Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » cesta osudu 27. část

Tak další díl mojí povídky. 28. už bude o něco zajímavější. tak hezké počtení a všem moc děkuji za super komentíky

Edward Cullen

Sledoval jsem její vzdalující se záda a opět se mě zmocňoval pocit zoufalství. Myslím, že takhle to nepůjde. Nedokážu předstírat, že jí neznám to přeci nejde. Zvedl jsem se od stolu a šel na další hodinu. Jak jí to mám, ale vysvětlit? Vyslechne mě vůbec? Jasně ke mně doléhaly Aliciny rozzuřené myšlenky. Nechtěla ji znovu ztratit.

Vydal jsem se na chemii. Netušil jsem jestli budu mít i tuhle hodinu společnou s mým andělem, ale pevně jsem v to doufal. Došel jsem až ke třídě a zklamaný jsem se posadil do jediné prázdné lavice. V tom se u dívek ve třídě začaly rojit myšlenky jaké má Bella štestí, že znovu sedí se mnou. Nálada se mi zvedla o sto procent. Nedočkavě jsem vyhlížel ke dveřím kdy už se tam konečně objeví.

Po několika vteřinách skutečně vstoupila do třídy s lehce napjatým výrazem. Jakmile mě uviděla roztáhla se jí ústa do krásného úsmevu a já nedokázal nic jiného nežli jí ho oplatit. Což opět vedlo k tomu, že zatajila dech. Jak já si v tuto chvíli přál políbit ji. Pomalu šla k naší lavici. Už si chtěla sednout, když k ní přistoupil ten otravný Steve. Musel jsem se vážně hodně držet, abych ho v tu chvíli nezabil.

"Čau krásko. Mám pro tebe dobrou zprávu." Bella po něm střelila otrávený pohled, ve smyslu co zase chceš? "Jelikož jsi tu nová tak jsem se rozhodl, že můžeš jít se mnou na podzimní ples." Řekl vítězným hlasem. Nechápal jsem jak s může být tak jistý, že s ním Bella půjde. Jeho myšlenky začaly opět nabírat na intenzitě. Drtil jsem kraj lavice a napjatě čekal co Bells odpoví.

"Já tam, ale nejdu." Odbyla ho Bella mrazivým tónem.

"No tak nenech se přemlouvat. Se mnou chce jít přece každá." Stále používal ten sebejistý tón. A začal se k ní naklánět. Po tom co jsem viděl jaký je jeho plán, jsem věděl, že musím nějak zasáhnout.

"Myslím, že ti jasně řekla, že tam nejde." Řekl jsem tvrdým tónem. Steve se překvapeně napřímil a podíval na mě. To už se Bella posadila a přisunula co nejblíže ke mně. Spíše co nejdále od něj. Zřejmě jsem vypadal dostatečně hrozivě, protože nakonec usoudil, že bude lepší odejít.

"Děkuji." Usmála se na mě Bella. "Vážně nevím jak se ho mám zbavit." Prohodila nešťastně a na čele se jí utvořila vráska. Znovu jsem musel bojovat s pokušením jí políbit.

"Nemáš zač. Takovýhle hulváty nesnáším." Odfrkl jsem si.

"Ty máš nějakou schopnost Edwarde?" Změnila zničehonic téma.

"Ano mám. Čtu myšlenky." Nevypadala tím nějak překvapená. Že by si začínala vzpomínat?

"Co si Steve myslel tak hrozného, že jsi na něj před tím vrčel." Ups

"To bych raději nerozebíral. Bylo to dost neslušné." Snažil jsem se vykroutit. Dnes večer jí to řeknu. Tohle prostě nejde vydržet.

"Aha." Začala si něco zapisovat do sešitu. Já jsem profesora poslouchat nemusel. Tuhle látku už jsem probíral snad stokrát. Raději jsem sledoval mou krásnou Bellu.

"Co je?" Zeptala se, když mě už po několikáté načapala.

"Nic. Jen jsi moc krásná." Neodolal jsem a sklonil jí aspoň malou poklonu. Přitom bych dokázal strávit zbytek své věčnosti tím, že bych jí říkal jak úžasná, krásná a výjimečná je, a to pokaždé jinými slovy. Překvapeně zamrkala a potom sklonila obličej zpět k poznámkám.

"Děkuji." Špitla ještě nejistým hlasem. Byl jsem si jistý, že dřív by byla rudá jako rak.

"Nemáš za co. Je to pravda." Řekl jsem jí ještě.

Bella

Po zbytek dne už mi dal Steve pokoj. Byla jsem za to Edwardovi neskonale vděčná. Pořád jsem však byla vykolejená z toho co mi řekl na chemii.

"Na co myslíš Bells?" Ozvala se vedle mě Vanessa.

"Na nic." Snažila jsem se jí odbýt.

"No spíš bych se měla zeptat na koho viď?" Cože?? To snad ne!

"Jak to myslíš?" Snažila jsem se dělat hloupou a sešlápla víc plyn, abychom byly rychleji doma a já urychlila tenhle rozhovor.

"Ale no tak Bells vidím jak se na něj díváš a jak on na tebe."

"Jak se na mě dívá?"

"Jako na svatý obrázek. Pořád tě sleduje a po Stevovi a všech ostatních hází vražedné pohledy. Nevšimla sis? Libí se ti viď?"

"Možná." Přiznala jsem nakonec.

"Ach Bells." Vyhrkla Vanessa a vrhla se mi kolem krku. Málem jsem neudržela auto na silnici. "Tolik ti to přeji! Budete krásný pár. Jako stvoření jeden pro druhého."

"To jsi spíš ty a Williem ne?" Dloubla jsem si do ní. "Navíc s Edwardem jsme jen přátelé."

"To jsme, ale taky to neznamená, že už nemůže být žádný jiný pár pro sebe stvořený. Koukni na Alice a Jaspera, Rose a Emmeta a nakonec ty a Edward. Jsem zvědavá jak dlouho vám to přátelství vydrží. Ta láska mezi vámi přímo září." Rozplývala se Vanessa a já díky ní začala poprvé myslet na Edwarda jako na něco jiného nežli na kamaráda.

"Víš připadám si vedle něj tak nějak úplná. Je to zvláštní. Myslela jsem, že se to nikdy nezahojí, že už nikdy nebudu moct milovat a pak se tu objeví on a já se do něj na první pohled zamiluji. Nepřijde ti to divný?" Svěřila jsem se jí se svými pocity.

"No pár věcí tu je lehce nejasných, ale myslím, že se to brzy vyřeší." Zaparkovala jsem v garáži a spolu jsme vyběhli do obýváku. Vanessa si sedla k počítači a věnovala se burze. Já si vzala knížku a začetla si. Román Na větrné hůrce jsem si skutečně zamilovala a dnes ho čtu, už po několikáté. Dokonce tenhle můj výtisk začíná být ošoupaný.

Dnes mi to však moc nešlo. Musela jsem neustále myslet na to až večer uvidím Edwardovu dokonalou tvář. Teď, když už jsem věděla co k němu cítím, jsem se ho nemohla dočkat ještě víc. Pořád mě však sužoval pocit, že toho vědí víc nežli já. Raději jsem na to přestala myslet a šla se připravit na lov. Vzala jsem si černé kraťásky do půli stehen a modré tílko. Na lovu nehrozí, že by mě někdo viděl tak jsem se chtěla obléct pohodlně.

V obýváku jsem se potkala s Vanessou. Zvolila podobnou kombinaci, akorát místo modrého tílka měla bílé. Usmála se a mrkla na mě. Bylo už kolem sedmé a tak jsme se rozběhly do lesa. Na Vanesse bylo vidět jak je netrpělivá. Jsem si jistá, že celou dobu bude do Alice hustit, aby jí prozradila kdy přesně se Will vrátí. Nebyla jsem si však jistá jestli jí to Alice řekne.

Za chvíli už jsme dobíhaly na mýtinku. Cullenovi už tu byli a já nenápadně pokukovala po Edwardovi. No nenápadně jen do té doby než se naše pohledy opět setkaly a on mě uvěznil ve svých očích. Málem se mi podlomila kolena. Raději jsem zadržela dech a párkrát zamrkala očima, abych se dostala z jeho uvěznění. Nejistě se na mě usmál. Opět jsem odolávala té touze se mu vrhnout kolem krku.

"Takže se tu sejdeme za dvě hodiny." Rozhodla Alice. Rozeběhli jsme se každý za svou kořistí. Emmet a Jasper šli na medvědy, holky na srnky a já s Edwardem na pumy. Byl to úžasný pocit běžet po jeho boku. Bylo na něm však vidět, že dokáže běžet mnohem rychleji. Zastavili jsme po několika kilometrech na malé loučce.

"Nemusel jsi na mě čekat." Poznamenala jsem.

"Nemusel, ale chtěl jsem." Odpověděl. Znovu jsem byla vděčná za to, že už nejsem člověk a nemůžu se červenat. V tom jsem ucítila tu nejnádhernější vůni. Zvedla jsem za ní hlavu a potom se otočila zpět na Edwarda. Pokynul mi hlavou ať si posloužím. Rozběhla jsem se za tou vůní a po pár set metrech narazila na velkou pumu. Vyskočila jsem na nejbližší strom a saltem se dostala před ní. Dnes jsem neměla náladu na hraní a tak jsem jí rychle zlomila vaz a zakousla. Když jsem jí vypila do poslední kapky, spokojeně jsem si prohlédla své oblečení a zjistila, že je dokonale čisté. Dávno už jsem se naučila lovit tak, abych se neušpinila, přesto mě pokaždé potěšilo, když se mi to povedlo.

Rozhlédla jsem se kolem sebe kam bych schovala tělo. Edward stál kousek ode mě a zaujatě si mě prohlížel. Nejistě jsem se na něj usmála. Vrátil mi to krásným pokřiveným úsmevem a nadzvedl obrovský kámen, o který se opíral. Hodila jsem tam pumu a on ho pustil. Byli jsme od sebe jen pár centimetrů. Naše nosy se téměř dotýkali. Už už jsem chtěla porušit tu hranici mezi námi, když se mi v hlavě rozezněl Willův hlas.

Tak kde mám svoje krásky?

"Williem." Vyjekla jsem nadšeně. Edward se odtáhl a trošku zamračil. Tohle asi nevyznělo nejlíp.

"Williem už se vrátil." Vysvětlila jsem hned.

"Aha. Uvidím tě dneska ještě?" Tím mě trochu zaskočil, ale zároveň i velice potěšil.

"Jestli chceš."

"Samozřejmě, že chci." Vydechl hned a pohladil mě po tváři. Slastně jsem přivřela oči a užívala si jeho dotek.

"Tak přijď o půlnoci k tomu jezírku, kde jsme se včera viděli." Řekla jsem rychle a běžela domů. Vydávala jsem tu největší rychlost jakou jsem mohla. Naplněná štestím, že za pár hodin Edwarda znovu uvidím a budeme spolu moct být sami. Vletěla jsem do obýváku a tam už Vanessa objímala Willa.

"Wille." Vydechla jsem. Sestřička ho na chvíli pustila, aby mě mohl taky obejmout.

"Tolik jsi nám chyběl."

"Vy mně taky a děkuji, že jsi mi na ní dala pozor."

"To byla samozřejmost." Usmála jsem se na něj. "Ani nevíš kolik věcí se tu stalo." Začala jsem.

"No vlastně už vím. Vanessa už mi vše ukázala." Vysvětloval. "Takže moje malá sestřička se nám zamilovala jo?" Zasmál se a rozcuchal mě. Tak tohle mi zrovna nechybělo. Raději jsem zabodla pohled do podlahy. To už si k sobě Will opět tiskl Vanessu.

"Jak bylo v Itálii?" Zeptala se ho Vanessa. Divila jsem se, že se tak drží a hned tady se na něj nevrhne.

"Bez tebe to bylo hrozné lásko." Odpověděl a políbil jí do vlasů. "Tak mi řekni kdo je ten štastný?" Otočil se na mě.

"Edward Cullen, ale jsme jen přátelé."

"Byl by hloupý kdyby s tebou chtěl být jenom kamarád." Poznamenal ještě.

"Zítra k nim máme jít." Připomněla Vanessa.

"Vážně?"

"Ano máme se seznámit se zbytkem rodiny. Nechtěly jsme tam chodit bez tebe." Povídala sestřička.

"No rád se seznámím s někým novým." Souhlasil Will.

"Možná tě Edward bude zajímat. Má totiž podobnou schopnost jako ty. Umí číst myšlenky a taky ti je docela podobný." Řekla jsem mu.

"Podobný? A čte myšlenky? Víš určitě, že se jmenuje Cullen." Ptal se Will zaskočeně.

"No tak se mi aspoň představil, ale tak se jmenují skoro všichni a navíc jsou všichni adoptovaní. Proč se ptáš?"

"Můj bratr se jmenoval Edward." Odpověděl se smutkem v očích.

"Myslíš, že by to mohl být on?" Zeptala se Vanessa.

"Nevím. Nechci marně doufat." Koukla jsem na hodiny. Páni to už je tolik?

"No já vás asi opustím." Rozloučila jsem se a rozeběhla na louku. Je možný, aby byl Edward Willův bratr? Mohla bych se ho na to dnes zeptat.

Autor: Sunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek cesta osudu 27. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text: