem bez slz a Lucky mi seděla na klíně. Jak jsem mohla? Jak? Co se to se mnou stalo? Tohle nejsem já! Za to může Josh! Určitě. A já ho zabiju! ZABIJU! A pak… pak se vrátím domů, zkontrolovat Charlieho. Co když mu také něco udělali? nebo co když mě staále hledá?

Uvědomila jsem si, že stojíme na nějakém odpočívadle a Jasper už vystoupil z auta. Pustil Lucky ven. Ve jeho očích byla nechápavost, otazníky a lítost.

„Im. Co se stalo? Kdo ti lhal? Zase přišel nějaký záchvat bolesti?“zeptal se starostlivě. jak moc byl vedle. A jak moc mé srdce nyní krvácelo.

„Ne… Já si vzpomněla. Vzpomněla jsem si na část své minulosti. A… Oni mi lhali! Já mám rodinu! Mám domov… Charlieho a Forks. Musím ho zkontrolovat jestli se mu nic nestalo. Ale nejdřív musím zabít Joshe. Určitě za to může on! Má dar ale nevíme jaký co když je to změna paměti? Co když mi ji prostě smazal? Chápeš? Celou dobu žiju ve lži… Že nemám nic! Ale já mám… A oni mi to vzali…“ řekla jsem mu francousky. Nikdo neměl slyšet náš rozhovor. Mohli tu být turisté. Zase jsem začala vzlykat. Měla jsem takový vztek ale zoveň smutek... Jasper mě objal. Cítila jsem jak na mě začal působit jeho dar. musí trpět i on... ach mohu dovolit ještě tohle? Co bych si počal bez přátel? On a Lů mi jsou nyní tou největší oporou, kterou potřebuji stále.

„To bude zase dobrý.“řekl mi Pak jsem konečně přestala vzlykat. V očích měl plamínky když se na mě podíval. Pak s úsměvem řekl.

„Dojedem do domu, vyřídíme si to s těma obludami, a pak se vydáme k tobě domů. Ale slib mi že si nejdřív všechno promyslíš. Nejednej zbrkle slibuješ?“

„Ano. Zkusím to.“ Usmál se. Já to ale nedokázala. Na to jsem se cítila stále mo bídně.

„Fajn. Pojedem. Jsem rád že to aspoň zkusíš.“ Povzbudivě mi stiskl ruce. Byl to příjemný pocit protože tohle vždy dělal otec a matka. Někdo, komu na mě záleželo. Rozjeli jsme se zase k domu. Cestou jsem Lucky drbala za ušima. Věděla jsem, že za ten klid vděčím Jazzovi. Na tohle mě šikovný dar.

Jen co se auto zastavilo, vyskočím ven. Lucky se mnou. Štrádovala jsem si to k domu. Vztek ve mě bublal jako voda v hrnci. Brzy přeteču....

„Joshy? Pojď hned ven! A vem sebou i tu bandu zmijí!“zakřičím. Hned na to byli všichni venku. Vztek ve mně vřel, a tentokrát mě ani Jazz nezkrotí. Na to nestačí.

„Jak to s námi zase mluvíš?“ zakřičel už na mě stvořitel. Odpovím zavrčením. jak se může ještě ptát?

„Tak jak si zasloužíte! Lhali jste mi. Já mám rodinu. Mám domov. Jen ty jsi hamoun a musel jsi mít můj dar pod kontrolou. Ale já nejsem žádná loutka nebo Kašpárek. Vzal si mi všechno, a já tě těď zabiju! Nebo ti alespoň šeredně ublížím!“ na to všichni zavrčeli a postavili se do obraných pozic. Ale tentokrát já s Jasprem stála v útočné a oba nás držela v silném štítu. Věděla jsem že tygřík to zkouší ale neměla šanci.  Pak jsem se na sebe vrhli. Nešetřila jsem nikoho, avšak tu byl slib jazzovi, který jsem nehodlala porušit.

Se smečkou jsme se poprali. Myslím, že jsem Joshovi konečně ukázala kdo jsem zač. Všechen vztek ze mě vyprchal. On se mě teď bál, a já byla spokojená. Také jsem se dozvěděla, že to on mi vymazal paměť ale neuměl ji vrátit. Což mě velice dopálilo.

Vzali jsme si všechny věci, já do náručí ještě Lucky, a rozeběhli se pryč. Vstříc domovu, a rodině… Jasper byl šťastný,  že jsem se už dokázala trochu usmát. Ale to si neuvědomil, že mám zase masku. Jenže proč mu říct pravdu?

Dojeli jsme do prvního největšího města. No spíš doběhli přes noc.  Teďka jsme čekaly na náš let do států. Falšovat pasy nebylo nic těžkého.  V místním obchodě jsem si koupila knihu. Třeba si někdy dokážu najít čas na čtení… Jasper vedle mě seděl nehnutě a předstíral že dýchá. Věděla jsem jak moc velké bolesti teď má, a bylo mi to líto. Kdybych mu tak mohla pomoci… Já na tom byla celkem fajn. Svoji bolest jsem ani nevnímala, protože já měla stále svůj smutek, osamělost a bolest ze ztrát. Takže co je jedno roztavené železo v krku proti rozervanému srdci? Jakoby Lucky vycítila mé myšlenky a ještě víc se ke mně přitulila. Stiskla jsem Jazzovi ruku na znamení že to bude dobré. Jen se ušklíbl. Sakra kde je to letadlo! Už mi začínalo dělat veliké potíže sedět jen tak na místě, když jsem věděla, že ve Forks mám otce a domov. Že někam opravdu patřím. Teda patřila jsem.

Hned na to se ozvalo z rozhlasu vyzvání pro náš let. Vzala jsem Lucky, a svůj batoh.

„Jazzi, už nám to letí.“řeknu mu. Jen prkeně přikývl. Šli jsme k kontrolní přepážce.

V letadle jsem seděli v první třídě. Lucky byla u mě. Podívám se na Jaspera. Každý jeho sval byl napnutý. Musel mít opravdu bolesti. Kdyby to šlo nějak zmírnit… I když, vlastně já mám u sebe nějaké ty bylinky… Odkoukala jsem je od Renaty. Ale budou působit i na upíra?

„Jazzi klid. Nedovolím abys někomu ublížil ano? To bude dobrý. Já vím že cítíš bolest.“ Šeptala jsem k němu. Jen pro jeho uši. Na odpověď se usmál. Objevila se u mě letuška.

„Dobrý den. Mohu vám nabídnout něco k pití nebo časopis abych zpříjemnila vaši cestu?“

„Doneste prosím nějaké vodu mé feně a prosím o jeden čaj. Děkuji.“

„Dobře hned vám to donesu.“ Mile se usmála a odešla. Mezitím se prohrabu batohem a hledám ty bylinky. Á tady. To už se objevila letuška s hrnkem horké vody a výběrem čajů. Nějaký jsem vzala a poděkovala. Strčím si o do kapsy. Pak ho někde vyhodím…

„Možná ti tohle pomůže.“ Řeknu a přitom rozdrtím bylinky do vroucí vody. Zamíchám a podám mu to. hnerd tu byla cítit krásnaá vůně a někteří cestující se začali otáčet. Pozvedne obočí.

„To mám vypít?“ zeptal se. Ušklíbnu se. Asi by mu to moc nechutnalo.

„Ne. Zkus vdechovat ty výpary. Nevím jestli to pomůže. Ale tohle prý uvolňuje svaly. A jestli ne, aspoň to přebije pach lidí.“ Vděčně si vzal hrnek a začal vdechovat. Hned na to se usmál. Za nedlouho už seděl uvolněně na sedadle. Normálně vdechoval pach člověka. Takže to pomohlo. Dobrá zpráva dne. Jak dlouho bude trvat let?

Let byl moc dlouhý. Hlavně pro mě. Jasper mě musel potom už uklidňovat. Tak moc jsem byla neklidná. Nestalo se Charliemu něco? Jak dlouho jsem byla vlastně pryč? To mě sužovalo celou cestu.

„Za pár minut přistaneme na letišti v Seatlu. Prosím zapněte si pásy.“ Řekl nám kapitán. Zapnu si pásy. Konečně! Vyhlédnu z okénka. Další dobrá zpráva je, že je zataženo. Můžeme se rovnou vydat na cestu.

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka bez tváře - 21.kapitolka: