Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chyběl jsi mi...7.kapitola

22.08.2009 (14:00) • KikaV • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1744×

Edward:

,,Mike." Ušklíbl jsem se pohrdavě. ,,Přece se jí nemůže líbit ten frajírek. Akorát jí ublíží. Vážně si musím promluvit s Alicí."
Bella mezitím vyšla ze školy a teď nastupovala do svého auta. Měl jsem sto chutí jít za ní a křičet na ní. Křičet, že je hloupá, když jde ven s Newtonem. Že jí jen využije a pak odkopne, jako to udělal už s tolika jinými. Měl jsem chuť zakázat jí to. Ale jaké jsem na to měl právo? Nenávidí mě a nechce se mnou mít nic společného, takže bych to nemohl formulovat ani jako přátelské upozornění. Sakra! Co si o sobě ten Newton myslí? Vážně je přesvědčený, že může mít kteroukoliv holku chce? Tohle mu nedaruju.
Zvedl jsem se z lavičky a naštvaně nakopnul kámen. Ten se obloukem zvedl a nesl se vzduchem pár desítek metrů, než s velkou ránou dopadl někam do lesa. Odtrhl jsem od něj pohled a podíval se na to stařičké červené auto, které právě mizelo za zatáčkou.
,,V poslední době se pořád dívám na auta mizející v dáli." Ironicky jsem si zamumlal. Nemá smysl tady dál tvrdnout. Poběžím domů.

Užíval jsem si ten pocit svobody. Vítr ve vlasech, na tváři, v očích, na těle… Zavřel jsem oči a slastně si užíval tu chvilku samoty a nespoutaného pohybu. Nikdy se mi nic nestane, nikdy do ničeho nenarazím. Ostatně jsem upír a mám vytříbené smysly.
,,Au!" Sakra, co to má znamenat? Narazil jsem do něčeho stejně tvrdého, jako jsem byl já sám. Ozvala se ohromná rána. Ani kdyby byla bouřka, lidé by nevěřili, že je to hrom. Opřel jsem se o loket a podíval se, do čeho jsem narazil.
No jasně. Ne, já nenarazil. Něco narazilo do mě. Ne něco. Někdo. Ne někdo. Alice.
,,Alice?!" Nevěřícně jsem se jí zeptal. ,,Co to mělo znamenat? Víš jak daleko byla ta rána slyšet?" Má malá sestřička stála několik metrů ode mě, přikrčená v bojovné pozici. Její výraz dával znát, že je opravdu hodně naštvaná. Opatrně jsem jí pohlédl do hlavy a snažil se přijít na to, co jsem udělal špatně.

Alice měla vidění, jak zabíjím Mike Newtona. Jak ho hodně brutálně zabíjím. Uchechtl jsem se.
,,To je to, co tě tak rozčílilo? Ale no tak. Jen si to zaslouží." Uvolnil jsem ramena a samolibě pokračoval. ,,Vlastně, jsi mě překvapila. Neřekl bych do sebe, že jsem tak originální. Takovou smrt si jen tak někdo nedopřeje."

,,Edwarde Cullene, já tě mám dost! Jsi ubohý, sebestředný idiot, který nehledí na city ostatních kolem sebe."

,,Tak dost, Alice! Jsem na něj naštvaný, ale ty moc dobře víš, že ve skutečnosti bych ho nikdy nezabil. Myslím."

,,Ale tady nejde jen o Newtona!" řvala na mě. ,,Copak si neuvědomuješ co děláš? Věděla jsem, že bude těžké, přesvědčit tě o tom, že ty a Bella patříte k sobě…"

,,Jenže mi nepatříme, Alice!" řval jsem teď pro změnu já. A sestra jen cenila zuby.

,,Nepřerušuj mě, když mluvím! Věděla jsem, že to bude těžké. Ale nikdy! Rozumíš nikdy bych si nemyslela, že z vlastního vzteku ublížíš někomu jinému. Někomu kdo tě miluje."

,,Alice, přeskočilo ti? Bella mě nemiluje. Jak by mohla? Sotva se známe!"

,,Samozřejmě, že tě miluje, ty hlupáku. Je to její osud, stejně jako tvůj! Od prvního okamžiku, co tě spatřila tě miluje. Je člověk. Uvědomuje si své city rychle. Je to chodící banka na city. A právě, když má přebytek lásky, ty na ní začneš řvát a tu lásku pošlapeš smutkem, nenávistí a bůh ví, čím ještě! Ubližoval jsi jí, každým křivým pohledem, který si na ní vrhnul. Zasloužíš si to, co ti řekla! Měl by ses stydět!"

,,O to, jestli jsem jí náhodou nějak citově neublížil já se staráš. Ale o to, že jde ven s Newtonem, který myslí jen na jediné, o to se nestaráš. Chceš vědět na co myslel dnes při biologii? Myslel na to, že jí bude mít. Ať už po dobrém, nebo po zlém! O tohle bys měla mít starost, slečno ,,chráním city obyčejných lidí". Jak se asi bude cítit, až jí znásilní Newton? Co?" zuřivě jsem oddechoval a očima propaloval sestru. Byla nakrčená a stejně rozzlobená jako já.

,,Máš pravdu, Edwarde! Měla bych se o to starat, ale nemůžu! Ne, já ne! O to se musíš postarat sám. Řekni jí to ty. Řekni jí, jaký je Newton doopravdy! A řekni jí to dřív, než bude pozdě!"

,,Myslíš si, že já snad můžu? Že mě bude poslouchat? Nenávidí mě a bude přesvědčená, že jí chci znovu jen ublížit. Myslel jsem, že to ty jsi její kamarádka. Tak jí to řekni, když já nemohu!"

,,Nemůžeš jí to říct? No fajn, tak jí v tom zabraň jinak! Zabraň jí v tom, aby měla důvod se s ním stýkat! Udělej to jak nejlépe umíš! Ale nech Newtona na pokoji, rozumíš?"

,,A jak to asi mám udělat, co?"

,,To je tvá věc. A nečekej, že to někdo udělá za tebe. Že jsi idiot, na to musíš přijít sám!"
Alice se otočila a rozběhla se směrem k domu. Vzteky jsem kypěl. Copak za všechno můžu já? To já jsem jejich bratr, ne ta malá bezvýznamná holka. Tak proč mi bere mou rodinu?

Ve dveřích našeho domu stál Emmet a vesele se křenil.
,,Vy jste se poprali, co?" významně sjel pohled moje oblečení a vlasy, špinavé od toho, jak mě Alice svalila.
,,To byl rána. Páánii." Protahoval poslední slovo. Najednou se ovšem zatvářil smutně.
,,Ale mně jste nic neřekli."

,,Buď zticha, Emmete!" vyjel jsem na něj a vyběhl do svého pokoje. Třískl jsem dveřmi a položil se na pohovku. Teď jsem si přál, vypnout svou schopnost více, než kdykoliv jindy.

,,Alice! Kroť se! Jestli znovu odjede…"
,,Klid, Rose." To by rodině neudělal." Byla si jistá tím co říkala. Zajímavé, že na konci to neznělo jako uklidňování pro Rose, ale jako výhružka pro mě.

,,Emmete?"Alice.
,,Hm?" ozvalo se zabručení od televize.
,,Příště s ním vyjednáváš ty! Ještě mě bolí rameno od toho nárazu."
,,Jupííí!"

Ležel jsem celý den. Celou noc. Přemýšlel jsem. Nad tím, co mi říkala Alice. Miluje mě Bella? Stěží! Miluju já jí? Ne! Ubližuju jí? Ano, to si musím přiznat. Ale proč jí ubližuje můj nezájem, nebo moje urážky?
V sobotu ráno po východu slunce se vrátil z noční směny Carlisle.
,,Edwarde?" zaklepal na mé dveře.
,,Ano, otče?" Carlisle se usmál, když vcházel do mého pokoje.
,,Víš, potřeboval bych jít lovit. Napadlo mě, že bychom si mohli vyjet spolu. Jede i Emmet. Co si o tom myslíš?" jeho myšlenky neprozrazovaly žádný jiný úmysl. Prostě si chtěl jet zalovit.
,,Dobře, pojedu." Usmál jsem se zpátky.
,,Fajn, za půl hodinky u jeepu, ano?"


Esme:

Právě jsem uklízela kuchyň. Ne proto, že by to bylo potřeba. Prostě jsem se jen chtěla nějak zabavit u přemýšlení. Bylo sobotní odpoledne. Alice a Rosalie si v obýváku četly časopis. A Jasper se díval na baseballový zápas.
Položila jsem skleněnou mísu na polici a vydala se do obývacího pokoje.
,,Alice?" povzdechla jsem si.
,,Ano, mami?" Zvědavě zvedli hlavu všichni.
,,Promluvíme si?"
,,No, jasně!" Alice se posunula od Rose tak, abych mezi nimi měla místo. Sedla jsem si a ony se opřely o mě. Bylo mi tak nádherně. Mé milované děti. Jasper vypnul televizi a přišel k nám. Posadil se na zem a ruku mi položila koleno.

,,Mami? Ty jsi…dojatá, zamyšlená, smutná a šťastná zároveň… Já nevyznám se v tobě."
Usmála jsem se na něj a podívala se na Alici.

,,Samozřejmě věřím tvým viděním Alice, zlatíčko. Ale jsi si jistá, že je to pro Edwarda to pravé? Trápí se, hrozně moc. A mě trápí, když vidím, že to mezi vámi vyvolává hádky. Určitě je Bella pro něj to pravé?

,,Ano, Esme. Jsem si jistá. Je to těžké, ale oni to překonají. Budou se hrozně moc milovat. Bella bude součástí naší rodiny už brzo."

,,Bella už ho miluje." Řekl Jasper.

,,Určitě?"

,,Ano. Milovala ho snad od prvního okamžiku. Ona si to nejspíš neuvědomuje. Je zmatená. Ale já to z jejích pocitů cítím. Už teď je tam více lásky, než u lidí většinou bývá. Bude to pozoruhodný vztah."
Cítila jsem dokonalé štěstí. Pokud to tak opravdu je, už brzy bude naše rodina zase v pořádku. Navíc, bude mít o člena víc.

,,Já s tím ale stále nesouhlasím!" ozvala se Rose. ,,Ta holka je neuvěřitelně pitomá, když si dobrovolně vybírá tenhle život."

,,Víš, Rose, ona je teď jediná, kdo dokáže naší rodinu opět stmelit. Jestli chceš zpět brášku Edwarda, budeš muset ustoupit. Už to udělali všichni." Něžně jí řekla Alice.

,,Všichni kromě Edwarda." Doplnila jí.

,,On taky. Jen to zatím neví." Ukončil debatu Jasper.

,,No, myslím, že je čas, aby nás po letech znovu navštívil Daniel. Co si o tom myslíte? Není čas na návrat ztraceného strýčka?" Alice zářila radostí. Na chvíli jsme všichni ohromeně mlčeli, ale pak jsme se dali do smíchu. Chvilku nám trvalo, než jsme její mazaný plán prokoukli.

,,A než přijede, měli bychom lépe poznat Bellu. Esme? Co říkáš na nedělní nákupy? A ty Rose?"

,,Ráda jí poznám." Opověděla jsem spokojeně.

,,Já nikam nejedu." Zabručela otráveně Rosalie. Ale Alice se jen smála.

SHRNUTÍ

Autor: KikaV (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chyběl jsi mi...7.kapitola: