Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bezejmenná - Bonus

25.03.2009 (17:40) • Ranya • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2115×

--- pohled Jane ---

Odváděli jsme Jaspera před radu do velké síně. Alec po jeho druhém boku a jeden strážce za ním zaručili, že se znovu nepokusil o útěk. Už se ostatně pokusil mnohokrát a dopadlo to, pro něj, velice bolestivě. Nutno uznat, že měl hodně odhodlání a asi byl značně tvrdohlavý. To tolik nechtěl do našich služeb?

Když jsme ho odtáhli do auta, bránil se, co to jen šlo. Vybrali jsme si skvělou příležitost, když byl zrovna na lovu. Sám. Jeho poloupíří družka měla nějaké lidské starosti. Pravděpodobně si hodně vyčítala, že ho nechala unést.

Šel poslušně a tvářil se ztrhaně. Dva dny čekal ve vězení, než se svolala rada, aby rozhodli o jeho osudu. Odmítl s námi jít dobrovolně a nechtěl se k nám přidat. Ale Aro velice toužil mít ho ve svých službách. Jeho možnost manipulovat emocemi lidí a upírů okolo byla opravdu... užitečná.

Vstoupili jsme do předsálí a dva upíři stojící vedle mohutných dveří nás pustili dovnitř. Bylo to jako při vstupu do arény. Já a Alec jsme naštěstí měli pouze roli těch, co danou osobu přivedou a pak se odklidí z cesty.

Vysoko nad námi seděli ti, co měli rozhodnout o Jasperově osudu. Doufala jsem, že bude odmlouvat a zapírat, aby mi povolili použít na něj svou schopnost. Vždycky jsem se vyžívala v utrpení ostatních. Ano, byla jsem sadista.

...

Jasper se tváří vzdorovitě. Pravděpodobně se nehodlá vzdát, nepřikývne, že se k nám dobrovolně přidá. Proč si to tak komplikuje?

„Jasper Whitlock Hale?" usměje se na něj Aro. Jeho dokonalá vřelá maska není žádnou překážkou, Jasper cítí jeho pocity. Přetvářka...

„Ano," odsekne a dívá se do země. Proč mi Aro nedovolí, abych ho díky své moci přinutila vzhlédnout k mocným nad ním?

„Rozmyslel sis to?" do Arova hlavu se přimíchá nehraný zájem.

„Ne," Jasper téměr zavrčí.

„Smutné," teď zní doopravdy sklesle. Možná za to může, že se přátelí s Carlislem, nechce vyvolávat zbytečné rozpory.

„Pustíte mě?" Jasperova otázka se zdá zbytečná. Předem zná odpověď.

„Pravděpodobně ne..." Aro to jako vždy neřekne přímo.

„Proč?" vyhrkne a vypadá to, že se brzy přestane ovládat.

„Je mi líto," Aro se pouze smutně pousměje a kývne na nás, abychom Jaspera odvedli zpátky do cely. Chce mu nechat čas na přemýšlení.

„Prosím, pusťte mě..." Jasper najednou zní zoufale. Na okamžik pocítím lítost, ihned ji však potlačím a nasadím zpátky kamennou tvář. Jasper si ale všimne krátké změny v mých emocích a tak se ke mně otočí s prosebným pohledem.

„Opravdu mockrát vás prosím, pusťte mě, nic jsem neudělal," zašeptá a sklopí oči. Alec si k němu nemilosrdně stoupne a postrčí ho ke dveřím.

„Jdeme," zavrčí a pohlédne na mě. Vyzve mě tak, abych neotálela a taky šla.

„Prosím!" Jasperův výkřik protne krátké ticho a všichni přítomní se k němu otočí.

„Proč tolik chceš pryč?" zeptá se ho Aro zmateně.

„Já tady nevydržím... bez ní..." tiše Jasper odpoví a svěsí hlavu. Kdyby nebyl mrtvý (upír), pravděpodobně by nezadržel pláč.

„Tak ji máme zavřít taky?" neodolám a sladkým hlasem navrhnu.

„Ne!" do hlasu se mu přidá panika. „Nechte ji být!"

Aro po mně střelí výhružným pohledem. Tohle psychické týrání neschvaluje.

„Takže radši budeš bez ní, než abys ji odsoudil k pobytu zde?" povytáhnu obočí.

„Samozřejmě," chladně odtuší a uhne očima, ve kterých je patrná bolest.

„Do cely," zamumlá Aro a Alec Jaspera strčí ke dveřím.

„Pohni," výhružně mu zavrčí do ucha a nespokojeně se zamračí, když vidí, že Jasper má prázdný výraz a skoro nevnímá. Kde bloudí myšlenkami je jasné.

„Počkejte," ozve se náhle tichý, plačtivý hlas. Všichni se začnou rozhlížet.

Ten, nebo spíše ta, kdo promluvila, se pravděpodobně nachází někde uprostřed celého sálu. Zraky všech přítomných upírů začnou bloudit a hledat zdroj zvuku.

„To snad-" Jasper se zatváří zděšeně. Okamžitě mi to dojde.

„Aro?!" vyhrknu a se zuřivostí na něj pohlédnu.

„Ano?" ozve se, ale zní chladně, nelíbí se mu, když na něj zvyšuji hlas.

„Co ta holka umí?!" zakřičím a rozmáchnu se do prostoru, kde předpokládám, že Jasperova družka je.

„Umí toho mnoho," odpoví ponuře Aro a v jeho očích je znát obava. Bojí se, že nám Jana ublíží, nebo že mi ublížíme Janě a on přijde o objekt ke zkoumání?

„Prosím vás... nechte ho být," zašeptá znovu tichý hlas a z každého slova je znát utrpení a strach.

„Jsi Jana?" zuřivě zasyčím.

„Ano," hlas zní opravdu zlomeně.

„Tak se ukaž," přidám do hlasu výhružnost.

„Jdi pryč... dokud můžeš..." zaprosí Jasper a pohled na něj je žalostný. Psychická troska oproti tomu, jak na tom bývá obvykle. A zhorší se to, když se ke strachu, že bude od osoby jemu nejdražší oddělen, přidá strach, že bychom mohli jeho družce ublížit.

„Pusťte ho!" Jana svému hlasu přidá na důrazu.

„Smůla," procedím skrz zuby a kývnu na Aleca, aby Jaspera odvedl.

„Pospěš si," znechuceně Alec zamumlá a položí Jasperovi ruku na záda, aby ho postrčil. Náhle ztuhne uprostřed pohybu.

„Co se děje?" zašeptá Aro vyděšeně.

„Pusťte ho," Jana zní najednou jistě a... rozzuřeně.

„N-ne, to nedělej, nechci, aby Ti ublížili," vyhrkne náhle Jasper. Zarazím se. Skoro to vypadá, jako by spolu byli nějak spojeni... že by myšlenkami?

„Jestli Tě nepustí po dobrém..." teď už téměř zavrčí.

„Ukaž se," předstírám nadhled a děsivý klid, ale jen tím zakryji nervózitu. Co když by pro nás opravdu mohla být hrozbou?

„Jak si přeješ," nenávistně zasyčí a uprostřed sálu začne vát prudký vítr. Upíři sedící příliš blízko se raději chytí opěradel majestátních křesel, na kterých vždy při poradách sedávají. Ve větru se formuje postava. Dlouhé, temně hnědé, rozevláté vlasy, porcelánově bílá pleť a zuřivé rudé oči.

„Tvoje přítelkyně ráda lidi?" uchechtnu se. Tohle se zdá nečekané, ale rudé oči...

„Nikoliv. Ovládám se dobře. Obvykle," odpoví s ledovým nehraným klidem, „ale řekněme, že tak jako moje nálada ovlivňuje počasí," po tváři jí přeletí úšklebek, protože jak je skrze zdi slyšet, venku se právě strhne průtrž, „promítá se mi v očích."

„Pusťte ho," zopakuje a tváří se mnohem ledověji a kamenněji než kdy já. Nechápu, jak to dělá. Tohle by mě měla naučit.

„A co když ne?" odseknu a snažím se znít klidně, ale do hlasu se mi nevědomky přimíchá podtón paniky.

„Vážně to chceš vědět?" v rudých očích se jí zlověstně zaleskne.

„Do cely!" okřiknu stráže a začnu pomalu formovat sílu, abych ji vyslala na Janu.

„Ne," chladně Jana zareaguje a Alec, chystající se Jaspera odvléct za každou cenu, znovu ztuhne uprostřed pohybu. Tentokrát však úplně.

„Cos mu to udělala?" zděšeně se k ní otočím.

„Jen obrátila jeho... talent," zatváří se opovržlivě, „proti němu."

„Co se to tady děje?" naprosto rozladěně zamumlám a pak na Janu nenávistně pohlédnu. Použiji na ni svou schopnost.

Vykřiknu bolestí.

Ta bolest je šílená...

Nemůžu to vydržet a spadnu na zem. Křičím a mlátím rukama kolem sebe.

„Pomoc! Zastavte to! HNED!" zařvu na upíry stojící okolo. Ti jsou však ještě bledší než obvykle a tváří se bezradně a zděšeně.

Bolest nepřestává. Už to dlouho nevydržím.

Přestávám křičet a rozvzlykám se. Nemohou mi téct slzy, ale svíjet se bolestí, choulit do klubíčka a připadat si jako na mučidlech, to můžu.

„Tohle si dělala už tolika lidem a tolika upírům..." zašeptá Jana a já ji nechápu. To mi bolest zatemňuje mysl, nebo to doopravdy řekla smutně? Jako by jí na mně záleželo.

„DOST!" rozkážu a začnu si připadat tak... tak bezradná.

Ta bolest je neúnosná, tohle už dál nesnesu!

„Nech ji být!" zařve náhle Alec, když se probere z krátkodobého zmrazení.

„Dobře," pokrčí rameny a já náhle ucítím neuvěřitelné uvolnění. Veškerá bolest je pryč. I když se to zdá naivní, prohlédnu si celé své tělo. Ani škrábnutí. Samozřejmě, moje schopnost vytváří pouze iluzi bolesti, ale...

Jsem sadista, ale masochista očividně ne. To je dobře.

„Tak už ho pustíte?" promluví Jana ledovým hlasem do krátkého ticha. Po zádech mi přeběhne mráz.

„Je nás trochu přesila, nemyslíš?" zavrčí Alec.

„No a?" tváří se překvapeně. Jasper, i přes to, že je zmučený posledními dny a strachem o svoji druhou polovičku, se krátce ušklíbne.

„Měla by ses vzdát dřív, než..." začne jeden člen rady, ale pak zmlkne a zatváří se zděšeně. Uvědomí si totiž, že tohle by si asi dovolovat neměl.

„Než...? Jen to dokonči," otočí se k němu a vypadá zaujatě, „co se má stát?"

„J-já... n-nic... omlouvám se..." vykoktá dotyčný a ještě více zbledne pod Janiným upřeným pohledem.

„Jako vždy," tiše Jana odtuší a protočí panenky. Pak se znovu obrátí ke stráži.

„Pusťte ho," zhluboka se nadechne. Vypadá to, že ztrácí trpělivost.

„Ne," Alec se zatváří vzdorovitě. Pak si uvědomím, že na ni zkouší použít svou sílu. Zmrazit ji. Jana nad tím povytáhne obočí.

„Nemusíš plýtvat energií..." zamumlá a Aleca nějaká neviditelná síla přirazí ke zdi. Tváří se zmateně a rozzuřeně.

„Nech mě být!" vykřikne a vrhne se na ni.

Naprosto vyděšeně přihlížím scéně, která se přede mnou odehraje. Alec skočil na Janu s úmyslem roztrhat ji, Jasper ztuhnul strachem a Jana...

Alec tvrdě naráží a náhle přichází o hlavu, o ruku,...

Nemůžu si uvědomit, co vidím. Tohle se mi zdá. Tohle není možné.

Tohle se nesmí stát, tohle prostě NE!

Ale ano.

Kusy Alecova těla vítr nahromadí před Janu. Ta se tváří trochu sklesle, ale pak zavře oči a soustředí se. Alecovy ostatky začnou hořet.

„Ne, ne, NE!" zoufale vykřiknu a začnu se třást při pohledu na zbytky Aleca, které se mění v popel. Rychle se rozhlédnu po přítomných. Jsou ještě zděšenější a pohybu neschopnější než já.

Aniž bych si to rozmyslela, vrhnu se na Janu.

Stejně jako předtím Alec. A prý že chybami se člověk učí. Asi opravdu nejsem člověk, jen bezduché monstrum...

Ucítím prudkou bolest.

Fascinovaně se podívám na své tělo. Není celistvé jako před chvílí.

Já ještě nechci...

Bolest je nesnesitelná. Přijdu o ruku, o kus nohy...

Začnu řvát bolestí a bezmocným vztekem. Cítím, že za chvíli má existence skončí.

„Promiň," uslyším tiché a smutné zašeptání. Že by Jana? Jak může litovat oběti? Já svých obětí nikdy nelitovala...

Zvuky z okolí se rozostří a já se propadám do černé prázdnoty.

Pocítím horko. Moc velké horko. Přihodila mě k Alecovi? Umírám?

Naposledy se donutím otevřít oči. Všude kolem jsou plameny.

Rozmazaně uvidím, jak Jana objímá Jaspera. Dřív bych řekla, že to je na můj vkus příliš... romantické.

Nyní, okamžik před svým koncem, si však pomyslím, že to musí být úžasné.

Mít někoho, kdo by pro vás udělal cokoliv. Někoho, kdo by pro vás přes vlastní přesvědčení zabíjel...

Tak takhle vypadá smrt.

Definitivně ztratím vědomí.

Autor: Ranya (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bezejmenná - Bonus: