Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Děti noci - 6

22.11.2009 (18:00) • kerilia • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1558×

6.

Dveře se rozrazily a v nich stál můj únosce.
„Zacítil jsem krev, nestalo se…“ když jeho pohled sklouznul na mě, okamžitě se zarazil. Vteřinu na mě zůstal zírat a potom se jedním skokem dostal přede mě. Strachy jsem se přikrčila.
‚Tak, a teď mě zabije.‘ pomyslela jsem si a vyděšeně hlídala každý jeho pohyb tak pečlivě, jak mi to jen můj slzami zamlžený zrak dovolil. 
„Proboha, nestalo se ti nic?!“ skoro vykřikl a snažil se mi odtáhnout dlaně z obličeje. Ani jsem si nevšimla, kdy jsem je tam přitiskla.
Chtěla jsem se mu vyškubnout, ale s ním to ani nehnulo. Spíš to vypadalo, že si mých pokusů vůbec nevšimnul. Silně mi to připomnělo, jak jsem se snažívala vytrhnout z kamenného Edwardova stisku. Au. Tato vzpomínka bolela.
Chris jedním zkušeným rychlým pohledem zkontroloval rozsah mých zranění, potom sáhl do kapsy a vytáhnul čistý látkový kapesník. Pečlivě mi ruku obvázal. Jeho ruce byly silné, jemné a teplé. Byla jsem natolik zaujata jeho pokožkou, že mě ani nenapadlo se ještě bránit.
Přestože jeho dlaně byly tak veliké, že by se mu do nich vešel celý můj obličej, měl překvapivě dobrou motoriku. Manipulace s malými cípy látky mu nedělala nejmenší problém.
Zůstala jsem na něj zírat ještě dlouho poté, co dokončil svoji práci. Prohlížela jsem si každý milimetr jeho obličeje, a když zvedl oči, doslova jsem se v nich začala utápět. Cítila jsem k němu zvláštní náklonnost, takovou, jaká se pociťuje k dlouholetému příteli. 
Nechala jsem volný průběh svým citům, vypustila na svobodu vše, co se ve mně za tu dobu nahromadilo. Aniž bych si uvědomila, co dělám, schoulila jsem se mu do náruče a znovu spustila salvu nových slz. A to, že je Chris úplně cizí člověk, ba co víc, i můj únosce a případný vrah, mi bylo v tu chvíli úplně ukradené. Jeho paže se okolo mě pevně obmotaly, a to mi dávalo pocit bezpečí.

Tiskla jsem se ke Chrisovi, jako kdybych se chtěla dostat skrz něj na druhou stranu. Nechala jsem se jím pevně objímat, a to i dlouho poté, co už jsem vyplakala poslední slzy. Poslouchala jsem uklidňující tlukot jeho srdce.
„Isabelo?“ zeptal se mě po dlouhé chvíli ticha. Při zvuku svého jména jsem sebou trhla. Nenáviděla jsem, když mi někdo říkal celým jménem.
„Sab.“ zamumlala jsem mu do hrudi. „Jmenuji se Sab.“
„Dobře, Sab.“ zkusil to znovu. „Určitě máš spoustu otázek, ale já ti na ně nedokážu odpovědět. Proto bych tě rád seznámil s někým, kdo ano.“
Chtěl mě s někým seznámit, s cizími lidmi. Po těle mi naskočila husí kůže a srdce se mi rozbušilo vysokou rychlostí. Nesnášela jsem poznávání jiných osob, obzvlášť když jsem neměla po boku někoho, komu jsem věřila.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě Chris starostlivě. Nejspíš cítil to, jak jsem se otřásla.
„Musím?“ kníkla jsem potichu.
„Nedokážu ti tohle všechno vysvětlit tak dobře jako Al.“
„Dokážeš.“ protestovala jsem. „Mám jen jednu otázku.“ odtáhla jsem se z jeho náruče, narovnala záda a statečně se mu zadívala do očí. K tomu, až uslyším jeho odpověď, jsem si chtěla zachovat alespoň trochu hrdosti. „Proč jsi mě ještě nezabil?“
Překvapeně zamrkal. „Ty sis myslela, že tě chci zabít?“ tvářil se při tom tak nechápavě, jako by se byl právě dozvěděl, že jedna a jedna nejsou dvě.
„Ano, pořád si to myslím. Jsem tady sama, jen s tebou. Pro úřady i mé známé, o rodině ani nemluvě, jsem mrtvá.“ předložila jsem mu svoje argumenty.
„Nikdo tě tady nechce zabít.“ ujistil mě, ale já mu stále nevěřila.
„Tak proč jsem tady?“ vyštěkla jsem po něm.
„Na všechno ti odpoví Al. Teď se obleč, brzy ho poznáš.“ až nepřirozeně lehce se vyhoupnul zpátky na nohy, jako by pro něj zemská přitažlivost byl neznámý pojem. Když se postavil, natáhl ke mně ruku, aby mi také pomohl nahoru. Vystrčila jsem bradu a pomoc odmítla. Té trochy nabyté sebedůvěry jsem se nechtěla ani za nic vzdát.
„Budeš tady stát ještě dlouho?“ zeptala jsem se ho nepříjemně. Jeho ujištění, že mě nezabije, ve mně opět probudilo moji vzpurnost.
„Dokud to bude nutné.“ pokrčil rameny. Nepěkně jsem se na něj zamračila.
„Ne, už tady nejsi potřebný.“ Když tázavě nadzvedl obočí, pokračovala jsem. „Znovu se už o sebevraždu nepokusím, jestli ti jde o tohle.“
„Dobře.“ přikývnul. „Budu hned vedle. Pokud uslyším něco divného…“
„Okamžitě jsi tady, jo, já vím…“ přerušila jsem ho. Ještě naposledy na mě hodil opatrný pohled a potom odešel. Já se otočila na druhou stranu a v tu chvíli moji pozornost upoutala hromádka oblečení pod skříňkou se zrcadlem, které jsem si dřív nevšimla. Raději jsem nepátrala po tom, jak se ke mně dostala.

Sotva jsem vyšla z koupelny, uviděla jsem Chrise sedícího na pohovce. V ruce měl časopis v nějakém pro mě neznámém jazyce.
„Už jsi hotová?“ ujistil se. Jen jsem přikývla. Odložil tedy časopis, postavil se a rukou ukázal na dveře naproti těm koupelnovým. Pokrčila jsem rameny a nejistě se vydala ukázaným směrem. Periferním viděním jsem zaznamenala, že se mi Chris zařadil k boku.
Vyšla jsem ven dveřmi a v tu ránu se přede mnou objevila dlouhá chodba. Na zemi byl ušlapaný, drsný, vybledlý koberec. Na stěnách se vyjímala tmavá tapeta, která znázorňovala kresbu kůry stromů. Pravidelně se střídala se světlými dveřmi.
Chris vyšel hned za mnou a otočil se, aby zamknul. Sotva dveře zapadly, byla jsem si jistá, že bez cizí pomoci bych je znovu nenašla. Ztratily se mi v záplavě ostatních, naprosto totožných.
„Není to tady nic moc, já vím, ale tahle část vily slouží jako ubytovna. Takže tady nic zajímavého není.“ pokrčil Chris rameny, když se opět začal věnovat mé osobě.
„Jak poznáte, kde kdo bydlíte? Vždyť je to tu jedno a to samé. Neřeknu, kdyby na těch dveřích byla alespoň čísla…“
„Nevím, už mi to ani nepřijde. Každý si svůj pokoj pozná, podle pár detailů, vůně… Za chvíli pochopíš.“ potom ještě dodal; „Tak jdeš?“ 
„Ráda bych… ale… Nevidím skoro ani na krok.“ Jelikož jediným zdrojem světla bylo okno na konci chodby, opravdu jsem se v tom šeru nedokázala vyznat.
„Aha… Promiň, já zapomněl.“ Chris popošel několik kroků a potom se rukou opřel o stěnu. V tu ránu se celá chodba ponořila do jasného světla, které mě na okamžik oslepilo. Sotva si mé oči zvykly na nové podmínky, všimla jsem si, že po stěnách jsou rozmístěny malé lampičky.
„Stačí takhle?“ ověřil si. Jen jsem souhlasně přikývla. „Tak jo, jdeme. Al už na tebe čeká.“ Otočil se na patě a šel směrem k oknu. Usoudila jsem, že tam je východ, a poslušně cupitala za ním. Pevně rozhodnutá prozkoumat, kam jsem se to dostala. Pevně rozhodnutá při nejlepší příležitosti utéct…

Autor: kerilia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Děti noci - 6: