Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bratříčku, kde jsi? 5.kapitola

20.09.2009 (18:15) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3196×

5. Blázni jsou na světě nejšťastnější, to jen tady to neplatí

Ráno po probuzení mi bylo nějak zvláštně. Věděla jsem, že se mi něco zdálo, jen jsem si nedokázala vybavit co.

Vylezla jsem z postele a hned se mi zatočila hlava. Sebrala jsem se a šla za mamkou do kuchyně. ,,Dobré ráno.´´ pozdravila, jakmile si mě všimla a odložila noviny, které četla. Úsměv ji z tváře zmizel, když mě uviděla.

,,Jsi v pořádku?´´ zeptala se a starostlivě si mě měřila. Radši ani nechci vidět, jak vypadám. ,,Ani ne. Nemohla bych zůstat dneska doma?´´

,,Jistěže zlatíčko. Běž si lehnout, třeba ti to pomůže.´´ Jen jsem přikývla, otočila se a zalezla zpátky k sobě do pokoje.

Lehla jsem si na postel a zavřela oči ve snaze zmírnit tu bolest hlavy. Sáhla jsem po prášcích, které mi předepsal doktor. Byly to antidepresiva, ale já je poslední dobou polykala jako lentilky, to kvůli těm snům.

Jen co jsem vzala do ruky lahvičku, vzpomněla jsem si na dnešní sen.

Utíkala jsem za stínem lesem. Když jsem se zastavila, osoba se objevila předemnou. Byl to můj bratr, Emmett. Mluvila jsem s ním a najednou kolem nás byla jeho ,,nová´´ rodina. Pak tam byla ta blondýnka, která na mě vrčela. A dál nic.

Tohle ale nebyl sen, tohle byla skutečnost, která mi dávala dost zabrat. Tedy po psychické stránce určitě. Posadila jsem se na posteli a zhluboka oddechovala, snažila jsem se uklidnit zběsilý rytmus svého srdce. Byla to vážně fuška.

Vzpoměla jsem si na slova Edwarda: ,,Nesmíš o nás nikomu říct, jasné?´´  Ta slova mě zasáhla stejně jako včera, vlastně dneska, v noci. Bolelo mě jen pomyslet na to, že rodiče nesmí vědět o tom, že jejich syn žije.

,Ale co by se mi tak mohlo stát? Nanejvíš zemřu.´ řekla jsem si a s odhodláním se zvedla z postele. Divila jsem se, že mě moje nohy udrží. Pomalou a opatrnou chůzí jsem došla do kuchyně.

Máma stála u kuchyňské linky a něco na ní dělala. Odkašla jsem si, abych na sebe upozornila. ,,Ehm mami? Mohla bych s tebou na chvilku mluvit?´´ zeptala jsem se ji opatrně a dívala se přitom kamkoli, jen ne na ni.

Obezřetně si mě prohlédla a rukou mě pobídla, abych se posadila. Poslechla jsem ji, jelikož si nebyla jistá svýma nohama. Máma mě napodobila. ,,O čem se mnou chceš mluvit?´´ zeptala se mě přímo a já pobledla. Byla poslední možnost se na to couvnout. Poslední možnost poslechnout Edwarda.

Jenže oni mi lhali. Cullenovi sice neznám tak dobře, ale i přesto mi neřekli pravdu. Musí přece vědět Emmettovu minulost ne? Musí o mě vědět. Tyhle myšlenky mě donutili k definitivnímu rozhodnutí.

,,Viděla jsem Emmetta.´´ vyhrkla jsem rychle, než bych si to rozmyslela. ,,Vážně? A kde?´´ zeptala se se zájmem. Zamračila jsem se na ni. Dělala si ze mě legraci nebo co? Ona mi to věří?

,,Věříš mi? zeptala jsem se ji zmateně. V jejích očích se objevilo pochopení a ještě něco, co jsem nedokázala identifikovat. Najednou jsem si uvědomila, co se tady vlastně děje.

Vyskočila jsem na nohy a tím pohybem převrátila židli, na které jsem seděla. ,,Já nejsem blázen!´´ vykřikla jsem dotčeně a dívala se do jejích očích. ,,To nikdo neříká.´´ odpověděla mi klidným vyrovnaným hlasem. Tím mi potvrdila moji domněnku. Vážně si o mě myslela, že jsem blázen.

,,Já nejsem blázen!´´ křikla jsem ji do tváře a utekla k sobě do pokoje. Přibouchla jsem dveře s největší ranou, jako jsem byla schopná a zamkla.

Když jsem se otočila a chtěla si jít sednout na postel, čekalo mě překvapení. U otevřeného okna stál Emmett a díval se na mě s bolestí v očích. ,,Proč jsi to jenom udělala Bells?´´ zeptal se mě zlomeně. Teď jsem tu bolest mohla i slyšet a to mě trhalo na kousky moje rozdrásané srdce.

Z očí mi začaly samovolně téct slzy. ,,Čeho jsi tím dosáhla?´´ zamumlal jeho hlas vedle mého ucha a následně mě vytáhl na nohy. Vzal mě do náruče a sedl si se mnou na postel. Objala jsem ho rukama kolem krku a vzlykala mu do ramene.

Najednou se napjal a přestal dýchat. Na dveře zabušila naše matka. ,,Isabello, otevři ty dveře!´´ zakřičela a přitom bylo slyšet hlasité přešlapování. ,,Ne! Nech mě být!´´ zakřičela jsem na ni zpátky roztřeseným hlasem. Chvilku potom bylo slyšet bouchnutí domovních dveří a nastartování auta. Nejspíš odjela.

Emmett se zase uvolnil. Nechtěla jsem se mu podívat do očí a tak jsme sledovala vzory na koberci. Po chvilce jsem slezla z jeho klína a lehla si na postel, kde se stočila do klubíčka.

Najednou se otevřely dveře od pokoje a v nich stál Edward společně s Jasperem a Alicí. Překvapeně jsem se po nich dívala. ,,Sakra Emmette! Něco jsme ti snad už o těch návštěvách řekli.´´ obořil se na něj Edward. Zajímalo by mě, co proti mě má. Proč mě nenechá s bratrem napokoji?

,,Edwarde ty to nechápeš! Ona mě potřebuje!´´ začal se s ním hádat Emmett. Divím se, že se mě zastal.

,,Bello, měla by jsi spát. Zítra pro tebe bude náročný den.´´ řekla mi tichým hlasem Alice, která se objevila vedle mě a já díky tomu neslyšela Edwardovu odpověď.

Posadila jsem se na postel a chtěla protestovat, ale Alice mi podala pár prášků a sklenici vody na zapití. ,,Zítra bude taky den.´´ řekla mi, jako by snad poznala, co chci udělat.

Poslechla jsem ji a prášky spolykala. Pak jsem se natáhla na postel a někdo mě přikryl. ,,Sladké sny.´´ pošeptal mi Emmett do ucha a políbil na čelo. Pak mě pohltila další noc, plná nočních můr.




,,Isabello, musíte jíst ty prášky. Ulevý vám od bolesti.´´ mluvil na Bellu doktor shovývavým hlasem.

Teď už byla Bella starší. Ale čím starší byla, tím se její stav horšil. Smrt bratra na ni doléhala větší silou. Strašně moc ji chyběl a nikdo ji nedokázal pomoci.

Přestala jíst a vnímat okolí. Uzavřela se do sebe. Zašlo to až tak daleko, že její rodiče nevěděli, co s ní mají dělat. Zavezli ji do nemocnice, kde ji naučili znovu jíst. To ale trvalo přes půl roku a i potom do ní jídlo museli dostávat násilím a proti její vlastní vůli.

Doktoři v nemocnici řekli jejim rodičům, že problémy s příjmem potravy jsou kvůli narušené psychice a tak ji zavedli k psychiatrovi.

A tak Bella seděla u psychiatra a přela se s ním kvůli práškům na uklidnění. On chtěl, aby je brala a ona je odmítala.

,,Dobře, tak to uděláme jinak.´´ povzdechl si doktor a uvažoval nad jinou variantou. ,,Dám vám ty prášky domů a když si budete myslet, že je potřebujete, vezmete si je ano?´´ zeptal se s nadějí, že tohle přijme.

,,To se nikdy nestane. Nikdy je nestrčím do pusy.´´ procedila skrz zuby naštvaně, vzala si léky a odešla.

Shrnutí povídek

Předchozí

Následující

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bratříčku, kde jsi? 5.kapitola: