Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka bez tváře - 14.kapitolka

19.09.2009 (10:45) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2055×

*-http://www.youtube.com/watch?v=iGDRnejG6WI&feature=related

#-http://www.youtube.com/watch?v=cjEQccgh_Cw

14.kapitolka

Bella:

Domem se začal ozývat ohromný řehot. Emmet. Podívám se na Alici ale ta jen pokrčí rameny a otevře skříň. Chvíli se tam přehrabuje, pak vytáhne několik vaků na oblečení.

„Byla jsem na nákupech. Pár šatů jsem koupila tobě. Teď vymyslet, které si vezmeš na tu oslavu…“ A postupně na postel pokládala šaty. Tmavě modré, Světle modré, černé, zelené… všechny byly tak krásné. Jak si mám jen vybrat!

„Ach Alice! Ty jsou překrásné! Jen nevím které si vybrat.“ Dovnitř vtančila Rosalie.

„Ahoj holky. Můžu se přidat?“super! Usměji se a podívám na Alici.

„No samozřejmě Ross. Aspoň nám pomůžeš. Co myslíš, jakou barvu?“

„Zkuste ty světlé.“tak mi holky pomohli vlézt do šatů.  Nakonec jsem vyzkoušela všechny. Zbývali jen jedny. Když jsem si je zkusila, úplně mi padli na tělo.

„Tyhle!“řekli unisono. A já se začala smát. Měli pravdu. Tyhle byli nejhezčí. Akorát měli jednu vadu. Odhalovali víc něž se mi líbilo. Byli vidět i ty jizvy pod krkem.

Akorát když jsem se ve svém oblečení posadila zase do vozíku, někdo zaklepal na dveře.

„Holky, můžu dál?“zavolal Edward. Alice zvedla oči v sloup.

„No tak jsi pro ni pojď.“zavolala Alice nazpátek.

„Nebuď tak smutná. Co takhle zítra u nás i s Angelou a Ross?“ hned se jí rozjasnil obličej.

„Mohu přijít také?“zeptala se překvapeně. Pak už se ale otevřeli dveře a vešel Edward s úsměvem na rtech. Natočím se ještě na Rosalie.

„Ty musíš.“řeknu s úsměvem. Už zářila jako Alice.

„Stihli jste všechno?“zeptal se sametovým hlasem ale díval se jen na mě.

„Naštěstí ano. Těš se na ples.“řekla Alice s úsměvem.

„To se těším už od začátku.“ A vzal mě do náručí. Nesl do svého pokoje. Tady jsem poprvé. Měl ho hezky zařízen. Prostorný, jedna zeď prosklená. Další zaplněná knihami a muziku. Teda uprostřed stál stůl s počítačem… Prostě pohodářský pokoj.

Edward:

Užijte si to. Říkali myšlenky obou. Jen se usměji a nesu ji do svého pokoje. Položím ji na postel a ona se začne rozhlížet po mém pokoji.

„Máš hezký pokoj. Asi hodně čteš a posloucháš muziku viď?“ usmívala se na mě. Posadím se k ní.

„Ano. Nejradši mám klasiku. A co posloucháš ty?“zeptám se zvědavě. Na co asi myslí?

„Evanescence nejraději. V její muzice nacházím klid. A pak už podle nálady.“ Takovouhle muziku? No ale je pravda že tahle zpěvačka má celkem hezkou muziku.

„To se opravdu tak těšíš na ples?“ zeptala se zvednutým obočím. Ach… zase.

„Ani nevíš jak. Kdybych nemohl jít s tebou, nevystrčil bych paty s domu.“ Na tváři se jí roztáhl úsměv. V těch očích toho bylo teď tolik…A přece žádná bolest. To jsem rád. Nesnesl bych kdyby se trápila. Začneme si povídat. Vyprávěla mi o své minulosti a já jí vyprávěl svoji. Samozřejmě a bohužel nesměla vědět celou pravdu.

* Začalo stmívat. Pohlédla z okna, a pak se naše pohledy zase setkali. Tak jako po celý dnešek jsme si užívali plnými doušky.

„Zahrál bys mi na klavír?“zeptala se rozpačitě.

„Pro tebe cokoliv.“ Vezmu jí do náruče  a snesu dolů. Tam jí posadím do vozíku ke klavíru. Položila ho tam Alice. Zasednu a začnu hrát. Bella mě pozorovala, a usmívala se. Prsty mi jezdili automaticky. Když skončila Esmina píseň, Bella se rozjela ke mně.

„Hraješ překrásně. Zahraješ mi moji?“Alice měla pravdu. Věděla o ní. Škoda. Mohlo to být hezké překvapení. No co. S tím už nenadělám nic.

„Velice rád.“a začnu zas hrál. Bella si přesedla na moji stoličku a já se posunul na okraj. Bella mě sledovala a zasněně poslouchala. Kdybych tak věděl na co myslí.

„Nikdy jsem neslyšela něco tak krásného. Tohle mi bude znít v uších navždy. Zahraješ ji ještě jednou?“ zeptala se zasněně. Navždy… Vím co jí dám k vánocům. Začnu zase hrát. Najednou se Belliny prsty dotkli také klávesnice a hrála se mnou.  Bylo to tak krásné. Asi mě nikdy nepřestane překvapovat. Nezmínila se že umí hrát na klavír. Ale ten zážitek jak se naše ruce pletli souběžně po klávesnici a ani jednou se nesrazili. To byl důkaz, že k sobě patříme jako puzzle. Belle se zrychlil srdeční tep a já teď poslouchal tu krásnou hudbu. Nic nebylo nádhernější, než tento okamžik. Jedině Bella sama.

„To bylo úžasné!“ zašeptala Bells. Akorát byl ten krásný západ slunce. A my se začali přibližovat k sobě. Nakonec se naše rty spojili. Měla tak jemné a teplé rty.

Když se od sebe rozdělíme, oba zrychleně dýcháme.

„Miluji tě…“řekli jsme nastejno. Tomu se zasmějeme a pak se o sebe opřeme čely.

Bella:

Může být šťastnější dívka na světě než já? Existuje k tomuhle lepší chvíle než po takové hře na klavír a při západu slunce? Pochybuji. Tohle dokázal jedině Edward. Můj dokonalý, nádherný anděl, který mě spolu s jeho sestrou a Angelou vytáhli s temnoty.

Od toho okamžiku jsem byla buď s Edwardem, nebo s holkami. Sama jsem byla jen večer. Edward pro mě jezdil každé ráno a pak mě vozil domů. Jezdili jsme spolu do kina, na výlety… prostě si užívali plnými doušky. Já už pracovala na obrázcích k vánocům. Chodila jsem s úsměvem na rtech, a zase jsem žila.  Bolest byla tichá a já s ní smířená. Charlie byl také šťastný. Tak jak jsem ho dlouho neviděla.

Dodělám poslední tahy štětcem. A podívám se na své dílo. Ukápne mi slza, protože tohle byl jeden z nejkrásnějších obrazů vůbec. Bylo v něm tolik. Moje obrazy totiž nejsou jen zachycené vzpomínky. Ale i city. Když se štětec pohybuje s láskou a radostí, je i obraz nasáklý těmi to pocity. Já právě dokreslila obraz pro Charlieho. Poslední. Dnes je 23.prosince

Odpoledne, a každou chvíli příjde Alice. Moc se mi líbí když jsou po domě vánoční ozdoby. Renné by se tu moc líbilo. Jenže ona tu už není, a já si zažiji první vánoce bez mé střeštěné mamky. To všechno se mi honí hlavou když si myji ruce a obličej od barev. V tom někdo zaklepal na vchodové dveře. To bude Alice.

„Lů? Utíkej jí prosím otevřít.“ Jen začala štěkat a šla otevřít. Uměla to sama.

„Ahoj Bello! Tak jsem tady a nesu šaty.“zavolala a jen co se objevila Lů, tak i má kamarádka.

„Ahoj Alice. Jsem ráda že mi pomůžeš. Nevím jestli by se mi samotné, podařilo převléknout do těch šatů.“ Jen se usměje. Osuším se a rozjedu se do pokoje.

Alice mi pomohla vlést do šatů a pak se rozhlídla po pokoji.

„Hezký obraz. Charliemu se bude líbit.“ To je to tak poznat? Asi jo.

„Děkuji.“a trochu s červenám pod jejím pohledem. Měla na sobě ještě normální oblečení Ale vlasy a tvář měla už upravenou. Moc jí to slušelo.

„Tak a teď se pustíme do detailů.“ A začala si hrát s mými vlasy a pak začala nanášet make-up. Já už to ani nevnímala. Jen jsem v klidu seděla se zavřenými oči. Když pak Alice zvolala „Hotovo!“ přišlo mi, jako by to trvalo chvilku. Otevřu oči, a setkám se s Alicininým spokojeným pohledem. Jedu před zrcadlo. Mobil a kabelka které jsem držela v ruce, mi s žuchnutím spadli, když jsem se spatřila. Alice je snad kouzelnice. Ty šaty a účes a tvář… Nevěřila bych že mohu být i hezkou. Ale teď mi to slušelo. Kam se poděla ta šedá nepřístupná myš co se schovávala za kapuci? To opravdu netuším. Až teprve teď mi došlo, jak jsem se díky nim moc změnila.

„Bello v pořádku?“ zeptala se Alice, která už byla skoro převlečená.

„Děkuji. Ani jsem nevěděla, že jsem se změnila tolik.“řeknu dojatě. Alice ke mně přistoupila.

„Ty jsi se nezměnila nikdy. Ty jsi schovávala to nejhezčí před bolestí.“ A podala mi kabelku i s mobilem. Možná měla pravdu.

„Děkuji. Za všechno.“jen se usmála.

„Pomůžeš mi?“ a otočila se. Zapla jsem zip a pozorně si jí prohlédla. Měla zelenkavé šaty ke kolenům takového volého střihu. Byli zdobené korálky a její vlasy zdobila živá květina.

„Sluší ti to.“konstatuji. zasměje se.

„Tobě mnohem víc.“řekne s úsměvem pak se ozval zvonek ke dveřím. „Kluci jsou tady.“ Vezmu si kabát ze skříně a Alice svoje věci. Charlie už byl u dveří a vítal je. Pak se semnou málem srazil.

„Páni Bell… Moc ti sluší.“smál se Charlie. Zčervenám. Jedu dál a pak uvidím kluky stát u dveří. Edwardův úsměv se roztáhl ještě víc, když mě uviděl.

Edward:

Uslyšel jsem kroky a zvuk vozíku. Filip vedle mě se začal ošívat. Zvednu kytici růží pro Bellu. Stejně nemůžu uvěřit tomu, že jdu s Alicí... kdo by si to pomyslel? No já teda ne. Snad nebudu oproti ní vypadat moc obyčejně. Dumal Filip. Jako první se objevila Bells. Byla krásnější než obvykle. Měla tmavě modré(ta barva jí moc sluší) šaty ke kotníkům, zdobené bílými kamínky. Dokonale zdůrazňovali její štíhlou postavu. Na tváři měla trochu make - up a vlasy sčesané do vyššího culíku a natočené kulmou. Obličej jí rámovali dva stočené pramínky. Prostě nádherná.

„Ahoj Alice. Moc ti to sluší.“ Pozdravil mojí sestru Filip a usmíval se od ucha k uchu.

„ Ahojky Filipe. Moc ti děkuji. Ty vypadáš taky dobře.“ A vyšla s ním ven.

„Ahoj Bells. Vypadáš nádherně. Tady jsem ti něco donesl.“moje láska zčervenala.

„Děkuji. Ty vypadá taky skvěle. Ty růže jsou hezké.“ Usmála se na mě.

„Půjč mi je Bell. Dám je do vázy. “ Řekl Charlie který se právě objevil. Podala mu je a ten ještě chvilku stál ve dveřích.

„Dám na ni pozor Charlie.“řeknu jen. Tak jsem byl vychován. Usměje se.

„To já vím. Užijte si to děti.“ Kývnu. Jsem rád, že Bell jde s Edwardem. Hodí se k sobě.

„Ahoj tati. A děkuji.“ A vyjela ze dveří a já za ní. Auto Filipa je už fuč. Charlie nás ještě pozoroval oknem. Já přenesl Bells do auta, a vozík složil do kufru. Posadím se a nastartuji.

„Stýskalo se mi.“řeknu mému andělu. Usmála se a naklonila ke mně.

„Nedalo se to vydržet.“přikývla a políbila mě. Ukončím to a začnu se smát tak jako ona. Jely jsme ke škole. Ples se konal v tělocvičně.

Když zaparkuji, hned vyběhnu pro vozík. Postavím ho již k otevřeným dveřím. Přeložím ji, zamknu auto a jedu ke škole. Oba už slyšíme hudbu.

„Budeš se mnou? Já ,… no teď jsou vidět i jiné jizvy. Nevím jak budou reagovat. Oni nejsou ty.“ Zeptala se mě nervózně. Pohlédnu jí do očí. Byl tam strach. Až teprve když o tom mluvila, všiml jsem si dalších jizev na dekoltu a krku. Určitě také od skla. Musela tolik trpět. Co jiného bych jí mohl říct? Nedovolím aby jí někdo další ublížil. Vím jak moc ji bolelo, oslovení obluda. (což nechápu! Vždyť je anděl)Sice to nechtěla dát znát ale já si všiml. Podruhé to nedovolím.

„Jestli se na to necítíš, nemusíme tam jít.“

„Ne to ne. Půjdeme tam. Já chci. Jen buď mi stále na blízku ano?“

„Neboj. Budu. Nedovolím aby ti někdo ublížil. Ty jsi krásná. To musíš vědět. A víš že jsem si dalších jizev ani nevšiml? Pro mě je jen ta Bells která maluje krásné obrazy, je milá, krásná, vždy nápomocná a velká bojovnice, která se nevzdává.. Tuhle dívku miluji víc než vlastní život.“ řeknu. Bella zčervenala a zašeptá potichu „Děkuji“ rozjedu se ke škole. Vevnitř se posadíme k ostatním. Angela už byla na parketě. Rosalie s Emmetem se chystali také.

#„Páni Bello, tobě to ale sekne.“ Usmíval se Emm.

„Má pravdu. Vypadáš úchvatně.“ Pokračovala Rosalie. Bella se jen usmívala. A červenala… Ostatní ji pozorovali ale poté co jsem je málem spálil pohledem, dali pokoj. Někteří studenti měli i kladné myšlenky. Když si odmyslím ty jizvy, je to vlastně nádherná ženská…. – Bella není tak ošklivá. Jen trochu šedá myš. – Týjo, já mu ji závidim. Nebejt jizev, mohla by do nějaký soutěže teda, nesměla by tam bejt Rosalie.

Koukali jsme se jak ostatní tančí. Přitom jsme si povídali. Bells měla v očích takovou… touhu. A já ji chápal. Chci ale, aby si tento den pamatovala.

„Bells, nechceš si taky zatančit?“ podívala se na mě. V očích bolest.

„To má bejt špatněj vtip?“ mračila se. Ach. Špatně to pochopila.

„Ale vůbec ne miláčku. Chci si s tebou jen zatančit.“ A vezmu ji do náruče.

„Takhle-“ pomalu se s ní v náručí otáčím do kola. Držím ji tak, abychom si viděli do očí. Sálem to zašumělo. Tak to bych do tebe neřekla. Ale byl to skvělý tah. Myslela jsi Ross. Páni já chci taky kluka co by mě nosil na rukou… myslela jiná dívka. Radši tuhle schopnost vypnu a věnuji se jen mojí Bells. Ta se teď usmívala. V očích nebyla žádná bolest. Jen neskutečná radost a láska. A tohle tam chci pořád…

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka bez tváře - 14.kapitolka: