Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka bez tváře - 19.kapitolka

25.09.2009 (21:30) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1933×

19.kapitolka

Bella:

Jen co se omyji a převléknu, dorazí zpátky Tygřík a Josh. Oči karmínové. Takže opravdu lovili. Brrrr. Jak jen to mohou dělat?

„Bezva. Vidím, že jsi sytá. Teď abychom se dali do práce pojď ven“řekla Tygřice. Šla jsem za ní. Pořádně si mě prohlídla. Jako bych byla na rentgenu.

„Jak se cítíš? Cítíš něco neznámého?“ to je ono? Spíš výslech.

„Cítím se mizerně. Ne nic necítím.“ Jen se zamračila. Znova mě prohlédne.

„To je velice divné. Měla by jsi cítit bolest. Velikou. Asi budeš štít.“řekla jen. Štít?

„Renato! Tak poslouchej. Uzavři se do sebe. Zavři oči a vnímej jen své pocity. Tak skvěle. Renato stoupni si tak metr od ní.“ Kroky se ozvaly vedle mě. „Budu vysílat svůj dar. Ty se v sobě prohrab. Najdi jádro štítu, a zkus ho roztáhnout.“ Zaslechnu jen bolestné syknutí a pak nic nevnímám. Nesmí trpět kvůli týhle blbosti. Co si myslí? Vždyť je to živá bytost! Nemůže ji tak trápit! Vztek ve mně vřel. Pak jsem najednou kolem sebe začala natahovat jako gumičku, svůj vnitřní štít. Obalím ji. Unikl jí úlevný povzdech.

„Dík Bell.“řekla. Najednou se to zvrtlo.

Štít se do mě se zasvištěním vrátil a já se musela chytit za hruď. Padnu na kolena. Jakoby mi někdo rval srdce. Jako bych mi tam zela díra. Nechápala jsem to. Jen jsem vnímala tu obrovskou bolest která přišla tak nečekaně. Stulila jsem se do klubíčka. To bolí! Co se to děje? Co jsem komu udělala? „Nech toho, Amando! Vždyť ji zabíjíš!“ křičela Renata. Dost… ať to přestane to nesnesu.

„Sakra já ale nic nedělám!“hájila se. Tohle všechno jsem ale vnímala jen částečně.  Najednou jsem si zase uvědomila, že mě už něco chybí. Srdce. Ten smutek a bolest… všechno to bylo tak veliké. Připomínalo mi to smutek a bolest celého světa, naloženu na mých bedrech. Nedalo se to snést. Proč cítím tolik bolesti a smutku? Kvůli rodině?  Ať to přestane! Dost! Chci zpět své srdce!

Nevím jak dlouho to celé trvalo. Ale mě to připadalo jako věky. Bolest nakonec ustala. Vyčerpáním jak psychicky tak fyzicky, jsem se nebylo sto pohnout. Jakoby jste byli člověk, který doběhl maratón a přitom týden nespal. Někdo mě chytl  za rameno. Pak jsem cítila jak se o mě něco chlupatého otřelo.

„Isabello… Jsi v pořádku?“ Ptala se Renata. U ní stála tygřice. Ležel jsem na zemi, a nebe bylo poseto hvězdami.

„Asi…. Ano.“ Tygřík mě podepřel, a já se posadila. Lucky mi olízla tvář.

„Co se stalo?“ zeptala se tygřík. Obě se tvářili ustaraně.

„Nevím. Ale najednou se jsem cítila neskutečnou bolest. Bolest a smutek. Nic nechápu.“

„To bude dobré. Pojď. Odvedeme tě dovnitř. Jsi vyčerpaná. Rychle ti skolím nějaké zvíře, abys do sebe dostala sílu.“ Řekla Ren. Pak mě podepřeli a vedli ke dveřím. Nohami jsem sotva pletla. Kdybych mohla, už usnu.

Seděla jsem na posteli. Tygřík mi donesla dvě živé antilopy. Pak jim zakroutila krkem a já se dala do jídla. Bilo to divné jak se o mě starají. Upíři se nemají takhle unavovat. Něco se mnou není v pořádku. To jsem věděla. Obě upírky si mě starostlivě prohlíželi. Kde je vlastně Josh?  No to mi bylo jedno. Pak se zeptám. Proč přišla ta bolest tak náhle… Vždyť se nic nedělo. Ten štít mi nemohl ubližovat. Je to přeci má část…

„Jak se teď cítíš? Je to lepší?“ podívám se na Amandu.

„Ano. Děkuji. Fyzicky je to lepší, ale psychicky moc ne…“ Ren se zamračila.

„Jak to myslíš?“zeptala se. Tygřík se už poslouchal celý zvědavý.

„Nevím jak to popsat. Ale nejsem si jistá, jestli bych teď zase zvládla udělat štít.“

„Dobře. Teď to chvilku nebudeme riskovat. Nechci zatím vyvolat další záchvat bolesti. Napoprvé sis však vedla dobře. Zítra ráno zkusíme boj.“ Renata se na ni podívala. Pohled byl pln vzteku. Bezva. Takže zítra se budu učit boj.

„Hm… teď si odpočin a naber síly. Zítra je budeš potřebovat.“řekla Renata. Pak obě odešli z místnosti. Konečně klid. Můžu chvilku přemýšlet.

Je možné aby má bolest pocházela z minulosti? Má nějakou spojitost s mým lidským zážitkem? Jestli ano, je nějaký způsob jak vzpomenout? Nevím… nevím skoro nic. Teda vlastně jedno vím dobře. Ten štít není jediná schopnost a já svůj další dar musím skrýt. Teď se mi totiž vybavil pohled Joshe, když mluvil o mém výcviku. Toužil po mém nadání. Teď jsem si to uvědomila.

Ráno pro mě přišla Renata. Lucky šla ven s námi. Tygřík už seděl na zemi a čekal.

„Dobře. Zkusíme jak se rychle budeš učit. Pak se můžeš jít podívat po okolí.“ Řekla jakoby to byla výhra. Moment, copak já jsem nějaký vězeň? Na tím se zamračím.

„Bezva. Tak tedy do práce.“ A hned na to se postavím do postoje. Jako bych to dělala každý den. Tak přirozené… Lů si lehla na zem. Juknu na ni, když v tom už mě drží za rameno a já ležím na zemi. Hned na to jí podkopnu nohy a vyskočím do obraného postoje. Zavrčím. Tohle je vážně potvora.

„Jsi dobrá…“ řekla naštvaně. Jen se usměji. Vlastně jen instinkty.

„Žjóva… to je poklona?“ nemůžu si nechat tu poznámku. Tak zákeřně na mě zaútočila na začátku. My dvě se nebudeme mít asi moct rády…

Najednou udělala výpad. Rychle ho odkloním a kopnu. Zasáhnu ji do boku a ona o krok ustoupí. Hm… vážně mi to jde. Kde jsem se to naučila? Hned příjde další výpad. Směřovaný na mou hlavu. Skloním se a podkopnu jí nohy… No a takhle to pokračovalo skoro celé dopoledne. Přišel se podívat i Josh. Potom co jí položím potřetí na lopatky.

„Hm… bojuješ opravdu dobře. Můžeš se jít projít. Zítra budeš pokračovat v tréninku. Pokud se ti tento týden povede dobře, vydáme se dál.“ Dál?

„Jak to myslíš?“ zeptám se. Jen se ušklíbne.

„Přestěhujeme se. Neboj, geparde, nikam daleko.“ Geparde? No bezva. Takže já mám taky přezdívku. A jako Renata nemá žádnou?

„Lů? Pojď jdeme.“ Řeknu jen a vydám se krokem pryč. Lucky se vydala za mnou. Divím se, že se mě nebojí. Jsem přeci upír… i když, asi jsi na to již zvykla. Rozběhnu se poklusem a Lucky se štěkotem za mnou.

Venku jsme byli celé odpoledne. Jednou jsem se musela schovat před džípem s zoology. I když jsem zadržela dech, jejich vůně mi přinesla bolest. Jako bych měla v krku rozpálené železo. Sice to dost bolelo, ale mě to překvapivě nevadilo. Spíš mi dělalo problém zůstat na místě a nepozabíjet je. Ale překvapivě - vzhledem k mému upírskému stáří -  se to povedlo. Dokázala bych takhle odolat i při pachu lidské krve? Hm… to netuším. Lucky která teď seděla vedle mě, začala dýchat s vyplázlém jazykem. Asi měla žízeň. Hm… slyším vodu a né moc daleko. Vezmu Lucky do náručí a rozeběhnu se s ní k napajedlu.

Všechny zvířata u něj se dala na útěk. Můj pach je děsí. Škoda. Lucky začala žíznivě pít a pak se na mě vděčně podívala. Když dopila rozeběhla jsem se s ní k nejvyššímu stromu v okolí. Vyskakuji po větvích až na korunu. Lů zůstala dole. Akorát byl západ slunce. Tak krásné… v dálce jsem spatřila několik žiraf i slonů. Chtělo by to foťák. Měla bych i ho někde sehnat. A hele, támhle je nějaký tábor… myslím že se nic nestane když se tam porozhlídnu.

„Lů, počkej tady. Do pěti minut jsem zpět.“ Řeknu jí, jakmile seskočím dolů. Několikrát oběhnu strom, aby ji uchránil můj pach, a vydám se k táboru.

U ohně tam sedělo pět mužů, a stáli tři stany.  Byl to ten džíp, co jsem dnes spatřila. Smáli se a vůbec netušili, že je pozoruji. Mohla bych je klidně všechny zabít. Ale já to nechtěla udělat. Bolest i touha tu sice byli, a já dokázala odolat, protože jsem nechtěla být zrůda. Pak jsem našlo co jsem hledala. Na sedadle džípu ležel foťák. Bezva. Malá krádež ještě nikomu neublížila… připlížím se k džípu jak nejtišeji dokáži. Mé lehké kroky neudělali jediný hluk. Popadnu foťák, a rozhlídnu se ještě kolem. No není tohle štěstí? Vzadu ležel balíček baterii. Bezva. Čapnu i je, a rozeběhnu se zpět.

Když doběhnu ke stromu, najdu Lucky jak leží na místě a naslouchá každému zvuku.

„Tak jdeme. Je skoro tma.“ Vezmu ji zase do náručí a rozeběhnu se zpět. Užívala jsem si tu dokonalou rychlost. Prostě úžasné… Před domem položím Lucky na zem a ta si ještě odskočí. Pak zajdeme společně dovnitř.

„Im je zpátky.“sykla Amanda na Joshe. Jak mi to vlastně řekl? A o čem se to asi bavili? Jakmile to totiž zaslechl zmlkl. Zamračím se ale neřeším to. Prostě zalezu do pokoje. Chtěla bych něco zkusit. Lucky si vyskočí na postel a hned usne. Je po dnešku hodně unavená… Já si stoupnu před zrcadlo. Zkouším zmizet. Moc to nejde. Zatím mi zmizela jen hlava. Ach jo.

Posadím se na postel. Nohy dám křížem a uzavřu se do sebe. Pátrám v sobě. Tak jako před tím. Pak narazím na něco, čeho jsem si dřív nevšimla. Soustředím se na to.

Po těle se mi začalo zase rozlévat teplo, jako při použití štítu. Krásný pocit. Jakmile zase otevřu oči, spadne mi brada údivem. Na místě, kdy by měli být moje nohy, byla jen ustlaná postel. Ani nebyla promáčknutá. Vstanu a jdu před zrcadlo. Nevidím nic než stěnu za sebou. Úžasné! Ono se to povedlo! Budu muset trénovat každý den, ale jsem si jistá, že se jednou zlepším. Schválně jak dlouho to vydržím. Začala jsem počítat vteřiny, a stále se přitom pozorovala v zrcadle.

1856 vteřin. To je skvělý čas na první pokus ne? Já myslím že přímo fantastický.

Protože byla ještě noc, vylezla jsem potichu oknem, a šla se zase projít.  Přistoupím ke stromu. Jeho hrubá kůra mě polechtala na prstech. Co se mi to vlastně stalo? Hm…  Zkusím si představit, že moje ruka je skoro nehmotná. V tu chvíli zapadla do stromu jakoby nic. Vyndám ji a prohlédnu. Nijak se nezměnila, ale má druhá ruka jí také jen prošla. Zkusím se dotknout trávy. To stejné. Při každém takovém dotyku mě zabrní ruka. Cítím jak život proudí rostlinami. Je to… zvláštní. To je to pravé slovo. Jakmile se ale setkám se skálou, neprojde. Normálně se o ni mohu zapřít. Neživým asi nemohu prostoupit… No a co. Stejně je to skvělý dar. Jak jsem tu vlastně dlouho? Jejda. Už vychází slunce! Vydám se zpět. Snad mě nikdo neviděl.

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka bez tváře - 19.kapitolka: