Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » cesta osudu 15. část

Tak opět se nám to tu trochu rozjíždí. hezké počtení a prosím nějakej ten komentík. Snad se tenhle dílek bude líbit

Vanessa Linwood

Procházela jsem nějakou tmavou ulicí. Všechna světla byla zhaslá. Rozhlížela jsem se po tmavých výlohách a pokračovala v cestě. Pak jsem ji uviděla. Šla kousek přede mnou. Měla dlouhé hnědé vlasy a byla hrozně bledá a vyhublá. Kdyby právě nezakopla myslela bych si, že je jedna z nás. Popošla jsem k ní o kousek blíž. Výraz jejího obličeje mě zasáhl. Byl naprosto nepřítomný a odrážela se v něm neuvěřitelná bolest.

"Nééé!"

"Vanesso! Lásko! Co se děje?" Snažila jsem se zorientovat. Seděla jsem na naší posteli a kolem pasu mě objímal Williem. Položila jsem si hlavu na jeho hruď a rozvzlykala se pláčem bez slz. Will mě pevně stiskl a vyhoupl k sobě na klín. Pevně jsem se k němu tiskla a stále vzlykala. Hladil mě na zádech a šeptal utěšující slova. Po chvíli jsem se konečně uklidnila. Zvedla jsem k němu hlavu a spatřila jeho ustaraný a frustrovaný obličej.

"Řekneš mi co se stalo princezno? Seděla jsi tady a hleděla někam do prázdna. Nedokázal jsem tě probrat." Sama jsem nevěděla co to bylo. Přehrávala jsem si to pořád dokola.

"Asi .... Asi jsem měla vizi." Šeptla jsem. Williem trochu ztuhnul.

"A co jsi viděla?" Zeptal se přiškrceným hlasem.

"Byla tam nějaká tmavá ulice s výlohami. Tam jsem uviděla tu dívku. Byla hrozně smutná a měla takový prázdný výraz ale přišlo mi, že mě s ní něco silně spojuje. Snažila jsem se na ní promluvit ale nevnímala mě. Fyzicky jsem tam nebyla. Potom se tam objevil ten upír. Bylo to hrozně zvláštní. Byla velice klidná dokonce se jí i ulevilo, když ho viděla. Byl na lovu a očichával si jí. Řekl ji, že pěkně voní. To jí probralo z toho transu. Obmotala si paže kolem těla a bolestně sykla. Připomněla mi tím mě po smrti rodičů. Ten upír to trochu nechápal ale nakonec se do ní zakousl a sál. Pak jsem se probrala znovu tady." Snažila jsem se mu to vysvětlit.

"Kdy se to stalo?" Zeptal se nakonec.

"Nevím." Řekla jsem smutně.

"Zkus si to celé přehrát znovu." Procházela jsem tedy celou vizi znovu a snažila si vzpomenout na každý detail. Po chvíli jsem si vzpomněla, že na skle jedné výlohy byla adresa. Dobře tak aspoň něco máme. Dostala jsem se až k příchodu toho upíra a všimla si jeho hodinek. Ukazovaly dnešní datum pár minut před půlnocí.

"Stane se to dnes pár minut před půlnocí v Seatlu. Musíme vyrazit." Vyletěla jsem z postele a běžela se převléct. Během sekundy jsem byla zpátky. Will už na mě čekal oblečený. Hrozně mu to slušelo ale musela jsem myslet na jiné věci.

"Chceš ji zachránit?" Zeptal se mě opatrně.

"Asi ano." Nevěděla jsem co vlastně chci. Jediné co jsem věděla bylo, že se musím co nejdříve dostat do Seatlu.

"Víš, že to nepůjde změnit." Zaslechla jsem smutek v jeho hlase.

"Já vím ale já tam prostě musím. Nevím proč, ale prostě musím. Musím něco udělat. Připadá mi jako bych jí znala celý život." Byla jsem naprosto zoufalá. Přistoupil ke mně a objal mě. Pevně jsem se k němu přitiskla.

"Zavolám na letiště." Oznámil mi ještě. Telefonoval asi půl hodiny. Takhle jsem ho ještě neviděla. Vždy býval zdvořilý ale teď se pořád rozčiloval a házel po mě smutné pohledy. Slyšela jsem všechno. Někde zuří sněhová bouře a tak byly všechny lety pozastaveny.

Ještě chvíli se dohadoval a nakonec zavěsil.

"Budeme muset běžet."

"Stihneme to?" Zeptala jsem se s obavou, že odpověď snad ani nechci znát.

"Snad ano." Usmál se na mě. Ale nesmál se očima. Chytla jsem ho za ruku a vyběhla z domu.

Williem Masen

Čeká nás cesta skoro přes celá státy. Snad to stihneme. Viděl jsem jak moc na tom Vanesse záleželo. Stejně jsem ale věděl, že to co viděla se stane. My můžeme ovlivnit jen to co se stane potom. Nevím jestli si to uvědomuje ale ta dívka buď zemře a nebo se stane upírem. Vběhli jsme do lesa. Z přírody kolem nás byla jen rozmazaná šmouha. Vydával jsem ze sebe maximální rychlost stejně tak i Vanessa. Stále jsem ji sledoval. Byla ustaraná a to se mi vůbec nelíbilo. Chtěl jsem aby byla štastná. To byla jediná věc, na které mi záleželo.

Myšlenkami jsem zalétl zpátky ke včerejší noci. Viděl jsem na ní jak byla štastná. Přímo to z ní sálalo. Já jsem byl taky štastný. Co víc jsem si mohl přát než to, že ta nejkrásnější bytost na světě souhlasila s tím, že se stane mojí ženou? A to co bylo potom bylo naprosto úžasné. Chtěl jsem s tím počkat. Byl jsem tak vychovaný ale žáru jejího těla se nedalo odolat. To už bych spíš dokázal odolat spoustě litrů čerstvé krve nežli jí.

Na co myslíš? Zlobíš se, že tam jdeme? Ptala se mě Vanessa ve své mysli.

Myslel jsem na tebe. A nezlobím se. Jak bych se mohl zlobit na někoho koho tak moc miluji? Nevadí mi, že tam jdeme. Jen jsi si jistá tím co děláš?

Já nevím. Ale kdybys jí viděl jak byla smutná. Ozýval se mi v hlavě zoufalý hlas mé víly.

Počkej něco zkusím.

Co chceš zkoušet? Zeptal jsem se zvědavě.

Zatím jsem tuhle komunikaci vedli jenom pomocí slov. Napadlo mě, že bych ti mohla zkusit přehrát tu svou vizi.

Na chvíli se soustředila a pak se mi v hlavě začala odehrávat její vize. Skutečně ta dívka byla zvláštní. Její bolest z ní přímo křičela. Vypadala skoro jako jedna z nás kdyby nebyla tak strhaná a pohublá. Ještě zvláštnější bylo, když se tam objevil ten upír. Vážně se ho vůbec nebála. Taky mi po chvíli přišlo jakoby nás něco pojilo. Snažil jsem se přijít na to co je to za pocit. Byl mi velice známý. A pak jsem si to uvědomil. Byla pro mě jako sestra. Naposledy jsem něco takového cítil ke svému bratrovi.

Viděl jsi to?

Ano.

A?

Myslím, že vím co jsi myslela, že tě s ní pojí.

Taky jsi to cítil?

Ano byl to pocit jakoby byla moje sestra.

Myslíš, že z ní bude upír?

Je to jedna z možností.

Aspoň bych měla s kým nakupovat, když tebe to nebaví.

Zase si na tom všem našla něco pozitivního. Usmál jsem se na ni a silněji stiskl její ruku. Probíhali jsme nějakým lesem a každý jsme se věnovali svým myšlenkám. Po několika hodinách se na obzoru začal objevovat Seatle. Vanessa si úlevne oddechla. Teď ještě musíme najít to místo.

Jaká byla ta adresa? Zeptal jsem se své lásky. Poslala mi vzpomínku na tu adresu.

Svou mysl jsem soustředil na projíždějícího taxikáře. Fungovalo to jako vyhledávání na internetu. Rozběhl jsem se daným směrem s Vanessou po boku. V dálce jsem zahlédl kostelní věž a zhrozil se při pohledu na hodiny. Čas už vypršel. Skákali jsme přes střechy domů a jako rozmazaná šmouha se blížili k místu kde měla být. Už jsem i cítil pach toho upíra.

Vanessa znovu o něco zrychlila. Cítil jsem z ní jaké má obavy, jakoby si to do teď ani pořádně neuvědomovala. Výraz jejího obličeje jsem však nedokázal identifikovat. Na čele se jí tvořila drobná vráska a rty pevně tiskla k sobě.

Mám strach, že to nestihneme. Zněla naprosto zoufale.

Stihneme, musíme.

Snažil jsem se ji uklidnit. Sám jsem si ale nebyl jistý. Zbývalo už jen pár vteřin. Naštěstí už jsme byli na místě. Na konci ulice jsem spatřil dvě do sebe zaklesnuté postavy. Okamžitě jsem se rozběhl a odhodil toho upíra od ní. Zmateně na mě koukal a už mě chtěl napadnout, když se ve vzduchu změnil na prach. Pohlédl jsem na Vanessu a věnoval jí úsmev. Oplatila mi ho a přistoupila k té dívce.

Byla stále ještě při vědomí ale jed se jí už musel začít rozlévat v žilách. Vanessa k ní poklekla a velice jemně jí odhrnula vlasy z obličeje. Dívka na ní zmateně hleděla. Chtěl jsem si přečíst v její mysli co se jí stalo. Vanessa se mě na to potom bude určitě ptát. Zaměřil jsem se na ní a nic. Nebylo to jako u mé víly u té jsem viděl aspoň tu mlhu ale tady byla jen tma.

"Ahoj já jsem Vanessa." Promluvil můj anděl.

"Bella" Stačila vydechnout než se propadla do bolesti přeměny. Vanessa na ní soucitně hleděla. Zdálo se jakoby prožívala stejnou bolest jako ona.

"Musíme jí někam odnést." Pohladil jsem Vanessu po zádech.

"Kam?"

"Mohli bychom se pokusit dostat ji do Chicaga." Nevím jestli je to dobrý nápad ale nic jiného mě nenapadlo.

"Jak to uděláme?" Zeptala se moje kráska.

"Vezmeme si soukromé letadlo. Budu pilotovat zatímco ty budeš s ní ano?"

"Ty umíš pilotovat letadlo?" Zeptala se překvapeně.

"Jasně, někdy tě to naučím. Je to docela lehký." její obličej se rozzářil.

"To bude skvělé." Zavýskla. Potom se však pohledem stočila zpátky k Belle a zvážněla. Opatrně jsem tu dívku vzal do náručí a běžel s ní k letišti. Zastavil jsem kousek od něho v lese a vytáhl mobil. Vytočil jsem číslo na jednu mně dobře známou leteckou společnost. Už jsem ji několikrát využil, když jsem potřeboval soukromé letadlo. Nikdy se na nic neptali. Jejich služeb využívalo docela dost našeho druhu. Bouře už naštěstí utichla a tak jsme měli za chvíli letadlo přistavené na ranwayi. Vanessa proklouzla s Bellou dovnitř kdežto já zařizoval nezbytné papírování a nahlašoval dráhu letu.

Konečně jsme mohli vzlétnout. Po chvíli jsem ucítil dotyk hebkých rtů na mém krku.

"Jak je jí?" Zeptal jsem se své snoubenky.

"Nevím pořád se nehýbá, nekřičí nic." Řekla ustaraně.

"To ty jsi taky nedělala." Poznamenal jsem.

"Vážně? Přišlo mi, že jsem vyváděla a křičela." Řekla překvapeně. Stáhl jsem jí k sobě a políbil.

Autor: Sunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek cesta osudu 15. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text: