Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávno zapomenutá láska - 6.Důkaz naší lásky

05.07.2009 (21:45) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2069×

                                                     6. Důkaz naší lásky

    Čas plynul, listí na stromech zlátlo a podzimní vítr je snášel na deštěm zmáčenou zem. Už to byly dva měsíce, co se tu objevila Jassmine, má životní láska. Celou tu dobu se jí snažím vyhýbat, přesně jak to chtěla, ovšem moje myšlenky jí patří pořád.  Navenek, se snažím působit, jako by se nic nedělo a chovat se jako dřív, ale je to obtížné. Dokonce příliš obtížné. Nikdy v životě ani smrti jsem neměl potřebu být sám, vždy jsem chtěl být ve středu všeho dění a všeho a aktivně účastnit. Až do teď. Polední dobou, potřebuji být sám. Sám se svými myšlenkami a tajnými sny. Dalo by se říct, že samota se stala mojí věrnou společnicí, která mě doprovází na toulkách podzimní krajinou. Sám chodím i na lovy, no někdy s Edwardem, který jako jediný ví, co na co myslím a po čem toužím nebo spíš po kom. Někdy, se chodím jen tak projít, abych alepoň na malou chvíli unikl Rose. Vydávám se po Jassiných stopách a vůni. Možná tajně doufám, že ji spatřím samotnou a že semnou bude chtít mluvit, že mi řekne, že mě miluje…, ale to se zatím nestalo. Skoro vždy je s tím Christianem. Edward viděl v jeho mysli, že ji miluje. Dokonce si chtěl Jass vzít, ale ona nechtěla. Teď je prý všechno jinak a ti dva spolu chodí. Když mi to tehdy Edward řekl, myslel jsem, že je to můj konec. Moje mrtvé srdce, jakoby se rozletělo na miliony kousíčků  tak daleko, že je nebylo možné najít a slepit je v jeden celek. Jako by je někdo spálil a popel rozsypal do rozbouřeného oceánu, který je odnesl bůh ví kam. Stejně jako ten oceán, jsem byl rozbouřený i já, tedy moje city. Vždy, když jsem v Jasiině blízkosti, mě spaluje taková vášeň, láska a bolest. Bolest, protože je teď s ním. Právě proto ve mně vře další emoce, nenávist a taky vztek. Zlobím se na Chrise, ale taky na sebe. Nenávidím se, že jsem se pro Jass hned nevrátil a zničil tak vše krásné, co nás spojovalo – naši lásku. Bože, už je to tak dávno a stejně když ji vidím, přijde mi to jako včera, když jsem ji poprvé spatřil. Byla jemná a něžná jako kvítek jasmínu. Její oči v barvě nebe vášnivě milovaly život a její rudé, plné rty si jej vychutnávaly. Bylo dokonalé ji líbat, často měly její polibky chuť jahod, které tak zbožňovala. Moje dokonalá Jassmine…

   Aniž bych si to uvědomil, i dnes jsem se vydal po její vůni. Vedla mě ke skalnatým výběžkům na pobřeží. Její kroky tam směřovaly často, jako by se to místo stalo jejím útočištěm. Místem, kde se může schovat před zraky všech. Zatím jsem ji tam nikdy neviděl, ale její jasmínová vůně mi dávala jasně najevo, že tam byla. Proto jsem ani dnes nedoufal, že bych mohl mít štěstí a narazit na ni. Ovšem štěstěna stála při mně.  Když jsem přišel na okraj lesa, spatřil jsem ji. Seděla na nejvyšším výběžku a smutně hleděla na mořské vlny, které se odrážely od skal. Vítr, který vál si pohrával s jejími černými vlasy. Po dlouhé době je měla zase zvlněné a volně rozpuštěné, přesně jako je mívala v Tennessee. Miloval jsem, když jí černé vlnky lemovaly tvář a já jí do nich mohl vplést květinu. Přál jsem si to udělat i dnes, ale včas jsem se zarazil. Kdybych šel dál, nejspíš by se zlobila, bylo mi jasné, že bych jí tím ublížil a možná by sem přestala chodit a to jsem nechtěl. Když už nemůžu být s ní, chtěl jsem být alespoň v její blízkosti. Zůstal jsem tedy stát na hranici lesa skryt stromy a pozoroval moje štěstí, moji krásnou Jass…v jednu chvíli se otočila a pohlédla do míst, kde jsem stál, jako by tušila, že tam jsem. Kdybych nevěděl, že mám spolehlivý úkryt, řekl bych, že se naše oči na vteřinu střetly. V jejích fialových očích se zračil smutek, jako by zmizela její chuť a elán do života a to je moje chyba. Stejně tak pohasínal její vroucný úsměv. Málo kdy jsem jí tu viděl smát se. Dřív…dřív jí stačilo k úsměvu tak málo, třeba hrst malin nebo jahod, které jsem jí natrhal, když jsme se byli projít v lese. Milovala procházky a milovala les, připadala si tak svobodná. Problémy co měla doma s otčímem alkoholikem jako by nebyly. Když si vzpomenu, jak ji bil…mám i teď po letech chuť ho zabít, stejně jako tehdy…ach Jass, kdybys jen tušila….

  Vítr, který vál sebou přivedl bratry mraky, které zakryly už tak slabý svit slunce. K zemi se začal snášet déšť. Jassmine pořád seděla na výběžku a její chvějící tělo mi dávalo poznat její jinak tiché vzlyky. Jak rád bych jí objal a řekl: „Neplakej, má lásko, jsem u tebe“ ale nemohl jsem. Moje nohy stály jako přibyté na místě. Dál jsem tam stál a pozoroval ji. Pak vytáhla z kapsy bundy modrý hedvábný váček a z něj se jí na drobnou ručku vykutálel prstýnek. Prstýnek, co jsem jí dal v den, kdy jsem ji požádal o ruku. Byl zlatý s malým nedokonalým diamantem, protože víc peněz jsem neměl. Působil obyčejně a nuzně a i přesto z něj byla Jass tak šťastná. To Rose by se urazila, ta je zvyklá na dražší a honosnější šperky. Při vzpomínce na ten den, jsem se musel usmát. Bylo letní odpoledne. Slunce zářilo a na nebesích nebylo jediného mráčku, když jsem ji doma vyzvedával. Jasně si pamatuju, že měla červené šaty, co si sama šila. Do města přijela pouť a my byli zvědaví na všechny ty atrakce, kolotoče, divadlo. Její mladší sestra Leslie musela jít s námi, tak mi to trochu zkazilo plány, ale já byl odhodlán, ji požádat o ruku i tak. Pamatuji si, jak byla Jassmine veselá. Na střelnici jsem jí vystřelil papírovou růži a ona mě nazvala svým hrdinou. Prý jí květinu ještě nikdy nikdo nevystřelil. Odměnila mě polibkem a to i přes přítomnost Leslie, která se nám pošklebovala. Pak jsem obě zlákal na řetízkový kolotoč. Jassie se bála, ale pak přiznala, že se jí to líbilo. K večeru musela jít Leslie domů, ale my s Jass jsme se ještě zdrželi. Koupili jsme si cukrovou vatu a v objetí sledovali loutkové divadlo. Hráli Romea a Julii. Když jsem Jassmine vedl domů, dávno už nesvítilo to jasné slunce. Vystřídal je měsíc a tisíce zářivých hvězd. Ovšem proti lesku Jassiiných očí byla jejich zář nicotná. Procházeli jsme již ospalým městem a drželi se za ruce. Ochladilo se tak jsem jí půjčil sako. Vypadala v něm komicky, jak jí bylo velké, a já se neubránil smíchu. Jass se naoko tvářila, že se urazila a dokonce šla pár kroků přede mnou, prý aby mi nedělala ostudu. Natáhl jsem ruku a přitáhl si moji malou k sobě do náruče. „Ty mi nemůžeš dělat ostudu. Jak bys mohla, když jsi to nejdokonalejší, co jsem v životě spatřil“ zašeptal jsem a vášnivě políbil její horké rty. Nebránila se a zajela mi prsty do vlasů. Vytáhl jsem z kapsy hedvábný váček, aniž bych ji přestal líbat, nebo ji pustil z náruče. Navlékl jsem jí na prst zlatý kroužek s diamantem a kousek poodstoupil „Emmette?“ užasla Jassmine. Poklekl jsem „Jassmine, než jsem tě potkal, nebyl jsem nikdo, jen floutek, co chtěl z nudy a možná pro honbu za dobrodružstvím, projet celý svět. A pak jsem potkal tebe a celý svět jsem spatřil v tvých očích. Ty jsi můj svět i vesmír. Jsi moje všechno a já…už nejsem nikdo…díky tobě jsem ten nejšťastnější chlap na světě, který by ti k  nohám položil všechny hvězdy a modré z nebe k tomu, kdybys chtěla. A teď tu před tebou, mojí nejjasnější hvězdou, klečím a prosím tě o tvoje ano. Jassmine Cooperová, lásko mého života, vezmeš si mě?“ Jassmine chvilku nic neříkala a její oči se zalily slzami. Na minutku jsem pochyboval, že řekne ano, ale mýlil jsem se. „Ano“ zašeptala „Ano?“ nevěřil jsem vlastním uším „Ano, ano, ano“zavolala. Vstal jsem, zvedl ji do výšky a zatočil se s ní dokola jako na kolotoči. Byl jsem tak šťastný. Vášnivě mě políbila a já věděl, že i Jassie je šťastná. Setřel jsem jí z tváří slzy štěstí a pevně ji objal. Bylo to šílené. Oba jsme nic neměli, jen holé ruce a přesto jsme byli ti nejšťastnější lidé na světě. Měli jsme přece jeden druhého a spoustu lásky. Kam se na nás hrabali Romeo a Julie, naše láska byla šťastná a měla mít šťastný konec…Ano…měla…Nebýt mojí hlouposti, mohli jsme se vzít, mohli jsme mít děti, které by byly stejně dokonalé jako jejich matka, Jassmine. Tolikrát jsem si představoval, jak by vypadaly. Mohli jsme spolu zestárnout a houpat vnoučata na stářím zkřehlých kolenou. Ano, Jassmine by byla krásná i jako stařenka s vráskami od smíchu a stříbrnými vlasy. A já…já bych byl ten nepyšnější manžel, otec a děda. A až by přišel náš čas…zemřeli bychom spolu, v objetí…tohle nikdy nezažijeme…ani jeden…ani spolu ani bez sebe, už nikdy…Kdyby mi mohly téct slzy, asi bych při těchto představách vyplakal oceán…jak rád bych vrátil čas… „Jassmine, lásko odpusť mi“ zašeptal jsem v duchu.

  Jassmine si prstýnek navlékla na prst a s bolestí na něj pohlédla. Zřejmě myslela na to samé, jako já…jaké to bylo…a jaké to mohlo být. Pak si ten kroužek pomalu sundala. Přitiskla jej ke svým teď už k smrti ledovým rtům a políbila jej. „Miluju tě Emmette. Vždycky jsem milovala a navždy budu“ zašeptala a vítr mi donesl její slova… „Tak přece…“ svitla mi naděje na lepší zítřky. Zrovna, když jsem se chtěl začít radovat, Jassmine vstala. Naposledy se podívala na prstýnek, na vteřinu jej přitiskla ke svému srdci a pak je hodila do rozbořeného moře. „Navždycky“ zašeptala a pak si zřejmě jakoby ze zvyku setřela slzy, které její oči již tolik let neronily, avšak nyní jí je nahradil déšť „Sbohem můj nedostižný, dokonalý živote po tvém boku lásko“ zašeptala do větru. Otočila se a pomalým krokem odešla. Ještě chvíli jsem stál na svém místě a upřeně hleděl na místo, kde ještě před chvilkou seděla Jassie. Ne…ne…to prostě ne…nechtěl jsem si připustit konec. Rozběhl jsem se na výběžek a pak skočil dolů, do zrádných vod. V prvních minutách pod vodou jsem každičkým kousíčkem kůže vnímal její chlad, ale postupně jsem si zvykl. Potopil jsem se až ke dnu. Moře semnou házelo a několikrát mě narazilo na skálu, ale mě to neodradilo. Pátral jsem po dně a hledal…až moje oči zavadili o ten poklad…o důkaz naší lásky…hmatatelný důkaz, že se to všechno stalo, že naše láska nebyla jen sen. Vyrval jsem prstýnek z drápů mořské hlubiny a doma jej schoval na místě, kde by jej nikdo nehledal a ani nenašel. Rose se na mě už zase zlobila, ale mě to bylo jedno…protože mě milovala…moje Jassmine mě stále milovala...

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávno zapomenutá láska - 6.Důkaz naší lásky: