Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dívka bez tváře - 11.kapitola

15.09.2009 (17:45) • bella13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2352×

11.kapitolka

Když dorazím domů, mám zase dobrou náladu. V chodbě mě hned přivítá Lucky. Jedu do kuchyně a udělám si horkou čokoládu. I s tou zajedu do pokoje. Pustím se do domácích úkolů a učení. Ne že by se mi chtělo.

Když skončím, je půl šesté. Zase se vydám do kuchyně, udělat večeři. Rozhodnu se pro špagety, takže je dám vařit. Mezitím se vydám zpátky do pokoje.

„Lucky? Pomůžeš mi prosím? Pod postelí je malá taška. Vyndáš ji?“ jen zaleze pod postel. Když se vynoří, celou hlavu má pokrytou prachem a v tlamě drží malou černou cestovní tašku. Byl v ní dárek od Phila. Byl tam složený malířský stojan. No vlastně i nové barvy. Ty jsem začala používat jako malá a teď už jimi kreslím opravdu dobře. Kreslení úhlem mě ale baví o trochu víc.

I když s potížemi ho nakonec sestavím v rohu pokoje u okna. Byl moc hezký. Nachystám si k němu úhly a papíry. Lucky začala štěkat a vyběhla z pokoje směrem do chodby. To asi přijel Charlie.

Jedu do kuchyně a dodělám jídlo. Akorát prostírám stůl, když se ve dveřích objeví Charlieho hlava.

„Ahoj Bell. Co to tu tak voní?“

„Špagety. Nic jiného jsem nestihla. Zítra ti klidně udělám lasagne.“ Řeknu s úsměvem.

„Wow. Ty už jsem neměl hodně dlouho. Moment… Vážně dobře vidím? Ukaž se mi.“ Odjedu od linky a otočím se k Charliemu. Když měl vyděl celou. Po tváři se mu roztáhl velký úsměv. Některé vrásky se trochu vytáhly, takže vypadal o několik let mladší.

„Páni. Sluší ti to. Byla jsi takhle i ve škole?“ Jen přikývnu. Ano škola. Tam byli všichni z mé náhlé změny celkem zaražení. Ale zatím bylo vše bez problémů. „To jsem rád. Ani nevíš jak. Víš dělala jsi mi starosti. Pořád jsi se schovávala. A ty se nemáš kvůli čemu se bát ani stydět. Za své neštěstí nemůžeš. Hlavní je, že tohle už za námi. Holky tě vytáhli z temnoty, a za to jim budu na věky vděčný.“ A políbil mě na čelo.

„Nejen ony. I ty, Lucky, Cullenovi. Dali jste mi odvahu. A ukázali nový směr života.“A obejmu tátu. Asi jsem ho trochu překvapila. Ale podle výrazu, byl šťastný. A hodně. To je hlavní.

„Už si zajeď ke stolu. Já to nandám.“řekl a chopil se naběračky.

Po jídle jsme šli ke mně do pokoje a já mu ukázala fotky z vyjížďky. Angela fotí opravdu pěkně. Když Charlie uviděl jak jsem jela cvalem, chvíli vypadal, že mi vynadá. Pak se ale usmál.

„Tuhle fotku mi musíš vytisknout.“řekl.

„Nechám ji udělat dvakrát.“ Pak taťka odešel a já se dala do malování. Čas jsem ani nevnímala. Co dám vlastně holkám k Vánocům? A co Charliemu? Hm… to kdybych tak věděla. Doufám, že ty objednané knihy a barvy přijdou brzo.

Když jsem skončila, byla jsem se sebou spokojená. Přede mnou byli dva hezké obrázky. Dovolila bych si říct, že jedny z nejhezčích. Kolik je? Bezva. Půl jedenácté. Jedu do koupelny se vysprchovat. Když na mě proudí teplá voda, vrátím se myšlenkami ke dnešku. Takže já se Edwardovi líbím. Z toho se mi chtělo skákat radostí. A jeho dnešní chování vůči mě? Tomu jsem ani snad nemohla uvěřit. Komplimenty a to jak se mě zastal? To bych od něj nečekala. No jo, jenže Edward je dokonalý anděl. Je snad možné, že tu lásku, co jsem viděla dnes, je ke mně? Ale ne to určitě ne. Alice přeci říkala, že se mu líbím.

Když ráno dorazím do školy, čeká mě milé přivítání. Volné místo mezi Jepem Emmeta a autem Angely. Jen co zastavím, Edward už vyndává vozík. Pak mi ho galantně dá před dveře a já přelezu. Věnoval mi zářivý úsměv a já mu ho oplatím.

„Ahojky lidi. Díky Edwarde.“

„Nazdárek Bello. Plánuješ dneska další bombardování sněhem?“zeptal se se smíchem Emmet. Juknu se na zem.

„Tohle má být sníh? Spíš břečka na mokré nohavice.“řeknu s údivem. Škoda. Mohla být legrace. Ale co. Na to si tady ve Forks musím už zvyknout.

„Angelo? Už tě Eric pozval na ten výroční ples?“ zeptala se zvědavě Alice.

„No… Jo. Včera. A já souhlasila. Všimli jste si že už zdobí školu?“ a kývla směrem k ní. Měla pravdu. Jen co o plese slyšel Emmet vyvalil oči.

„Ples… Hm. Půjdeme se tam podívat?“řekla Ross ke svému miláčkovi.

„Hm… Drahá Rosalie, budete tak milá a doprovodíte mě na nynější ples?“ a přitom se jí vtipně poklonil. Všichni jsme se museli smát tomu, jak si hrál na gentlmena. S kým asi půjde Edward a Alice? No Alici můžu zjistit hned.

„Alice, napadá už tě někdo?“ jen se zamyslela. Po chvilce zavrtěla hlavou.

„Ne. I když, nějaký doprovod potřebuji. Mohla bych se zeptat Filipa. Sedím s ním na chemii. Je celkem vtipný a normální. A s kým bys šla ráda ty?“ Cože?

„Já? A co bych tam asi dělala? Ne ne… Děkuji pěkně. Radši zůstanu doma.“

„To nemyslíš vážně? Na ten ples prostě půjdeš a basta. Bez tebe nepůjdeme ani my.“řekla Angela a Alice jen kývla.

„Víte, že tomuhle se říká vydírání?“řeknu naštvaně. Teď mě zahnali do kouta. Já chci aby si to užili. Co bych tam ale dělala? Ach jo. No tak já si sama posedim v koutě.

„Hm… tak já si to ještě rozmyslím. Ale stejně jste hrozné. Takhle mě vydírat.“ Tomu se všichni začali smát.

O šesté hodině(španělština) sedím zase s Edwardem. K mému štěstí(možná i jeho) nám učitel zadal společnou práci na doma. Odevzdat se měla do konce týdne. Domluvili jsme se, že po škole pojede k nám. Rovnou se mnou. Hrozně jsem se už těšila. Když po škole nastoupím do auta a chci nastartovat, auto nereaguje. Co je? Zkusím to znovu. Nic. Nádrž mám ale skoro plnou. Tím to nebude. Hm… zase vystoupím a čekám u auta. Třeba mi pomůže někdo z Cullenů. Asi za pět minut uvidím své přátele.

„Ahoj.“pozdraví zvesela Alice.

„Ahoj. Rozumí tu z vás někdo autům?“ zeptám se jakoby nic. Angela pozvedla jedno obočí.

„Já ano. Proč? Stalo se něco?“zeptala se Ros. Takže ona má opravdu jako koníček auta?

„Jo. No to moje nechce nějak startovat. Nemohla by ses na to podívat?“všichni byli touhle novinou překvapeni. Edward se hned na to zamračil. Proč? No Rosalie si zvedla kapotu a podívala se na motor mého miláčka. Chvíli si to prohlížela, sem tam něco ověřila.

„Už to vidím. Není to nějak vážné jen tu máš pár závitů povolených. Jestli chceš, můžeme to auto odtáhnout k nám, a já ti ho tam opravím. Zítra by na tebe zase čekalo před domem jestli chceš. A dneska by tě tam Edward odvezl. Stejně máte udělat tu práci ne?“ Moment, jak to? To auto není staré a než ho taťka koupil, bylo v servisu. Něco mi tu nehraje.

„To by vážně šlo?“ Jen kývla. „Ta to bych ti byla opravdu moc vděčná.“ No nevystihovalo pravdu. Stejně mi to ale vrtá hlavou. No co. Tím se můžu zaobírat někdy jindy.

„Ale posimtě. Bello, vždyť tohle je maličkost. Můj džíp tu dodávku v pohodě utáhne.“mávl nad tím rukou Emmet.

Nakonec se rozloučíme a rozejdeme každý svojí cestou. Emmet dal moji dodávku na lano, a pak ji odtáhl. Já se posadila do Edwardova auta, a ten mi zatím dal vozík do kufru. Pak se rozjedeme k nám. Jel pomalu.

„Já chtěl bych se tě na něco zeptat. Nemysli jsi ale, že mě k tomu navedla moje bláznivá sestřička.“ Zněl nervózně. Na co se chce asi zeptat? Otočím se k němu.

„Klidně se ptej. Na otázky jsem si už pomalu zvykla.“Na to se po ušklíbl.

„Nešla by jsi se mnou na ten ples?“Cože? tak tohle mě opravdu překvapilo. Nečekala jsem tohle. Proč chce pozvat mě? Vlastně, Alice mi to řekla. Líbím se mu.

„No … já nevím co říct. Neměl bys lepší pozvat někoho… normálního? Se mnou bude nuda.“  Na to se lehce zamračil a po tom, co jsem řekla to druhé se začal smát. Bylo příjemné slyšet jeho smích. Jen by mě zajímal důvod.

„Bello… Tak zaprvé, ty jsi normální a za druhé, s tebou je stále veselo.“

„No to jsi nemyslím. Vážně tě k tomu nepřekecala Alice nebo tak?“

„Ne. Já tě zvu, protože tam chci být s tebou.“řekl tak nějak… prostě jinak. Takže mě pozval na ples ten nejbáječnější kluk na světě? Vážně mě? Já snad budu skákat radostí.

„Půjdeš?“ zeptal se znovu.

„No.. já nevím. Jsi si jistý?“

„Naprosto.“zněl upřímně. Tak mu budu věřit.

„Dobře. Půjdu moc ráda.“ Řeknu s radostí v hlase. Tu už jsem skrýt opravdu nedokázala. Takže já půjdu na ples s Edwardem… znovu se na něj podívám. Usmíval se tím svým pokřiveným úsměvem. Zahřálo mě u srdce.

„Ani nevíš, jak jsem šťastný.“  No a co mám říkat já? V tom si všimnu, že už jsme u nás před domem. „No a jsme tu. Počkej, hned ti pomůžu.“a na to vypnul motor a vyskočil ven. Čekala jsem, že se otevře kufr, ale místo toho, se hned otevřeli dveře spolujezdce.

„Jestli ti to nebude vadit, tak tě ponesu. To břečkou by se jelo špatně.“ A zase se usmál. A opravdu. Na chodníku, kde bylo ráno ještě cekem čisto, byla teď sněhová břečka. Zase mě ponese? Už jsem cítila jak mi rudnou tváře.

„Tak dobře.“řeknu. Edward se sklonil, a jeho silné paže mě chytly do náruče. Byl to krásný pocit, být mu zase takhle na blízku. Nesl mě tak lehce a opatrně. Nohou zavřel dveře a nesl mě ke dveřím. Tam jsem odemkla a ven se ihned vyřítila Lů. Neštěkala, nevrčela, jen ho přísně pozorovala.

„Kam kde máš pokoj?“zeptal se vesele.

„Ty pootevřené dveře.“řeknu jen. Hned se k nim vydal. Lucky mu je otevřela a on mě položil na postel. Zase se na mě usmál.

„Děkuji. To by jen tak někdo neudělal. Stejně tak jako včera.“ Ani nevím kde se ve mně vzala ta odvaha. Prostě jsem se k němu naklonila a dala mu pusu na tvář. Když jsem uviděla jeho výraz, musím se zase usmát. Na tváři pokřivený úsměv a v očích překvapení. Není se čemu divit. Tohle jsem nečekala sama od sebe ani já.

Autor: bella13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dívka bez tváře - 11.kapitola: