Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » cesta osudu 17. část

tuhle kapitolku jsem dopsala v jednu ráno a hned jsem ji sem dala tak doufám, že se bude líbit. hezké počtení a chtěla bych poděkovat za všechny vaše komentíky a už se těším na další.

Vanessa Linwood

Bella byla přímo nádherná. Odtáhla jsem ji do své šatny a hledala jí něco na sebe. Konečně jsem našla něco vhodného a poslala ji do sprchy i s oblečením. Ještě jsem jí podala jedny svoje kontaktní čočky. Naštěstí jich mám stále velkou zásobu, i když moje oči nejsou už tak rudé. Mezitím jsem se sama převlékla a běžela dolů za svojí láskou. Zvesela jsem mu skočila na klín a políbila ho na tvář.

"Tak jak se má moje snoubenka?" Zeptal se s jiskřičkami v očích. Neodolala jsem a vrhla se na něj. Po chvíli jsme se od sebe odtrhli a já se s šibalským úsmevem zeptala.

"Stačí ti to jako odpověď?"

"Zřejmě by mělo." Pořád měl v očích ty jiskřičky. Tentokrát políbil on mě. Nakonec jsem se uvelebila v jeho náručí a čekali jsme na Bellu. Ta po chvíli sešla ze schodů. Usmála jsem se na ní.

"Jas se cítíš Bells?"

"Celkem dobře, jen pořád cítím to prázdno v hrudi. Je to normální?" Tohle mě trápilo. Něco ji bolelo ale myslím, že to byla psychická bolest a vyvolala ji nějaká ztráta. Sama jsem zažila něco podobného. Snad se s tím časem vypořádá.

"Ne, není to normální. To je pocit, který ti zřejmě zůstal." Pověděla jsem jí smutně. Nechtěla jsem jí lhát, ale taky jsem ji nechtěla ještě víc ublížit. I když ji znám teprve chvíli byla to moje sestra. Vlastně mi přijde jako bychom byly skutečně příbuzné.

"Aha. Přejde to někdy?" Zeptala se smutně.

"Nevím nejspíš ne, ale musíš i přesto jít dál." povzbudivě jsem se na ni usmála. Sama jsem pořád cítila bolest po ztrátě rodičů, ale rozhodla jsem se, že kvůli jejich památce budu žít.

"Kam teda pojedeme?" Prolomila nakonec ticho Bella.

"Nejdřív zastavíme v jednom malém krámku, který je cestou." rozezněl se mi u ucha neodolatelně nádherný melodický hlas. "Moc lidí tam nechodí a vyzkoušíme jestli je Vanessina teorie správná. Nemusíš se bát, kdyby to náhodou nešlo pořád tě Vanessa může ještě spoutat, abys nikomu neublížila." Vysvětloval klidně.

"Tak dobře, ať už to mám za sebou." Rezignovala Bella. Byla opravdu hodně nervózní. Vstali jsme z pohovky a vydali se ke garáži. Trvalo nám to asi půl vteřiny. Dávali jsme si trochu na čas.

Samozřejmě řídil Williem. Postával u klíčků s auty a rozmýšlel se, které si vezmeme.

"Princezno! Kolik toho máš v plánu koupit?" Zeptal se nakonec. Darovala jsem mu jeden široký úsmev.

"Tolik kolik se mi toho bude líbit." Odpověděla jsem mu.

"Fajn, takže beru Jeep. Ten má největší kufr." Rozhodl se a usmál se na nás. Bells měla ve tváři trochu vyděšený výraz.

"Co se děje?" Zeptala jsem se jí.

"Nechceš toho vážně kupovat tolik?" Vydala ze sebe trochu nevěřícně. Nahodila jsem nevinný výraz a pokrčila rameny.

"Smiř se s tím. Nevymluvíš jí to." Pronesl naprosto vážně Will a oba dva propukli v hlasitý smích. Chvíli jsem je nechápavě pozorovala ale nakonec se taky přidala. Věděla jsem, že jsem blázen do nakupování. No a co? Navíc peníze po rodičích jsem dokázala díky mému obchodování na burze slušně rozmnožit, takže už jsem neměla ten pocit, že s každou bankovkou ztrácím i kousek z nich. Will mě na usmířenou políbil a posadili jsme se do auta.

Cesta k tomu krámku netrvala moc dlouho. Znala jsem ho moc dobře. Občas jsme sem s Willem zajeli koupit nějaké jídlo nebo tak, aby se lidi nedivili, že jejich noví sousedé nejsou vůbec vidět. Zaparkovali jsme před obchodem. Připomínalo mi to moji "zkoušku" jenže teď tady nebyl žádný oplzlý puberťák, nýbrž stará paní Colinsová.

Ještě chvíli jsme seděli v autě. Nejdřív jsem zakryla svoji žízeň a potom jsem se snažila potlačit i tu Bellinu. Bylo to trošku namáhavější, ale nakonec se to snad povedlo.

"Cítíš to pálení v krku?" Zeptala jsem se jí?

"Ne"

"Takže to funguje." Další věc, kterou umím. Belle se na tváři objevil úsmev. Vydali jsme se dovnitř.

"Dobrý den paní Colinsová." Pozdravil jako vždy zdvořilý Williem.

"Dobrý pane Masene." Opětoval ihned Starší paní za pultem a zamrkala očima. Musela jsem se smát jejím pokusům o svádění. Kdyby to byla nějaká mladá holka asi bych jí už dávno zakroutila krkem, ale u ní to bylo vážně komické. Docela jsme se tím bavila. Potom její pohled sklouzl na Bellu. Doslova ji sjela od hlavy až k patě. Žárlivost čišela z každého jejího pohledu.

"Koho pak to sebou máte?" Zvědavá ženská. Ale když chcete všude kolem rozhlásit, že jste člověk, není lepší způsob nežli si vybrat místní drbnu. Myslím, že můj anděl vybral tenhle krámek schválně a tajně doufal, že se Bells neudrží. Protože Colinsovou naprosto nesnášel.

Hned jsem se za tu myšlenku zastyděla. Williem takový není.

"To je moje sestra Bella. Bude teď s námi žít." Vysvětlila jsem jí.

"Tak vás tu vítám slečno." Tu hranou milost musela trénovat hodně dlouho. Vzali jsme si košík a začali do něj házet nějaké potraviny. Nakonec Williem zaplatil a odnesli jsme to do auta.

"Na co to jídlo?" Zeptala se Bella.

"To kvůli utajení. Ta stará fůrie je největší drbna v okolí. Každý u ní nakupuje a bylo by divné, kdybychom to my nedělali." Pověděl Williem s kyselým úšklebkem. Vypadal naprosto božsky.

"Ty ji asi nemáš moc v lásce co?" Tázala se se smíchem Bella. Williem nahodil andělský obličej a já přestala při pohledu na něj dýchat. Kdy mě konečně přestane omamovat. Odpověď byla jasná, nikdy.

"Naopak přímo jí zbožňuji. Několikrát už jsem zvažoval, že bych třeba mohl přijmout její pozvání na večeři." Řekl nevině, ale poslední slova vyzněla dvojsmyslně a já musela vyprsknout smíchy.

"Pozvala tě na večeři?" Zeptala se nevěřícně Bella, mezi záchvaty smíchu.

"Pozvala nás oba, ale dávala jasně najevo, že já bych tam byla jen nutné zlo." Odpověděla jsem za Willa, protože ten přes smích nemohl mluvit.

"Moc pěkné zlo." Nakonec ze sebe vykuckal a pohladil mě po tváři. Pokožka kde se mě dotkl mi ještě chvíli příjemně vibrovala. Konečně jsme se rozjeli a celou cestu si z chudáka paní Colinsnové dělali srandu.

"Tak kam to bude Princezno?" Zeptal se Will, když jsme vjížděli do města.

"Nejdřív do nábytku. Jakou bys chtěla barvu pokoje Bells?"

"Nevím. Udělej to podle sebe, ale ne nic moc divokého." chvíli jsem přemýšlela ale nakonec přišel spásný nápad. Rozhodla jsem se pro světle zelenou barvičku s kávovou a všechno sladit do takové svěží atmosféry, aby to uklidňovalo i dodávalo energii. Byla jsem z toho nápadu nadšená a doufala jsem, že se bude Belle líbit. Poletovala jsem po obchodě a brala vše potřebné. Dohodli jsem se na čase dodání nábytku a vydali se do dalšího centra.

"Jak vůbec lidé voní?" Ozvala se ze zamyšlení Bella.

"Velice lákavě." Odpověděl Williem. "Chceš to vyzkoušet?"

"Nechci nikomu ublížit."

"Myslím, že to Vanessa zvládne." Povzbudivě se na mě usmál. Stáhla jsem okénko a do auta vnikl vzduch prosycený tou nádhernou vůní. Stáhla jsem energii z Bellina hrdla a čekala na její znovuobnovení. Bells se trochu opatrně nadechla.

Bella

Vím, že je to nebezpečné, ale vážně jsem byla zvědavá na to jak lidé voní. Opatrně jsem nasála vzduch. Žádnou omamnou vůni jsem necítila. Nic lákavého ve vzduchu nebylo. Docela mě to zklamalo. Dokonce i ty srnky voněly lépe. Vanessa s Willem mě obezřetně sledovali. Věděla jsem, že by nedovolili abych někomu ublížila. Tak jsem se zkusila nadechnout z plných plic, ale pořád se nedostavovala ta euforická vůně. Cítila jsem spíše něco jako. Nevím jak to pojmenovat. Už to skoro mám.

"Rez a sůl." Vydechla jsem nakonec. Znovu mě bodlo na hrudi. Kdy to konečně přestane?

"Cože?" Zvolali oba současně.

"Lidé jsou cítit jako rez a sůl. Nic lákavého." Odpověděla jsem nezaujatě.

"Chceš říct, že ti jejich krev nevoní?" Zeptal se Williem.

"Ne nevoní. Proč je se mnou zase něco jinak?" Chvíli přemýšlel.

"Možná je to součástí tvojí schopnosti." Řekl nakonec.

"To je skvělé sestřičko! Takhle se nemusíš hlídat. Je to úžasné." Nadmula jsem se štestím, když mě Vanessa oslovila sestřičko. Byla jsem ráda, že mě za ní tak rychle začala považovat. Hned na začátku jsem si k ní vytvořila dosti silné pouto. Byla pro mě skutečně sestrou. Měla jsem ji ráda a Willa jsem měla ráda, protože on měl rád ji. To, že ona ho milovala, mi stačilo k tomu, abych věděla, že je to skvělý člověk. Tedy vlastně upír, ale pořád jsem se nemohla zbavit pocitu, že mi někoho připomíná.

"Aspoň se nemusíš vysilovat tím, že krotíš moji žízeň." Odpověděla jsem ji s úsmevem. Byla jsem s nimi ráda. Vanessa kolem sebe zřejmě nevědomě vysílala velmi silné pole pozitivní energie. Když jsem byla s ní neozývala se ta díra v mé hrudi tak silně.

Zaparkovali jsme v podzemních garážích nákupního centra a Will nám galantně otevřel dveře. Společně jsme se vydali do obchodů. Vanessa byla skutečně ve svém živlu. Poskakovala kolem stojanů s oblečením a pořád mi něco strkala na zkoušení. Pokaždé, když jsem se snažila protestovat udělala psí oči a já ji nebyla schopná odporovat. Je ale pravda, že vše co vybrala mi perfektně sedělo a slušelo.

Můj odraz v zrcadle už mě nijak nevyrážel dech, ale když jsem se poprvé viděla v koupelně, zalapala jsem po dechu a nemohla uvěřit tomu, že ten krásný obličej patří mně. Bohužel jsem si nepamatovala jak jsem vypadala a jestli se teda něco změnilo nebo ne. Mohla bych se na to zeptat Vanessy. Ta mě přece jako člověka viděla.

"Vanesso?" Snažila jsem se upoutat její pozornost před útokem na další obchod.

"Ano?" Otočila se na mě s úsmevem.

"Jak jsem se po přeměně změnila?" Přes obličej ji přeběhl bolestný výraz. Otočila se ke stojanu a snažila se dělat zaujatou nějakým hadříkem.

"Proč mi to nechceš říct?" Zeptala jsem se jí. Nechápala jsem její chování.

"Já ti nechci ublížit." Řekla smutně.

"Neublížíš mi tím sestřičko. Jen mi to řekni." Zkusila jsem prosebný tón. Chvíli mě pozorně sledovala a pak opatrně začala.

"Byla jsi jako bez života. Velké kruhy pod očima, strhaná tvář. Tvoje pleť neměla žádnou barvu a tvoje oči byly bez jiskry. Vyzařovalo z nich tolik bolesti. Přesto jsi i jako člověk musela být velmi krásná, jen ti něco muselo dost ublížit." Zdálo se, že jediný komu o tom mluvit ublížilo byla Vanessa. Mně se jen trochu ozývala stará(nová) rána na hrudi. Přistoupila jsem k Vanesse a objala ji.

"Děkuji, že jsi mi to řekla." Pověděla jsem jí.

"Nemáš zač. Ale slibuji ti, že nedovolím, aby ti někdo znovu takhle ublížil." Dodala pevným hlasem a já v jejích očích viděla, že to myslí naprosto

Autor: Sunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek cesta osudu 17. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text: