Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Děti noci - 7

27.11.2009 (17:30) • kerilia • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1455×

7.

Netrvalo dlouho a já se společně s Chrisem ocitla před ‚ubytovnou‘. Rozhlédla jsem se kolem sebe a překvapeně zalapala po dechu. Přede mnou se rozprostíralo panství jako z venezuelských telenovel, jen s jediným rozdílem; tato vila byla několikrát větší. Ne, to nebyla vila, ale palác. Bílá budova, ze které jsme právě vyšli, svojí velikostí v poměru s vilou připomínala spíše psí boudu.
Na druhé straně se nacházel park. Spousta zeleně a stromů, mezi kterými se občas vyskytl nějaký člověk. Chvíli jsem si myslela, že to jsou upíři; všichni byli nadpozemsky krásní a pohybovali se s takovou lehkostí a ladností, jak by to nikdy lidé nedokázali, ovšem nikdo z nich se na slunci netřpytil.
„Páni.“ unikl mi z úst překvapený výdech. Okouzleně jsem sledovala všechno kolem a snažila se zapamatovat si každičký detail tohoto ráje na zemi.
„Jo, páni.“ přitakal mi Chris za zády. Leknutím jsem nadskočila, úplně jsem zapomněla, že tam stále ještě je.
„Přestaň mě děsit.“ zasyčela jsem na něj jedovatě. Všimla jsem si, že se na nás několik nelidí otočilo, ale to mi v tu chvíli bylo úplně jedno.
„Jasně, promiň.“ odbyl mě rychle, a přestože jemně, rázně mě popostrčil ke vchodu do paláce. Rychle jsem od něj odskočila, jako kdyby jeho dotyk vedl elektrický proud, a ošklivě se na něj zamračila.
„Hele, já vím, že ti nejsem zrovna nejpříjemnější, ale nemohla by ses trošku krotit?!“ tentokrát se mračil on.
„Ne, nemohla.“ arogantně jsem pohodila vlasy. Chris se překvapeně zastavil a zamrkal. Nejspíše nebyl zvyklý na to, aby s ním někdo mluvil takovým tónem, ovšem já nebyla někdo. Já byla obětí jeho únosu, tak aby si začal zvykat…
Dělala jsem, že jsem si jeho překvapení nevšimla, a dál pokračovala v cestě.
„Stůj!“ křikl na mě. Plně jsem ho ignorovala. „No tak zastav, ti říkám!“ tentokrát si dal tu práci a doběhnul ke mně několika dlouhými kroky. Potom mě chytil za rameno a prudce otočil k sobě. „Jsi snad hluchá?!“
„Hluchá nejsem, ale nebudu tě poslouchat, na to si pořiď psa.“ vmetla jsem mu do tváře.
„To se pleteš…“ zasyčel na mě. Všude po těle se mi zježily chloupky. Začala jsem se ho bát, ale doufala jsem, že si před tolika nelidmi, kteří byli okolo, na mě nic nedovolí.
„Vsaď se.“ ušklíbla jsem se. Potom jsem nahodila znuděný výraz. „Tak půjdeme už?“ z ničeho nic mě začal až příliš zajímat nehet na ukazováčku pravé ruky.
Slyšela jsem, že se Chris zhluboka nadechnul a hlasitě vydechnul. A potom znovu a znovu. Ovšem zdálo se, že mu jeho uklidňující kůra vůbec nepomáhá. Už už jsem se připravovala, že po mně začne křičet, když v tom nás přerušilo dívčí zavolání:
„Ahoj, Chrisi!“ před námi se zjevila holka o něco málo menší než já. Jako první mě zaujaly její do půlky zad dlouhé vlasy tmavě hnědé barvy, ve kterých se občas zaleskly prameny do karamelového a sytě červeného odstínu. 
Potom jsem si všimla jejích hnědočerných očí, se zvláštními jiskřičkami, které dodávaly pocit, že jejich majitelka ví o dost víc, než mohou vědět všichni ostatní.
Její pokožka měla bronzový nádech, podle kterého jsem typovala, že pochází ze Španělska, Řecka nebo Itálie.
Děvče se otočilo na mě; „Ahoj,…“ udělala mezeru, která měla sloužit k doplnění mého jména.
„Sab.“ napověděla jsem jí. „A taky ahoj.“
„Sab, to je… Sabina?“ zeptala se mě se zájmem. Jen jsem pokrčila rameny. Můžou mi říkat, jak chtějí, stejně jsem na tom místě neplánovala zůstat nijak dlouho. A ani jsem se nechystala s nimi seznamovat.
„Ahoj, Tamaro.“ ozval se poprvé Chris. Tamara? Pěkné jméno. „Děje se něco?“
„Ne, ne, ne!“ okamžitě ho začala vyvádět z omylu Tamara. „Jen jsem se chtěla seznámit s naší novou sousedkou.“ ukázala na mě. 
Chris podezřívavě přivřel oči. „Vážně jenom to?“
„Mělo by se snad něco dít?“ Tamara se zatvářila nevinně jako andílek a upřela na něj své hluboké oči.
Chris jí pohled opětoval. Dlouhou dobu tam jenom stáli a pozorovali obličej toho druhého. Bez jediného mrknutí, na sobě nic neříkající masku, jako dvě vytesané sochy. Už jsem se chystala si odkašlat, nebo jinak na sebe upozornit, když se od sebe konečně odtrhli.
„Nevím o ničem důležitém.“ řekl. Poté se obrátil zpátky ke mně. „Tak se tu, holky, seznamte, Tamara tě potom odvede k Alovi. Já si musím jít ještě něco zařídit.“ S tím se otočil a odešel pryč.
Polila mě vlna paniky. Sama s úplně cizí holkou, v úplně cizím prostředí, bez ne úplně cizího člověka. To byla moje noční můra.
Zírala jsem na vzdalující se Chrisova záda a stálo mě spoustu námahy, abych se k němu nerozběhla, neklekla si před ním na kolena a nezačala prosit, aby mě neopouštěl…
Věděla jsem, že jsem na Chrise před chvílí nebyla milá. Milá? Ne, byla jsem na něj odporně hnusná, ale… Tohle měl být trest?! To ne! Snesla bych, kdyby na mě křičel, kdyby mi nadával…
Z mých pochmurných myšlenek mě vytáhla Tamara.
„Neutíkej.“
Překvapeně jsem se na ni podívala. Chvíli jsem přemýšlela, o čem mluví, když vtom mi to došlo. Ale jak mohla vědět, co mám v plánu? Že by to bylo těma očima…? Hloupost! Unesli mě, bylo přirozené, že budu chtít utéct! Určitě všechny oběti téhle sekty chtějí co nejrychleji pryč, a já taky! Co nejdřív!
„Pořád chceš utéct.“ povzdechla si Tamara. Zněla opravdu utrápeně, až příliš na někoho, kdo mě nezná ani deset minut. „Ale nedělej to, nepodaří se ti to.“ upozorňovala mě klidným hlasem. Trošku mi připomínala cvokaře, který mluví k sebevrahovi. Celkem trefné, vzhledem k tomu, co jsem ještě před chvílí vyváděla.
„Doufám, že změníš názor.“ následovalo její druhé povzdechnutí. Poté se narovnala, do té chvíle jsem si ani nevšimla, že se ke mně nakláněla. „Jdeme.“ zavelela znovu svým pevným hlasem. Nečekala jsem to a polekaně sebou trhla. Znovu se ozvalo mé vzpurné já.
„Vždycky máte ve zvyku jeden druhému rozkazovat?“ zamračila jsem se na ni, ale držela s ní krok. Chrisův trest mi stačil, nic podobného jsem už zažít nechtěla. Ne dnes.
„Ano, svým podřízeným dáváme příkazy.“ odpověděla Tamara. Musela jsem klusat, abych stíhala jejím dlouhým krokům.
„Podřízeným? Jsme snad na vojně?“ postěžovala jsem si do větru. Nečekala jsem odpověď, ale dostala ji.
„Ne, jsi v divočině. To mě vede k tomu, abych tě upozornila na to, že bys měla změnit své chování ke Chrisovi. Bere tě pod svoji ochranu, měla bys mu být vděčná, a ne se k němu obracet zády. Svoji nabídku by mohl stáhnout, a potom… Zvěř by se měla z čeho nakrmit.“
„Počkej, co zvěř, co krmit?! Vůbec ti nerozumím!“ bránila jsem se ihned.
„Pokračuj v tom, co děláš doposud, a pochopíš mě víc než dobře. Ale potom si nestěžuj, že tě nikdo nevaroval. Jinak, támhle je Chris. Máš zhruba půl minuty na to, aby sis rozmyslela, jestli chceš být lovcem nebo loveným…“ zamířila směrem, kam ukazovala. Až po hodnou chvíli později jsem si Chrise všimla taky.
Připadala jsem si jako pes, kterého si předávají bývalí partneři. Když se Chris s Tamarou setkali podruhé, mé přítomnosti si ani jeden z nich nevšímal.
Celou dobu jsem byla zticha. Tamařina slova mi stále poletovala v mysli, jestli mě měla vyděsit, povedlo se jí to dokonale. Nechtěla jsem se stát obětním beránkem, ale to by znamenalo být vděčná Chrisovi. Někomu, koho neznám. Někomu, komu nevěřím. Ovšem stále lepší doufat, že to není nějaký sadistický násilník, než být masem pro vlky. Nebo ne? Toť otázka…

Autor: kerilia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Děti noci - 7: