Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávno zapomenutá láska - 24. Spojenectví

06.09.2009 (17:30) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1805×

24. Spojenectví

Teprve, když jsem měla Emmu v náručí, jsem se více méně uklidnila a zaposlouchala se, co se děje dole. „Emmette kruci přestaň, nech ho být, to je přece Alex. Chrisovo dvojče!“ křičela Alice „Alex?“ zarazila jsem se. „Co tu může Alex chtít? Poslal ho snad Chris? Nevydává se Chris za Alexe?“ v myšlenkách jsem probírala možné příčiny jeho návštěvy, ale nakonec jsem se rozhodla jít dolů a nechat ho, aby mi svůj příjezd objasnil.

V obýváku již panovalo relativní příměří. Emmett už s Alexem nebojoval, ale pořád ještě na něm bylo znát napětí a připravenost, kdykoliv zasáhnout. Jeho napětí se ještě více umocnilo, když jsem se s Emmou v náručí objevila ve dveřích. Okamžitě přišel za námi a ochranitelsky mi položil ruku kolem boku, zatímco druhou pohladil malou. „Jass, znovu se omlouvám, že jsem vás o svém příjezdu neinformoval. Mělo mě po tom všem napadnout, že si mě s Chrisem spletete“ kál se Alex a měl pravdu hned ve dvou věcech. Za prvé zavolat mohl a za druhé, opravdu nebylo těžké si jej s Chrisem splést. I mě samotnou zmátl. S Chrisem byli jednovaječná dvojčata a podle toho taky vypadali. Stejně jako Chris, byl Alex urostlý blonďák, nyní s jantarovýma očima. Byli téměř identičtí, až na to, že Alex měl o něco jemnější rysy ve tváři a hrubší hlas.

„Tak to je ta vaše malá princezna?“ usmál se na vrnící uzlíček v mé náruči a přiblížil se k nám, aby se na ni mohl podívat, což ovšem Emmett nedovolil. Nevěřil mu a tak se postavil před nás. „Chápu, chápu“ uznal Alex a posadil se na volné křeslo. „Alexi co tady děláš?“ zeptala jsem se jej na otázku, která mi nedávala klidu. Samozřejmě, jsem myslela na nejhorší, a co mohlo být horší než Chris a banda lovců upírů?

„Vlastně jedu od Chrise“ vzdychnul a dal se do vysvětlování „Zavolal mi kvůli té anulaci vaší svatby. Chtěl, abych jej zastupoval, ale to jsem neudělal. Řekl mi totiž o všem, co se stalo, o svých intrikách, důvodu, proč sis jej vzala, dítěti…. Kdybys jen tušila, jak je zatrpklý. Takového jej neznám, jako by to ani nebyl můj bratr. Vím, jak moc tě miloval, a také, že jsi to byla ty, proč tehdy odjel. Ovšem nečekal jsem, že se z té lásky může pomátnout, že může tolik nenávidět a ubližovat “ kroutil nevěřícně hlavou „Neřekl ti, co má v úmyslu?“ promluvil Emmett, poprvé za celou dobu „Tak trochu. Mám pocit, že až zjistí, že jsem tu, naše bratrství definitivně skončí. Snad jednou pochopí, jaký byl blázen“ „Snad konec konců na to má celou věčnost, je mi vážně líto, jak to dopadlo. Cítím se za to zodpovědná. Kdybych jej milovala, alespoň z poloviny jako on mě, mohlo být všechno jinak“ povzdechla jsem si a ucítila Emmetovu bolest, kterou jsem mu tím způsobila. „Přesto všechno…nedokážu litovat svých rozhodnutí“ usmála jsem se na něj a políbila jej na tvář.

„Zpátky ke Chrisovi…tak…co zamýšlí? Co ti lovci upírů, se kterými tak rád vyhrožuje?“ zapojil se do hovoru Carlisle „Ano, ti lovci, to je opravdu vážná hrozba. Je to jeho nejkrutější způsob odplaty, který hodlá použít“ potvrdil Alex naše nejhorší obavy. „Co přesně víš? Znáš jejich počet?“ zajímal se Jasper. Zdálo se, že voják, kterým kdysi byl, v něm opět oživl „Původní skupina má kolem pěti členů“ „Tak to by neměl být takový problém“ přerušil jej Emmett „Kdyby to tak zůstalo, tak jistě ne, jenže Chris už jim dal echo. Řekl jim o vaší rodině a rodině Jassie. Lovci se začínají sjíždět a skupina se rozrůstá. Když jsem odjížděl, bylo jich kolem třiceti, což stále ještě není konečný stav“ „Tušíš, kdy sem dorazí? Kolik času máme na přípravu k boji?“ „Ne víc, než pár týdnů“ rozmlouval Jasper a Alexem, zatímco my ostatní byli pohrouženi do svých vlastních myšlenek. Bylo vidět, že nikomu z nás se vidina boje nelíbila. Ale jak se mu vyhnout? Jak nás všechny zachránit, aniž by došlo k nejhoršímu?

„Sakra“ zoufala jsem si a pevněji se přitiskla k Emmetovi. I malá Emma cítila, že je něco v nepořádku a rozplakala se.„Pššt maličká, neplakej, to bude dobrý, máma a táta tě nikomu nedají. Všechno bude dobrý“ tišila jsem její nářek a nakonec se s ní šla projít ven, na sluníčko, které již bylo na obzoru a jasně zářilo. Sluneční paprsky Emma milovala už v mém břiše a ani po narození se to nezměnilo. Sedla jsem si na trávu nedaleko domu a houpala Emmu v náručí, aby přestala plakat. Po chvíli se k nám přidal skleslý Emmett a nesl sebou malou kojeneckou láhev s krví, kdyby Emma nešla uklidnit a sedl si k nám.

„Co budeme dělat?“ opřela jsem se o Emmettvou pevnou hruď a bála se nadcházejících dnů. „Odjedeš s Emmnou někam daleko. Nechci, abyste tu byly a vystavovaly se nebezpečí. Danny pojede s vámi, je ještě příliš mladá, aby bojovala s námi“ šeptal smutně a přesto rozhodně, zatím co mě hladil po vlasech. „Tak na to zapomeň, Emmette já tě tu přece nemůžu nechat!“ vykřikla jsem překvapeně, protože mě tahle možnost překvapila. Jak jen jej mohlo napadnout, že bych ho nechala v téměř jistě prohraném boji? „Jassie, lásko mně se to taky nelíbí, ale víc se mi nelíbí představa, že by se vám dvěma mělo něco stát. Musíš myslet na Emmu. Co by s ní bylo, kdyby přišla o nás oba? Nebo kdyby chtěli zabít i ji?“ „Ne! Emmette přestaň! Tahle možnost se zamítá! Emmu odvezeme, Danny se Sam nebo někým jiný, kdo se o ni dokáže postarat pojede s ní a já tu zůstanu.“ Emmett chtěl očividně něco navrhnout, ale já jej nepustila ke slovu „Emmette, Chris se nikdy nezastaví, dokud se nepomstí nám oběma. Hledal by mě klidně po celém světě a já takový život nechci. Stačí, že musíme skrývat svoji pravou identitu před lidmi, už to je omezující a ještě před Chrisem? Možná…“ napadl mě šílený nápad. Nápad, který měl zachránit naše rodiny ovšem my dva… „Možná, že kdybychom jeli za ním, kdybychom se mu takříkajíc vzdali, nechal by naše rodiny být“ soukala jsem ze sebe ten krutý nápad a moje ledové srdce se stahovalo úzkostnou křečí….

„Emmette, Jass…můžete se prosím vrátit?“ volala na nás Esme z terasy a přerušila tak naše myšlenky o potenciálním konci našich životů. Životů, které se spojily v jeden na tak krátký moment, uprostřed věčnosti.

„Co se děje?“ ptal se hned ve dveřích Emmett, který nesl malou v náručí. Už neplakala, protože jí Emmett přece jen dal lahvičku s krví a ona teď byla plně zaměstnána pitím. „Máme nápad“ ujal se slova Jasper „A určitě lepší, než ty vaše“ usmál se povzbudivě Edward „Takže to víte?“ zaváhala jsem „Upřímně, ten Emmetův byl o něco lepší. Jass, ty sis vážně myslela, že bychom vás tam nechali jet? Hloupost! A navíc, zbavit se lovců je v zájmu nás všech“ vložila se do hovoru Samantha, která se s Benem a Danny připojili k válečné poradě. Ano, přesně tak to totiž vypadalo.

„Správně Sam, zabít lovce je opravdu v zájmu nás všech a dokonce nejen nás. Zkusíme obvolat pár našich známých například Denalské, určitě nám rádi pomůžou. Nikdo nemá lovce rád a každý jednotlivec se jich bojí, ovšem,  když budeme ve skupině, velké skupině, tak máme velké šance“ začal nám Jasper vysvětlovat plán a jak řekl, tak učinil. Ještě tentýž den, se zavolalo Tanye, která souhlasila a s celou svojí rodinou slíbila účast. Naše počty rostly, stejně jako lovců.

„Jassie, Emme, nechtěli jste nám tak náhodou něco říct?“ uhodila na nás Alice v podvečer, kdy už ze z nás všech začínalo opadat prvotní zděšení a střídal jej strach o budoucnost a naše životy. „Alice, nemyslím si, že je teď vhodná doba…“ pochopil Emmett, kam jeho sestra míří a s ním souhlasila. Teď nebyla vhodná doba k oznamování zasnoubení. „Když ne teď tak kdy jindy? Až budeme všichni mrtví?“ zamračila se „Alice, ty jsi snad ve svých vizích viděla…“ vyděsila jsem se „Ale ne Jassie, neplaš se“ uklidnila mě, ale dál trvala na svém. „O čem to Alice mluví?“ přidala se zvědavá Esme, ale já osobně si myslím, že už to stejně asi všichni vědí. Tázavě jsem se podívala na Emmett a v očích se mi zračila otázka: Říct, nebo neříct? Emmett to okamžitě pochopil a vše uvedl na pravou míru. „Budeme se brát“ oznámil naším rodinám, které alespoň na malý okamžik propadli radostnému veselí. Dokonce i Rose, která si celý den něco špitala s Alexem. „No jo, ale kdy bude svatba?“ vyslovila nahlas otázku, která zajímala i mě. „Nechte se překvapit“ utnul dohady Emmett, vzal mě za ruku a odvedl z doslechu rodiny.

„Jassie, já vím, že je to asi bláznivé, ale vadilo by ti vzít se co nejdřív? Jestli mám umřít, tak jedině jako tvůj manžel“šeptal Emmett „Zdá se, že věta dokud nás smrt nerozdělí u nás nabývá zcela nového rozměru“ smutně jsem se usmála a padla mu do náruče. Nedokázala jsem a ani jsem si nechtěla představit, že bych měla Emmetta znovu ztratit. Nepřála jsem si nic víc, než trávil věčnost po jeho boku a nejlépe v jeho objetí. „Kdy? Ještě tento týden?“ „Co v neděli při západu slunce?“ navrhl Emmett „To budeme až tak romantičtí? Můžeme si to vůbec v tento okamžik dovolit?“ „ Možná to nebude honosná svatba se spoustou hostů, ale krásná bude, to ti slibuju“ „Já přece vím, že bude. I kdybych se měla vdávat v pekle, bude to ta nejkrásnější svatba, protože si beru tebe“ usmála jsem se a vášnivě Emmetta políbila. „Jen škoda, že přijdeme o líbánky“ zakřenil se a přivlastnil si moje rty stejně jako následně moje tělo…

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávno zapomenutá láska - 24. Spojenectví: