Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka bez tváře - 18.kapitolka

23.09.2009 (11:30) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2018×

18.kapitolka

Bella:

„Tak jsme na místě.“oznámila Tygřík. Tak jí říkal prý každý. Josh, mě vynadal z auta. Byli jsme v nějakých horách. Lucky vyskočila hned za mnou, a držela se u mne. Dovedli mě k malému domku.  Byl zařízen starým nábytkem. Upíři mě nechali chvíli o samotě. V mém pokoji. Tak ho nazvali. Byla to místnost, s oknem na západ, s kamennou podlahou,a bílími zdmi. Stála tu jedna starší postel. Na tu mě posadili. Lucky si hned vyskočila ke mně. Cenila na ně zuby. Josh jí to vrátil silným zavrčením. Já už se ale nebála. Nemohl mi udělat nic horšího, než že mi vzal vše co mám ráda, co miluji. Až na jednu bytost. Lucky. A vlastně i mé vzpomínky. Zanedlouho do pokoje vešla další mladá dívka. Rezavé vlasy, zlaté očí, (je v tom snad nějaký rozdíl?)milý úsměv, malou a drobnou postavu. V ruce držela mísu s vodou.

„Ahoj. Jsem Renata. Ty budeš Bella.“ Řekla v klidu. Nebylo tam nic z toho, co jsem slyšela u ostatních. Jak je to vlastně dlouho? Dva dny? Charlie a Edward o mě musí mít strach.

„Ano. Taky ze mě uděláte upírku?“ zeptám se skoro odevzdaně. Vlastně, kdyby ano, mohla bych se jednou vzepřít, a utéct, vrátit se domů.

„Ano. Neboj. Tenhle život není tak hrozný.“ A začala mě omývat ruce.

„To si nemyslím. Vzali jste mi skoro všechno, co jsem milovala.“ Úsměv jí pohasl.

„Je to pro tvé dobro. Ty jsi tam nepatřila.“ Jak to může vědět? Jak tohle může říct?

„Tohle neříkej. Nic nevíš. A proč mě vlastně umýváš?“

„Tak to jsi nemyslím. Josh do dělá vždy jen z dobré vůle. A umývám tě, protože tohle je vývar z bylinek. Stačí nechat působit chvilku, a pak budeš při přeměně uvolněnější.“ Nevím proč, ale Renata mi nepřišla tak hrozná. Jí jsem tak nějak dokázala trochu věřit. Jako první den ve škole… Ach.. Angela. Co teď dělá? Charlie? Cullenovi? Moc se trápí? V hrudi se otevřela velká díra. Ta bolest byla skoro nesnesitelná. Stulila jsem se do klubíčka. Po tvářích se mi začali hrnout slzy. Tak moc mi všichni chyběli. Chybí mi chlácholivé objetí Edwarda, přihlouplé Emmetovi hlášky, smích s kamarádkami. Charlieho úsměv. To všechno mi tak moc chybí. Co když je nikdy neuvidím? Nemohu jím říci ani sbohem. Nikdo nic nepochopí. Určitě jím způsobím spousty bolesti. To jsem ale nikdy nechtěla! Proč musí trpět i mí milovaní? Holky byli jako moje sestry, Cullenovi má druhá rodina… Edward, skoro celý můj život. Bez něj, nemá nic smysl. Proč bez něj žít? Ne… tak všechno ztratilo své barvy.

„Bello? Co je ti?“chytla mě za rameno upírka. Jen jsem ji setřásla. Mé tělo se otřásalo bolestnými vzlyky. Kdybych dostala do rukou teď plátno a barvy, nebude tam nic jen černo. Tak jsem se cítila. Smutná, prázdná, plná bolesti kterou jsem doposud nezažila. Nic nebylo tak bolestného. Nevím jak to popsat. Edwarde… Hlavou mi zazněla jeho ukolébavka. Moje. Překvapivě dokázala lehce utišit moji bolest.  Náhle jako bych ho slyšela. Ozval se mi ale v hlavě. Miluji tě Bello, a nikdy neopustím. Stále budu s tebou. Aspoň ve tvém srdci. Najdu tě… A odvedu domů. Netušila jsem jak ta slova mohou zabolet, ale ani jaká naděje se ve mně pak probrala. Bolest se nakonec utišila. Renata se mě pokusila dotknout. Lů jí to ale nedovolila. Rozhněvaně na ni zavrčela a snažila se ji kousnout.

„Jak ti je?“ zeptala se. Podívala jsem se na mě. Jak se může ptát?

„Jak by mi mělo být! Trpím takovou bolestí, jakou si nedovedeš představit.“

„To si nemyslím. Řekla bych, že teď to bude ještě horší. Mohu pro tebe něco ještě udělat?“¨

„Vlastně ano. Nevím proč, ale trochu ti věřím. Postarej se prosím o Lucky. Nos jí vodu a krmení. Na chvíli ji pusť ven, zatím co budu mimo. Ale jinak ať je prosím stále u mě.“ Prosila jsem. To bylo mé přání teď.

„Dobrá. To zvládnu. Teda pokud na mě nebude stále útočit. Ale ochráním ji i před ostatními, slibuji.“ Kývla jsem. Cítila jsem k ní vděčnost. Není to ironie? Cítit vděčnost k někomu kdo mi ničí život? Možná ano. Ale mě to bylo fuk. Záleželo mi na bezpečí rodiny.

„Děkuji. Lucky? Ona je hodná. Jí zatím věř.“ Zadívala se mi do očí. Jakoby říkala dobře.

„Připravená?“kývnu. Odhrnula mi vlasy, a kousla mě zezadu do krku. Její ostré zuby prokously moji kůži jako máslo.

Najednou se v mém těle rozpoutala vřava. Já hořím. Ten jed se mi rozléval po těle, koloval v žilách, a ničil co mu přišlo do cesty. To že mě to upalovalo, mi ani nevadilo. Na bolest jsem si zvykla. Psychická bolest je vždy horší. Moje srdce poslední rok krvácelo hodně, a teď mnohem víc. Jediné co mě trochu tišilo, byl pocit, jejich bezpečí. Tohle přetrpět? Půjde to. Záchvat před chvilkou byl mnohem horší. Jen jsem v klidu ležela, a nechala mé tělo spalovat tou bolestí. Jsem divná? Možná. Ale mě už tahle bolest nevadí. Mé srdce tě krvácelo, a to bolelo nejvíce. Na to nestačí žádna fyzická bolest. Díru v mé hrudi, dokáže spravit jen vyvolený člověk. Vlastně upír. Upír které ze srdce miluji, a nikdy nepřestanu. Ten kdo si vzal navěky mé srdce, a je na něm, jak s ním bude zacházet. Ale nyní krvácí, a na to nestačí žádný doktor. Žádný lék. Jen jediná bytost. A ta desetitisíce kilometrů daleko, netuší jaké si tu prožívám muka. A možná, je to tak lepší.

Nevím jak dlouho trvala ta bolest. Cítila jsem to jako týdny. Už jsem dokázala vnímat zvuky. Cítila jsem. Lucky skoro neopouštěla moji postel. Ležela vedle mě, a její čumák mi nepřipadal ale vůbec chladný. Všechny moje smysli se zbystřili. Teda zrak a chuť jsem ještě nezkusila. Ale teď jsem počítala údery mého srdce a srdce Lů. Moje srdce začalo být rychleji. Všechna bolest se najednou soustředila na něj. Ne… To ne… to si vytrpělo už dost a navíc tam má vše…pak jsem zaslechla kroky, a něčí ruce se dotkli mých spánků. V tu ránu jsem pocítila bolest takovou, jakoby mi někdo řezal mě srdce a bodal do něj jen tak pro zábavu. Před očima mi prolétl celý život. Tváře milovaných a na konec Edward a pak… nic

Co se to děje? Co je to za bolest? Proč se nemohu pohnout? Kdo vlastně jsem? Co je to za zvuk? Buch ,buch, buch. To je moje srdce? Ale proč je tak rychlé? Ale ááá co se to děje? Co je to za bolest která svazuje mé srdce? A proč… Moment proč mé srdce zpomaluje? Já nechci umřít? Chci znát odpovědi! Buch,…buch,…..buch,……buch……..buch…………….BUCH! To poslední znělo tak dutě a prázdně, a pak už nic. Ale já nejsem mrtvá. Nemohu. Stále cítím. Někdo na mě leží, slyším srdce, vítr, cítím neznámé vůně… Co jsem?

Zjistím že už se mohu pohnout. Otevřu oči. Málem oslepnu. Světlo je tak jasné. Vidím každou částečku vzduchu. Prach jak poletuje ve vzduchu. Něco teplého hřeje mé břicho. Posadím se, a zjistím, že to je pes. Proč se cítím tak prázdná? Jako bych neměla srdce.

„Konečně. Vítej mezi námi Isabello.“oslovil mě někdo. Otočím se za hlasem. Přede mnou stáli tři krásní lidé. Muž, a dvě ženy. Vypadali trochu divoce.

„Jak jste mi to řekl?“jen se pousmál. Kdo to vlastně je? Já nic nevím. Cítím jen nekonečný smutek a prázdnotu a možná i bolest. Nevím proč.

„Všechno ti vysvětlím. Jmenuji se Josh. Tohle je Tygřík, a Renata. Měla jsi autonehodu. Já tě zachránil ale stál se z tebe upír.“Upír? Snad si nemyslí že mu to uvěřím? Začnu se hrozně smát, až se za břicho popadám. Udiví mě jak zní můj smích. Tak… pěkně.

„Upír? No to se povedlo. Hahahaha“ směju se dál. Tygřík najednou zavrčel?

„To není legrace Isabello. Chytej.“a něco mi hodil. A v tu ránu už jsem to ale svírala v dlani. Golfový míček…Co s tím mám jako dělat? „Stiskni ruku.“když to udělám zaslechnu praskání. Když ji znovu rozevřu, držím jen prášek. Neuvěřitelné? Vážně se semnou něco stalo… Ale co jsem vlastně byla dřív?

„Páni…Proč si ale nic nepamatuji? A čí je ten krásný pes?“

„Nejspíš důsledek nehody. A ten pes je tvůj. Jmenuje se Lucky. Před tím jsi byla na vozíčku.“ Já byla na vozíčku? Páni…nevím proč, ale automaticky podrbu lucky za ušima. Sice se trochu lekla, ale pak byla zase v klidu.

„Víte něco o mé minulosti?“zeptám se. Já vidím jen bílo. Josh se zamračil.

„Ty necítíš bolest v krku?“teď když o tom mluvil… Vlastně cítím i nějakou takovou bolest. Ani jsem si toho nevšimla.

„Ani ne.“řeknu s klidem. Všichni tři vyvalí oči. Řekla jsem něco?

„neuvěřitelné. Dobře. Něco málo o tobě víme. Renata ti později vše řekne. Stejně tak tě seznámí s pravidly. Teď si ale zajdeme společně na lov do nedaleké vesnice.“ Cože? Jako zabíjet lidi? To ale… to nejde!

„Já nikam nejdu.“řeknu tvrdě. Josh se na mě překvapeně otočí.

„Cože?“

„Říkám že nejdu lovit lidi. K tomu mě nedonutíš.“ Zamračil se ale pak pohlédl na Renatu.

„Tak dobře. Půjde spolu na zvěř. Jak předeš budeme zkoušet jestli máš něco za schopnosti.“ Co? Lů se ke mně přitiskla. Já se postavila na nohy. Byl to příjemný pocit. Jak vlastně vypadám? Stoupnu si k oknu. Jelikož byla tma, viděla jsem svůj odraz. To jsem vážně já? Netušila jsem, že jsem tak hezká. Měla jsem nějakého kluka? Hm… najednou se ozvala příšerná bolest v místech srdce. Nechápala jsem to. Co se to se mnou děje?

Vydali jsme se na lov. Utíkali jsme trávou. Ta rychlost! Bylo to úžasné. Doběhneme na cestu. Renata se zastaví. Já také.

„Tak teď se zhluboka nadechni a zaposlouchej. Co vnímáš?“ řekla.

„Slyším vítr, kroky, chroustání, bušící srdce… Cítím krev. Stádo antilop?“

„Ano. Tak jse do dotyk vžij. Zaposlouchej se. Nech se ovládnout instinkty.“ Všechno co řekla jsem udělala. Přestala jsem vnímat svět. Jsem jen já a kořist. Bušící srdce a spousta chutné krve, a moje bystré smysly. Rozeběhnu se savanou. Rychle skočím na překvapené býložravce a lačně se zakousnu. Ta teplá životodárná tekutina, mi začala proudit do žaludku.

Vysála jsem asi tři. Všechny pak zahrabu. Podívám se na moji společnici. Ta se jen usmívala. Na triku neměla ani malou skvrnku. Podívám se na sebe. Mé triko bylo poseto špínou a fleky od krve. Teda co z něj zbylo. Jejda. To jsem teda šmudla.

„Pojď. Půjdeme k nám. Půjčím ti něco na sebe.“a zasmála se.

„Díky. Za  jak dlouho se naučím větší čistotě?“zapřemýšlela se.

„nevím. Ale já mám léta cviku. Takže, co chceš všechno vědět.“ Toho je. Čím začít?

„Měla jsem rodinu? Přátele, kluka?“zeptám se. Na tváři neutrální výraz.

„Rodina při té autonehodě zemřela. Už se jim nedalo pomoci. Přátele jsi měla. Kluka ne.“

„Kde jsem žila? A Jak zní celé mé jméno? A kolik mi vlastně je?“

„Žila jsi v Evropě. V Itálii. Jmenuješ se Isabella Marie Swan. Je ti sedmnáct let.“ Takže v Itálii?17let? Isabella Marie? Teda to je jméno. Rodina zemřela, kluka jsem neměla ale přátele ano. Hm…radši už nechci vědět víc.

„Víc už radši ani vědět nechci. Co to říkal o pravidlech?“ zeptám se. Měla bych se kvůli něčemu bát? O minulosti už víc vědět nechci ale o budoucnosti… to je jiné.

„Nikdo ze smrtelníků nesmí vědět kdo jsi. Jinak by tě královská rodina zabila. Ano, i mi nejsme nezničitelní. Stačí nás roztrhat a spálit. Slunko nám neublíží, jen se na něm třpytíme. Jsme silní rychlí a ty máš i nějaký dar jako já. Jaký to musíme zjistit. Kdo o nás ví, buď se stane stejným, nebo zemře. Jsme nesmrtelní. No a to je asi vše.“ Jo… to si zapamatuji. Dám se do běhu. Renata za mnou. Chci být bez místnosti. Když mě nic nečeká, začnu od znova.

Když dorazíme do domu, Renata mi dá nové oblečení. Jdu do pokoje. Chci zavřít, když mi ruka projde dveřmi jakoby tam nebyly. Co? Cítím jen takové lehké šimrání  ruce. Položím tam duhou. Ta se dotkne dveří, ale stejné se nestane. Nezdá se mi to… Tohle je můj dar? Vytáhnu pravou ruku a pozorně si jí prohlížím. Bejt neviditelná, by bylo lepší. Pomyslím si. Jenže co se nestane. Jen co to udělám, má ruka zmizí. Vidím ji ale jen jako obrys. Tohle je můj dar? Ježiš! Má ruka byla zase vidět. Páni. To je super. Měla bych to… ne radši ne. Něco mi říká, že tohle by vědět nikdo neměl.

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka bez tváře - 18.kapitolka: