Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka bez tváře - 2.kapiotlka

29.07.2009 (10:00) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2941×

2.kapitolka

Ráno se probudím brzy. Charlie měl pravdu. Tentokrát už se žádné noční můry nekonali. Má věrná Lů se od mě nehla ani na krok. Pohladila jsem ji po hlavě a přesunula se na vozík. Rozjela jsem se ke skříni s oblečením a má ochránkyně mě přitom pozorovala. Vytáhla jsem černou mikinu s kapucí jako obvykle, modré triko plus světlé džíny. Jen co se převléknu, dojedu ke stolu a vezmu si nový batoh, který jsem si včera večer nachystala. Lů mi už otevírala dveře abych se mohla vydat do koupelny.

Po koupelně navštívím kuchyni. Charlie už seděl u stolu, četl noviny a pil kafe.

„Dobré ráno Bello. Spalo se ti už lépe?“ zeptal se.

„Ano. Lů se ode mě nehla ani na krok.“ Jen kývl. A já mezitím nachystala snídani i mé věrné Lů. Snídaně probíhala v tichosti.

Po snídani  už musím vyrazit do školy. Lucky nám zase otevře dveře. Jen ji pohladím a opatrně vyjedu ven. Přece jenom je po dešti, takže to trochu klouže.

„Zůstaň Lů.“Poručím jí. Jen štěkně a zaběhne zpátky dovnitř. Charlie zamkl a vydal se k autu. Já za ním. Posadím se na místo spolujezdce a Charlie uklidí vozík do kufru. Batoh si nechám na klíně. Pak se rozjedeme vstříc nové škole a novému začátku.

Charlie mi zastavil kousek před vchodem. Stáhnu si kapuci co nejvíce do obličeje. Vlasy mám rozpuštěné, takže mi zakrývají obličej. Charlie mi donesl vozík ke dveřím. Otevřu a přelezu si na něj. Koutkem oka postřehnu, že se ke mně otáčí spousta pohledů. Některé zvědavé, některé pohrdavé a … některé lítostivé. Ty mi vadili nejvíce. Lítost nikomu nepomůže. Jen oslabuje a to si já nemohu dovolit. Charlie se se mnou rozloučí a já se vydám ke dveřím s nápisem kancelář. Spousta lidí se za mnou otáčela nebo si o mě šuškali. Mě to bylo jedno. Bylo to sice nepříjemné, ale takový už jsou prostě lidi. Když dojedu ke dveřím s nápisem kancelář, zarazím se.

„No tak to je super.“ Řeknu si. Byli sice dvoukřídlé, ale ta jedna strana byla zajištěná.

„Můžu ti nějak pomoci?“ozval se vedle mě dívčí hlas.Otočím se. Teda spíše jen hlavu. Přede mnou stála vysoká dívka. Hnědé vlasy měla stažené v culíku. Na nose měla brýle a na tváři milý usměv. Svoji hubenou a vysokou postavu měla hezky oblečenou.

„No vlastně ano. Mohla bys mi prosím, odjistit ty dveře?“usměju se ale nejvíce zjizvenou tvář nechám schovanou za clonou vlasu. Na té druhé straně jsem tolik jizev neměla.

„Ach. No jistě.“ A přiskočila ke dveřím a odjistila je. „Mimochodem jmenuji se Angela. Přátelé mi říkají Ang.“prohodí a přidrží mi dveře abych mohla projet. Rozjedu se.

„Já jsem Isabella Swanová. Ale mám radši oslovení Bella. Těší mě.“ A mířím ke stolu postarší paní. Ta četla nějaké dokumenty a přitom zapisovala něco do počítače.

„Dobrý den. Jmenuji se Bella Swanová a dnes se tu nastupuji.“ Postarší dáma pozvedla hlavu a zvědavě si mě změřila. Pak spustila.

„Dobrý den. Vítám vás tu Slečno Swanová. Hned vám dám potřebné papíry.“ A pak se vyskočila a začala něco hledat ve skříni. Nakonec mi podala rozvrh, mapku, a papír který sem mám pak donést. Poděkuji a rozloučím se. Angela mi zase podržela dveře a pak si prohlédla můj rozvrh.

„Můžu?“a ukázala na vozík. Přikývnu. „Díky. Zavezu tě na tvoji první hodinu. Nechceš se mnou dneska sedět na obědě?“ ta otázka mě zaskočila. To je opravdu tak přátelská?

„Já nevím. Ale děkuju že mě zavezeš na hodinu.“ Řeknu když už jsme na cestě k učebně.

„No nemusíš mi vůbec děkovat. A s tím obědem si to ještě rozmysli. Po hodině tě zavezu na další kterou máme společnou.“ Řekla a s úsměvem odkráčela. Já zajedu do třídy.

Jako první si všimnu, že třída má už všechna místa obsazená až na jednu lavici. K ní vedla širší ulička, abych tam projela s vozíkem. Učitel už stál u katedry a chystal se na hodinu.

„Dobrý den. Jsem tu nová. Jmenuji se Bella Swanová.“ Řeknu učiteli.

„Dobrý den slečno. Vítejte na hodině Literaturi. Máte papír na podepsání?“jen přikývnu a podám mu ho. „Děkuji. Tamhle je volné místo. Kdybyste něco potřebovala, klidně si řekněte.“ A vstřícně se usmál. Jen kývnu a rozjedu se k volné lavici. Ta už teď ale volná nebyla. Seděl tam jistý kluk. Nedokázala jsem ho popsat. Existovalo na něj jen jediné slovo. Anděl. Měl bronzové vlasy které mu trčeli všude možně. Na tváři měl zamyšlený a přitom lhostejný výraz. Díval se z okna ven. Vedle něho mám sedět? Z přemýšlení mě vytrhl hlas učitele.

„Slečno Swanová mohla by jste si prosím sundat tu kapuci? Tady přece jen neprší.“ Jen to ne… Otočím se na učitele. Hodina ještě nezačala. Zhluboka se nadechnu.

„Pane profesore je to nutné?“zeptám se zděšeně. Nechápavě se na mě podíval.

„Copak to skrýváš? Křivý nosánek?“ozvalo se posměšně odněkud ze třídy. No bezva.

„Nutné to není slečno. Ale bylo by to na nejvíš slušné. A pane Dalesy buďte tak laskav a nechte si své poznámky pro sebe.“řekl klidně ale přísně. Rozhlédnu se po třídě. Každý se na mě zvědavé koukal. Když jsem spatřila tvář anděla zarazím se. Výraz měl stejný, jen oči byli jiné. Teď se v nich zračila lítost. Je to možné? No asi mi nic jiného nezbude. Kapuca mi zajišťovala život bez otázek ostatních a teď po mě chtějí abych si sundala svoji ochranu. Ach jo. „Dobře pane profesore.“ Pošeptám. Zatřesu hlavou aby mi dlouhé vlasy spadly ještě více do obličeje a pak je přidržím na místě. Přitom pomalu stahuji kapuci. Všechny výrazy ve třídě se změnili. V některých bylo teď zděšení, u některých to neumím popsat. Tvář jsem měla zakrytou jen z části. Ta méně zjizvená byla vidět v celé své kráse.

„Pane profesore prosím,“podívám se mu do oči. „nemohu si ji zase nasadit?“ profesor asi nevěděl co říct. Nakonec chápavě pokýval hlavou a já si rychlostí blesku nasadila zpátky kapuci. Pak jsem zajela do lavice. Profesor začal s přednáškou a Šejkspírovi. Celou hodinu jsem na sobě cítila pohledy jiných. Jednou jsem pohlédla na kluka vedle mě. Na Anděla. Na tváři měl masku lhostejnosti ale oči říkali něco jiného. A pak mi to došlo. Vždyť on je má zlaté! Rychle se otočím. Je to možné? No asi jo. Vedle mě sedí živý důkaz. Všimla jsem si jak má pevně zatnuté pěsti. Klouby měl úplně bílé. Co je má snad křeč? Nedalo mi musela jsem se zeptat.

„Není ti něco?“zašeptám potichu. Když jsem promluvila, zdálo se, že sebou cuknul.

„Ne.“řekl skrz zaťaté zuby. Sakra co je? Řekla jsem snad něco? Jen nad tím zavrtím hlavou a vrátím se k psaní poznámek.

Na konci hodiny vystřelil ze třídy jako šíp. Je máklej nebo co? Dojedu si k učiteli pro papír s podpisem. Profesor mě zastavil.

„Moc se omlouvám. Nevěděl jsem proč ji máš. Měl jsem se nejdříve zeptat. Ujišťuji tě, že zařídím abys měla na všech hodinách povolenou čepici nebo kapuci. Žít s tímhle je asi těžké co?“tak tohle mě zaskočilo. To by šlo zařídit?

„Ani nevíte jak. Ale člověk si zvykne. Na minulé škole mi říkali Dívka bez tváře. Protože jsem ji přestala ukazovat. Každopádně vám budu velice vděčná pane profesore, pokud dodržíte své slovo. Moc by mi to pomohlo.“ Jen se chápavě usmál a pustil mě ze třídy. Studenti kteří byli na této hodině, se mi buď vyhýbali nebo se na mě lítostivě koukali.

Angela na mě opravdu čekala před učebnou jak řekla.

„Tak jsem tady. Pojď. Jde se na další hodinu.“A čapla můj vozík a opatrně se rozjela chodbou. S ní to bude asi veselé. Že bych bych si našla přítelkyni? No spíš ona mě…

Na obědě jsem seděla s Ang. Jen mi dvě. Bylo to velice příjemné. Zase po dlouhé době byli některé mé úsměvy upřímné a né jen ty přesvědčivé masky pro obecenstvo. Cítím na sobě pohledy tak se otočím. Dívalo se na mě  spousta studentů včetně toho kluka-anděla a lidí se kterými seděl. Všichni byli tak nadpřirozené krásní… Až na jednu dívku mezi nimi. Oproti nim vypadala jako šedá myš. Jakmile si všimli mého pohledu, otočili se zpátky k jídlu jako většina studentů. Kapucu jsem měla stále na hlavě. Takže mi do obličeje nebylo vidět. Naštěstí..

„Ang můžu se tě na něco zeptat?“ prohodím během jídla. Zvedla hlavu.

„No samozřejmě. Co tě trápí?“ jen se nad jejím přístupem pousměji.

„Co víš o támhle těch? S jedním z nich sedím na Literatuře.“Ang se pousmála.

„Jo takhle… Dovol abych ti představila Culleny. Začnem z leva. Ten hromotluk co sedí na kraji, je Emmet. Věčně se něčemu směje a chodí s Rosali. To je ta blondýna vedle něj. Ta další je Alice. Je to sestra Edwarda. Prý blázen do nakupování a podle toho jak chodí oblíkaná to bude pravda. No a ten poslední je Edward. Letí na něj polovina holek ze školy. On ale žádnou nechce. Asi mu nejsou dost dobré. No né že by mi to vadilo. Mě se líbí někdo jinej. Jsou to adoptivní děti Doktora Carlise Cullena a jeho ženy Esme. Jsou dost bohatí a uzavření. Baví se jen mezi sebou. S námi ostatními se nebaví. Budu hádat. Seděla si s Edwardem. Že jo?“ usmíval se od ucha k uchu. Jen přikývnu. Pak už jsme ale museli jít na další hodinu.

Zbytek dne byl klid. Ang mě celý den doprovázela. Vůbec jsem se nechápala. Normálně takhle rychle k někomu nemám důvěru ale Ang bylo nemožné nevěřit. Byla tak veselá, milá a přátelská… No prostě skvělá holka. Ang mě teďka právě vedla na parkoviště. Tady jsem ji přemluvila, že už pojedu sama. Nakonec jsem musela uzavřít kompromis. Řídit budu sama ale Ang půjde se mnou. Když jsem u silnice čekala spolu s ní na Charlieho zeptala se na nevyřčenou otázku. Nejspíš už ji zvědavost hlodala moc dlouho.

„Bello mohu se tě zeptat na něco soukromého?“ jen přikývnu. „Jak jsi skončila na vozíčku?“ Wow ona se neptá na kapuci? Hm… ukazuje se jako čím dál lepší volba kamarádky.

„Měli jsme velice ošklivou autonehodu. Mamka René a její přítel Phil ji nepřežili.“Agelinin výraz byl teď smutný. Asi litovala, že se zeptala. „ Naštípla jsem si páteř a narušila míchu. Odnesli to moje nohy. Podle doktorů nemám šanci, že budu zase chodit. Také to odnesla moje tvář. Když se naše auto srazilo s tím prokletým kamiónem, sklo mi zničilo obličej.“ Poslední věty jsem skoro šeptala. Překvapilo mě, jak jsem jí to všechno dokázala říci. Po tvářích mi stekla jediná slza. Normálně když o tom musím mluvit se rozbrečím a pláč je nezastavitelný ale tady… Já jsem se ovládla! Ang mě chytla okolo ramen.

„Promiň. Neměla jsem se ptát. Teď už tě naprosto chápu. To o té tváři si mi ale říkat ani nemusela. Nezáleží mi na tom jak moje kamarádka vypadá. Jde o to jaké má srdce.“ A pak se na mě usmála. Úsměv oplatím. Přede mnou zastavilo policejní auto. Charlie. Hned vystoupil a otevřel mi dveře. Přitom nás obě pozdravil.

„Už musím jít Ang. Ale díky za vše. Uvidíme se zítra?“zeptám se. Ang se usměje.

„No samozřejmě. Mě se jen tak nezbavíš.“ Na to jsem se začala smát. Když mě Charlie uslyšel, úsměv se mu jen roztáhl. Posadím se od auta. Táta dá vozíček do kufru. Pak ještě řekl něco Angele. Zajímalo by mě co….

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka bez tváře - 2.kapiotlka: