Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka bez tváře - 13.kapitolka

18.09.2009 (19:30) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2308×

13.kapitolka

Edward:

Nastoupím do auta a jedu domů. Dnes mám za sebou krásný den. Mohlo se mi stát něco lepšího, než že mě Bells miluje? Já myslím, že ne. Myslím, že jsem teď nejšťastnější upír na světě. Zaparkuji v garáži, a chvilku ještě sedím. Zavřu oči a vzpomínám na dnešní okamžiky. Na chvíli, kdy byla Bella v mé náruči, na chvíli, když se její teplé a jemné rty dotkli mé ledové tváře. Také na okamžiky společného smíchu a hlavně té poslední a nejkrásnější chvíle. Když jsem hleděl do těch nejkrásnějších hnědých očí hlubokých jako dvě studánky. Když jsem spatřil ty city. Nejen radost a hluboko i zažitou bolest, ale tu nekonečnou lásku kterou cítí. Jako bych viděl celou její duši. Tu krásnou a čistou duši. Jsem si jist, že ona spatřila i mou. „S tebou se cítím konečně volná.“ Zněla její slova. Ta si budu pamatovat navždy. Tahle věta probudila snad i moje srdce k životu, a jestli ne, aspoň jej zahřála. Teď už vlastně mohu říkat moje Bella.

Vystoupím z auta a jdu nahoru. Nejdřív bych se měl stavit u Ross.

„Ahoj Ede. Tak co se dělo u Belly?“ křenil se Emmet v obýváku.

„To je moje věc.“ Řeknu a jeho úsměv se ještě víc roztáhne. Máme tu nový hvězdný pár! To bude ve škole poprask. Pomyslel si Emmet. Jen si povzdychnu. To bude zase tanec. No ale co. Já si náladu kazit nenechám.

„Ross můžu dál?“ zeptám jakmile zaklepu.

„Ano.“ Ozvalo se znuděně. Když vejdu, Ross ještě s mokrými vlasy leží na posteli a čte si časopis.

„Je jasný že jsi tu kvůli Bellinemu autu. Měla jen pár povolených šroubů. Alice mě k tomu překecala“  Nad tím se musím ušklíbnout. Ach ta Alice. Moje mála sestřička. No ale měl bych jí poděkovat.

„Vy jste se na Bells spikli? Hlavně že se jí nic nestalo.“řeknu s úsměvem.

„No podle tvého výrazu je to jasné. Spíš bych řekla, že tu máme nový páreček viď Edwarde?“ Ježiš. Jako Emmet. Protočím oči v sloup ale pak se musím pousmát. Vlastně měla pravdu stejně jako Emmet.

„Díky.“ A opustím její ložnici. Sejdu dolů. Mám tak dobrou náladu, že se prostě posadím k piánu a začnu hrát její ukolébavku. Během hraní cítím, jakmile Esme položí ruce na ramena. Vidím, že máš skvělou náladu. To jsem opravdu ráda. Když dohráli poslední tóny, Otočím se Na Esme. Usmívala se, a v očích měla převelikou radost.

„Jsem ráda, že jsi našel svoji spřízněnou duši. Dělá mi radost když jste šťastní.“

„Já vím Esme. Ani nevíš jak jsem teď šťastný. Teď jsem konečně celý.“ Otočím se k piánu a začnu hrát Esminu píseň. No teda spíše její neoblíbenější. Posadila se do křesla, a poslouchala melodii, kterou měla moc ráda.

Zanedlouho přejel Carlisl,už z dálky slyšel mé piáno a já jeho šťastné myšlenky. Hrál jsem a hrál, až přišla moje sestřička i Rosalie. Obě poslouchali, a já každé zahrál jejich oblíbenou píseň. Byl to krásný večer.

Kolem desáté, jsem dohrál poslední tóny. Alice se tak zaposlouchala do mé hudby, až usnula. S úsměvem jsem ji odnesl nahoru. Esme ji láskyplně pozorovala. Emmet když uviděl co se stalo, začal se hrozně smát. Teda dokud jsem mu jednu nevrazil. Když se tvářila tak spokojeně, chtěl jsem aby měla klidnou noc. Někdy se totiž stalo, že se s úlekem probrala. Většinou za to mohli noční můry, nebo až moc živé sny. Někdy se ale její sny  uskutečnili. Naposledy to bylo včera, takže se moc nevyspala. Ať má tedy aspoň teď klidnou noc.  Já se vydal do svého pokoje, tam se převlékl, a vydal se k Belle domů.

Bella:

Ráno se probudím čilá k světu. Lů už čekala u postele. Jako obvykle se obléknu a nachystám do školy. Než ale opustím pokoj, pohlédnu na malířský stojan. Ano. Když už to má barvy, je to ono. Bude se jí to líbit.

V kuchyni se nasnídám, a koupelně upravím. Chystám se k odchodu, když mě vyruší Lů. Někoho veselým štěkotem vítala venku. Vyjedu za ní ven, a spatřím dotyčného. Neubráním se neskutečné radosti. Stál tam Edward a usmíval se tím pokřiveným úsměvem. U gáráže stála má dodávka a za ní jeho volvo. Aha, takže já už mám jiný odvoz.

„Ahoj Bells.“pozdravil tím sametovým hlasem, který hladí po duši i po srdci.

„Edwarde! Tak tohle jsi včera myslel?“kývl „ Páni. Kdy jsi přijel? Vůbec jsem tvé auto neslyšela.“ Jen pohladil Lucky, která byla překvapivě už úplně v klidu.

„Před pár minutami. Nechtěl jsem rušit.“

„Ty a rušit? Ty můj hlupáčku. Ty přeci nikdy nerušíš. U nás jsi vítán. Stejně jako Alice a celá vaše rodina.“

„Vážně? V tom případě jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Rád tě zase vidím Bells. Pojedem?“ A přišel ke mně a zase mě vzal do náručí a přenesl do svého auta. Složil vozík do kufru a zamknu za mnou dům. Teda potom, co jsem tam poslala Lů.

„Děkuji.“Řeknu jakmile se posadí vedle mě na místo řidiče. „Jak jste sem dopravili dodávku?“ chytl mě za ruku. Byla jsem v sedmém nebi. Přestala jsem vnímat ledovou ruku. To je jeho tajemství.

„To Rosalie. Jako jediná ví, jak se řídí.“

„Ach. Už chápu.“řeknu a pozoruji ho. Takže já už asi opravdu chodím s Edwardem…

Edward:

Řídil jsem ke škole a plnými doušky si užíval její přítomnost. Její vůně byla všude kolem mě. Ignorujíc bolest ji vdechuji plnými nádechy.

„Na co myslíš?“zeptám se zvědavě.

„Na to, že konečně přišlo to největší štěstí v mém životě. To, které si vzalo tak tučnou daň…“Z úsměvu přešla do masky. V jejích očích se teď odrážela bolest a smutek. To ale nechci. Nesnesu na ní pohled jak je smutná.

„Neboj Bells, Já tě neopustím. Vždycky tu budu pro tebe. Spolu tu bolest překonáme uvidíš.“ Začnu jí dělat kroužky na dlani, a cítím, jak je klidnější.

„Děkuji. Ani netušíš, jak jsi pro mě důležitý.“řekla šeptem. V hlasem už neměla tu bolest. Jen smutek. Alespoň tak.

„Pojedete  na prázdniny někam lyžovat?“ zeptala se po chvíli ticha.

„No, ještě nevíme. Ale Alice by někam chtěla jet, takže asi ano.“ A zaparkuji vedle džípa. Jelikož venku zase hustě pršelo, rodina čekala uvnitř. Jen Angela stála pod deštníkem, a vyhlížela nás. Když Bellu uviděla u mě v autě, roztáhl se jí na tváři velký úsměv.

„Ang nás již vyhlíží. Počkej tu chvilku prosím.“řeknu  Bells.

„Dobře Edwarde.“ Hrozně se mi líbilo jak mé jméno znělo z jejích úst.

„Ahoj Angelo. Měl bych prosbu. Mohla bys prosím odnést ten vozík a Bellinu tašku pod střechu? Venku je taková břečka, že ji radši přenesu.“

„To je dobrý nápad.“ A brala do rukou zmíněné věci. Pak se s tím vydala pod střechu. Ty jo. Bella se dala dohromady s Edwardem. To jí přeji. Je sympatický. Angeliny myšlenky byli jako obvykle dobré. Otevřu dveře u Belli.

„Jsem zpět lásko. Přenesu tě do školy. To bude rychlejší.“

„Tak dobře. Moc ti děkuji.“a zase mi dala pusu na tvář. Chytnu jí do náručí, tak nejemněji jak jen dokáži, a běžím ke škole.

„Neděkuj. Pro tebe bych udělal vše.“ Přitom jí pošeptám do ucha. Cítil jsem, jak jí zase červenají tváře. Byla tak roztomilá. To její červenání nezkazí žádná jizva mluvící o bolestech.

Doprovázel jsem Bells spolu s dívkami na každou hodinu. Rád jsem ji pozoroval přes myšlenky ostatních. Teď holkám akorát končil tělocvik a my měli biologii. Když se moje láska objevila ve dveřích, zase měla v hluboko v očích tu bolest, jako po každém těláku. Bolest kterou tolik toužím smazat. Já ji chápal. Musím mého andílka ochránit. Nedovolím, aby jí někdo další způsobil další bolest. Chopím se vozíku, a vezu ji na další hodinu.

Na další hodině se posadím do lavice. A vyložím si věci. Všimnu si vzkazu na tabuli pro studenty. Utvořte dvojice. Bezva. Akorát se chci zeptat Bells, když na mě promluví Jesica.

„Ahoj. Edwarde. Víš tak mě napadlo, nechceš být se mnou ve dvojici?“ chystám se odmítnout když uslyším vedle sebe veselý hlas Belly.

„Promiň Jess. Ale Edward je už se mnou. Zkus to jindy.“ No tohle… nedokážu zabránit úsměvu. Jesica se zamračila, a ještě víc, když jsem chytil svoji lásku za ruku. Rychle se otočila na podpatku a odešla. Cože? To né! Oni se dali dohromady! Co na ní vidí?

„Přece tě nenechám na pospas té drbně… To by si nezasloužil ani Emmet.“ A mrkla na mě.

Tahle hodina byla hodina byla skvělá. Měly jsme práci jako první, takže jsme pak měli volno. Šli jsme tedy na chodbu a čekali na ostatní. Mezitím jsme si povídali. Hodně jsme se nasmáli. Pak se ozval zvonek, a k nám se připojila moje rodina.

„Bello, dnes musíš jít k nám. S něčím potřebuji pomoci. Ang příjdeš taky?“

„Oh… ne moc se omlouvám ale já už mám na dnešek něco s Ericem.“

„Aha nevadí.“  Zase ti prokazuji malou službičku. Podívám se na Alici. Měla pravdu. Zase bude Bella u nás, takže s ní budu určitě moct strávit nějakou tu chvilku. Za co všechno budu ještě mojí sestřičce děkovat? A jak se jí odvděčím? Však já na něco příjdu.

Na parkovišti se rozloučíme s Angelou, vydáme se k nám. Bella zase jede se mnou v autě. Alice jela s Ros, protože se chtěla na něčem dohodnout.

„Nevíš co Alice kuje za pikle?“zeptala se Bells zamyšleně.

„Ne. Ale já tě půjčím stejně jen na chvíli.“Řeknu s úsměvem. Bells se začala smát. A já se mezitím dál řítil po silnici a poslouchal její smích, který pro mě byl odměnou.

Před domem zastavím,  a Emmet který jel první už čeká u dveří. Vezme nám věci i Bellin vozík. Já se zatím postarám o mého anděla.

„Asi nikdy si na tohle nezvyknu.“řekne Bella s úsměvem, když ji nesu. Taky se usměji. Však ona si zvykne. Využiji totiž každé chvíle k tomu, abych ji mohl nosit.

„Budete u sebe v pokoji?“zeptám se Alice. Jen kývla tak zamířím nahoru. Emmet šel za mnou. Tak jak se cítíš bráško? Asi seš šťastnej že můžeš nosit Bells co? Celej ty… Musím se uchechtnout. Bella která se na mě celou dobu koukala tak tázavě pozvedla obočí. „To nic. Jen jsem něco zaslechl.“ Ach ta láska nebeská…ne tu ne… Když se zamiluje upír, velkou láskou, zpívejme písničku pro jeho paničku, a zlobme dál… začal si Emmet prozpěvovat. To je ale blb. No jo. Já si to s nim pak vyřídim. Když jsem donesl Bellu do pokoje a položil jo do vozíku, Alice se začal usmívat. Vážně vám to moc sluší…

„Do hodiny ji chci zpět.“řeknu vesele. Alice vyvalila oči.

„To všechno nestihnem!“

„Budete muset.“ Alice na mě vyplázla jazyk a já jí to vrátil ksichtíkem. Vyjdu z pokoje a zavřu dveře. Teď mě neposlouchej… poslala mi ještě myšlenku. Jako bych si chtěl kazit překvapení. Hrdlička je bez svojí holubičky… vydržíš to vůbec tu chvilku? Smál se Emmet v duchu. Jen se na něj podívám a nakopnu ho. Začal se hrozně řechtat. Kdy mi dá pokoj?

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka bez tváře - 13.kapitolka: