Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » cesta osudu 23. část

tak a máme me je tady!!! Hezké počtení a všem moc děkuji za vaše komentíky

Vanessa Linwood

Bella kroužila kolem mě a snažila se zhodnotit svoje možnosti. Věděli jsme, že naše schopnosti nám nepomůžou. Nakrčila jsem se připravená zaútočit nebo se bránit. Najednou vyběhla mým směrem. Jen tak tak jsem stihla udělat krok na stranu a vyhnout se tak jejímu kopu. Přitom jsem se vymrštila do vzduchu a přeskočila ji. Chytla jsem ji za ruku a hodila na zem.

"Jedna nula pro mě." Vykřikla jsem. Popravdě porazit Bellu bylo těžké. Vlastně každého z nás. Trénovali jsme docela tvrdě a Will měl navíc ještě trénink od Volturiových.

Nevšimla jsem si však Belliny nohy. Ta mě s ní lehce nadzvedla do vzduchu, rychle se postavila a ještě ze vzduch mě strhla na zem. Myslím, že tam zůstane obtisk mého těla.

"Jedna jedna sestřičko." Zasmála se Bells. Postavily jsme se opět do základního postoje a různě na sebe útocily. Při tom jsme výhružně vrčely a v myšlenkách se snažily tu druhou rozhodit.

Zrovna, když se mi podařilo Bellu odhodit několik metrů ode mě, a chtěla jsem ji jít rychle přiložit zuby k hrdlu na důkaz vítězství, jsem ucítila neznámý upíří pach. Najednou se z lesa vyřítil svalnatý kluk s černými kudrnatými vlasy a odhodil mě stranou. Chtěl se vydat směrem k Belle, která se už vyšvihla na nohy. Rozeběhla jsem se a odhodila ho o několik metrů dál. V tom z lesa vyběhl další. Byl to vysoký blonďák. Bella okamžitě spustila štít a upír se od něho odrazil jen pár metrů přede mnou. Mezitím už byl u mě ten veliký a snažil se rozbít ten štít.

Co budeme dělat? Ptala se Bella. Koukla jsem se na ní a pokrčila rameny.

Nechce se mi je zabíjet. Takže já je spoutám a ty kolem nás utvoříš štít tak, aby nemohli sledovat náš pach. Dobře? Bells jen přikývla. Zdálo se mi, že ten blonďák si naší tiché výměny názorů všiml. Zmateně si Bellu prohlédl a těkal pohledem mezi námi.

"Hele brácho přes to se nedostanu." Zvolal najednou ten svalovec. Mně i Belle se na tváři objevil úsmev. Proti nám nemají šanci. Z lesa se vynořili další upíři. Kolik jich tu ještě bude?

Je čas zmizet. Ozvala se Bella. Neměla z toho dobrý pocit stejně tak jako já.

Ty dvě holky co zrovna přiběhli na nás nechápavě zíraly. Jedna byla neuvěřitelně krásná blondýna. Něco jako stokrát hezčí modelka. Druhá byla menší s černými rozčepýřenými vlasy. Zaraženě sledovala Bellu. Koukla jsem na svoji sestru a kývla. Štít se spustil a ten svalovec spadl na zem jak se o něj opíral. Unikl mi tichý smích stejně jako Belle. Rozčíleně se na nás povídal a už se zase zvedal.

Natáhla jsem ruku a obmotala jeho tělo modrými provazy mé energie stejně tak jsem spoutala i ostatní. Až budeme dostatečně daleko tak je pustím. Bella přitančila ke mně a věnovala mi zářivý úsmev.

"Tohle jsme zvládly na jedničku sestřičko. Will by na nás byl hrdý." Při těch slovech se ta černovláska trochu zalkla.

"Měli bychom už jít." Řekla jsem Belle smutným hlasem. První upíři, které za svoji upíří existenci potkám a oni na mě hned zaútočí. Chytla jsem Bells za ruku a běžela s ní domů. Až teprve tam jsem uvolnila svoji energii. Začínalo se rozednívat a my budeme muset do školy. Ten dnešní večer mě konečně probral z té letargie potom co Will odjel. Rozhodla jsem se, že už nebudu dál trucovat, protože on se mi vrátí a já nechci aby si myslel, že mě nemůže nechat ani na chvíli samotnou.

Došla jsem ke skříni a přemýšlela co si vezmu na sebe. Nakonec jsem si vybrala černé lodičky, modré úzké džíny, volné modré tílko a černé saténové sako. Došla jsem do obýváku. Bella už tam čekala. Taky pro dnešek zvolila modro-černou kombinaci.

"Myslíš, že ty upíry ještě potkáme?" Zeptala se mě Bella.

"Doufám, že ne. Docela nás překvapili. Ale všimla jsem si, že ta černovláska byla vegetariánka a tak je docela možná, že to budou i ostatní. Jen pořád nevím proč nás napadli. Zvěře je tu přeci dost pro všechny."

"Nevím. Uvidíme co se stane."

Bella

Stále jsem ještě byla zaskočená z toho malého boje. Málem jsem nedokázala Vanessu ochránit. Asi by mě zabilo kdyby jí ten svalovec něco udělal. Jestli je ještě někdy potkám tak si na ně dám veliký pozor. Popadla jsem ze stolku klíčky od auta. Pro dnešek jsem zvolila černé Audi. Jednu výhodu toho, že tu nebyl Will to mělo. Mohla jsem vždycky řídit já.

Nasedly jsme s Vanessou do auta a vyjely směr škola.

Samozřejmě jsem jaksi nechtíc zapomněla jaká je povolená rychlost. Na parkovišti ještě moc lidí nebylo a tak jsem se rozhodla zaparkovat si na smyk. Zatáhla jsem za ručku a strhla volant trochu na stranu. Auto ladně zaplulo na své místo. Několik lidí sledovalo můj výstup s otevřenou pusou.

"Nenápadnost sama." Prohlásila Vanessa a zasmála se. Konečně jsem zase uslyšela tu její krásnou zvonkohru. Najednou jí úsmev na tváři ztuhl. Podívala jsem se směrem, kterým ona. Na druhé straně parkoviště stáli ti čtyři z večera. Na obličejích kamenné masky.

"To zřejmě budou naši noví spolužáci." Řekla jsem sarkasticky. Okamžitě jsem kolem nás roztáhla štít a zformovala ho tak, aby těsně obepínal naše těla. Ten blonďák se najednou zamračil a něco šeptl k ostatním. Na chvíli se jejich masky změnili na nazlobené a nevěřícné.

Budeme dělat jakoby nic. Nechci se s nimi pouštět do křížku, když tu Will není. Tady na nás snad nezaútočí. Přeci jenom je tu dost lidí a podle očí jsou to vegetariáni.

"Dobře ale budeme se držet u sebe. Nemám z nich dobrý pocit. Proč by jinak včera jen tak zaútočili?" Ani jsem si neuvědomila, že mluvím nahlas. Ale bylo jasné, že mě slyšeli. Všichni se naštvaně otočili na toho svalovce a něco mu říkali. Oni si však na rozdíl ode mě dávali pozor na výšku hlasu.

S Vanessou jsme ve stejnou dobu vystoupily z auta a vydaly se ke škole. Skupince upírů jsme nevěnovaly ani jeden pohled. První hodina je francouzština. Musely jsme si sednout každá do lavice sama, protože paní profesorka nestrpí, abychom si sedali podle toho jak je kdo ve škole. No co, povídat si můžeme i tak. Ale až tady jsem si uvědomila, že vedle mě je poslední volné místo a nejspíš si na něj sedne někdo z našich nových spolužáků.

Se zvoněním vešel do třídy ten blonďák. Lehce se zarazil, když uviděl kam si má sednout. Odsunula jsem se co nejdál od něj a nasadila stejnou kamennou masku jakou měl on. Stále si mě nedůvěřivě prohlížel. Snažila jsem se ho ignorovat a dávat pozor na výklad učitelky. Bylo to dost těžké, protože profesorčin hlas by uspal i upíra. Poslala jsem tu myšlenku Vanesse a ta se lehce zahihňala. Ten kluk po ní hned střelil pohledem a pak zpátky na mě.

Vypadá jak kdyby mu uletěly včely.

Dolehla ke mně Vanessina myšlenka. To už jsem nevydržela a vyprskla smíchy. Otočila jsem se na Vanessu a jen kroutila hlavou nad tím co zase vymyslela. V tom mě ale vyvolala učitelka. Plynulou francouzštinou jsem jí odpověděla na všechny otázky a tak mě nechala opět sednout. Moje noční samostudium se mi vyplatilo.
Blonďák mě pořád sledoval a chvílemi to vypadalo jakoby mi chtěl něco říct. Naštěstí nic neříkal. Konečně zazvonilo na přestávku a my mohli jít na další hodinu. Vystřelila jsem z místa a spolu s Vanessou vyšla na chodbu. Směrem co jsme chtěli jít se k nám ale blížili ti upíři. Otočily jsme se, že půjdeme druhou stranou ale tam šel Steve a s odhodlaným výrazem si to mířil ke mně. Copak ho to nikdy nepřestane bavit?

Rozhodla jsem se, že Steve bude možná menší zlo a tak jsem se vydala tím směrem. Zahlédla jsem zklamaný výraz na tváři té černovlásky. Snažila jsem se dívat kamkoliv jinam nežli na Steva a doufala jsem, že ho nějak obejdu. Ten si mi ale stoupl do cesty. Možná by to mohl být první člověk, kterého vysaji.

"Čau kotě?" Zakřenil se. Zvedla jsem hlavu a snažila se po něm hodit ten nejzlostnější pohled. Zřejmě to zabralo, protože o krok ustoupil.

"Kolikrát ti ještě budu muset říct, abys mi dal pokoj? To je tvůj mozek tak malinký, že to nedokážeš pochopit?" Nečekala jsem na odpověď a odešla jsem. Spolužáci co stáli kolem nás se pobaveně smáli. Zřejmě tu nebylo zvykem, aby ho někdo odmítl. Další věc co mi došla byla, že skoro na všech hodinách sedím sama. Což znamená, že pokaždé si ke mně přisedne někdo z upírů. Došla jsem tedy na další hodinu a zmučeně se posadila do lavice. Vanessa seděla několik lavic ode mě.

Do třídy vtančila ta černovláska a bez přemýšlení zamířila ke mně. Posadila se do lavice a vesele se na mě usmála. Nesouhlasně jsem se na ni zamračila a otočila pozornost k tabuli. Proč se teď na mě směje, když včera nás chtěli zabít?

"Ahoj." Ozval se zpěvavý hlásek vedle mě. Ona na mě promluvila?

"O co ti jde?" Neměla jsem náladu na nějaké hry. Kéž by tu byl Williem. Ten by hned zjistil co se tu děje. Elfka se na mě smutně koukla.

"No já se chtěla omluvit za včerejšek. On si Emmet jenom myslel, že tě napadla. Tak ti chtěl pomoct." A proč by mi jako měl chtít pomáhat?

"Takže Emmet je ten veliký? Proč by mi měl chtít pomáhat?" Zeptala jsem se tedy.

"Ano to je on, ale to snad víš ne?" Tvářila se velice zmateně.

"Jak bych to asi mohla vědět, když jsem ho dnes viděla poprvé?" Přestávalo mě to bavit. Zřejmě se od ní nic nedozvím.

Myslíš, že říká pravdu? Zeptala jsem se Vanessy.

Zní to docela věrohodně. Když si to přehraješ tak útočili jen na mě a na tebe ne. Navíc je docela sympatická.

Černovláska chvíli mlčela ale potom jí očima přelítla jiskřička pochopení. Zářivě se na mě usmála. Co to zase znamená?

"Mimochodem já jsem Alice Cullen." Řekla najednou.

"Bella Linwood." Odpověděla jsem jí.

"Jak dlouho jsi upír?" Asi bude trochu zvědavá.

"Něco přes půl roku." Použila jsem lhostejný tón. Nechtěla jsem jí dát najevo, že by mě nějak zajímala. Ve skutečnosti mě zajímala docela dost.

"Půl roku? Jak to, že můžeš být v přítomnosti lidí?"

"Nevím, prostě mi nějak nevoní. Jsou cítit jako rez a sůl." Pobaveně se zasmála jakoby si na něco vzpomněla.

"A tvoje sestra?" Další otázka.

Co všechno jí můžu říct?

"Vanessa je o dva měsíce starší." Odpověděla jsem na její otázku.

"Jí taky lidi smrdí?" Zřejmě jsme jí hodně zaujaly.

"Ne ona dokáže žízeň zahnat svojí schopností. Je to něco jako energie."

"To jak nás včera spoutala?" Jen jsem přikývla.

"Myslím, že o mně už toho víš dost tak mi řekni něco o sobě a o tvojí rodině." Jen se zvesela usmála.

"Takže já si svoji přeměnu nepamatuji ani to co bylo před tím. Mám taky schopnost. Vidím budoucnost. Můj manžel je Jasper, ten blonďák, on zase dokáže manipulovat pocity ostatních. No pak je tu Rosalie do včerejška si myslela, že je nejkrásnější ale ty a Vanessa jste jí jaksi v té kráse dohnaly. Její manžel je Emmet. Je to velký vtipálek a zrovna včera se chtěl předvést jako gentleman ale jaksi se mu to vymklo." omluvně se usmála. " Potom je tu ještě Carlile, náš otec. Pracuje jako doktor v místní nemocnici."

"On pracuje jako doktor!?!" Skočila jsem jí do řeči.

"Ano. Dokáže se velice dobře ovládat. Řekla bych, že je proti vůni lidské krve imunní. No a ještě naše mamka Esme. Je dobrá v restaurování a zařizování domů. A nakonec náš bratr Edward. Teď je pryč, ale myslím, že brzy nastoupí taky." Netušila jsem, že mi toho řekne tolik. Zřejmě mi věřila. Byla jsem za to ráda.

"S Esme by si asi rozuměla Vanessa. Taky umí perfektně zařizovat dům. Jsme tu sice jen dva týdny ale vypadá to tam jako skutečný domov."

Děkuji

"Myslím, že by vás moje rodina vážně ráda poznala." To není dobrý nápad.

"Možná někdy déle."

"Pořád se nás bojíš?" Zeptala se smutně.

"Ty by ses nebála sedmi cizích upírů?" Pobaveně se zasmála.

"No se schopností tvojí sestry asi ne. Mimochodem to, že jsme necítili váš pach byla taky její práce?"

"Ne, to byla moje. Já jsem něco jako štít." Nijak ji to ani nepřekvapilo, což zase překvapilo mě. Zazvonilo na přestávku já s Vanessou jsme opět vyšly ze třídy jako první.

Autor: Sunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek cesta osudu 23. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text: