Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka bez tváře - 20.kapitolka

27.09.2009 (08:30) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1733×

20.kapitolka

Bella:

Jsem s nimi několik měsíců. Ani už nevím kolik. Cítím se stále tak prázdná, osamělá a plná bolesti která nikdy neutichne. Už nevím jak se používá úsměv. Také jsem se pomalu musela začít krotit v tréninku boje. Zjistila jsem totiž, že kdybych dala opravdu průchod instinktům, ani Josh by mě neporazil. Svůj další dar jsem se naučila ovládat už skvěle. Moje srdce mi stále říkalo, abych měla své tajemství.

Dnes byl obyčejný den. Byla jsem venku s Lů. Renata se mnou. Ráda se dívala na Lucky jak dovádí. Zrovna když jsem se válela po zemi a Lucky po mě skákala, zaslechla jsem vrčení a ránu. Můj pes okamžitě přestal a já byla v tu ránu na nohou. Cizinec! Renata už s ním zápasila. Jenže bylo vidět, že ten upír má navrch. Vzal ji za ruku a ohodil ji o pět metrů dál.

„DOST!“ zakřičela jsem z plných plic. Na chvilku se zarazil a Renata měla už čas se zvednout. Přiskočím za něj a chytnu ho tak, aby se nepohnul. Já se prát teď nechtěla.

„Kdo jsi, a proč jsi na ní zaútočil?“zeptám se. Trochu sebou cuká ale pak odpoví.

„Jmenuji se Jasper. Jen jsem se bránil.“řekl s rozčíleně.

„Špehoval nás!“zakřičela téměř Renata. „Im nevěř mu.“ Otočila jsem se na ni. Zmlkla.

„Uklidni se. Já si poradím sama.“řeknu jí rychle. „Tak fajn. Kde se tu bereš, a proč si nás špehoval.“Už stál klidně na místě. Nechci mu ublížit, pokud to nebude nutné. A nenechám si do toho kecat. Nejsem popravčí, ani loutka.

„Všechno by se mi řeklo líp, kdybys mi trochu věřila“ Snad toho nebudu litovat. Pustím mu ruce a rychle se postavím před něj. Začal si mě důkladně prohlížet. Nejspíš typuje, co dokáži. Pohled oplatím. Je vysoký, hubený… Ovšem tvář mluvila za vše. Každá část jeho obličeje byla poseta drobnými jizvami, které by lidské oko přehlédlo. 4erné oči ovšem plné zkušeností a velmi bystré. Ostře řezané rysy mu dodávali krásu a jeho špinavé blond vlasy, rámovali obličej. Usmál se. Oči však zamyšlené. Hm… Zkusím mu trochu věřit.

„Putuji světem bez domova. Má minulost je prozatím mým tajemstvím. Řeknu jen, že nemám nic společného s Voltuiovými. To by mohlo stačit. Vás jsem nešpehoval ale pozoroval. Slyšel jsem štěkot, a jak sis jistě všimla, ovládli mě instinkty.“zavrčela jsem. Lucky nikdo neublíží! „Pak po mě skočila tahle. No a teď když znáš mé jméno, rád bych slyšel tvé. A možná i její teda pokud mě stále netoužíš zabít.“ Jen zavrčela. Tak takhle to je… No myslím že to stačí.

„Dobře tedy. Mé jméno je Im. Tohle je Renata. Ten pes je můj. Takže pokud máš žízeň, jdi na lov jinam, dobře“

„Ale ovšem Im. Moc se omlouvám za tuto nepříjemnost. Víš, jak se na vás dvě dívám, něčeho jsem si všiml. Můžu se zeptat, jakože tvé oči jsou zlaté? Víš. Trochu to nechápu.“ Zdál se upřímný. Copak on o tom neslyšel? Zvláštní. Ale je fajn.

„Nezabíjím lidi. Jsem vegetarián. Živím se pouze zvířaty.“vyvalil oči a málem mu upadla brada. Ten udiv nezapomenu.

„To je možné? Já nevěděl jsem to. Nikdy jsem lidi nechtěl zabíjet. Kdybych o tomhle způsobu věděl, neživím se jinou krví.“ Najednou mi byl sympatičtější.

„Teď už to víš. A doufám že to zkusíš. Musíme se však rozloučit. Slunce vychází a nás čeká práce. Sbohem a šťastný lov.“ Řeknu s úsměvem. I když mě to trochu mrzí. Něco mi říká, že jemu bych mohla věřit na sto procent. No nic. Naše cesty se nejspíš rozchází a místo ve smečce mu nabídnout nemohu pokud neznám rozsudek Joshe.

„Děkuji. Zkusím moc rád to vegetariánství. Snad se ještě někdy setkáme. Tedy myslím, tentokrát v dobrém. Zatím sbohem.“ A podáme si ruce. V očích měl otázky. To jsem poznala. Asi se ale nechtěl zeptat. No myslím, že jestli bude chtít znát moji odpověď, najde mě.

Vydáme se k domu. Lucky běží vedle mě. Nevím proč, ale ve chvíli, kdy byl vedle mě Jasper, bolest na chvíli zeslábla. Co se ale stalo? Může za to on? Hm… možná se to někdy dozvím.

Vejdu do domu. Lucky doplním misky jídlem a vodou, a nechám ji ať si dělá co chce. Mezitím vejdu do obývacího pokoje. Všichni čekají.

„Po zítří odjíždím. Tygřík zůstane. Opravdu chceš jít pracovat Im? Možná stále budeš cítit tu bolest. Nevíme jestli se ovládneš.“ Mluvil Josh v klidu. Jemu je to fuk….

„Ano. Chci jít. Ovládnu se. O to neměj péči. Odolala jsem dříve než si myslíš. Jak jinak bych sehnala svůj foťák?“a ušklíbnu se. Jen kývl. Zajímalo by mě, kam zase jede. Hm…

„Dobře tedy. Renata pojede se mnou. Teď si naposledy zabojujeme. Myslím že máš dost zkušeností. Zkusíme to dva na jednoho, a potom tři na jednoho. Okey?“ ach jo. No bezva. Zase si mě musí prověřit. Že ho to ještě baví.

Vyjdu ven. Slunce se zase začne třpytit na mojí pokožce. Je to hezký pohled. Jako posetá diamanty. Napadlo mě vždy. Ale ani tenhle pohled, ani chvíle s Lucky, mi netlumili bolest. Bolest, smutek, osamělost a prázdnotu. To bylo stále mou součástí. Každý se postaví z některé strany. Josh útočil jako poslední.

Uhýbat jejich ranám a kopancům bylo celkem lehké. I když na mě byli tři dokázala jsem bych se asi ubránit. Jenže já nesměla dát najevo svoji sílu. To mi říkalo srdce. A to nás vede vždy správnou cestou. A jelikož jsem nemohla bojovat na sto procent. Musela jsem párkrát skončit na zemi.

„Dobře. Bojuješ celkem dobře. Víc z tebe asi nedostanu. Teď jsi opravdu jedním z nás.“ Podal mi ruku. Přijala jsem ji. Stejně nikdy nebudu úplně volná. Tak jsem o cítila. Je to nejspíš můj osud. Šla jsem dovnitř, abych se převlékla. Nesoustředila jsem se tolik na své smysli. Takže jsem nezaslechla běžící nohy. Jen co si vezmu čisté triko, ozve zvenčí vrčení a pak rány. Co se zase děje? Vyběhnu ven. Tam všechno spatřím. Ne! Rozeběhnu se plnou rychlostí a hned na to stojím u tygříka a odkopnu ji o několik metrů dál. Pak odstrčím Renatu, a  zachytím pěstí od Joshe.  Vše bylo mířené na zničeného Jaspera. Amanda použila svůj dar. A všichni víme co to znamená. Upalování za živa.

„DOST! NECH TOHO HNED!“ křičím na Joshe. Měla jsem takový vztek ale zároveň strach o Jaspera. Cítila jsem, že on mi pomůže. I když jsem nevěděla jak. Obalím ho štítem a výhružně vrčím a upíra přede mnou. Už tu stáli i upírky.

„Ty se stavíš své smečce?!“ mluvil tiše a však rychle stvořitel. Byl rozzlobený. Velmi.

„Pokud chcete ublížit mému příteli, pak ano.“ Řeknu odhodlaně. Stojím před Jasprem v obrané pozici a oni v útočné. Teď se stavím proti smečce ale Josh o mě určitě nechce přijít. Jsem přeci ochranný štít. Všechno mi to najednou došlo. Nikdy nestál o mě. Ale o to mít můj dar ve své moci. Pochopila jsem to až z jeho hlasu.

„Chtěl nás napadnout! Zaslouží smrt.“řekla tygřice. Cože?!

„Nesmysl. Zkuste někdy použít svůj mozek. Šel za mnou!“zakřičím. v rychlosti se podívám na Jaspera. Už seděl na zemi, ale vypadal že má bolesti. Ach ne… Musím mu pomoci.

„Jak to s námi mluvíš? Jak se opovažuješ? Zachránil jsem ti život!“ ano. To je jediné, za co jsem mu vděčná. Jenže… Co když je to všechno velká lež?

„Nechte mě na pokoji! Jaspera taky necháte. Jinak odejdu od smečky a přijdete o dva důležité dary. Já to klidně udělám. Stejně jsem tu jako v kleci.“ Josh zmkl. Stejně tak ostatní. Jen se na mě hněvivě dívali. Pak se otočili a odešli. Rychle pokleknu k Jasperovi.

„Děkuji. Zachránila jsi mi život. Proč?“ vypravil ze sebe. Zněl tak slabě a bolestně. Musí do sebe dostat krev. To jediné mu pomůže.

„Protože jsi můj přítel. Cítím k tobě důvěru, i když nevím proč. Poprvé za můj upíří život. Přece tě nenechám popravit? Teď je hlavní, abys do sebe dostal krev. Pomůže ti to obnovit spálené tělo.“ Ušklíbl se. Ale oči byli plné vděčnosti. To mi stačilo.

„Půjdeme na kraj lesa, a tam ti chytím nějakou zvěř.“ Jen kývl. Pomohu mu na nohy. Bylo jasné že má bolesti. Ach. Další trpěl kvůli mně. Je zvláštní, jak moc jsem teď zničila kvůli upírovi kterého ani pořádně neznám.

Položila jsem mu na klín mrtvou zebru. Rychle se zakousl a vysál všechnu krev. Pak jsem mrtvolu zahrabala. Do obličeje se mu zase vrátila ta chybějící barva(teda stejně byl bledý ale po upírsku). To bylo hlavní. Nechala jsem ho odpočívat.

„Omlouvám se, co jsi kvůli mně musel vytrpět.“ Měla jsem z toho výčitky. Kdybych mu toho řekla víc, neřítil by se tak rychle.

„To nic Im. To já jsem se neměl tak řítit. Teď jsi mi pomohla. Budu ti navěky vděčný.“

„Proč jsi mě vlastně hledal?“zeptám se. Dost mě to zajímá. Jen se zamračil.

„Víš, já mám dar vycítit i manipulovat s Emocemi. A u tebe…. To co cítíš mě překvapuje. Ještě u nikoho jsem nezažil takovou bolest, samotu,  a hlavně smutek. Co tě potkalo tak zlého ho? Teda jestli o tom nechceš mluvit klidně nic neříkej. Pochopím to. Ta bolest musí být strašná. Cítím to podobně jako ty. A málem to nemohu vydržet.“ A zesmutněl. Jeho oči byli najednou tak jiné. Nechápu kde se to ve mně vzalo. Prostě jsem mu věřila jako bych ho znala odmala. Taková nebývám. Snad to nezpůsobuje on…

„Víš, já vlastně ani nevím kdo jsem. Nic si nepamatuji ze své minulosti. Prostě jen bílo. Josh mi řekl, že mi zachránil život po autonehodě. Nikdo z rodiny nepřežil. Možná proto ten smutek. Moc mě mrzí, že moje utrpení musíš prožívat se mnou. Nezasloužíš si to.“

„To mi nehraje. Ani lidé kteří přišli úplně o vše a přitom pro ně rodina znamenala život, netrpí tolik. Tobě chybí něco víc. Jako bys nebyla ani celá.“ Řekl zadumaně

„Já vím. Cítím to stejně. Nejsem celá ale ani nevím, proč ti vlastně tolik důvěřuji. Možná proto, že jako jediný mi zatím říkáš pravdu. Řekneš mi více o své minulosti?“

„Zvláštní. Víš, také tě považuji už za přítelkyni. A jsem ochotný ti pomoci zjistit pravdu. O své minulosti ti řeknu. Ale pokud mi to nebudeš mít za zlé, tak někdy jindy. Teď to stále přivozuje zlé vzpomínky….“ Co se mu stalo tak hrozného? Hm… až bude chtít řekne mi to. Teď jsem získala přítele, a to je pro mě moc důležité. Dlouho jsem byla zavřená. Je načase si najít slunce které mi přinese smích…

Najednou zase přišla ta bolest. Náhlá a silná. Stočím se na zemi do klubíčka. Brali mi srdce a já tomu nemohla zabránit. Kolikrát mi jej brali? A Přesto je dávno pryč. Kolikrát se otevřela ta bolestná díra v hrudi která nelze uzavřít? Mnohokrát. Ale nejhorší bylo, že mojí bolest cítil i Jasper. Zesílím štít, i když nechápu jak se mi to povedlo přes tu šílenou bolest. Ruce se mi třásli. Snažím se zakrýt tu díru zející v hrudi ale nejde to. Z hrudi se mi vydrali zase další vzlyky. Ta tíha smutku… Jako smutek celého světa jenže větší. Neměla jsem srdce, vzpomínky, rodinu… zůstal mi jen Lů a ta nesnesitelná bolest, smutek, osamělost a prázdnota naplňující mé tělo. Je to šílené. Musím najít důvod. Ta bolest není bezdůvodná. Chci být zase celá, chci najít svoje já. Toužím po klidném životě. Nechtěla jsem aby byl Jasper toho všeho svědkem. Alespoň ne tak brzo. Teď ale klečel vedle mě a držel mě na rameno. Jenže já neměla sílu promluvit. Ta bolest mi bránila.

Jakmile pominula, spatřila jsem ztrápený výraz Jaspera. V očích měl nevěřícnost a přitom starosti. Tvář měla poznámky od mé bolesti způsobené jemu.

„Promiň. Tohle jsi neměl zažít.“ Tak moc mě to mrzelo a bolelo.

„Nevěděl jsem jak moc trpíš. Zažil jsem jen kousek ale bylo to mnohem hroší než při přeměně. Nechápu proč se omlouváš. Ty za to nemůžeš. Najdeme důvod k tomuhle všemu. Klíčem bude jistě tvá minulost.“ A pomohl do sedu. Vděčně se na něj podívám.

„Asi bude nejlepší když nějaký čas ještě strávíme s nimi. Pak se oddělíme. Souhlasíš?“

„Ano. Vděčím ti za život a také jsi mi ukázala správnou cestu. Nikdy ti to nezapomenu. Navždy se jsi mojí přítelkyní. Nechci už vést samotářský život.“ V těch slovech bylo tolik upřímnosti, že jsem se musela pousmát. Poprvé po… Několika měsících.

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka bez tváře - 20.kapitolka: