Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta života -11díl-Svoboda

30.06.2009 (08:00) • NessieCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1987×

11)  Svoboda

Šla jsem přes celé náměstí bez jediného nadechnutí, protože tu bylo spoustu turistů. Les byl dál od města. Konečně, když jsem už došla k lesu jsem se nadechla, ikdyž jsem to nepotřebovala. Prostě ze zvyku. Zhluboka jsem dýchala. Už jsem necítila lidský pach, ale něco jiného. Né tak lákavého, ale pořád krásně vonící. Zvířecí vůně. Bolest v krku se teď pořádně ozvala. Šla jsem hlouběji do lesa. Pověsila jsem si batoh na strom, abych si ho nezničila. Zavřela jsem oči a pořádně se nadechla. Znova jsem ucítila tu vůni. Začala jsem se soustředit na mojí zvířecí kořist. Bylo to stádo. Bylo na sever od města. Rozeběhla jsem se. Byla jsem plně ponořená do své přirozenosti lovit, takže kdybych potkala člověka, tak bych ho zabila. To se naštěstí nestalo. Doběhla jsem k louce kde se páslo stádo srnek. Byl tam i vůdce stáda. Jelen byl velice veliký a krásný. Jeho srst byla čistá a hnědá. Vrhla jsem se na jelena. Stádo zpanikařilo. Rozebíhali se do všech stran. Já jsem se soustředila pouze na sání jelena. Zakousla jsem se do krku a začala pít. Pálení v krku se zeslabovalo, ale né na tolik, aby to přestalo. Ikdyž jsem úplně vysála jelena, pořád jsem měla pálení v krku. Rozeběhla jsem se za prchajícím se stádem. Narazila jsem na ně za pár sekund. Pořád splašeně běželi. Vrhla jsem se na poslední srnku, která je nestíhala. Zase jsem se zakousla do krku a sála. Vysála jsem jí úplně. Pálení v krku se zeslabilo, ale nezmizelo. Už jsem byla přepitá. Pít zvířecí asi tedy neuhasí úplně pálení v krku, ale zeslabí. Ale pořád lepší než pít lidskou krev, kterou nechci. Moje oblečení naštěstí lov přežilo. Vrátila jsem se zpět k mému batohu a vydala se na letiště. Běžela jsem lesem. Když jsem probíhala lesem bylo úplně ticho. Když jsem dorazila k letišti, přestala jsem dýchat. Pouze jsem to předstírala zvedáním ramen jako když člověk dýchá. Letiště bylo plné lidí. Šla jsem co nejdál od nich. Byla jsem úplně v rohu. Každý kdo kolem mě prošel se díval překvapeně, udiveně mojí krásou. Nějaký kluk ke mně přišel.

„Ahoj kočko.Půjdeš se mnou na jeden drink??“zeptal se kluk s nadějí.

Podívala jsem se na něho vražedně.

„Ne nechci.“odpověděla jsem zlostně a kluk se ode mě raději vzdálil s nepořízenou.

Konečně hlásili, že letadlo do Chisana je přistaveno a může se nastupovat. Neváhala jsem a šla do letadla. Sedla jsem si dopředu, protože jsem nechtěla cítit ty lidi před sebou.

Naštěstí si ke mne nikdo nesednul. Celou 10 hodinovou cestu letadlem jsem seděla sama a přemýšlela co budu dělat. Párkrát mě vyrušila letuška, která mi nabídla jídlo a pití, ale já jsem odmítla. Letuška na to naštěstí nic neříkala a šla dál. Zase jsem se vrátila k mému přemýšlení. Další kdo mě vyrušil byl pilot, který hlásil, že se blížíme k letišti a že se máme připoutat. Ta pár minut jsem už vycházela z letadla. Byla naštěstí tma. Letiště bylo menší než ve Volteře, ale i přesto vybavené velice dobře. Vůbec jsem se za celou dobu co jsem v letadle nenadechla. Procházela jsem rychle halu. Když jsem byla venku, šla jsem směr les, který byl kousek od letiště. Šla jsem rychlou chůzí a za pár minut jsem už byla kousek v lese. Až teď jsem se mohla v klidu nadechnout. Rozeběhla jsem se nějakým směrem. Ani nevím kam. Pořád jsem běžela. Trvalo to asi půl hodiny. Dorazila jsem na velice velkou rovinou louku kde stál velice krásný velký srub. Zastavila jsem se na začátku louky. Byla jsem ticho a jen poslouchala. Bylo ticho. Nikdo uvnitř nebyl. Z komína se nekouřilo a nesvítilo se, přestože byla už pořádná tma, přes kterou jsem ale viděla normálně jako za světla. Šla jsem potichu ke srubu. Pořád jsem poslouchala. Neslyšela jsem tlukot srdce nebo nějaký pohyby, prostě nic. Když jsem stála u dveří nadechla jsem se a ucítila pach upírů. To mě vylekalo. Odskočila jsem kus od dveří. Raději jsem se vytvořila štít. Pro jistotu. Čekala jsem co se bude dít. Nic. Ticho. Zavolala jsem.

„Haló. Je tu někdo???!!!“zařvala jsem. Ale bez úspěchu. Nikdo se neozval.

„Haló. Já vím kdo jste. Jsem to samí a nechci vám ublížit.“zavolala jsem znova, ale zase ticho. Nejsou tu. Podle pachu tu nebyli už hodně dlouho. Opatrně jsem šla ke dveřím. Otevřela jsem je bez žádných problémů. Nebyli zamčeny. Vevnitř byl krb, pohovka, televize a knihovna se spoustou knih. Vešla jsem dovnitř. Vonělo to tu po růžích. Začala jsem si procházet celý srub. V přízemí byla kuchyně, koupelna a obývací pokoj. V prvním patře byly čtyři pokoje a každý v jiném stylu a jedna veliká koupelna. V každém pokoji byla dvojlůžková postel zrcadlo a šatník, obzvlášť v tom jednom byl šatník veliký skoro jako ten pokoj. Jediný pokoj byl s pohovkou a malým šatníkem s mužským oblečením. Oblečení vonělo tak krásně. Jinak než ty pachy v těch jiných pokojích. Šla jsem dolů se podívat jestli tu nebude něco o té rodině co tu bydlí nebo spíš patří. Našla jsem plno knížek o lidským těle, módní časopisy, časopisy o autech a podobné věci, ale nikde napsaný kdo jsou. Ale počkat. Knihy o lidském těle v domě upírů. To je divný. Najednou jsem si vzpomněla z mého lidského života, že mi Loren něco říkala o .o.o. Nemůžu si vzpomenout o kom. Jméno bylo na C a příjmení taky. Charlie, Carle, Carlies….Carlisle Cullen. Mám to. Doktor Carlisle Culen. Toho mám od Ara pozdravovat. To je neuvěřitelné, že jsem v domě doktora Carlisle Cullena. Ráda bych jsem se něco od něho naučila, ale nevím jestli se vrátí. Určitě jo. Mohla bych tu počkat, ale to by bylo neslušné. Jen tak se ubytovat v cizím srubu a potom chtít, aby mě něco naučil, když jsem se sem jakoby vloupala. Ale já nevím kde bych bydlela. Možná mu to vadit nebude, protože jsem slyšela, že je hodný. Asi tu tedy zůstanu. Aspoň se jim postarám o srub. Sundala jsem si batoh, který jsem měla stále na zádech a vybalila věci. Moje oblečení jsem nechala v batohu. Knížky jsem si položila na stůl v obývacím pokoji. Zašla jsem do lesa pro dříví. Bylo vlhké od sněhu, ale dalo se to zapálit. Ikdyž mi není zima, mě se líbí zapálený krb. Šla jsem ke knihovně vzala jsem si knihu o lidském těle a začala jsem studovat. Studovala jsem dva dny. Už jsem uměla celé lidské tělo. Dalo by se říct, že bych mohla být doktorka, ale to není možné, protože jsem upír. Po dostudování jsem knihu vrátila zpět a pustila si televizi. Moc jsem jí nesledovala, protože jsem přemýšlela jak to bude dál. Jestli budu chodit někam do práce. A jakou???Měla bych jít do města a nějakou si sehnat, ale nejdřív si půjdu na lov.

Dneska jsem skolila dva medvědy. Byla to zábava. Asi začnu víc lovit medvědy. Když jsem dorazila do srubu, šla jsem se převlíknout, protože jsem si roztrhla košili a kalhoty. Bezva. Budu muset si něco koupit. Oblíkla jsem si světle modré tričko s dlouhýma rukávy a černý kalhoty. Bohužel jsem neměla žádnou bundu a tak jsem si musela půjčit. Půjčila jsem si z toho největšího pokoje. Když jsem procházela kolem koupelny, zarazila jsem se, protože jsem nevěděla jak vypadají moje oči. Pomalu a nejistě jsem kráčela do koupelny k zrcadlu. Moje oči naštěstí byli zlatohnědé. Vypadala jsem na upírku docela lidsky. Kdyby se mě někdo ptal, proč mám zlatohnědé oči, řeknu, že nosím čočky. Vzala jsem si batoh a dala do něj peněženku s mými doklady. Vzala si ho na záda a běžela jsem. Cesta trvala půl hodiny, protože město je vzdálené 150 kilometrů. Když jsem dorazila na konec lesa a začátek města, přestala jsem raději dýchat. Nejdřív jsem si šla hledat nějakou práci. Asi po hodině snažení jsem naštěstí našla práci, ale ve škole. Budu učit na vysoké škole jazyky. A pak jsem šla do obchodu s oblečením. Hned jak jsem vešla ke mně přišla velice milá paní a začala se mi věnovat. Nakonec jsem si vybrala čtyři kalhoty, pět triček různé barvy a jednu bundu a mikinu. Musela jsem ještě si zajít do obchodu s obuví. Tady jsem se sama obsloužila, protože jsem prodavačku odmítla. Vzala jsem si troje sportovní boty. Do batohu se mi to naštěstí vešlo, ale jen taktak. Zamířila jsem zpět do lesa kde jsem se rozeběhla ke srubu.

Autor: NessieCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta života -11díl-Svoboda: