Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka bez tváře - 16.kapitolka

21.09.2009 (11:45) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1913×

# - pustě píseň

16.kapitolka

Bella:

Přelezu si na postel, a nerozbalené dárky postavím před sebe. Kterým začít? Tak třeba tímhle malým. Rozbalím dáreček v stříbrném obalu. Ach, ten je od Edwarda. Uvědomím si když uvidím cedulku. Hm… On opravdu ví jak mi udělat radost. Je to CD s jeho písněmi. A jako první, je moje ukolébavka. Hned to vložím do rádia a pustím. Mým pokojem se rozlehli tóny nejkrásnější písně… Snad se mu bude líbit můj dárek až mu ho dám. No ale tam je také kus mě… vezmu další dárek. Od Emmet A Rosalie jsem dostala kompletní sadu alb od Evanescence. I s nejnovějším. Páni. Budu jí muset poděkovat. Škoda že já pro ně nic nemám… No to budu muset příští Vánoce napravit. Rozbalím menší krabičku v saténu. Od Alice. Ach kolik ji tenhle dárek musel stát? Ležel tam stříbrný náramek. Na něm dva přívěšky. Na jednom bylo napsáno Friends a na druhém Forever. Ach. Zase si musím dojetím utřít slzy. Takové dárky… pak je tu poslední od Angely. Když ho rozbalím, vypadne mi na postel řetízek s klíčkem. Kam patří? Když rozbalím dárek úplně, hned to poznám. Je to velké fotoalbum. Odemknu ho, a usměju se. Byli tam všechny fotky z chvilek strávených z holkami. I má jízda na koni.  Jak přišli k téhle fotce? Hm… byla jsem na ní já s Edwardem. Drželi jsme se za ruce a pozorovali západ slunce z obývacího pokoje u nich doma. No jasně. Alice. Zase si utřu slzy. Tolik pro mě mí přátelé udělali. A hlavně Edward. Hned jim pojedu dát dárek.

   „Charlie? Jedu odvést dárky ostatním. Mobil mám v kapse. Zpátky jsem tak do hodiny.“řeknu rychle když si zapínám bundu. „Lucky? Jdeš se mnou?“ jen štěkla a vyběhla ven napřed. Skvělé. Abych pravdu řekla, po včerejšku mám trochu strach.

Už jsem napůl cesty k Alici, takže v lese za městem. Lucky vedle mě v klidu seděla, a vyhlížela ven. Když najednou zavrčela. Prásk! Ozvalo se zezadu. Co to bylo? Auto se najednou lehce naklonilo. Snad jsem nepíchla? Zajedu ke kraji. Vyhlídnu ven. Nikoho nikde nevidím, a Lucky se zdá být v klidu. Risknu to.

„Tak fajn. Jdeme se na to podívat. Lů pojď.“ A otevřu dveře. Lucky hned vyskočila. Vylezu ven a jedu se podívat zezadu k autu. „Sakra. To kolo je v čudu.“ V pneumatice byla menší díra. Na co jsem to sakra najela? Najednou Lů zavrčela a celá se napjala. Ach ne… Už i štěkala. Rychle se otočím. Přede mnou stál kluk. Mohlo mu být tak dvacet. Měl džíny, kecky, mikinu. Krátké černé vlasy mu trčely do všech stran. Pleť měl jako sníh. Toho už jsem přece někde viděla? V tom obchodě!  Díval se na mě jako na poklad. Co to má být? Pak jsem si najednou všimla těch červených očí. Zděsím se. To ale není možné… Tohle všechno si  uvědomím během dvou vteřin, a během stejné doby, se už Lů postaví přede mě, do obrané pozice. Všechno ve mně křičelo Zdrhej! Jak mám ale poslechnout?

„Tak se konečně setkáváme. Jmenuji se Josh.“ Promluvil na mě hlubokým sebevědomým hlasem.

„Co ode mě chcete?“zeptám se skoro neslyšně. Tak moc jsem se bála… To on mě včera sledoval? Ach… Měla jsem dát na ten sen. Varoval mě… A já zase neposlechla.

„Chci tebe Isabello.“ On zná i mé jméno! „Buď půjdeš po dobrém, nebo po zlém.“ On si přišel pro mě? Chce mě zabít? Co se mnou chce udělat?

„Jestli nepůjdeš, pomalu budu zabíjet tvé blízké před očima a stejně si tě odvedu. A začneme Charliem. “ Ne! To ne… nedovolím aby jím ublížil. Nechci aby za mě někdo trpěl. Hlavně ne moji blízcí. Kdyby se stalo něco Charliemu, Angele, Cullenům… nevím jak bych to snesla. Jedno vím ale jistě. Kdyby se stalo něco Edwardovi, radši se zabiju. Musím jít…

„ Dobře. Jen jim neubližuj.“ Řeknu. Hlava mi padla dolů. Už nikdy je neuvidím. Ani jim neřeknu sbohem. Hlavně že budou v bezpečí. Co bude Ale se mnou?

Edward:

Po rozdání dárků, jsme si s Alicí sedli a hráli šachy. Jak se asi Bells líbil můj dárek? Na to myslela i Alice. Pak jsem tu schopnost ale vypnul. Nechtěl jsem podvádět.

   Akorát bylo skoro dvanáct, když Esme začala vařit oběd pro Alici. Alice mi dala šach mat.

„Chachá! Zase jsem tě porazila bratříčku. Dáme si teď na chvilku pauzu? Skočím se napít.“

„Samozřejmě. Ale pak chci ještě jednu hru. Přeci tě někdy už musím porazit.“řeknu se smíchem. Alice se taky usmála a šla se napít. Já se zatím vrátil myšlenkami k Bells. Co teď asi dělá? No odpoledne ji pojedu navštívit. Vyhlédnu z okna ven. Akorát začalo sněžit. To bylo fascinující, svým způsobem tedy. Když jsem se podíval na nějakou vločku důkladněji, spatřil jsem jak dokonale byla stavěná. A přitom každá jiná. Pozoroval jsem jednotlivé vločky jak dopadají na zem, když mě vyrušil ten nejméně očekávaný zvuk.

„Néééé…!“zakřičela Alice nahlas. Bylo to tak plné strachu zděšení a zoufalosti… Dopadlo to i na mě. Rychle jsem vyskočil na nohy a běžel k ní. Stála u sedačky, které se křečovitě přidržovala. V očích měla nepřítomný výraz. Už tu byl každý člen rodiny. Nikdo nic nechápal. Poznal jsem to i podle tvářích. Co se to děje s mojí sestrou?

„Alice? Alice!“vniknu jí do mysli. To co uvidím mě vyděsí. Právě jí před očima probíhala nějaký děj. Poznal jsem Charlieho, jak vylepuje všude plakáty.  Na nich byla Bela. Nad ní nápis Pohřešuje se! Ne! Pak se to změnilo. Bylo jasné, že Charlie je starší. Přišel k němu nějaký jiný policista.

„Charlie, nemá to cenu. Hledáš ji už dva roky. Jakoby se po ní slehla zem. Bella je už nejspíš mrtvá…“řekl mu smutně. Charlieho výraz plný bolesti, ještě zesílil.

„Ne není! Já tomu nevěřím. To že jsme ji ještě nenašli, nic nedokazuje!“ skoro křičel.

„Chudák Charlie. A to se to stalo zrovna na Vánoce…“ pak to celé skončilo, a Alice se dala to obrovského pláče. Já se zhroutil na zem.Bylo mi jasné, že tohle byla vize budoucnosti. Všechno se tím vysvětlilo. Nedokázal jsem ale přijmout ten fakt, co jsem viděl. Bylo to tak skutečné. Můj Anděl… Musím ji ochránit. Třeba ještě není pozdě.

„Edwarde? Co se děje?“ zeptal se Carlisl. Esme mezitím držela Alici v náručí. Nikdo nic nechápal. A rozhodně ne moji bolest.

„Alice zase viděla budoucnost. Bella…Bella byla už dva roky nezvěstná.“ Na konci se mi zlomil hlas. Všichni se vyděsili, a Alice se dala ještě do silnějšího pláče. V tu chvíli zazvonil telefon. Carlisl ho rychle zvednul.

„Haló‘?“řekl klidně. Uměl lhát dobře.

„Dobrý den Carlisi Je u vás prosím Bella?“ odpověděl mu nervózně Charlie. Ne!

„Není. Dnes jsem ji ještě neviděl. Děje se něco?“ už neskrýval svoji vlastní bolest a strach.

„U Angely se také ještě neukázala. Volal jsem Belle asi dvacetkrát. Nezvedla to ani jednou. A doma měla být zpátky už před hodinou. “řekl vyděšeně. Ne! To ne!

„Charlie uklidněte se. Hned vyrážíme jí hledat. Sejdeme se u vás za deset minut.“

„Dobře, děkuji.“ A položil to. Ať je prosím Bella jen někde zapadlá ve sněhu. Prosím….

   #Esme zůstala s Alicí. Já jak nejrychleji mohl, popadl bundu a spolu s Carlislem naskočil do Jeepu kde už seděla Emmet s Rosalie. Šlápl na plyn, a řítil se k jejich domu.

   Najednou jsem před námi uviděl dodávku. Ve stejnou chvíli on prudce šlápl na brzdu. To já už ale vyskočil z auta a běžel k němu. Bylo mi jedno, že teď by každý poznal, že nejsem člověk. Otevřel jsem dveře auta.Nikdo tam nebyl. Otec to volal Charliemu. Ten jel už sem.

„NE! BELLO! BELLO KDE SI?“ zakřičel jsem z plných plic. Nikdo se neozval. Pohltila mě panika. Pak jsem za autem našel její vozík a mobil. Ne… to nemůže být pravda. Proklínal jsem to, že akorát napadl čerství sníh. Zahladil tak všechny stopy a pachy. Kde je můj Anděl? Co se mu stalo? Najednou jsem se cítil tak prázdný a bez srdce… ve mně zbyla jen bolest. Milionkrát horší než při přeměně. Co se jí stalo?

   Za mnou se objevili sourozenci. Já si jich nevšímal a rozeběhl se lesem. Běhal jsem sem tam, a snažil se zachytit aspoň nepatrnou stopu. Podle všeho, únosce mířil do lesa. Jenže nikde nic. Jen bílo a prázdno. Kde je moje láska? Co se jí stalo? Pak se tu objevil Charlie. Ten se málem zhroutil a jako že on je silná povaha. Hned zavolal známým. A já se tu v jeho blízkosti musel přestat prohánět.

Carlisl:

Edward tu pobíhal sem a tam, a stále volal její jméno. Co se s Bellou jen stalo? Nejspíš píchla, a když vyšla ven, unesli ji. Ale proč? Edward se konečně trochu uklidnil. Přijel totiž Charlie. Když Bellin otec spatřil jen prázdné auto, málem se zhroutil. Trpěli jsme teď všichni. Ona už byla člen rodiny, jako má dcera.

„Jak jsem mohl selhat? Tolikrát jsem jí slíbil, že ji nikdo už neublíží, a přitom… A zrovna na Vánoce kdy má být každý šťastný. Jak jsem jen mohl?“ mluvil sám k sobě Edward. Seděl teď na zemi a otřásal se vzlyky. Když mu pohlednu do tváře, smutek uchvátí mé srdce ještě víc. Nikdy jsem v jeho obličeji neviděl tolik bolesti smutku a zoufalství.

„Edwarde nevyčítej si to. Nemůžeš za to. Tohle nečekal nikdo. My ji najdeme. Nesmíš ztrácet naději.“ Řeknu jen a chytnu ho za rameno. Tak mě ničilo vidět rodinu smutnou.

„Ale já za to mohu. Musím si to vyčítat. Já jí totiž slíbil bezpečí. Jak ji může bůh tolik trestat? Vždyť ona je čistá a nevinná. Nic neprovedla. Proč musí tolik trpět?“ zaúpěl Edward. Pak se sebral a rozeběhl se zase do lesa. Na tuhle otázku mu nedokáži odpovědět ač mě samotného také velice tíží. Copak si někdo tak přátelský zaslouží tolik zla?

Edward:  

   Nakonec se rozjela velká pátrací akce. Nic jsme ale nenašli. Jakoby se po ní slehla zem. Ve mně teď zela díra, kterou dokázala zavřít jen ona. Kde je? Co s ní je? Kam se vlastně poděla Lů? Taky si vzali sebou? Co se teď bude? Proč ji unesly? Nebo… radši na to nechci ani myslet. Musím ji najít i kdyby to mělo být to poslední co ve věčnosti udělám. Charlie byl úplně zničený a hned začal tisknout papíry pohřešuje se. I Angela byla vyděšená a hledala taky. Byla to její nejlepší kamarádka. A tohle ji moc ublížilo. 

  Když jsem se dostal domů, našel jsem Alici jak spí na posteli. Museli jí dát prášky na spaní. Stále se převalovala, a něco mumlala. Poklekl jsem k ní, a přiložil jí ruce na spánky. Každý sen jsem teď prožíval s ní. Doufal jsem, že narazím na nějaké vidění, které mi pomůže.

   Za celou noc nic. Jen noční můry. Když se ráno probrala, chodila jako tělo bez duše. Já byl na tom stejně. Můj anděl je pryč a hrozí jí určitě někde nebezpečí. Když mě potřebovala, nebyl jsem s ní. Slíbil jsem ale že ji ochráním, a … selhal jsem.… to jediné mi znělo stále hlavou. Slíbil jsem to, a selhal.

Uběhl už měsíc. Bella se už nehledala tady. Charlie rozvezl plakáty do všech možných míst. Nikde ji ale nikdo neviděl. On skoro vůbec nespal, já nechodil lovit, a byl stále jen venku, a hledal Bells. Proběhal jsem už několik států. Ale nikde jsem nenarazil na její vůni. Ani na pach Lucky. Byl jsem zničený. Stejně tak i Alice, Angela a moje rodina. Ona pro mě znamenala všechno. „Slíbil jsem, že ji ochráním, že nedovolím aby jí někdo ublížil. A přitom ona je teď někde pryč a určitě potřebuje pomoci. Ale já nevím kde!“ Vztekem jsem zlomil strom. Venku u domu.

Carlisl:

Pozoroval jsem Edwarda. Je tak zničený. I Alice. Kdybych tak mohl nějak pomoci. Moc se bojím aby Edward nebo Alice, neudělali nějakou hloupost. Nevydržel bych kdyby se stalo něco dalším členům rodiny. Přestěhování, by ale asi moc nepomohlo. Pro Alici, je to lepší zde. Má tu ještě Angelu. Kde je však Bella? Už byla jako má dcera. Jak může tolik trpět?

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka bez tváře - 16.kapitolka: