Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bezejmenná - 12. kapitola

18.04.2009 (12:00) • Ranya • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2326×

Uběhly dva týdny. Bella se Janě vyhýbala a když už s ní musela mluvit, byla vznětlivá a ohnivá (ano, její schopnost ji krásně vystihovala). Jasper čím dál častěji zasahoval, nedokázal snášet Belliny reakce a nenávistná slova. Pořád měl zábrany, protože nechtěl stát proti rodině a viděl, že Jana zatím zůstává celkem klidná, ale prostě toho už bylo moc. Jednou to dokonce zašlo tak daleko, že se doma musel omluvit a odejít z místnosti, protože Belliny emoce neunesl.

Dnes byl celkově komplikovaný den. Jak Alice předpověděla, svítilo slunce. Pro Cullenovy nacvičená věc, pro Janu problém. Kdyby doma nic neřekla a potom její rodiče zjistili, že nebyla ve škole, měla by průšvih, který by nemohla vysvětlit. Takže se rozhodla předstírat, že je nemocná.

Upír předstírat nemoc nemůže. Poloupír se schopností spojenou se vzduchem ano.

Ráno se zachumlala do peřin a nevstala. Jak předpokládala, po chvíli se v pokoji objevila máma.

„Copak je?" zeptala se tím typickým mateřským způsobem.

„Není mi dobře," zaskuhrala Jana a předstírala zakašlání.

„Od čeho? Nemáš teplotu? Vydrž, přinesu teploměr..."

‚Ani mě nenechala odpovědět... tak dejme tomu, že oficiálně od žaludku a k tomu mi třeští hlava,' naplánovala si Jana a snažila se tvářit bledě.

Po chvilce se máma vrátila a Jana si poslušně vzala teploměr. Zavřela oči. Máma nemohla tušit, že soustředěním - nařídila vzduchu okolo zvýšit teplotu.

„Tolik?" zděsila se rodička, když uviděla jasný příznak horečky.

„Houpe se mi žaludek," nemocným hlasem se Jana ozvala.

„Tak to dneska do školy nepůjdeš," starostlivě se na ni máma podívala, „přinesu Ti studený obklad na hlavu, třeba pomůže..."

„Díky," chabě se usmála a když máma znovu odběhla, úlevně vydechla. Hrát nemocnou byla otrava.

Když rodiče konečně odjeli do práce, setřásla ze sebe obklad a vylila čaj s medem, který pro ni máma přichystala. Znovu pocítila výčitky svědomí, nerada jim tak moc lhala a ještě se chovala nevděčně, ale co se dalo dělat.

‚Máma mi ten čaj s láskou uvařila a chtěla, aby mi pomohl od nemoci, kterou nemám... a já ho vylila do kytek,' zavrčela na sebe otráveně. Otráveně sama ze sebe.

Trhla sebou, když se ozvalo drnčení zvonku. Zarazila se. Neslyšela kroky značící příchod... jen upíři a vlkodlaci dokázali chodit naprosto neslyšně. Cullenovi byli ‚kempovat', vlkodlaci by neporušili stanovené hranice...

„Ehm, Jano?" ozval se nejistý hlas a odkašlání.

„Už jdu," zamumlala a pocítila upřímnou zvědavost - proč se tady její bratránek Tomáš ukázal?

Otevřela dveře.

„Ahoj," z bratrancova výrazu bylo znát, že je rád, že Jana je doopravdy v domě sama.

„Ahoj. Půjdeš dál?" zmateně ho pustila dovnitř.

„Jasně," zasmál se, když už stál uprostřed obývacího pokoje. Rozhlédl se, za těch pár dní se samozřejmě nic moc nezměnilo.

„Co tu-" začala a on ji přerušil jasným gestem. Zeširoka se usmál a objal ji. Trochu ztuhla, po přeměně se ještě neobjali a bratranec měl přeci jen o trochu víc síly než předtím; kdyby byla člověk, jistě by lapala po dechu a přišla o nějaké to žebro.

„Mám novinku," šibalsky mrknul, když ji uvolnil z pevného sevření.

„Povídej," pokývla mu hlavou, aby spustil a sedla si na pohovku, přičemž bratránkovi zůstalo místo vedle ní. Uvelebil se a pak odpověděl.

„Ten kamarád, co mě přeměnil, plánuje zkusit stát se nomádem," prohlásil a v očích se mu zablesklo, „láká ho cestovat a tak... jeho družka souhlasila, že s ním půjde."

„A co Ty? A ten, co přeměnil tu... družku?" Jana stáhla obočí.

„Já bych s tátou zůstal. Bez nich přežijeme a někdy nás budou navštěvovat," uchechtl se, ale Jana poznala velice důkladně skrytý podtón pocitu nahryzávající samoty, který se v něm probouzel.

„Aha," přikývla, že akceptuje nové informace a trochu se jí rozostřil pohled.

„Koho?" náhle vyhrkla. Omylem se totiž podívala Tomášovi do hlavy.

„Cože?" zněl ještě zmateněji než ona.

„Koho... přiberete do rodiny," objasnila.

„Aha. No... jednoho spolužáka... rodiče nemá, dávno zemřeli při autonehodě," neochotně odpověděl.

„Aha," zopakovala monotónně stejnou odpověď.

„Jak jsi... no prostě... jak jsi věděla, že někoho přibereme do rodiny?"

‚A sakra. Měla bych si dávat pozor na to, co říkám,' zamračila se na sebe a pak, ještě neochotněji než Tomáš, odpověděla.

„Ehm... promiň, bylo to omylem... omylem jsem Ti přečetla pár myšlenek," nasadila provinilý výraz a uhnula očima.

„Cože?" zatvářil se zděšeně.

„Promiň, vážně se omlouvám," zamumlala.

„Ne, ne, tak jsem to nemyslel... jak jsi to dokázala?"

Překvapeně k němu vzhlédla. Čekala, že tím ztratí jeho důvěru, vynadá jí za to... ale že by ho ještě zajímalo, jak se jí ten omyl podařil?

„Moje schopnost..." zadrhla se. Nevěděla, co říct. Co všechno mu má říct? A když, tak jak to naformulovat...?

„Chceš mi to radši předvést?" zeptal se. Nezněl netrpělivě, jen neuvěřitelně zvědavě.

„No... asi ano," nervózně přikývla. ‚Co mu ukázat? To co tenkrát Jasperovi...?'

„Tak můžeš," usmál se a vyčkával. Jana zavřela oči a snažila se nevnímat svoje vlastní pocity, vlastní nervozitu. Vžila se do vzduchu v místnosti. Dokonalá symbióza.

Okno se samo od sebe otevřelo a dovnitř vnikl ledový ví

„Fíha, takže vzduch? Zvládneš ještě něco?" vydechl bratránek.

„Ano," zamumlala a dál se soustředila. Tomáše trochu zmátlo, když jí z nevysvětlitelných důvodů zacukal koutek, ale nechal jí klid; zvědavost, co umí, byla větší, než co ji pobavilo.

Nemohl tušit, že by ho možná mělo zajímat, co chystá. Protože o pár okamžiků později se vedle něj zvedl polštář. A on se samozřejmě lekl.

„Co to... co..." vykoktal a ukazoval na béžový polštář, který před chvilkou ležel na pohovce vedle, a teď se vznášel půl metru nad zemí.

„Stále jen vzduch," nevzrušeně odpověděla a ještě chvilku věnovala soustředění.

„Tohle se mi zdá," nevěřícně poznamental bratránek, když zrealizovala poslední ukázku - v místnosti se objevil mrak. Normální, zahuštěný vzduch nasátý vodou uprostřed obýváku. Běžné, nemyslíte? Nu, u ní rozhodně ano.

„Kupodivu ne," zasmála se a otevřela oči. Mrak otevřeným oknem vyplul ven, vítr přestal vát a polštář dopadl na své místo.

„Co to máš s očima?" zatvářil se zmateně. Podívala se na sebe z pohledu vzduchu v místnosti - její oči byly zahaleny lehkou mlhou, která se rychle rozplývala a odhalovala původní modré duhovky.

„Vedlejší účinek," zazubila se.

„Jasně," povzdechl si. Z jeho výrazu bylo patrné, že si rovná nová zjištění v hlavě.

„Byla to... dostačující odpověď?" usmála se.

„Snad," pokrčil rameny a pak sebou cuknul, „někdo sem jde!" Jana se na okamžik zasoustředila a pak poznala, o koho se jedná a usmála se ještě víc.

„Nebude Ti vadit poznat Jaspera?"

„To je ten Tvůj... no ten...?" zamumlal Tomáš rozpačitě.

„Ano," uchechtla se a šla otevřít svojí druhé polovičce, která v mžiku stála ve dveřích.

Anděl a nebo řecký Bůh, Jasper byl prostě dokonalý. Medově blonďaté vlasy, hluboké, pronikavé a vnímavé oči - díky svojí schopnosti byl nadprůměrný empatik.

„Tvůj bratranec?" zeptal se, jen co se přinutil odtrhnout své rty od Janiných.

„Ano, Tomáš," odpověděla s okouzlujícím úsměvem a nechala Jasperovi jen tolik místa, aby si s Tomášem mohl potřást rukou. Symbolický pozdrav.

„Zajímavá schopnost," pousmál se bratránek.

„Nápodobně. Ale nemusíš se mě bát."

„Cože? Počkat, Ty vlastně cítíš úplně všechno, co cítím, viď?" bratránek se trochu nervózně ošil.

„Ano," Jasperovi zacukaly koutky.

„Tak promiň... za nedůvěru." Kdyby byl ještě člověk, asi by začal přešlapovat na místě.

„V pořádku," usmál se na něj a podíval se Janě přes rameno, „kdy přijdou rodiče?"

„Máma asi trochu dřív, kvůli předstírané nemoci si o mě dělá starosti..."

„Nemohli bychom mezitím, alespoň na chvilku, ven?" vrhl na ni psí oči.

„Proč ne," pokrčila rameny a bratránek se nejistě ozval: „Můžu jít taky?"

„Proč ne," pokrčil rameny tentokrát Jasper a společně se zasmáli.

„Kam vlastně?" Tomáš se najednou zarazil.

„Ven," Jasper se jen ušklíbl a podržel Janě dveře.

„A takhle upovídaný je běžně?" uštěpačně prohlásil. Vzhledem k tomu, že to bylo cosi na úrovni řečnické otázky, odpovědi se mu nedostalo. Hmm, možná se měl zeptat vážněji.

Zamířili po cestě k lesu a když je skryl stín stromů, rozeběhli se upíří rychlostí.

Běželi na mýtinu, kde Jana ráda zkoušela své schopnosti. V poslední době na seberozvoj neměla moc času, řešila vlkodlaky a Bellu, ale teď pocítila touhu znovu pocítit svobodu, vzlétnout...

Zarazila proud myšlenek a s tím spomalila svůj běh. Létat samozřejmě neuměla, asi začínala bláznit, což považovala za znepokojivé.

A pak to ucítila.

Ucítila přítomnost Jasperovy mysli, ale jinak, než když zkoušela vidět očima ostatních. Cítila jakési... propojení s myslí její.

‚Co se to děje?' dolehla k ní Jasperova zmatená myšlenka. Takže to cítil také. Bratránek je nechápavě pozoroval, netušil, proč se zastavili a mají zmatené pohledy.

‚Nevím!' stejně zmateně si pomyslela a pak si to uvědomila - ona slyšela Jasperovy myšlenky a on její, bez toho, aby se na to musela soustředit a, samovolně, fungovalo to oboustranně.

‚No teda,' Jasper nevěřícně zavrtěl hlavou a usmál se, ‚myslíš, že to přetrvá, nebo je to jen okamžitý stav?'

‚Vypadá to... ehm... trvanlivě,' rozpačitě odpověděla. Tomáš jejich telepatický hovor přerušil: „Co se děje?"

„Pravděpodobně další odrůda její schopnosti," s úsměvem na tváři Jasper objasnil a přijal Janu do svého náručí.

‚Další okamžik, co by stál za protáhnutí na věčnost,' pomyslela si a pak zčervenala, když si uvědomila, že Jasper to slyšel.

‚S tím plně souhlasím,' ujistil ji a políbil ji do vlasů.

„A jaká?" zvědavě se bratránek vyptával. Jana se pousmála - musela si připomenout, že tichý hovor mezi ní a Jasperem Tomáš neslyšel.

„Telepatie," odpověděla.

„Cože??" zmateně vyhrkl a přeměřoval si dvojičku obezřetným pohledem.

„Telepatie, komunikace pomocí myšlenek," Jasper ironickým tónem objasnil.

„Já vím, co je telepatie, ale..."

„Ale?" Jasper povytáhl obočí a zase mu zacukaly koutky.

„No, jakože vy dva... spolu... ehm, spojení..." mumlal a pak vyprskl smíchy. „Žádný dvojsmysl v tom není, prosím," dodal, když byl zase schopný promluvit, „jen, zda spolu vy dva komunikujete myšlenkami."

„Ano, nyní asi ano," usmál se Jasper. Říkal to, jako by to bylo samozřejmé a běžné.

‚Říká Ti Emmett stále Jazzi?' zeptala se ho najednou Jana.

‚Ano, občas. Nemám to moc rád,' ušklíbl se.

‚Neboj se, já Ti tak říkat nebudu,' ujistila ho a usmála se.

‚Ty mi můžeš říkat jak chceš,' ujistil tentokrát on ji a úsměv jí oplatil.

„O čem se bavíte?" netrpělivě se ozval Tomáš.

„Konečně se dá uplatnit ‚Neposlouchej cizí hovory'," zakřenila se na něj.

„To není fér," zabručel a opřel se o nedaleký strom. Jana s ‚Jazzem' si ho dál nevšímali, vyměňovali si myšlenky a užívali si vzájemné přítomnosti a existence.

Autor: Ranya (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bezejmenná - 12. kapitola :