Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » cesta osudu 25. část

No Edward už tu je. nějak nevím přijde mi, že jsem to měla napsat jinak. jenže mě nic jiného nenapadlo. Třeba se k tomuhle dílu někdy vrátím tak přeju hezké počtení a doufám, že se to bude aspoň trochu líbit.

Bella

Steve se asi urazil a naštěstí si ke mně dnes nepřisedl. Měla jsem tedy celou lavici jen pro sebe a mohla jsem v klidu přemýšlet. Vanessa se taky pohroužila do svých myšlenek. Úplne rozkvetla, když jí Alice řekla, že se Will za pár dní vrátí a bude v pořádku. Přemýšlela jsem nad tou novou rodinkou. Z původního plánu se jim vyhýbat tedy sešlo. Nevydrželi jsme to ani pár minut. A za všechno může ta malá černovláska. Alice. Nevím proč ale věřím jí. Myslím, že bych se jí dokázala se vším svěřit stejně tak jako Vanesse.

Dnes při obědě se bolest v mé hrudi přeci jen trochu stáhla. Jakoby něco ohladilo okraje té díry. Takže už teď nebyly tak drsné a nebolelo to tolik. Přesto to pořád bylo dost silné na to, abych dovolila Jasperovi použít jeho moc. I Alice pořád přece jen trochu blokuji.

Na nákupy jsem se nakonec přec jen těšila. Chtěla jsem se o Cullenových dozvědět něco víc. Hrozně mě to k nim táhlo a mám takový pocit, že Vanessu taky. Proto jsem taky radostně vyskočila, když odzvonilo poslední hodině a rychlou lidskou chůzí se vydala k autu. Alice a Rosalie už tam čekaly, Vanessa šla se mnou.

"Ahoj. Tak co zabila si Steva?" Zeptala se vesele Rosalie. Trochu jsem na ní vytřeštila oči. Přišlo mi totiž, že nás s Vanessou nemá moc v lásce ale teď se na nás mile usmívala.

"Naštěstí měl tolik rozumu a věnoval svoji pozornost někomu jinému." Odpověděla jsem jí. Při pomyšlení na toho kluka se mě opět zmocňoval vztek.

"Tak pojedeme ne?" Prohodila Vanessa. "Jedete s námi nebo svým autem?"

"Svezly bychom se s vámi. Kluci nám zabavili auto a odjeli si na lov." Vysvětlovala Alice a už si sedala do auta. Všechny jsme ji napodobily a já sešlápla plynový pedál.

"Kam to bude?" Zeptala jsem se Vanessy.

"Samozřejmě New York." Ušklíbla se na mě.

"Ale to jsou tři hodiny jízdy." Zděsila jsem se.

"Jsem si jistá, že to zvládneš za hodinku." Teď na mě pro změnu mrkla. Alice vzadu málem skákala nadšením a Rosalie mě stále pozorovala. Už jsem si toho všimla na obědě.

"To má být sázka?" Otočila jsem hlavu na Vanessu.

"Ne. Jen konstatování tvé jízdy."

"Škoda." Věděla jsem, že to stihnu a tak bych se vsadila o propustku z těchto výletů.

"Kde jste bydleli dřív?" Zeptala se Vanessa Alice.

"No teď jsme byli u známých v Denali a předtím jsme žili ve Forks." Při tom se dívala na mě a zkoumala můj výraz.

"Bylo to tam hezké?" Pokračovala ve vyptávání Vanessa.

"Moc. Skoro pořád zataženo a všude okolo lesy. Trochu se to tady tomu podobá. A vy jste žili kde?"

"Já jsem původně z Anglie. Tam jsem se taky seznámila s Willem a vůbec tímhle celým upířím světem. No a pak se stalo pár věcí a my se dostali až do Chicaga. A po chvíli se k nám přidala Bells." Velice stručně to shrnula.

"Někdy nám musíš povyprávět váš příběh." Ozvala se Rosalie.

"Samozřejmě stejně tak jako vy ten váš." Usmála se na ní Vanessa.

"Ty si vážně nic nepamatuješ Bello?" Otočila se najednou na mě. Koutkem oka jsem zahlédla jak do ní Alice dloubla loktem.

"Ne vůbec nic. Jen nějaké ty pocity ale jinak nic."

"Jak pak víš, že se jmenuješ Bella?" Pokračovala. Kupodivu mi ani nevadilo, že se na to ptá už jsem se s tím nejspíš smířila.

"Řekla mi to než omdlela." Vysvětlila za mě Vanessa a usmála se na nás. Úsmev jsem jí okamžitě opětovala, zachránila mi život a myslím, že i víc než to, ale zatím jsem nevěděla co je to další. Ještě více jsem šlápla na plyn. V tom jsem si na něco vzpomněla.

"Budeme ještě muset s Willem dokončit ten závod." Řekla jsem nahlas. "Konečně by pak mohl uznat, že za volantem jsem prostě lepší." Sebejistě jsem se usmála.

"Vy mezi sebou hodně soutěžíte co?" Znovu se ozvala Rosalie.

"No jo no, co chceš dělat celou věčnost? Navíc můj bratříček je si je dost jistý sám sebou. Takže porazit ho je vždycky radost." Vesele jsem odpověděla.

"Jsou jak malý děti." Vložila se do toho Vanessa. Rosalie a Alice se jen usmívaly a dál už se nevyptávaly.

Takže do New Yorku jsme to stihly za padesát pět minut. Holky uznale pokývaly hlavami a Alice už mě navigovala do nějakého obchodního centra. Zaparkovala jsem v podzemních garáží a vydali jsme se do obchodu. Doufala jsem, že když tu má Vanessa holky tak mě z toho nakupování tak trochu vynechá. Jenže z Alice se ukázal stejný nakupovací maniak jako byla ona. Rosalie sice nebyla tak posedlá, ale stejně se k nim ochotně přidala. A z koho jiného by si udělali zkoušející panenku, nežli ze mě.

Nakonec jsem ani nevylézala z kabinky jen se neustále převlékala do věcí co mi nosily. Koupily mi několik plných tašek. A nechápu jak stihly koupit i něco sobě. Jak bylo vidět tak Vanessa a Alice byly ve svém živlu. Naštěstí jsme se už vracely do auta.

"Znám tady jednoho módního návrháře. Kvůli těm tvým šatum." Otočila se Alice na mojí sestřičku.

"Vážně? To je super." Výskla si Vanessa.

"Kdy to vůbec bude?" Zeptala se Rosalie, když si zrovna prohlížela krajkové spodní prádlo co si koupila. Chápu, že si ho koupily ony, ale proč proboha něco takového kupovaly i mně?

"My jsme se ještě na datu nedohodli. Ale chci aby ty šaty byli perfektní. Tak je pak nechci shánět nějak narychlo." Odpovídala Vanessa. Zaparkoval jsem před ateliérem toho návrháře. Alicce s Vanessou se hnaly jak velká voda dopředu a já s Rosalií jsem je tiše následovaly. Návrhář byl asi třicetiletý muž v elegantním oblečení, které bylo lehce extravagantní přesto však decentní. Dokonale ladilo k jeho bledé kůži.

"Áááá . . . Alice. Jak rád tě znovu vidím a copak tě k nám přivádí?" Naprosto nadšeně jí objal a políbil na tvář.

"Já tebe taky Derene. Tady Vanessa shání svatební šaty. Tak jsem si řekla, že ty navrhneš určitě něco dokonalého." Deren stočil pohled na nás a úžasem zamrkal a otevřel pusu. Samozřejmě, že pohled na Rosalii a Vanessu je naprosto ohromující a možná i trochu na mě, ale tahle reakce mi přišla poněkud přehnaná nebo ne?

"Myslím, že navrhnout dokonalé šaty pro dokonalou krásku nebude problém." Odpověděl po chvíli a pokusil se o úsmev.

"Výborně." Zatleskala Alice a začala ze sebe chrlit nápady na ty šaty. Deren si ji chvíli nesouhlasně měřil a nakonec se jí pokusil zastavit.

"Myslel jsem, že od navrhování jsem tu já." Řekl dotčeně.

"To ano jen jsem ti chtěla stanovit nějaké hranice aby ses nenechal moc unést." Mrkla na něj Alice a Rosalie se vedle mě zahihňala. Potom nám všem vzal míry, protože Vanessa chtěla aby udělal i šaty pro družičky a to prý budeme my všechny. Holky tím byly velice potěšeny a celou cestu zpátky vymýšlely svatbu. Byli jsme pryč skoro šest hodin. Alice nás navedla k nim domů, ale její pozvání jsme odmítly s tím, že počkáme až tu bude Williem.

Když jsem parkovala u nich doma zrovna přijíždělo další auto. Z něj vyskákali kluci a šli pomoct svým drahým polovičkám s taškami.

Dveře řidiče se otevřeli jako poslední a já oněměla při pohledu na toho kluka. Byl naprosto dokonalý. Měl bronzové vlasy a samozřejmě topazové oči. Jejich hloubka mě okamžitě uvěznila a já nedokázala nad ničím přemýšlet. Najednou jsem necítila žádnou bolest vůbec nic. Jak je to sakra možné? Propaloval mě smutným pohledem. Stál pořád na tom stejném místě jakoby se rozhodoval co má dělat. Jeho dokonalé rysy byly ztrhané, přesto byl neuvěřitelně nádherný.

"Pojedeme?" Ozvala se Vanessa. Uvědomila jsem si, že jsem tady asi na nějakou dobu zamrzla a tak jsem rychle nastartovala a vydala se domů. Obrázek jeho obličeje jsem nedokázala vypudit ze své mysli. Cítila jsem jak sleduje naše auto. Jakmile mi však zmizel z očí bolest se okamžitě objevila znovu. Co tohle všechno znamená? Proč mi celá ta rodina něco připomíná? A kdo byl ten kluk?

Alice Cullen

Konečně jsem našla parťáka na nakupování. Vanessa byla naprosto úžasná. Dokonce si okamžitě získala i Rose což se ani Belle nepovedlo. S tou se vlastně začala bavit až teď. Tolik bych si s Bells chtěla otevřeně popovídat. Vědět co všechno se stalo, omluvit se jí za to nebo prostě něco.

Viděla jsem jak se na Edwarda dívá. Jakoby viděla přízrak. Poznala ho? Kdyby ano tak proč nic neřekla? A proč zase natáhla svůj štít? Rozhlédla jsem se po místnosti. Všichni seděli v obýváku a mlčeli. Edward seděl v křesle a hlavu měl složenou v dlaních.

"Takže ona si skutečně nic nepamatuje?" Promluvil nakonec zlomeným hlasem.

"Ne jen tu bolest z toho, že jsi ji opustil." Vyprskla na něj Rose. Od kdy s Bellou takhle soucítí? Edward na ní překvapeně pohlédl potom si hlavu znovu složil do dlaní.

"Edwarde, synu." Promluvil na něj Carlisle a dal mu ruku na rameno. "Měl by si se pokusit vrátit jí paměť. Musí jí trápit, že neví kdo je."

"Jak to mám udělat?"

"Možná bude stačit, když se s ní budeš jen přátelit a ona si pak vzpomene a nebo jí to všechno říct." Přemýšlel Carlile nahlas.

"To jí mám jako říct ahoj já jsem tvůj bývalý přítel upír a opustil jsem tě, proto abys byla v bezpečí?" Začal ironicky Edward. Potom si však uvědomil, že Carlisle za to nemůže. "Promiň tati. Je to všechno moje vina. Stejně to všechno bylo k ničemu."

"To je v pořádku." Odpověděl mu Carlisle.

"Radši rychle vymysli jak nám vrátíš Bellu. Sice už nebude tak srandovní jako dřív, ale pořád to bude naše malá sestřička." Jako vždy se Emmet snažil odlehčit atmosféru. Všichni po něm hodili naštvaný pohled. Tak radši zmlkl a dělal uraženého. To kvůli němu se nás Vanessa a Bella bály a nevěřily nám. Kdyby nebyl tak zbrklý a hned nazaútočil. No já bych asi taky hned zaútočila, kdybych je viděla v té samé situaci.

"Měl by jsi se dát do kupy. Zítra nastupuješ do školy. Dokonce jsem to zařídila tak, že s ní máš většinu hodin společných."

"Děkuji Alice. Asi se půjdu trochu proběhnout." Zvedl se z křesla a vyběhl ven. Doufám, že si Bella vzpomene a odpustí mu a my konečně budeme rodina.

"Myslíš, že to vyjde?" Zeptala jsem se Carlisla.

"Doufám, že ano. Ale nevím jak to bude u ní. Přeci jen upíří mysl funguje trochu jinak." Přitáhl si k sobě trochu blíž Esme a políbil jí do vlasů. Ta jen smutně koukala do země. Tohle nesla opravdu těžce. Bellu milovala jako svou vlastní dceru a Edward byl její první syn. Moc jí bolelo, že se s ní Bella nechce setkat, i když věděla, že si jí nepamatuje. A Vanessu si taky přála moc potkat. O Williemovi jsem nevěděla co si mám myslet. Z té krátké vize co jsem měla jsem si stihla všimnout jak moc se Edwardovi podobá. Je snad možné aby to byl jeho bratr? ten přeci zemřel ve válce. Edward o něm nikdy moc nemluvil. Ale poznala jsem, že k sobě měli velmi blízko.

Autor: Sunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek cesta osudu 25. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text: