Kira začíná navštěvovat dům Cullenů pravidelně. Po jedné takové návštěvě však narazí na Jacoba, který z ní ucítí upíry a ona musí z pravdou ven. Oba ví, že nemůže být se směčkou i rodinou Cullenů. (pohled Kiry)
12.10.2009 (19:00) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6474×
Kapitola 7.
Cestou od Cullenů jsem to vzala raději potokem, abych ze sebe smyla jejich pach. Moc se mi nechtělo vysvětlovat Jacobovi, proč smrdím jako upír. Nebo lépe řečeno sedm upírů najednou.
Věděla jsem, že jsem moc riskovala, ale druhý den jsem se přistihla že jsem se nevědomky zase dostal k jejich domu. Rychle jsem začmuchala a vydala se dovnitř. Byla jsem jak myš co ucítila sýr. V kuchyni byl v troubě čerstvě upečený losos. Jako obyčejná kočka jsem prostě neodolala a s hlavou napůl v troubě se na něj vrhla.
Pořád mi vrtalo hlavou, jak upír který nejí, muže takhle dobře vařit.
Pak jsem se vydala rovnou do knihovny. Tentokrát jsem si však dávala pozor na čas.
Třetí den jsem už vzdala veškeré pokusy se Cullenovic domu vyhnout. Prostě mě to tam táhlo a tak jsem šla. Dostala jsem se tam však moc brzy. Ještě jsem někoho v domě cítila. Byla to Esme.
Chvilku jsem přešlapovala na místě. Pak mi to nadalo. Esme jsem měla ráda a nevěřím, že by mi chtěla nějak ublížit.
Vyskočila jsem do okna a vydala se do kuchyně, odkud jsem ji slyšela.
Zůstala jsem stát ve dveřích. Všimla si mě až po chvíli a docela se lekla. Příště asi budu muset víc funět. Jinak ze mě bude mít infarkt. Prolétlo mi hlavou.
Příště? Za chvilku se jim tu snad zpátky nastěhuju.
Esme se na mě koukala a ani se nehla. Asi mě nechtěla vyděsit, ale tohle strnutí uprostřed pohybu mě teda děsilo mnohem více.
Nebavilo mě to koukání jedné na druhou a v kuchyni to taky momentálně na velkou zábavu nevypadalo, teda aspoň dokud se neupeče to co dala právě Esme do trouby.
Otočila jsem se a šla na obvyklé prolézání domu. Zarazil mě pohled do Esminé pracovny. Všude po stole i po zemi se válely nákresy a mapy. Vešla jsem do pracovny a opatrně kličkovala mezi výkresy. Na většině byla změť různých čar a šrafovaných ploch. Jeden však vypadal celkem k rozluštění. Byl to nákres velké horské chaty.
Esme mě chvilku sledovala ode dveří.
"Věnuji se rekonstrukcím."
Popošla o kousek ke mě. "Tohle je jedna vila v Kanadě. Stála tam bez údržby patnáct let, protože je poměrně nedostupná. Já mám ale ráda takovéto výzvy. Obyčejné opravy zvládne každý, ale na tohle můžu být pak právem hrdá."
Bylo na ni vidět, že ji ta práce baví. Ukázala mi ještě další dva domy. Bavilo mě ji poslouchat a zřejmě to na mě bylo i vidět. Esme byla ve svém živlu.
Náhle jsem uslyšela cinknutí. Zavětřila jsem.
Esme se zasmála. "Zdá se, že oběd je hotový."
Zatím co mi nakládala na talíř, automaticky jsem vyskočila na linku. Za okamžik už přede mnou stál talíř s vepřovou pečení co se doslova rozpadala na jazyku.
Odpoledne jsem se podívala na Esme.
"Já vím holka. Ale zase se vrať. Ostatní se na tebe vždycky těší."
Chtěla mě pustit dveřmi, ale zvyk je zvyk. Proběhla jsem patrem a vzala to mým oblíbeným oknem.
Po chvíli mě štěstí opustilo. Narazila jsem na Jacoba. Okamžitě ze mě ucítil upíry.
Raději jsem se přeměnila do lidské podoby. tohle bude zlé, ale nevyhnu se tomu.
Bylo vidět jak se všemi silami v sobě snaží potlačit vztek.
"Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč smrdíš jako tlupa upírů?"
"Byla jsem se na chvíli podívat k jejich domu."
"To bys sakra tak nesmrděla!" to už skoro řval.
"Esme byla doma a já se tak nějak pozvala na oběd." vyhrkla jsem ze sebe.
Jacob chtěl něco říct, ale došla mu slovo. Místo toho si přitlačil prsty na spánky a začal si je vehementně masírovat.
"Valerie, jsou to upíři. My jsme tady od toho abychom chránili své rodiny a zrůdy jako oni rozcepovali na kousky."
"Oni jsou jiní." stála jsem si na svém.
"To je pro tebe tak těžké se jim prostě vyhnout?"
Chvilku jsem nad tím uvažovala. Představila jsem si že už bych tam nikdy nešla a pro příště se jim už jen vyhýbala.
Stačilo si to jen představit a cítila jsem jako bych se nemohla ani pohnout. Jako by najednou všechno zmizelo. Jako bych opět přišla o všechno.
"Jacobe!" zasýpala jsem vyděšeně.
"Ježíši Kriste!" došlo mu o co jde. Bezmocně se sesunul na zem. "Ty už je opustit nedokážeš. Ať by se stalo cokoliv, už nemůžeš." konstatoval šeptem a já nemohla vůbec nic namítnout. Měl pravdu.
Potichu jsem tam stála. Nedokázali jsem se tomu druhému podívat do oči.
"Valerie, víš že nemůžeš patřit k nám i k nim." promluvil po chvíli Jacob.
Němě jsem přikývla. Po tvářích se mi začaly kutálet slzy. Postupně mi začalo docházet co se vlastně stalo.
Jacob se už trochu vzpamatoval. Byl na mě asi hrozný pohled. Sundal si triko, zabalil mě do něj a nesl domů. Billy se vyděšeně podíval na Jacoba, ten však jen zavrtěl hlavou. Donesl mě až do postele. Stočila jsem se do klubíčka, mým tělem otřásaly vzlyky dokud jsem vyčerpáním neusla.
Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Cullenovic mazlíček 7. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!