Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka bez tváře - 12.kapitolka

16.09.2009 (13:15) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2143×

http://www.youtube.com/watch?v=iCKGB9CqaKs doporučuji pouštět si ji dokola

12.kapitolka

„Skočím pro batohy a vozík.“řekl vesel a vyběhl z pokoje. Lucky si vyskočila ke mně na postel.

„Páni. Bello co to děláš? Určitě teď přijde na to, že se ti líbí.“začnu si nadávat. Lucky mi položí hlavu na klín. „Před stav si to. On mě pozval na ples. Půjdu na ples s tím nejhezčím a nejbáječnějším klukem na světě. Já taková ošklivá oproti němu.“Lů mi olízla tvář. No dobře asi má pravdu. Kdyby mu přeci vadil můj vzhled, tak by mě nezval ne?

Edward:

Odnesl jsem Bellu dovnitř. Její červenání bylo tak roztomilé. Nest ji v náručí, to bylo něco překrásného. Slyšel jsem jak jí zrychleně buší srdce a to trochu rozesmívalo. Kdybych jí tak mohl číst myšlenky.

Když ji položím na postel podívá se mi do očí. Zase promluvila tím svým líbezným hlasem.

„Děkuji. To by jen tak někdo neudělal. Stejně tak jako včera.“ Já bych pro ni udělal cokoliv. Tohle nic nebylo. Přeci nedovolím, aby na ni někdo zvýšil hlas V tom se ke mně naklonila a její jemné, krásně teplé rty se dotkli mé tváře. Musím se usmát. Ona mi dala jako dík pusu na tvář. To je splnění snu. Když se na mě zase podívala. Začala se smát. Musel jsem vypadat jako pako. Ale co. Mě je to jedno. Ať vypadám klidně jako osel.

„Skočím pro batohy a vozík.“řeknu vesele a vyběhnu ven. Páni. Tak tohle jsem nečekal. Popadnu naše batohy a její vozík. Když zamykám auto, něco zaslechnu.

„Páni. Bello co to děláš? Určitě teď přijde na to, že se ti líbí.“Slyším Bellu nadávat. Takže já se jí líbím? Moje mrtvé srdce zase o kousek pookřálo„Před stav si to. On mě pozval na ples. Půjdu na ples s tím nejhezčím a nejbáječnějším klukem na světě. Já taková ošklivá oproti němu.“ Nejbáječnější kluk? Spíš praštěný a sobecký upír. Bells a ošklivá? Ach… Měla by si dojít na oční. Vždyť její kráse se nic nevyrovná.

Uvnitř složím vozík a sundám si bundu a boty. Když vejdu k ní do pokoje, spatřím ji, jak sedí na posteli. Její pes měl položenou hlavu na jejím klíně. Moje láska se usmívala. Byl to krásný pohled, který rozhodně nikdy nezapomenu.

„Tak jsem tady. Nesu ti batoh.“ A s vozíkem zajedu k její posteli.

„Díky.“řekla rozpačitě a přesunula se. Pak zajela ke svému pracovnímu stolu a zapla počítač. Nemohl jsem z ní spustit oči. Vtom se na mě otočila a v obličeji zamyšlená.

„Promiň. Málem bych zapoměla. Tady je židle. Posaď se.“ A odhodila své učebnice na postel.

„Děkuji.“ A posadím se vedle ní. Bylo příjemné ji být takto na blízku.

Pracovat s Bellou, je zábava. V duchu jsem už mockrát děkoval tomu učiteli. Taky jsem moc rád v její přítomnosti. Tak se totiž cítím plný. Cítí to tak ale i ona?

Když už máme půlku hotovou, uslyšíme zvonek. Zaměřím se na myšlenky. Doufám, že je konečně někdo doma. Bella se rozjela ke dveřím a Lucky se štěkotem běžela před ní, a otevírala dveře. Jak jsem zjistil, byl to poslíček co jí vezl objednané knihy. Teprve teď jsem si všiml, jak útulně má zařízený pokoj. Celou dobu jsem se totiž díval jen na ni. V rohu stál malířský stojan, a na něm nákres. Bella seděla na v sedle koně a cválala po louce. Vedle toho ležel obrázek jako předloha. Až bude tohle hotové, chtěl bych to vidět.  O stojan ležel opřený obraz. Byla na něm Lucky. Na skřínce vedle, leželi už hotové kresby v deskách. Otevřu je a prohlížím si obrázky kreslené úhlem. Na jednom, jsou mořské utesy, na dalším krajina za svitu měsíce… Byli to krásné kresby. A ta poslední, mě překvapila. Byl jsem na ní já. S úsměvem na tváři. Vystihla každý můj detail. Skoro jako černobílá fotka až na to, že tohle bylo mnohem hezčí a kreslené rukou Belly. To už jsem ale uslyšel kroky. Rychle vše vrátím na místo a posadím se na židli.

„Lů. Nech toho. Odnes prosím ten balíček do pokoje. Třeba na stůl. Já si ho pak uklidím.“ Do pokoje přiběhla fenka a v tlamě balíček. Položila ho opatrně na stůl, jak jí bylo řečeno.

„Edwarde? Vážně nechceš nic k pití?“zavolala na mě Bella z kuchyně.

„Ne ne. Děkuji. Já nemám žízeň. “zavolám nazpátek. Lucky se pomalu vydala do kuchyně. Já šel za ní. Bella stála u pultu a dělala si čaj. Normálním lidem by to asi vonělo, ale já nejsem člověk. Bohužel jsem upír.

„Nechceš nějak pomoci?“nabídnu se. Překvapeně se otočí.

„Páni. Ty chodíš vážně potichu když chceš viď? Vůbec jsem tě neslyšela.“ Řekla zamyšleně.

„Promiň jestli jsem tě vylekal. Kdo to vůbec byl? Ten kdo přišel.“

„Jenom pošťák. Objednala jsem si pár knížek a dneska mi přišli. I s novým barvami.“

„Aha. Myslel jsem, že maluješ jen úhly.“ A zkusím si pohladit Lucky. Překvapivě se nechala.

„Ne. Já kreslím i barvami dobře. Jen úhly mě to baví o trochu více. Jsem ráda že, Lucky se k tobě už chová lépe. Pojď měli bychom už dodělat tu práci.“ A s uzavíratelným hrnkem se vydá do svého pokoje. Já hned za ní. Lucky si Vyskočila na okno a vyhlížela ven. Bella zajela zase ke stolu a začala psát na počítači.

„Nevíš jak psát dál? Mě už  nic nenapadá.“obrátí se na mě.

„No. Něco mě napadá. Počkej zkusíme jednu webku kde jsou dobré obrázky.“ Najedu na internet a zmíněnou webku. Jak jsem přes ni byl nakloněný k počítači, vanul mi její teplý dech přímo do tváře. Nevnímal jsem bolest a jen si to užíval. Ta vůně…

„Co tenhle?“navrhla a ukázala na jeden vhodný.

„Jo, ten by šel.“ Zkopíruji to na naši práci. Začnu k tomu psát nějaké poznámky.

„Píšeš rychle.“poznamenala s údivem

„Ále. To jsou jen léta cviku.“řeknu s úsměvem. Po pravdě asi tak deset…

Za chvilku jsme to měli hotové. Pak jsem si jen tak začali povídat. Byl šťastný jako blecha.

„Ukazovala ti Alice už fotky z našeho výletu?“

„Ne. Jen mi o tom vyprávěla. Ty už je máš?“

„No na počítači ano. Chceš vidět tvoji sestru v sedle? Moc jí to slušelo.“

„Moc rád. Ale chtěl by vidět v tom sedle i tebe. Ty jsi byla prý taky kouzelná.“ Na to sklopila oči a zčervenala. Zase zajela k počítači a najela na nějakou složku.  Posadím se co nejblíže.

„Tak tady to je. Angela mi je dala.“ A hned se na obrazovce  začali objevovat obrázky. Ke každému mi něco řekla.

„Tady ti to moc sluší.“okomentuji jednu z fotek. Seděla tam na půjčené klisně Elis. Bella se na mě s úsměvem otočila.

„Děkuji. Moc mi to pomohlo. Stejně jako vy. Bez vás, bych byla stále uzavřená do sebe a schovaná ve stínu kapuci. Moc pro mne znamenáte.“ Řekla upřímně. Její dech mi zase ovanul tvář. Teď byla tak blízko…

Bella:

Pomalu jsem se topila v jeho očích. Zase byli krásně topazové. Jeho ledově sladký dech, mi vanul do tváře. Nedokázala jsem své oči odtrhnout od těch jeho. V tom pohledu bylo totiž vše. A právě to mě překvapilo. Ty oči plné lásky a něhy, pozorovaly mé. A já jsem si jistá, že Edward viděl v mých očích to stejné.

„S tebou se cítím konečně volná.“zašeptala jsem.

„A já zase celý.“pošeptal. Teď mi bylo už opravdu jasné, že mě také miluje. A to bylo to nejkrásnější zjištění na světě. Měla jsem takovou radost, jakoby mi doktoři řekli, že mohu zase chodit. Tak krásně volná šťastná a celá jsem se právě cítila. A myslím, že tak to bude vždy v jeho společnosti.

Jenže nic netrvá věčně. Naši krásnou chvilku přerušilo štěkání Lucky. Ohlédnu se ke dveřím. Už spatřím jen její ocas. Podle tónu usoudím, že přišel taťka.

„Charlie přišel.“hlesnu a rozjedu se ke dveřím. Cítím na sobě Edwardův pohled. Jakmile se otočím, uvidím na jeho tváři ten krásný úsměv, a v těch nejkrásnějších očích lásku, něhu, radost a smutek. To poslední chápu. Také bych chtěla být zase u něj. Usměji se a jedu.

„Ahoj tati. Páni, nechceš pomoci?“ A bez čekání na odpověď mu vezmu jednu tašku.

„Ahoj Bell. Moc díky. Mám pár otázek. My máme návštěvu? A kde máš auto?“zaslechnu kroky.

„Dobrý den pane Swane.“pozdravil ho Edward. To je poprvé co o jeho příchodu vím.

„Á dobrý večer Edwarde.“Večer? Kolik je? Aha. Sedm.

„Abych to vysvětlil, profesor španělštiny nám zadal společnou domácí práci. Už je hotová. A co se týče Bellina auta, to se bohužel rozbilo. Emmet ho zavezl k nám a Rosalie ho do rána opraví.“Charlie jen pozvedl obočí „Asi jsme trochu zapomněli na čas co Bells? No už budu muset jít. Tvé auto bude zítra před domem. Nashledanou pane Swane.“ A s tím se rozešel ke dveřím kde si vzal svoji bundu. Jela jsem  za ním.

„Takže až zítra ve škole?“ zeptám se venku. Edward se na mě s úsměvem podíval.

„Možná dřív.“ A spiklenecky mrknul. Než jsem se ho stačila znovu zeptat, už seděl v autě a startoval.

Když mi zmizí z dohledu, zamknu a dojedu do kuchyně. Charlie už měl věci uklizené a teď chystal jídlo.

„Edward Cullen? Bratr Alice? No to je hodný kluk. Toho schvaluji.“ Začal s úsměvem táta. Šťouchnu do něj loktem. Na to odpoví smíchem.

„Nech si to na jindy“ a pomáhám mu s večeří.

Po večeři jdu k sobě. Vypnu počítač a vydám se do koupelny. Hlavou se mi míhali všechny dnešní zážitky. Pozvání na ples… city v očích a jeho slova. „A já zase celý.“

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka bez tváře - 12.kapitolka: