Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Chyběl jsi mi...6.kapitola

19.08.2009 (11:30) • KikaV • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1795×

Edward:

,,Edwarde! Dneska s tebou v autě jedeme já a Emm." Volala na mě Alice a myslela při tom na sadu spodního prádla, kterou jí Jazz včera zničil. Znechuceně jsem jí vypnul a poslouchal Emmeta. Doufám, že se konečně dozvím, co se to tady děje. Ale Emmetovi myšlenky mě dokonale zklamaly.

,Ehm, vážně? Jo, tak jo. Aspoň bude sranda. Jen by mě zajímalo, proč? Copak nevíš Alice, že nerad jezdím v tom malém volvu? Nemůžeme jet jeepem? Možná bych se jí mohl zeptat…´

,,Ne, Emmete! Jede se volvem!" zakřičela mu v odpověď Alice.

,No fajn, tak ne! Tohle spojenectví mezi náma má i určité chyby. Nemůžu jí nic oplácet. Už aby to Edímu došlo. Až s náma bude Bella, bude to sranda.´

,,Emmete!" zavrčel jsem.

,Sorry, brácho…´ radši jsem znechuceně vypnul i jeho. Tohle mi dělají schválně.

Byl jsem na oba patřičně naštvaný a dával jsem jim to okatě najevo. Nevypadalo to však, že by je to nějak trápilo.
,,Bella má špatnou náladu." povzdechla si Alice.
,,Chudák sestřička, budeme jí muset rozveselit." Smutně odpověděl Emmet. Ovšem i člověk by si všiml toho, že ve skutečnosti se mu hlas chvěl smíchem. Ti dva mě nepřekonatelně štvali. Ještě chvíli a budou chodit pěšky. Ne, že by jim to vadilo, samozřejmě.
,,Mám toho právě dost! Nechte toho! Oba dva! Nemůžete takhle sabotovat moje úsilí. Já se snažím nezabít jí! A vy rovnou děláte, že je to vaše sestra. Já vám výslovně zakazuju, mluvit s ní, zdravit jí, mrkat na ní, nebo jí nějak jinak dávat najevo, že existuje jasný? Isabella nebude patřit do naší rodiny!"
Snažil jsem se nevnímat jejich myšlenky. Stejně se usilovně snažili skrýt je přede mnou. Byl jsem strašně vytočený. Už toho mám opravdu dost. Není chvíle, kdy mi tématem číslo jedna v myslích mé rodiny nebyla ta malá holka. Navztekaně jsem vystupoval z auta. Najednou ke mně dolehla Emmetova myšlenka. Zavrčel jsem a ani ne vteřinu na to se ti dva zrádci unisono ozvali.
,,Ahoj Bello!" jmenovaná jim však jen mávla rukou a já doufal, že to svědčí o tom, že je jí moje rodina protivná. Bylo by to jen dobře.

,,No vážně Alice, já nevím, kdo z nich dvou je větší bručoun." Prohodil Emmet a odešel za Rose. Alice se usmála a šla stejným směrem.
Mají zatracené štěstí, že je kolem tolik lidí. Jinak by poznali jak to vypadá, když jsem opravdu naštvaný.

Vešel jsem do učebny biologie a posadil se. Třída ještě byla prázdná, což svědčilo o tom, že do začátku hodiny zbývá ještě hodně času. Pořád je ovšem lepší sedět tady, než u oběda. Myšlenky mé rodiny mě nepředstavitelně rozčilují. Alice s Emmetem považují Isabellu za člena rodiny. Jasper bezvýhradně věří Alici, ale nelíbí se mu to. Má strach z toho, že až mu bude nablízku, mohl by jí ublížit. Rosalie jí nenávidí. Nikdo kromě mě neví proč. Já ovšem ano. Naše malá Rose především žárlí. Strašně jí štve, že na ní jsem se nikdy ani nepodíval a tahle holka má být má spřízněná duše. Samozřejmě, že Rose miluje Emmeta a mě má ráda jen jako bratra. Ale je neskutečně marnivá. Celý její život, ten lidský i ten upírský, nad ní muži slintají. A já? Neprojevil jsem ani zájem.
Myslím, že Esme a Carlisle tohle tuší. Nikdy na to přímo nemyslí, ale z útržků jsem si to mohl poskládat. A myslím, že našeho otce to velmi pobavilo. Není to však jediný důvod, proč Rose nenávidí to lidské děvče. Předevčírem v noci jsem byl svědkem zvláštního rozhovoru. Rosalie odmítla Emmetovi dotěrnosti a šla za Alicí. Alice udělala to samé Jasperovi a oba pánové byli značně rozladěni. Sebrali se a šli lovit. Já se jen tiše pochechtával v pokoji a byl jsem zvědavý o čem chtějí mluvit holky, protože obě myslely na nové oblečení a pochybuju, že to byl důvod, proč odmítly své polovičky.
,,Alice?Můžu dovnitř?"
,,Jistě, čekám na tebe, Rose."
,,Chtěla jsem se zeptat…" Rosalie mi vyrazila dech. Alici zdá se také překvapilo to, co přesně chtěla, i když už samozřejmě viděla, že se jí na něco ohledně Isabelly zeptá. Rose chtěla vědět, jestli si Isabella vybere nesmrtelnost z vlastní vůle, nebo se to stane nehodou.
A Alicina odpověď jí zdá se nepřekvapila.
,,Protože ani jeden z nich ještě není rozhodnutý, jak se jejich vztah bude vyvíjet, nevidím to určitě. Ale mám tu spoustu možností, podle toho jak se rozhodovali. Převládá to, že si to Bella vybere sama. Už dávno o nás bude vědět, když se stane upírem. Samozřejmě, pokud se nestane něco mezi tím. Něco, co zatím nevidím. Potom by se to mohlo změnit."
,,Jistě!" vyštěkla hněvivě a odešla pryč. Alice nechápala co se děje, ale mě to bylo jasné. Mohl jsem si to přečíst v její mysli. A byl jsem šokován. Rose štvalo, že má Isabella na vybranou a vybírá špatně. Ona by zůstala člověkem kdyby mohla. Nikdy by si nevybrala nesmrtelnost. Bylo to zvláštní. Všichni jsme si mysleli, že je Rose šťastná. Myslím, že o tomhle bych si s ní někdy mohl promluvit. Až na mě nebude tak naštvaná. Až nám to lidské děvče zmizí z očí. Protože ať si Alice říká co chce, já bych se k ní nepřiblížil. Nehodlám jí ohrožovat. A svou rodinu také ne. Třída se začala zaplňovat studenty.

,Dneska jí to vážně sluší. Ta tmavá barva zvýrazňuje její bledou pokožku. A vlasy. Ten nedbalý rozcuchaný culík vypadá roztomile. Vedle Jessiky vypadá ještě líp. Jess je taky pěkná holka. Ale vedle jejích kypřejších tvarů vynikne štíhlost. No kyprých tvarů…´ uchechtnutí.
, Vesele si to přiznejme. Ta holka má zadek a prsa, že by člověk nevěděl kam dřív šáhnout.Jestli mě Bella nakonec odmítne, asi to zkusím u Jessiky. Stejně si myslím, že po mně mlsně pokukuje už nějakou dobu.

Jakmile jsem uslyšel myšlenky Mike Newtona zaplavila mě nenávist. Nesnáším toho kluka, co jsme se sem přistěhovali, aniž bych měl důvod. A je to čím dál horší. Zajímalo by mě která holka je tentokrát jeho cílem. Myslí si, že holky jsou od toho, aby si s nima člověk užíval a budoval si na nich pověst. Když včera žádal o rande Isabellu, měl jsem co dělat, abych nevyskočil a všechno jí to nepověděl. Chudák holka ještě neví, komu skočila na lep.

Jestli mě Bella nakonec…

Jistě. Jak jsem mohl být tak hloupý? Mluví celou dobu o Isabele. Měl bych Alici říct, ať si s ní promluví. Pokud jí na té holce tolik záleží, jistě nebude chtít, aby se zahazovala s Newtonem.

,Cullen. Fakt fajn. Ten kluk mě děsně štve. Jak to dělá, že vypadá jak filmová hvězda? A všechny holky ze školy po něm doslova slintají. Dobře jsem si všimnul jaké pohledy na něj vrhá Bella. Jako by byl pán Bůh.
Bella. Jsem zvědavý jak dopadne naše rande. Jako naschvál v kině zrovna dávají horor. Nemohla to být nějaká romantika? Ale, však já si poradím. Musím jí okouzlit. A pak v nestřeženém okamžiku… jak asi líbá? Řekl bych že nádherně. Má pěkné rty. Možná není tak nepřístupná stydlivka jak se zdá. Třeba to s ní dnes bude zajímavý večer.´

V myšlenkách jsem Newtona drtil na prach. Nejraději bych ho zabil. No vážně, komu by chyběl jeden samolibý frajírek. Vrčení hrozilo, že mi unikne z hrudi. Jednou ho asi vážně zabiju. Co si o sobě myslí? Z myšlenek mě vytrhla ta nejnádhernější vůně, jako jsem kdy cítil. Celé tělo mi okamžitě začalo brnět a hrdlo mi spalovala ohromná žízeň. Mike Newton najednou nebyl tím, koho jsem chtěl zabít. Vlastně, už jsem nechtěl zabít nikoho. Chtěl jsem jen ochutnat tu úžasnou krev. Navždy zůstat s její majitelkou. Splynout v jedno tělo… divoce jsem potřásl hlavou. Zase jsem se nechal ovládnout žízní. Zaťal jsem ruce do lavice a napjatě čekal až se objeví ve dveřích.
Zastavila se a pohlédla k naší lavici. Dovolil jsem si jeden rychlý pohled její směrem. Newton měl pravdu. Měla na sobě černý svetr, který podtrhoval její bledost. Naštěstí ovšem zakrýval i její krk. Alespoň to mírně sníží mé pokušení. Rychle jsem pohled stočil zase do stěny. Tak rychle, že lidské oko by žádný pohyb nezaregistrovalo. Uslyšel jsem hluboké povzdechnutí a pak už si šla sednout vedle mě.
Ještě že jsem upír a jsem schopný soustředit se i na víc věcí najednou. Jedna část mojí mysli totiž neustále zůstávala ochromená tou úžasnou vůní.
Zazvonilo a já pocítil lítost, že mě ta nádherná vůně opustí. Chtěl jsem tam sedět věčnost a vychutnávat jí. Učitel nám připomněl, že nás čeká společný úkol. Potěšením se mi zatetelily vnitřnosti. Za chvíli ji ucítím zase.

Hodina dokonale stačila na to, abych vytěsnil její vůni a začal zase rozumně uvažovat. Já se těšil na společný úkol? Bože. Cítil jsem nějaký neurčitý pocit. Možná strach z toho jak to dopadne. Třeba to půjde po dobrém.

Skoro jsme spolu nemluvili. Jen na začátku jsme se domluvili, že ona bude vyhledávat informace a já budu zapisovat. Myslím,že to tak bude lepší. Já osobně bych žádnou knihu nepotřeboval, protože jsem to všechno znal, ale to před ní nemůžu přiznat. Jako vždy, po pár minutách strávených s ní v uzavřené místnosti, jsem začal cítit, že mé smysly otupují pod váhou její vůně. Snažil jsem se proti tomu bojovat a dařilo se mi to. Jakmile vůně útočila hlouběji, potlačoval jsem jí. Hrozně mě to vyčerpávalo a rozčilovalo. Potřeboval jsem vypadnout z téhle místnosti, z její přítomnosti. Mohlo by se totiž stát, že nakonec taky uvěřím tomu, čemu pod vlivem Alice začíná věřit celá rodina. Mohlo by se stát, že bych uvěřil, že spolu můžeme být. A to nesmím. Jenže tímhle lidským tempem tady budeme ještě dlouho.
Ztrácel jsem trpělivost.

,,Uhm, mitóza se děje pro to, aby se navýšil počet chromozomů a děje se tak…"

,,Ne Isabello! Odstavec číslo pět třetí řádek! Neděje se proto, aby se navýšil počet chromozomů, ale proto, aby se dosyntetizovaly párové chromatidy na chromozomech. Vážně jsi tak neschopná, že si to neumíš pořádně přečíst? Tímhle stylem mi zhoršíš známku z biologie!"

Zůstala na mě koukat s otevřenou pusou. Asi jsem to přehnal.

,,Prosím tě, jsi ty vůbec normální? Už mám toho tvého utrhování dost. Tak jsem udělala chybu, no a co? Ty je nikdy neděláš? Opravil jsi mě, tak o co ti jde? A co proti mně sakra vůbec máš? Nic jsem ti neudělala. Snažila jsem se být přátelská, ale ty mě od první chvíle nenávidíš. Utrhuješ se na mě, kdykoliv můžeš. Jindy předstíráš, že neexistuju, nebo se tváříš, že za všechno můžu já. Já nejsem věc, na které si můžeš vybíjet svou špatnou náladu. A neříkej mi Isabello. Nesnáším to. Nesnáším to stejně jako tebe! Tak mi sakra vysvětli, co proti mně máš?"

Díval jsem se na ní a přemýšlel o jejích otázkách. Z parkoviště jsem slyšel smích Alice a Emmeta. Věděl jsem, že má pravdu. Chovám se k ní hrozně, přesto že nemám důvod. Ale proč? Proč? Uslyšel jsem, že se k třídě blíží učitel. Křičela příliš nahlas.
,,Já nevím." Zašeptal jsem a pořád se na ní tak lítostivě díval. Mohl jsem vidět, jak se jí oči zalily slzami. Učitel otevřel dveře a ona proklouzla kolem něj. Na chodbě se rozvlykala. Pocítil jsem osten viny. Co jsem to udělal? To jsem nechtěl.
,,Bello" hlesnul jsem tak, že by mě slyšel jen upír, stojící ve stejné místnosti.

,,Pane Cullene! Co to mělo znamenat?"
,,No…my, trošku jsme se nepohodli, kvůli významu mitózy. Ale už je to v pořádku. Úkol máme hotový."
,,Myslím, že budete ve společných úkolech pokračovat i nadále. Můžete to vyřídit slečně."

Předstíral jsem, že nás musím podepsat a rychlým tempem jsem dopsal závěr. Pak jsem mu úkol odevzdal a kývnutím hlavy se s ním rozloučil. Slyšel jsem Isa… vlastně Bellu. Byla na dívčích záchodech a vzlykala. Proč brečí? Ublížil jsem jí tak moc? Neměl bych za ní jít a omluvit se? Co mám dělat?
Nakonec jsem se vydal na parkoviště. Alice a Emmet stáli u volva. Emmet se křenil a v myšlenkách se bavil tím, jak mi to jeho nová ,,sestřička" nandala. Neměl jsem sílu na to, hádat se s ním a tak jsem to pro tentokrát nechal být. Alice se tvářila ustaraně a stejně jako já přemýšlela, proč to Bellu tolik vzalo.
,,Asi toho na ní dneska už bylo moc." Pokrčila rameny. ,,Lidé si slzami odbourávají stres.
No fajn, vážně mě mrzí, že nejsem člověk a nemůžu plakat. Probrečel bych pár dní v kuse.

,,Jeďte domů. Přijdu později. Počkám, až jí to přejde."
,,Dobře, bráško." Alice pomalým lidským krokem obcházela auto k místu řidiče.
,,Ale Edwarde… už na ní dnes nemluv. Jestli jí něco budeš chtít říct, nechej to na zítra."
Přikývl jsem a s rukama v kapsách se díval, jak odjíždějí. Když jejich auto zmizelo za zatáčkou a stalo se neviditelným i pro můj zrak, otočil jsem se a šel se posadit na lavičku pod strom.

Belle trvalo alespoň čtvrt hodiny než její vzlyky začaly opadávat. Nakonec už jen zrychleně a zhluboka dýchala. Slyšel jsem, že se zvedla a šla si opláchnout obličej.
,,No, měla bych jít. Za chvíli na mě bude čekat Mike." Šeptla si pro sebe a vydala se k východu ze školy.


SHRNUTÍ

Autor: KikaV (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Chyběl jsi mi...6.kapitola: