Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chyběl jsi mi...8.kapitola

27.08.2009 (09:00) • KikaV • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1760×

,,No tak, poběž, Bells! Chyť si mě!"
,,Počkej, však já tě dohoním!"
Dívala jsem se na něj a u srdce mě hřálo. Konečně někdo, kdo mě má opravdu rád.
Smál se mi, že ho nedohoním a utíkal stále dál. Jeho rozverný obličej mi zmizel mezi stromy. Vběhla jsem tam a hledala ho. Nikde nikdo. Zmateně jsem se zastavila a otáčela hlavou z jedné strany na druhou. Kam se mohl tak rychle podít? Kde je?
,,Miku?! Kde jsi?" můj hlas naplňoval strach.
Najednou se mi kolem pasu omotaly jeho silné paže. Trhla jsem sebou leknutím.
,,Miku!" vyčítala jsem mu. Otočila jsem se v jeho náručí a naše hlavy se začaly přibližovat.
,,Miluju tě, Bello!"

Zvláštní. Uprostřed té věty se jeho hlas začal měnit. Znenadála jsem spočívala v náručí Edwarda Cullena. Spokojeně jsem vydechla a překonala poslední vzdálenost mezi námi. Naše rty se spojily v nádherném něžném polibku.
,,Taky tě miluju." Vydechla jsem. Něco však nebylo v pořádku. Zmateně jsem se na Edwarda podívala. Jeho hlava se podivně protahovala a kroutila. Po chvilce už tam byly hlavy dvě. Mikeova a Edwardova. A k tomu jen jedno tělo.
,,Koho z nás miluješ, Bello? Vyber si. Nemůžeš mít oba. Vyber si. Vyber si. Vyber si. Vyber si…"

S trhnutím jsem se probudila. Uff. To byl ale sen. Protřela jsem oči a doufala, že mě ty vidiny už přešly. Ten sen byl vlastně celkem strašidelný. Jen nechápu jeho smysl. Vážně ne.
Mike. Mike je skvělý kluk. Byl hrozně milý a pozorný. Včera večer jsme se hodně bavili. Ale není nic víc. Nebo je? Ne! Jsem přesvědčená, že k němu necítím ani nejmenší náklonnost.
A Edward? Proč cítím takový zmatek? Líbí se mi. Moc. To je ovšem normální. Líbí se i paní Cooperové. Ale miluju ho? Já nevím.

Zasněně jsem se posadila na posteli a opřela se zády o stěnu. Vzpomněla jsem si na jeho oči, které měli pokaždé jinou barvu, ale stejně byly pořád hluboké. Člověk se v nich snadno ztratil. A jeho úsměv, při kterém se mi podlamovaly nohy.
Jenže jsem si vzpomněla i na jeho výraz, když vedle mě seděl poprvé. Na jeho výraz, když na mě řval při psaní úkolu z biologie. Je to možné, že to bylo teprve včera?
Ne, Edward Cullen ke mně chová averzi. Nejspíš bych měla dát šanci Mikeovi. Je to přece moc milý kluk. Hm. Budu si to muset ještě rozmyslet.

Ztěžka jsem se zvedla z postele a vydala se do koupelny. Dnes bylo na programu uklízení celého domu. Po nezbytné hygieně jsem šla svléknout povlečení z postelí. Po praní následoval můj pokoj, kuchyně, spíž, obývací pokoj…

Zrovna jsem stála nakloněná nad vanou a zuřivě jí drhla, když se ozval telefon. Měla jsem silné nutkání, nechat ho vyzvánět, ale bála jsem se, že je to Charlie a něco potřebuje. A tak jsem položila kartáč a seběhla dolů.

,,Prosím?"
,,Ahoj Bello. Tady Alice Cullenová."
,,Jé, Alice. Ahoj. Co potřebuješ?" zeptala jsem se udiveně. Vyrazilo mi dech, když se v sluchátku ozval její hlas.
,,Víš, chtěla jsem jet nakupovat a říkala jsem si, že bys mohla jet taky. Chci tě lépe poznat. Užijem si bezva odpoledne."
,,Ach. No já… zrovna uklízím…" nevěděla jsem co říct.
,,Mohly bychom jet až zítra. Budeš mít čas?"
,,Ehm, no jasně."
,,Super!" zavýskla do telefonu. ,,A Bells? Nevadilo by ti, kdyby s náma jela i moje maminka? Chce tě poznat."
,,Ne, samozřejmě, že ne."
,,Fajn, vyzvednu tě v jednu hodinu u vás, ano? Moc děkuju, že jedeš Bells."
,,Jsem ráda, že jedu. Budu čekat."
,,Dobře, tak zatím. Jo a pozdravuje tě Emmet."
,,Děkuju, ahoj."

Nepřítomně jsem položila sluchátko. Pááni. Vážně mi právě volala Alice Cullenová? A pozvala mě na nákupy? Pááni.
Musím přiznat, že mě to potěšilo. Alici jsem skoro neznala, ale i tak jsem jí měla moc ráda. Ale bude tam i jejich maminka. Proč? Vážně mě chce jen poznat?

Seděli jsme s Edwardem v autě. Byli jsme právě na cestě k jejich domu. Edward jednou rukou držel volant a tu druhou měl propletenou s mou. Jel jako šílenec, ale já už dávno věděla, že s ním mi nic nehrozí. Podíval se na mě a nádherně se usmál. Jako vždy mi jeho úsměv dokonale vygumoval veškeré myšlenky. Stiskla jsem ho pevněji. Jakmile svůj pohled otočil zpět na cestu, moje mysl byla zase schopná samostatně pracovat.
Takže si to shrneme. Nejdokonalejší muž planety miluje právě mě. Jeho rodina je bezezbytku i má rodina. A k ní teď jedeme. Proč?
Ano, to byla ta otázka. Proč?
,,Edwarde? Je dnes nějaký zvláštní den?" v hlavě mi to zmateně šrotovalo. Měl snad dnes někdo narozeniny? Ne, nevím o tom. Prošvihla jsem důležité výročí? Ne, to bych přece nezapomněla. Kolikátého dnes vůbec je? Sakra, kdy jsem naposledy viděla kalendář?
,,Nijak významný, Bells. Proč se ptáš?"
,,Ehm cože? Jo, jasně. No, já ani nevím. Ale přijde mi to zvláštní."
,,Bello, jezdíme k nám domů prakticky obden. Co ti na tom zrovna dnes přijde zvláštní?"
,,Nevím? To tvoje tajnůstkaření. To, že jsi mi nechtěl říct kam jedeme. Kdybych neznala cestu, nevěděla bych to."
,,Tohle? Hm? Tak jo. Nejspíš budeme doma sami." Odpověděl naprosto nevzrušeným hlasem.
,,Cože?" vypískla jsem šokovaně. ,,Tak si pospěš!"
Odpovědí mi byl hluboký smích.

Otevřel mi dveře a já se k němu nedočkavě přitiskla.
,,No tak, nespěchej lásko."
,,Miluju tě."
,,Jsi můj život."
Ruku v ruce jsme se vydali k domu. Otevřel dveře a já vešla dovnitř. Přešla jsem předsíní a otočila se k němu. On už ale byl v obývacím pokoji. Tyhle jeho rychlé pohyby, zavrtěla jsem hlavou. Pomalým krokem jsem pokračovala a přemýšlela o tom, jak je dokonalý. Přiblížila jsem se k rohu.
,,Baf!" s ohromným výkřikem se zpoza rohu vynořil Emmet.
,,Áááááá!" polekaně jsem zařvala. To u Emmeta vyvolalo záchvat smíchu, který vypadal, že nepřejde dřív než za pár minut.
,,Emmete! Ty nejsi normální! Nemůžeš toho nechat? Víš jak jsem se lekla?" kolem těla se mi omotaly Edwardovy ruce.
,,Myslím, že ví. Srdce ti běží pomalu nadzvukovou rychlostí." Ujistil mě pobaveně.
,,Tak to je fajn. I ty, Brute?" nabručeně jsem odvětila a odtáhla se.
,,Ale no tak, lásko. Nezlob se. Nemysleli jsme to špatně." Zatímco se Edward pokusil uklidnit mě, Emmet se přestal smát a byl schopný zase mluvit.

,,Bello, ty jsi tak legrační. Ještě nikdy jsem neslyšel nikoho takhle zařvat. Vyrovnalo se to dokonce i tomu, jak jsem ti dal k Vánocům to tričko." Tahle vzpomínka ovšem u něj vyvolala další salvu smíchu.
No jo, moje růžové tričko s nápisem ,,I love grizzly and Emmet". Ještě že mě nikdo nenutil abych ho taky nosila. Pomyslela jsem si kysele. To by ve škole asi nerozdýchali. Už vidím Angelin pohled.

,,Tak, kde jsou ostatní? Jakože neslyším další smích?"
,,Nikdo tu není. Říkal jsem ti, že budeme sami. Teda, samozřejmě je tu Emmet, ale ten už jde viď, bráško?" svou otázku doprovodil ránou do jeho ramene, tak hlasitou, že by jistě byla slyšet až nahoře v La Push, kdyby jejich dům nebyl odhlučněn.
Emmet byl ještě stále zlomený v pase a smál se. ,,Jasně." Dostal ze sebe. Pak se najednou přestal smát a přiblížil se ke mně. Prudce mě objal, líbnul do vlasů a řekl: ,,Stejně si legrační." A s tím mi podtrhl nohy a utekl.
,,Ááááá!" zařvala jsem znovu. Ale to už mě chytil Edward.
,,Emmete!" zařvala jsem naštvaně. Ale smích už jsem neslyšela, takže byl nejspíš dost daleko.
Vyčítavě jsem se podívala na Edwarda, kterému koutky úst cukali.
,,Přísahám, že o tom posledním jsem neměl tušení. Nemyslel na to."
,,No jasně, zrádče!" zasyčela jsem a elegantně se mu vykroutila z náruče. Pomalu a důstojně jsem vycházela schody. Periférním viděním jsem viděla, že zůstal ohromeně stát na tom jednom místě. Došla jsem do jeho pokoje. Tam už jsem to nevydržela a rozesmála se. Téměř okamžitě se začali otevírat dveře. Nastavila jsem náruč a čekala až bude moje láska u mě.

Opět jsem se probouzela s úsměvem na rtech. Proč, že si to nepamatuju své sny? Ach jo. Vzpomněla jsem si, že mě dnes čeká odpoledne s Alicí a její maminkou. Nadšeně jsem vyskočila z postele a utíkala do koupelny. Nákupy sice k smrti nenávidím, ale na Cullenovy se těším.

Je to tady. Za pár minut bude jedna hodina. Jsem strašně zvědavá, jak to dopadne. Ještě si pročísnu vlasy a hodím rychlý pohled do zrcadla. Musela jsem si povzdechnout. Holt nikdy nebudu vypadat tak krásná jako Alice, nebo její sestra Rosalie. Před domem se ozvalo zatroubení. Seběhla jsem schody a obula se. U dokonalého žlutého porsche stála ještě dokonalejší Alice.
,,Bells!" vykřikla a objala mě.
,,Jsem opravdu ráda, že jedeš."
,,Já jsem taky ráda, Alice."
,,Tohle je moje maminka Esme." Zpoza Alice vystoupila nádherná žena. Nemohlo jí být více než třicet let, ale i tak bych jí hádala mnohem míň. Už na první pohled vypadala jako přesný maminkovský typ. Láska z jejího pohledu sálala, i když se dívala jen na mě, na cizí holku. Už aspoň vím, po kom jsou všichni Cullenovi, tak nádherní. Pak mi ale došlo, že jsou to její adoptivní děti. Zastyděla jsem se sama za sebe. Ještě, že mi nikdo nemůže číst myšlenky.
,,Moc mě těší, že tě poznávám, Bello. Alice mi o tobě hodně vyprávěla."
,,Mě taky těší, že vás poznávám, paní Cullenová."
,,Ah, říkej mi Esme, jsem na to zvyklá." Mile se na mě usmála. Usmála jsem se proto zpět. Bylo mi jasné, že tohle bude úžasné odpoledne. A měla jsem pravdu.

Nakupování s Alice byl hotový maratón. Jediné co ho zlehčovalo, byla legrace, kterou jsme si užily. Smály jsme se prakticky pořád a často jsme k tomu ani nepotřebovaly pádný důvod. Esme byla jako naše kamarádka. Nikdo, kdo nás potkal by nehádal, že je matkou jedné z nás. Už po pár hodinách jsem si obě moc zamilovala.

,,Alice, vybrala jsi mi už pět triček. Vážně nepotřebuju další." Povzdechla jsem si v dalším obchodě.
,,Ale Bells, takovéhle ještě nemáš. Navíc ti bude hrozně moc slušet. Věř mi." Začala Alice se svým hlasem podomního prodavače. Je mi jasné, že ta by prodala i jalové krávě tele.
,,Má pravdu, Bells. Ta modrá ti půjde k pleti."
A tak jsem rezignovala a vlezla do kabinky. Měly pravdu. To tričko mi slušelo. Ostatně jako všechny mikiny, kalhoty, sukně a boty, co mi Alice vybrala. Nejdřív jsem jí to nechtěla dovolit. Nemůže přece za mě platit, vždyť je to prakticky cizí člověk. Ale ty dvě mě přesvědčily, že pokud nesvolím, Alici se nejspíš zboří celý svět. Kdo by odolal těm zlatým očím štěněte, které na mě upírala?

O dvě hodiny, další dvě trička pro mě, hromadu košilí pro všechny pány Cullenovic rodiny a hromadu spodního prádla pro všechny později, jsme se konečně zastavily. Šly jsme na večeři. Byla jsem unavená tak, že jsem málem usínala. Ale dobré jídlo a hromada smíchu mě zase probrali. Po večeři jsem si dala ještě kávu. Seděly jsme u stolu a povídaly si.
,,Bells, co tě vlastně baví nejvíc?" zeptala se mě Esme.
,,Já? Hm, nejraději čtu, kreslím, občas píšu, mám moc ráda malé děti, zvířata, přírodu… Já ani nevím co všechno."
,,Taky mám moc ráda malé děti. Bohužel, jsem nemocná. Nemůžu mít vlastní dítě." Zareagovala Esme.
,,Esme, to je mi tak líto, promiň, že jsem o tom mluvila." Přikryla jsem její ruku svou.
,,Ale zlatíčko, nic se přece neděje. A ty bys chtěla vlastní dítě?"
,,Já nevím, Esme. Mám je ráda, ráda je pohlídám, ale vlastní? Ještě jsem o tom nepřemýšlela. Samozřejmě jednou asi ano. Ale teď jsem ještě hodně mladá."

,,Tak jo, zavelela Alice. Jde se! Ještě dvě hodiny má celé středisko otevřeno!"
,,Néééé!" zaskuhrala jsem.
,,Neboj, mám pro tebe překvapení." Pošeptala mi Esme.
A pak mě zavedla nejdříve do největšího knihkupectví, jaké jsem kdy viděla. Strávila bych tam celé dny, než bych si všechno prohlédla. A vybrat bych si vážně neuměla. Ale s jejich vydatnou pomocí jsme odcházely už asi po hodině. Byly jsme obtěžkané knihami a to všechny tři. Já si kromě knih pro sebe odnášela i dvě kuchařky. Jednu rybí - už mi vážně docházejí nápady, co s rybami, které uloví Charlie - a druhou pro začátečníky. Myslím, že se otec taky jednou musí naučit vařit. Alice odnesla knihy do auta. Vážně jsem se divila, jak může takové malá osůbka unést tolik věcí. A já s Esme jsme šli do obchodu s kreslířskými a malířskými potřebami. Bavily jsme se tak, že jsme si ani jedna nevšimla, že to Alice nějak trvá zpět. Z obchodu nás vyhnala až zavírací doba.

Cestou zpět Alice řídila jako šílenec. Ale já byla tak unavená, že jsem si toho skoro ani nevšimla. Přitom mám, jako dcera policajta, poněkud respekt k zákonům. Všem nám bylo moc líto, že den už končí. Vážně jsem se s nimi bavila. S Esme jsme se domluvily, že se u nich někdy zastavím na návštěvu. S Alicí jsem se měla vidět další den ve škole.
,,Bello? Vezmi si na sebe zítra ty černé rifle a k tomu to modré upjaté tričko. A myslím, že černé sako to pěkně doladí." Všechny jsme se rozesmály. Poslušně jsem zasalutovala.
,,Rozkaz, kapitáne!"
,,Dobrou noc Bello."
,,Ahoj ráno, Bells."
,,Dobrou." Mocně jsem zívla a zamířila ke dveřím. Byl to náročný den. Už abych byla v posteli.


Alice:

Nakupování s Bellou byl ten nejlepší nápad. Bylo to naprosto skvělé odpoledne. Musíme si to co nejdříve zopakovat. Nesla jsem do auta knihy, když jsem měla to vidění. Bylo tak intenzivní, že mi z rukou vypadla polovina knih a spadla rovnou do obrovské olejové louže. Já toho Daniela zabiju! Budu mu muset zavolat. Daniel má zvláštní moc, posilovat moc ostatních. Proto, když mi teď chtěl poslat zprávu, použil svůj dar. Ale trochu to přehnal. Normálně si lidé ani nevšimnou, že je nevnímám, když mám vidění. Tentokrát by si pomysleli, že mám nejmíň epileptický záchvat. Daniel mi chtěl dát vědět, že přijede už ve středu, protože se mu stýská. Naznačil mi ovšem, že stýskáním to nebude.
Vzápětí na tohle vidění navazovalo další, tentokrát normální. Kluci se vrátí hodně brzy, musím si pospíšit. Už se těším, až to všem ohlásím.

Zaběhla jsem svou rychlostí ještě do knihkupectví, abych znovu koupila zničené knihy a Bella nic nepoznala. A znovu jsem utíkala za nimi. Byly do sebe tak vcítěné, že si málem ani nevšimly, že s nimi nejsem. Znovu jsem se musela usmát při myšlence, že to byl výborný nápad, představit Bellu Esme.

Při cestě domů jsem spěchala. Podle dalšího vidění jsem věděla, co si má Bella zítra obléct. Proto jsem jí to při loučení řekla. Budoucnost se sama od sebe netvoří, že?

,,Alice, zlatíčko, děkuji, že jsi mi Bellu představila. Je to úžasná dívka. Už teď jí považuju za svojí dceru."
,,To je samozřejmé, mami."
,,Tak a teď mi pověz, co se děje. Všimla jsem si, že ti to před tím, nějak trvalo. A teď jedeš jak blázen."
,,Daniel mi posílal zprávu, že přijede už ve středu. Trochu to přehnal a tak jsem musela znovu do knihkupectví." Ušklíbla jsem se. Ale to už jsme se blížily k domu a proto jsme zmlkly.

,,Ahoj všichni!" zahlaholila jsem ode dveří. Esme mě napodobila a vydala se ke Carlisleovy, aby ho políbila. Edward seděl na pohovce a nedůvěřivě nás pozoroval. Bylo mi jasné, že už ví, že chci něco důležitého oznámit. Ale hlídala jsem si myšlenky, takže nevěděl co. Rozhodla jsem se, nechat ho ještě chvíli v napětí a zamířila jsem k Jasperovi.
Po chvíli to Edward nevydržel a zeptal se: ,,Alice! Tak co je to za překvapení, které pro nás máš?" Rozesmála jsem se. To je mu podobné. Rozhlédla jsem se po ostatních a s úsměvem prohlásila: ,,Ve středu přijede Daniel! Měla jsem vidění!" a ukázala jsem své upravené vidění Edwardovi.

Autor: KikaV (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chyběl jsi mi...8.kapitola: