Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bolest a láska - 2. kapitola

02.08.2009 (12:30) • Lina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3317×

Proměna aneb nový začátek.

Pohled Belly:
Když jsem ztrácela vědomí a mé srdce už skoro netlouklo mnou projela taková bolest, kterou neumím popsat. Začínala se rozšiřovat od krku a spalovala mě jako oheň, prostupovala každou mou žilou, buňkou a dokonce každým nervem a přitom mi způsobovala tu nejkrutější bolest, kterou jsem za celý svůj život zažila, v ten moment, kdy jsem poprvé pocítila tu bolest, která se postupně začala rozšiřovat mým tělem, jsem přestala vnímat čas a dění kolem sebe.

Ta bolest, která se už rozšířila po celé těle, mě spalovala jako oheň pekel, bylo to jako by vás upalovali a přitom na vás lili kyselinu a ještě k tomu vám lámali všechny kosti v těle a to není ani třetina toho co cítím, nejsem schopna vnímat nic než jen tu bolest, která mě zevnitř pálí a odsuzuje k smrti.

Ale proč, co jsem komu udělala? Proč vždy musím trpět, proč jednou nemůžu jít tam kam chci aniž bych si prošla tou neskutečnou bolestí. Proč mě mi každý jen ubližuje, proč nemůžu mít alespoň jednou něco jednoduché? To jsem si snad všechno to štěstí vybrala v mým prvních letech života, to už na mě opravdu nezbylo ani drobet štěstí?

Ale těmito myšlenkami jsem se nemohla zabývat dlouho, protože mnou projela další vlna bolesti, která mi zatemnila mysl a já mohla myslet jen na jedno a to na tu nesnesitelnou bolest, která je rozptýlena po celém mém těle a která mě zevnitř spalovala a tím mě odsoudila k další ještě horší bolesti.

Hledal jsem každou možnost jak utéct před tou bolestí, snažila jsem se křičet a tak alespoň na chvíli utéct od té bolesti, ale nepomohlo to, tak jako mé prosby o smrt. Nic mi od té bolesti nepomohlo a já se tedy poddala a už nekřičela a ani neprosila o smrt, už jsem věděla, že to nemá cenu, že nemá cenu zbytečně prosit, když mé prosby nebudou splněny a že nemá smysl křičet, když mi to od bolesti stejně nepomůže a tak mi zbylo jen jediné a to čekat až ta bolest, která mě spalovala přestane a já snad konečně zamřu.

V tu chvíli jsem ani netušila jak blízko jsem pravdě, protože kdybych věděla, tak bych možná chtěla zemřít a dál prosila o smrt, ale možná taky ne.

Pohled Lily:
S Thomasem, mým druhem jsme se rozhodli procestovat svět než se zbavím toho provinilého pocitu a tak nás naše cesty zavedli do města Forks, kde neustále prší a skoro nikdy nesvítí, což je pro nás oba dobrá věc, protože co by asi lidé řekli, kdyby se po ulici procházel pár, který září jako diamaty, když na ně zasvítí slunce, nehledě na naše zákony. Ano jsme upíři.

A protože jsme ty stvoření tmy, které lační po lidské krvi, musíme vyhledávat podobná místa jako toto, abychom mohli jít ven ve dne. Proto jsme také zavítali do Forks, abychom se alespoň na chvíli mohli cítit jako lidé, ale než půjdeme do města se kochat tak malým a zakreslím místem musíme s Thomasem na lov.

Ale ne na lov lidí, ale na lov zvířat, ano odlišujeme se od ostatních upírů, mi se totiž neživíme lidskou krví, nýbrž zvířecí, není sice tak dobrá, ale dá ván šanci na „normální“ život mezi lidmi, můžeme relativně v mezích žít v souladu s lidmi. A to nám pomáhá se alespoň na chvíli srovnat se skutečností, že jsme krvelačná monstra, která lační po krvi.

Ale nelišíme se jen jednou věcí, ale také tím, že jako z mála upírů mi máme svědomí, svědomí, které je neustál provinilé, když náhodou uklouzneme, když se neudržíme a zaútočíme na člověka, vždy mi má rodina říkala, že to nevadí, že každý jednou ujede, ale mě to nepomáhalo a mé svědomí mi vždy říkalo, že kdybych byla opatrnější nikdy by se to nestalo, mi s Thomasem by jsme teď byli s naší rodinou a nemusili by jsme odejít. Vždy jsem si vyčítala jak jsem tím ublížili rodině, měla jsem zůstat a žít dál s nimi,ale nešlo to a tak jsem teď tady a pokouším se zapomenou na to co jsem provedla a jak jsem naší rodině ublížila.

„Na co myslíš lásko“ zeptal se mě Thomas se strastí v hlase.

„Jen, že by jsme si měli nejdříve zajít na lov než vyrazíme do města mezi lidi“ řekla jsem klidným hlasem a přesvědčivě se usmála, abych mu dokázala, že jsem pořádku a že nemusí mít starost.

„Tak jdeme“ zavelel a už běžel do lesa.

Já za ním utíkala, abych si tak něco chytila, hned jak jsem vběhla do lesa jsem zavětřila stádo srnek a tak jsem za nimi rychle běžela a na jednu jsem se vrhla a zakousla se jí do krku a sála tu životodárnou tekutinu,která se mi vlévala do krku a hasila tak oheň v mém krku.

Když jsem byla nasycená šla jsem hledat Thomase, abychom se společně mohli vydat do města. Když jsem k němu dorazila zrovna jsi užíval boj s medvědem, no nevím jestli mohu říct boj spíše si s tím medvědem hraje. A tak jsem se opřela o strom a pozorovala svého černovlasého anděla jak jsi hraje, je vždy tak sladký..

Z mého básnění mě, ale probrala vůně, kterou ke mně zanesl vítr. Byla tak sladká a s nádechem skořice a růže,a dodalo se odolat a tak jsem se rozhodla za tou vůní jít, ta nádherná vůně mě dovedla až na jednu kouzelnou louku. Když jsem k ní přiběhla blíže uviděla jsem uprostřed té louky dívku, která byla zhroucená na zemi a dívala se na hvězdy, vypadala tak zničeně, tak bezbranně a tak jsem k ní chtěla jít a pomoct jí, ale když jsem přišla blíže zjistila jsem, že její srdce sotva bije a tak jsem k rychle doběhla upíří rychlostí.

Když jsem si jí prohlídla víc zjistila jsem, že sotva dýchá a že její srdce jen mělce tluče, byla úplně promáčená od deště, který padal. Když jsem se k ní naklonila dívala se na mě, měla krásně hnědé oči, které prozrazovali bolest a ztrátu a pak náhle její srdce vynechalo a ona pomalu zavírala oči.

V tu chvíli mi v hlavě probíhala jen jediná věc musím to děvče zachránit, ale do nemocnice to včas nestihnu, už by byla mrtvá než bych tam doběhla a tak jsem se rozhodla, že jí proměním, možná mě bude nenávidět, ale já jí musím zachránit. A tak jsem se rozhodla.

„Thomasi“  zavolala jsem naléhavě.

Okamžitě stál u mě se zájmem si tu dívku prohlížel a když viděl můj výraz okamžitě pochopil. „Neboj budu tě hlídat, nic jí neuděláš.“ Jen jsem přikývla a sklonila se k jejímu krku a zabořila do nich zuby, chvíli jsem sála její lahodnou sladkou krev, ale potom jsem si uvědomila, že chci, aby ta dívka žila, nevím proč, ale už teď jí mám ráda, mám takový pocit, že mě stejně těžký lidský život jako já a to mě  donutilo se od jejího krku odtáhnou. Thomas měl na tváři spokojený usměv a já zase úlevný.

Ale teď tu dívku musíme vzít do bezpečí a to znamená návrat k rodině a to co nejrychleji.

Autor: Lina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bolest a láska - 2. kapitola: