Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta věčnosti-17. kapitola

08.06.2009 (14:30) • Adka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2438×

17. kapitola

Celou noc jsme se mlčky dívali na oblohu, jakmile se začalo rozednívat, tak se na mě Edward otočil a zeptal se: „Jsi připravená na další program?". Přikývla jsem a on vyskočil na nohy a pomohl mně. Znovu se na mě usmál a podal mi ruku, abych se ho chytila. Opatrně jsem svojí ruku vložila do jeho a on mi ji jemně stiskl. Potom na mě mrkl a rozběhl se. „Připravil jsem pro nás snídani." „Ale Edwarde, vždyť jsme byli na lovu nedávno!" řekla jsem. On se mi začal vpíjet do očí a přitom mi pověděl: „Tvoje oči začínají pomalu černat a mně se líbí nejvíc, když mají tu krásnou barvu po lovu." Na tohle jsem neměla, co říct. Zmateně jsem zamrkala. Právě mi Edward řekl, že se mu líbí moje oči. Páni! „Eh, kdy tam budeme." Vytlačila jsem ze sebe. Edward v sobě potlačoval smích, ale odpověděl mi: „Už jenom dvě minuty našeho běhu." Měl, co dělat, aby se nerozesmál. Koutky úst mu nebezpečně cukaly. Já jsem naštvaně přivřela oči a už jsem se na něho nepodívala. Strašně moc jsem mu chtěla pustit jeho ruku, ale on ji držel moc pevně. Zřejmě tušil, co mám v plánu, i když mi neuměl číst myšlenky. Moc jsem si přála, aby se mezi námi objevil strom a já ho musela pustit. Bohužel moje přání, nebylo vyslyšeno.

Edward zastavil u velkého železného plotu. Vytřeštila jsem na něho oči, když začal zadávat správný kód, aby se otevřel. On se mému výrazu jen zasmál, a když se před námi plot otevřel, tak mi galantně pustil dovnitř, jako první a po té za námi zavřel. Vzduchem se šířila vůně zvířecí krve. A uslyšela jsem tlukot pěti srdcí. Edward mě vedl až k té líbezné vůni. Přede mnou stáli dva statní medvědi, dvě pumy a jedna srna. „Ta srna je cena pro toho, kdo bude rychleji nakrmený." Pověděl s úsměvem. A hele další sázka a Edward má opět samolibí úsměv. U téhle si nenechám sebrat vítězství. Jen jsem se na něho líbezně usmála. „Tohle nevyhraješ, Edwarde. S tím nepočítej!" On na mě mrknul. „No ještě uvidíme! Aby to nebylo, jako s tím během." Jen jsem se zašklebila. Co to říkala Alice o další sázce, kde mu to nandám. Je to jasný tohle je moje příležitost, jak pokořit Edwarda Cullena. „Mám ale jednu podmínku Ede." Při tomhle oslovení se Edward pozastavil, ale já jsem hned pokračovala. „Zavřeš tu srnku někam, dokud nebude znát vítěz." Edward se jen pousmál. „Souhlasím." Nahnal srnu do velkého boxu, který stál o podál. A hned poté, jak přišel zpět, jsme se vrhli na naši kořist. Měla jsem vymyšlenou strategii. První jsem se vrhla na medvěda a pila jsem. Edward už lovil pumu, když jsem vykřikla: „První!" Edward se na mě zmateně otočil. „Jak to? Máš tady ještě nevypitou pumu!" Jen jsem se usmála. „Ty jsi říkal, že vítězí ten, kdo bude rychleji nakrmený. A já už jsem plná." Edwardovi začali šlehat z očí blesky a já jsem se začala smát. Nachytala jsem ho na vlastní slova a on to dobře věděl. Ještě k tomu mu mezitím stihnula vykrvácet puma, kterou zabil. Se vztekem mi pustil srnku, na kterou jsem se vrhla. A labužnicky jsem pila. Pěkně pomalu, aby si to Edík, co nejvíce vychutnal. Byl pěkně zamračený. Jakmile jsem dopila, tak jsem se nad ním slitovala a přenechala jsem mu svojí pumu, jako cenu útěchy. V tu chvíli mi odpustil, že jsem ho napálila.

Pak jsme běželi opět na louku, kde jsme pozorovali hvězdy. Edward po mě chtěl, abych mu vyprávěla celý svůj příběh. Nechtěla jsem, ale on mě nakonec přemluvil. Bylo mu líto, co se stalo s Lucasem i to, co se stalo mě. On mi na oplátku vyprávěl zážitky s Emmetem. A já se nemohla přestat smát. Byl už večer a začalo se stmívat, celý den byl perfektní. Edward mi prozradil, že hraje na klavír. Byla jsem s toho naprosto unešená. Dívali jsme si vzájemně do očí a on se na mě usmál. „Přesně tuhle barvu mám rád." Pověděl. Pak byl najednou blíž než před tím. V břiše mě začalo něco šimrat. Ale moje vědomí mě varovalo. Edward se chtěl dotknout svými rty těch mých, ale mně se v tu chvíli objevil v mysli Lucase obraz a já se vymrštila na nohy. „Edwarde, tohle to nejde, promiň." Edward se na mě zmateně díval. „Proč to nejde Bello?" „Já promiň ale je to na mě trochu moc rychlé. Potřebuju si to srovnat v hlavě." Řekla jsem a podívala jsem se mu do očí. Měl je chvíli zmatené, ale potom se mu v nich nenávistně zablesklo. „Je to kvůli Lucasovi, že je to tak Bello!" téměř zakřičel. Sklopila jsem zrak. „Není to jen kvůli němu, ale já sama v sobě ještě nemám jasno. Je to na mě až moc rychlé. Nevím, jestli bych teď chtěla vztah. Nech mě si urovnat pár věcí v sobě. Prosím." Edward se, ale zamračil. „Je to, ale hlavně kvůli němu!" „Ne Edwarde. Lucas byl, jako můj bratr. Nemilovala jsem ho! Právě proto si musím ujasnit, co cítím k tobě. Myslela jsem, že to pochopíš, ale jak je vidět, tak nechápeš vůbec nic." Byla jsem nešťastná. Otočila jsem se a odběhla jsem domů. Za mnou se ozvalo ještě volání. „Bello, počkej. Bello, prosím počkej." Ale já se neotáčela.

Alice:

Měla jsem už v Bellině pokoji vidění, jak se jí Edward snaží políbit. A viděla jsem, že to nedopadne dobře, jestli se to stane. Proto jsem ho varovala, aby se jí nesnažil políbit. Belle jsem se snažila vnutit věci, které by nebyli příliš vyzývavé. Ale nechtěla je ani ona, ani on. Před chvílí se to stalo. Viděla jsem to. Bylo to přesně moje první vidění. Nešťastně jsem si složila hlavu do dlaní. Je to takový pitomec. Jazz mě objal kolem ramen. „Co se stalo Alice? Jsi dneska celá netrpělivá a naštvaná." „Ach Jazzi, Edward udělal strašnou pitomost. Snažil se políbit Bellu, ale nedokázal pochopit, že potřebuje čas, aby si ujasnila, co k němu cítí. Místo toho jí ztropil žárlivou scénu. Přitom jsem ho ještě ráno varovala, že to nesmí udělat!" Jazz byl pěkně naštvaný. „Chudák Bella. Doufám, že je v pořádku."

Za okamžik vrzly vchodové dveře a za mnou přiběhl Edward. „Ty pitomče. Neříkala jsem ti to! Já tě ještě upozorním a ty mě neposlechneš." Edward se tvářil kajícně. Ale já měla vážný problém, protože jsem neviděla Bellu. „Alice promiň." „Mně se neomlouvej. Měl by ses omluvit Belle." „Ale to bych musel nejdřív vědět, kde je." Jen jsem si nešťastně povzdechla. „V tom je ten problém, nevidím jí." Edward i Jazz se na mě starostlivě podívali. Tohle se mi totiž ještě nestalo. Musela by být mrtvá, abych jí neviděla. Do pokoje vlítl zbytek rodiny. Zřejmě slyšeli, co se stalo. Všichni se dívali rozzlobeně na Edwarda. Zvedla jsem se a šla jsem k Belle do pokoje. Jazze jsem zastavila. Nechtěla jsem, aby šel do pokoje se mnou. Sedla jsem si k ní na pohovku a snažila jsem se soustředit. V jednu chvíli vrzlo okno a v druhou mně někdo objímal kolem ramen. Když jsem na toho dotyčného pohlédla, oddychla jsem si.

Bella:

Cestou k domu jsem se ještě stavila na louce, kde jsme s Edem leželi. Bylo mi líto, že mě nepochopil. Potom jsem si ještě vzpomněla na Alici a došlo mi, že o mě musí mít starost, i když vidí, kde jsem. Proto jsem se vracela domů.

Před dveřmi jsem narazila na Edwardův pach. Neměla jsem potřebu se s ním teď setkat, a tak jsem obešla dům a vyskočila jsem k sobě do pokoje oknem. Na pohovce seděla Alice a vypadala nešťastně. Objala jsem jí kolem ramen. Když na mě vzhlédla smutnýma očima, její výraz se v okamžiku změnil. „Bello!" zašeptala potichu. „Jsem tak moc ráda, že jsi tady!" to už vykřikla. V tu chvíli do pokoje vpadla celá rodina, kromě jednoho člena. Všichni byly strašně šťastný, že mě vidí. „Alice, co se stalo? Vždyť si musela vidět, že jsem v bezpečí." Alice se najednou zatvářila zmateně. „To je právě ono Bello, neviděla jsem tě, ale teď tě už zase vidím." Teď jsem se tvářila zmateně i já. „Poslední, co jsem viděla, bylo, jak jste se s Edwardem pohádali, a pak jak si odešla."  Dopověděla. „To je zvláštní. Jdu se podívat do knih, jestli nemá Bella nějakou zvláštní schopnost." Řekl Carlisle a odešel. Ostatní se už taky nějak vytráceli. Zůstala tam jenom Alice. Dívala se na mě zmučeně. „Je mi líto, co Edward udělal! Varovala jsem ho před tím, ale on mě neposlech!" řekla. A já byla ještě víc vyvedená z míry. Konečně mě do sebe všechno zapadlo. To divné chování Alice způsobilo ono vidění. „Tak proto to divné chování?" zeptala jsem se, abych si to ujasnila. „Ano!" Začala jsem se smát. „A já si myslela, že vypadám v tom oblečení, jako příšera." Alice se začala smát se mnou. Pak jsem najednou znovu zvážněla. „Alice nevidíš něco bližšího k mému rozhodnutí?" Alice se usmála a chvíli se soustředila. „Bello, je mi líto, ale ty sama v sobě ještě nemáš jasno a proto nic moc nevidím. A to, co vidím, by sis měla ujasnit sama. Řiď se srdcem a uvidíš, že se rozhodneš správně." Řekla a objala mě. Potom mi popřála dobrou noc a odešla s omluvou, že tento den zanedbávala Jaspera a musí mu to vynahradit. Usmála jsem se, měla jsem přesnou představu, jak to Jazzovi vynahradí.

Začala jsem sama nad sebou přemýšlet. Přehrávala jsem si svůj celý život a došla jsem k racionálnímu rozhodnutí. Za minulostí musím udělat tlustou čáru a začnu žít přítomností. Věděla jsem v tu chvíli, že jsem se rozhodla správně. A teď si musím jít něco vyřídit s Edwardem!

Autor: Adka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta věčnosti-17. kapitola: