Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka bez tváře - 17.kapitolka

22.09.2009 (11:15) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2160×

nesmí chybět píseň - doporučuji hned a případně znova

17.kapitolka

Bella:

Nesl mě lesem. Běžel a Lucky za námi. Už se mě pokusila bránit, ale málem si vylámala zuby. Prý ji ušetří jako dárek na uvítanou ve smečce. Pořád jsem netušila, kdo vlastně je. Nevnímala jsem chlad, vločky na tváři, mokré oči. Bála jsem se o životy ostatních. Jak moc jim to ublíží? Já už byla na bolest zvyklá. Jen ne na tuhle. Edward mi chyběl už teď. Nebyla jsem celá. Uvnitř mě byla díra, kterou mohl zaplnit jen on. Doufám, že aspoň dodrží slovo.(josh) Edward mi slíbil, že nikomu nedovolí aby mi ublížil. Ale tomuhle nemohl zabránit. Ale jak moc jsem asi ublížila já jemu? To nevím. Dala jsem se do pláče. V životě mám tolik bolesti… Musí to tak být? Musel být ten krásný čas tak krátký? Asi ano. Najednou si uvědomí, že stojíme na místě u sportovnějšího auta.

Josh mě rychle posadil na sedadlo a Lucky si vyskočila ke mně. Položila mi hlavu na klín, a tiskla se ke mně. A já jí plakala do kožichu. Teď jsem ztratila vše co mi zůstalo, a co jsem dostala. Už nemám nic. Rodinu ani jednu, přátele… alespoň Lů mi zůstala. Je to má jediná útěcha. Ale jak co všechno jsem vzala mým blízkým? Přítelkyni, dceru, lásku?

Můj únosce mě pozoroval zrcátkem. Já si ho nevšímala. Snažila jsem si vybavit včerejšek, kdy byl Charlie tak šťastný. Tohle už nikdy neuvidím. Ani neuslyším smích nikoho z Cullenů, mé druhé rodiny, nezasměji se s Angelou, která mi také moc pomohla. Sbohem Forks. Sbohem lásko. Sbohem rodino. Snad budete beze mě v bezpečí…

„Máš ráda teplo?“zeptal se posměvačně. Přitom se v klidu řítil po dálnici 180km/h. Neodpověděla jsem. Nesnášela jsem ho. Nechtěla jsem odpovědět. Nemohla jsem…

„Doufám že ano. Tam kde budem, si ho užiješ dost.“ Podívala jsem se na své zápěstí. Teprve teď jsem ucítila ten náramek. Příjemně mě zahřál. Přátelé navždycky… bude to trvat i za hrob? Pak jsem si vzpomněla na klíček na krku. Vzpomínka na Angelu. Na ostatní mi navždy zůstanou jen vzpomínky.

Snažila jsem se nespat ze strachu. Jenže nakonec jsem usnula vyčerpáním. Každý z blízkých mě určitě hledá a netuší, kam jsem zmizela. Sníh zahladil všechny stopy. Měl to dobře naplánované. Snad budou mít ostatní nějakou vzpomínku na mě. Jediné moje přání je, aby byli všichni v bezpečí, a časem na mě zapomněli. I když toho jsem s hluboko uvnitř bála. Nechtěla jsem, aby na mě Edward, nebo kamarádky zapomněly. Ranilo by mě to.

Když se proberu. Sedím ve vozíčku. Ani se nebudu ptát kde ho vzal. Jsme na nějakém letišti. Kde? Spatřím ceduli. Cože? V Kanadě? Kam letíme?

„Mám tu dvě letenky na jméno Josh Muley.“řekl v klidu. Jistě jsi všiml, že už nespím.

„Ale jistě. Tady jsou. A máme i vaše VIP místo pro mazlíčka…“

„To není pro mazlíčka. Moje sestřenice je na vozíku. Je to nápomocný pes.“řekl trochu rozzlobeně. Žena u přepážky se hned omluvila a dala mu letenky. Zaplatil jí hotově. Sestřenice?! Za koho mě asi vydává? A kde vzal můj pas?

„Dobré odpoledne. Jelikož si člověk, máš ještě lidské potřeby, takže letadlo nám odlétá za hodinu. Ty si můžeš zatím dojít na záchod, a pak tě vezmu do restaurace. Musíš něco sníst. Dobře?“on se o mě bude starat? A jak to myslel s těmi řečmi o lidství? To ze mě udělá něco jiného? Poslušně jako pejsek  jsem udělal vše co mi přikázal.

„Tak. Teď budeš ještě pár hodin v letadle hodná holka. Až přistaneme, bude už čekat odvoz. Odvezu tě na místo, kde žije má smečka, a tam tě trochu změníme.“co? jak to myslí? Ach já mám strach… A ta bolest! Edwarde kde jsi…

V letadle jsem dělala hodnou holku jak řekl.  Nechtěla jsem aby se mstil na Lucky. Na mém momentálně jediném štěstí. Dorazila jsem na místo. Čili do Afriky. Venku na letišti čekal modrý džíp, a u něj krásná žena. Blond vlasy měla zapletené do copů k pasu. Tvář se něčím podobala Cullenů až na Alici. Vlastně to i Josh. Tak podobní a přitom tak odlišní… Vyhnala jsem ty myšlenky z hlavy. Bylo jisté, že jedeme k ní.

„Vítej zpátky Joshy.“oslovila ho. Takže jeho přítelkyně. A já budu jako jejich dcera?

„Jsem rád že jsem konečně doma. Chyběla jsi mi.“a objal ji.

„To je ona?“kývl. „Hm… tak ty máš být tak ohromě nadaná jo? To bych se na to podívala. Renata už čeká. Přeměna se bude moct udělat ještě dnes.“řekla s úsměvem. Otevřela dveře Posadila mě do džípu. Lucky mi vyskočila na klín.

„To jsem rád. Ta její krev tak voní… málem jsem ochutnal.“ Tohle mě překvapilo. Má krev voní? Málem ochutnal? Najednou jsem zapomněla jak se dýchá. Vzpomněla jsem si, až když se mi začala točit hlava. Ledové ruce, síla, rychlost… UPÍR! Oni jsou upíři! A to jsem si myslela že neexistují…A Cullenovi, jsou jim tak podobní, Jsou také upíří? Má ta přeměna, za mě udělat jednoho z nich? Nad tím jsem teď přemýšlela.

Alice:

Nemám sestru. Tak jsem se teď cítila. Ve škole jsem propadala. Upřímně, mě to bylo fuk. Chtěla jsem vědět kde je Bella. Jestli je v pořádku. Něco mi říkalo, že není. Proč teď nemám žádné vize? Zrovna když je potřebuji… Mohla bych tak něco zjistit o Bells. Ach… Proč se to muselo stát jí? Vytrpěla si přeci tolik bolesti… Musím zažívat ještě tuhle? Kdybych byla upír, vydala bych se Bellu hledat. Bráška to neudělal jen kvůli mně. Ještě víc mě bolelo vidět ho každý den takhle zničeného. Ta bolest co měl ve tváři… Nedovedla jsem si to představit. Ještě že jsem měla Angelu. Všechno sice vědět nemohla, ale něco ano. A s tím mi vždycky pomohla. I ona moc trpěla pro ztrátu naší kamarádky. Je pryč už pět měsíců. Charlie je zničený. Když jsem ho nedávno potkala, vypadal hrozně. Kruhy pod očima měl jako Edward, bolestný výraz menší. Obličej ztrácel naději. O Belle nebylo slyšet ani nebyla viděna, v žádném blízkém městě, nebo i státě. Takhle zmizet. To znamená jediné. Jenže nikdo z nás si to nechtěl připustit. Charlie hluboko uvnitř doufal, že se vrátí, ale jinak už věděl, že Bellu nikdy neuvidí. Jenže s tím jsem se já rozhodně smířit nechtěla. Bella přeci nesmí být … mrtvá. Já, Angela a ona jsme přeci přítelkyně navěky ne? Nemůže nás takhle opustit. To by nám neudělala… Ona ne. Do pokoje vešel Edward.

„Omlouvám se Alice.“o čem to mluví?

„Já jsem teď poslouchal tvé myšlenky a omlouvám se. Mohu za to já. Slíbil jsem, že jí nikdo neublíží. A slib jsem nedodržel. Jsem tu už jen kvůli tobě.“

„Edwarde ty za to nemůžeš! A takovéhle věci neříkej! Nesmíš. Bella je někde naživu. A já ji jednou najdu. Společně ji najdeme. Ano?“podíval se na mě. V očích zase tak nekonečná bolest. Tak moc mě to trápí. Všechno. Chtěla bych zpátky naše štěstí. A hlavně Bellino.

„Dobře. Už nikdy nebudu takhle mluvit. Před chvilkou tu byl Charlie. Tohle donesl. Naše Vánoční dárky. Bella by chtěla, abychom na ni měli vzpomínku. Tenhle je tvůj.“a podal mi velký plochý balíček. Bylo mi jasné co tam najdu. I když se mi třásli ruce. Svůj dárek jsem pomalu otevřela. Když jsem to spatřila, oči se mi zamlžili. Bella vždy vloží do svého obrazu city. Tak mu vdechne život. Jak tomu říkala. A na tomhle jsme byli mi tři. Každá na svém koni. Jako v ten den, když jsme byli na výletě. Já byla uprostřed, zprava Bells a z leva Ang. Stáli jsme na cestě, a všechny se usmívali. Měli jsme do detailů propracované obličeje  pak jsem si všimla zlatého textu dole v rohu:

Každá jsme jiná,

Každá jsme jedinečná,

Každá jsme hlavní část,

A proto jsme dohromady celek

Věnováno nejlepší přítelkyni od Bells

Když jsem si to přečetla, rozbrečela jsem se. Edward mě chytl kolem ramen. „Celek… Tak kde je třetí část?!“zakřičela jsem nakonec. Zase mým tělem projel vlna bolesti a já začal plakat. Můj bratr mě schoval ve svém objetí a mé slzy se mu vsakovali do trika.

Edward:

Alice plakala, a já tu byl pro ni. Každý den pro mě byl bez Belly utrpením, ale vydržel kvůli Alici. Když se za chvilku uklidnila. Chtěla být sama. Respektoval jsem ji, a šel do svého pokoje. O zeď tam byl opřený můj dárek. Já ale neměl odvahu ho předtím rozbalit. Jenže já chci mít něco, co mi ji vždy připomene. Pomalu jsem ho rozbalil. To co jsem uviděl…. Můj obraz byl černobílí. O tom jednou mluvila. Někdy barvy pokazí i mistrovské dílo… Ale tohle, to je něco víc. Seděli jsme spolu u klavíru a naše prsty hrály společně její ukolébavku. Zachytila i západ slunce. Každý detail té místnosti. Byl to prostě dokonalý obraz. Skutečnost a minulost.

Navždycky.

Zněl nápis pro mě. Proč tu tedy není? Vyskočil jsem z okna, a rozmlátil jeden strom na třísky. Pak jsem šel zase do pokoje, plný bolesti a smutku, a posadil se na zem. Díval jsem se na ten obraz. Nevím jak dlouho, ale vím, že se z mé hrudi nakonec vydraly vzlyky.

Slíbil jsem, že ji najdu, i kdyby to mělo být to poslední co udělám.  A to taky udělám. Promarnil jsem tu spoustu času. Drahocenného času. Zítra se rozloučím s rodinou, a půjdu ji hledat. Budu hledat tak dlouho, dokud ji nespatřím na vlastní oči. Z ničeho nic, jsem slyšel Alicinino tiché děkuji. Měla vizi ve které jsem se toulal světem? Jestli jí to nevadí, vydám se hned.

„Carlisi, Esme. Jdu zase hledat Bells. Tentokrát se ale nevrátím, dokud ji nenajdu.“oznámil jsem jim v obýváku. Vzal jsem si bundu, mobil, kreditu.

„Dobře Edwarde. A slib nám, že se jednou vrátíš….“ Řekl mi můj otec.

„To bohužel nemohu Carlisi, a ty to víš.“ Pod schody se vynořila Rosalie, a Emmet.

„Takže odcházíš brácho?“zeptal se smutně.

„Ano. Dokud ji nenajdu. Esme, dej mi prosím pozor na Alici. “ řeknu jen. Každý se semnou rozloučil obětím. „hodně štěstí“ přáli všichni. Nakonec se tu ukázala Alice.

„Buď opatrný. Pokud bych měla vizi, dozvíš se to jako první. Mám tě ráda bráško.“a objala mě.

„To já tebe taky Alice. Musím teď najít Bells. Zatím se prosím opatruj. Sbohem rodino.“

„Sbohem.“ Ozvalo se smutně. To já už byl ale pryč. Běžel jsem lesem. Nejdřív celá America. Pak zkusím Evropu… Bella někde je, a já ji najdu. Jdu si pro tebe lásko…

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka bez tváře - 17.kapitolka: