Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bezejmenná - 10. kapitola

25.03.2009 (17:39) • Ranya • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1852×

Doběhla domů a zavřela se v pokoji. Potřebovala mít klid.

Vytáhla z nabíječky Mp4, nasadila si sluchátka a snažila se soustředit jen na Tarjin zpěv. Bohužel, nedařilo se. Pořád se jí do mysli vracely Belliny rozzuřené oči.

Nakonec to nevydržela a popadla náčrtník a tužku. Výjev, který nakreslila, byl relativně neskutečně kýčovitě optimistický, ale přesně to teď potřebovala. Jednorožec s vlající hřívou, mírumilovný les a šumící potok...

Někdo zaťukal na dveře. Jana sebou neškubla, slyšela každý krok, který tomu předcházel. Jen neochotně otočila hlavu k příchozímu.

„Ahoj, Jani," usmála se na ni máma a Janě se zahoupal žaludek. ‚Ne, ne, ne! To snad nemyslí vážně!'

„Hmm," zamumlala a zase se očima vrátila k náčrtníku. Viděla v mámině hlavě, že je přijede navštívit teta. ‚Milovaná tetička'...

„Zítra přijedou..." začala máma a Jana na ni frustrovaně pohlédla.

„Teta a spol, že?" zabručela a odložila náčrtník. Bude potřebovat na vzduch.

„Ano, správný odhad," usmála se na ni a trochu se zarazila, když viděla Janin prázdný výraz. Vypadala, že jí není dobře.

„Půjdu na chvilku ven," Jana se zvedla a zamířila ke dveřím, ve kterých stále stála máma. Vzpomněla si, že by měla něco dodat, jinak ji rodička nepustí.

„Vrátím se brzo," zamumlala a máma se nejistě usmála. Alespoň něco.

Vyběhla ven, při cestě si nasadila bundu a hned jak byla dostatečně daleko, upíří rychlostí se rozeběhla k mýtině, na které se dobře zkoušely schopnosti a hledal klid.

Zastavila se, až když stálá uprostřed mýtiny. Již nějaký čas se stmívalo a tak na nebi zářily první hvězdy. Začal vát ledový vítr, který rozšuměl koruny stromů čnících proti ztemnělé obloze.

Zavřela oči a na tváři se jí mihl úsměv. Jeho příchod ucítila okamžitě.

„Ahoj," uslyšela za sebou hlas, který zbožňovala, hlas, pro který by zabíjela (těžko říct, zda jen metaforicky) - hlas osoby, která byla smyslem její existence.

„Ahoj," otočila se k němu a uvědomila si starost v jeho očích, „jsem v pořádku," okamžitě proto dodala.

„Opravdu?" podle podtónu stísněnosti to nevypadalo, že by ho přesvědčila.

„Opravdu," usmála se na něj a přijala nabízenou náruč.

„Je mi líto, jak Bella reagovala," zašeptal jí do vlasů.

„Nemusí. Nemůžeš za to. A já ji doopravdy chápu, měla k tomu své důvody," ušklíbla se. Vzpomněla si na směšnost celé situace po příjezdu Edwarda a Belly.

„Měla by se lépe ovládat," tentokrát Jasper skoro zavrčel, i když Jana věděla, že jeho veškeré negativní emoce nesměřují k ní, ale k té, co zase své vysílala na ni.

„To se časem poddá," zamumlala a když se uvolnila z Jasperova objetí, podívala se na nebe. Vždycky ji fascinovalo (i když samozřejmě mnohem méně než Jasper), přišlo jí uklidňující. Zářivé hvězdy a příjemná, lehce tajemná atmosféra... takové věci ji lákaly už když bývala člověk. Po neúplné přeměně se to ještě zesílilo.

„Kdy se s ní budu muset vidět znovu?" zeptala se bez zjevného zájmu.

„Krom v bezpečné zó...ve škole, samozřejmě," dodala s úšklebkem.

„Doufám, že vaše setkání nebudou častá," procedil skrz zuby a Jana v jeho mysli postřehla představu, že by se na ni Bella někdy vrhla. Že by se prostě přestala ovládat.

‚Tak bych ji jednoduše uhasila, ne?' s nádechem ironie si pomyslela. ‚Stačí zamezit přísunu kyslíku... to by se zvládlo...'

Po chvíli se posadili vedle sebe do trávy, Jana si položila hlavu na jeho rameno a společně se tiše dívali na záplavu hvězd.

***

Další den, v sobotu, měla celkově podřadnou náladu. Jasper s ostatními Cullenovými odjel na celý víkend na lov, s Bellou a Edwardem také, samozřejmě. Ji za pár hodin čekala návštěva tety... rozhodla se, že přestane vzdorovat špatné náladě, která na ni doléhala.

Seděla u stolu a držela nepřirozeně trpělivý a klidný výraz. Ve skutečnosti se jí zmocňovala neuvěřitelná touha jet za Jasperem a nebo kamkoliv z domu - vyhnout se tetě.

„Marie psala, že jsou za půl hodiny tady," zeširoka se usmála máma, která právě vstoupila do místnosti.

„Skvělé," zamumlala Jana a stočila pohled z okna ven. Nenáviděla, když jí někdo říkával... tak, jak jí říkávala teta Marie. A celkově tu přiženěnou příbuznou neměla zrovna v lásce. Napadlo ji, jak je to ironické - podobně ji, k Cullenům, nepřijala Bella.

„Trochu optimismu," povzdechla si máma a starostlivě si ji prohlížela.

„Ehm... co se děje?" Jana na ni nervózně pohlédla. Tohle se jí nelíbilo.

„Jsi v pořádku? Od doby, co chodíš s tím, eh..."

„...Jasperem. Od té doby co?" začínala být netrpělivá.

„Jako bys... žila v jiném světě. Vzdaluješ se mi," tentokrát máma zněla smutně a Jana si jen tak tak stihla uvědomit, že by se měla ovládat, protože roh stolu, který drží, její pevný stisk nemusí vydržet - a to by bylo proklatě nápadné.

„Ale notak," pokusila se o milý hlas, ale ten dokázala vytvořit jen pro Jaspera. Pro něj by udělala cokoliv. Na okamžik si přála mít jeho schopnost, na mámu by určitě zabrala.

„No nic," probrala se její rodička z krátké melancholie, „půjdu se podívat, zda je vše připraveno na naši návštěvu," pokusila se o úsměv, i když ne moc účinně, Jana jí ho ještě nepovedeněji opětovala.

Zbytek času do příjezdu zbožňovaných příbuzných seděla u stolu v kuchyni a vůbec nevnímala, co se kolem děje. Pro jistotu si nasadila sluchátka a pustila něco, co už dlouho ne - The Cranberries. Původně myslela, že se jí už nebudou líbit, ale dalo se to vydržet. Hlavně potřebovala argument, kdyby si máma nebo táta všimli, že je naprosto ignoruje.

Pak i přes puštěnou hudbu uslyšela přijíždějící auto. Zhluboka se nadechla a počkala, až ji máma sama upozornila, že jsou tady.

„Ahoj Januško," usmála se na ni teta, jen co Jana vstala od stolu a sundala sluchátka. Mp4 ale nechala hrát a tak ji z dálky slyšela stále a snažila se soustředit na „I Still Do", která právě hrála, ne na tetu, která ji jako vždy rychle objala, aby se jí nemusela podívat do očí.

Tohle ji už prostě iritovalo. Opravdu.

„Ahoj," procedila skrz zuby a snažila se potlačit tendenci zakousnout se ‚tetušce Marušce' do krku, který měla pár centimetrů od sebe. Rychle se od ní odtáhla a proklouzla kolem přivítat se se strýčkem a bratránkem.

‚Jako vždycky. Teta se snaží tvářit přátelsky, vřele a snad i mateřsky, ale podívat se mi do očí netroufne. Tuší, že bych odhalila, že mě nemá moc v oblibě. Je opravdu... úžasná,' suše v mysli konstatovala a znovu se pokusila nasadit úsměv.

„No nazdar," zazubil se strýček a na první pohled bylo patrné, že je mnohem upřímnější než jeho manželka.

„Ahoj," usmála se a tentokrát se přistihla, že se nemusela skoro vůbec přemáhat. Strýček jí byl, na rozdíl od tety, celkem sympatický.

„Dlouho jsme tady nebyli, co?" předstíral smutek a pak se zasmál. „Za tu dobu jsi hodně vyrostla. Ale vypadáš nějak... pobledle. Měla bys víc chodit na sluníčko," zatvářil se káravě a pak prošel dovnitř přivítat se s ostatními.

‚Ještě že to řekl tak nadneseně. Jakákoliv známka podezření, že jsem upír... pardon, poloupír... by znamenala problémy,' zamyslela se a pak si uvědomila, že ještě nepozdravila bratrance.

Vynášel věci z auta. Dřív si celkem rozuměli, když jí bylo 10 a jemu 13, kupodivu si vždycky měli co říct, trávili spolu hodně času a dobře se bavili. S postupem času se však vídali čím dál méně a od Janiných patnácti se mezi nimi začala vytvářet propast. Nyní se neviděli něco přes půl roku a ona předpokládala, že už opravdu těžko najdou společné téma.

„Ahoj," zamumlal, když obložený taškami prošel kolem.

„Ahoj," odtušila a byla si vědomá, že nepůsobí moc přátelsky, ale nemohla si pomoct. Nedokázala opětovat neexistující emoce.

Chvíli ještě stála venku a pak si uvědomila, že by měla za ostatními dovnitř. S omluvným výrazem vešla do obýváků. Marie seděla na gauči a ochutnávala jednohubky, strýček (zvláštní - tetu brala spíše jako Marii, kdežto strýcovo jméno málem zapomněla) si povídal s tátou o koupi nového auta, máma vyčkávala na Mariin názor na občerstvení a bratránek s lehce nepřítomným výrazem seděl v rohu místnosti. Nevypadal spokojeně.

„No konečně! Už jsme se báli, že ses nám ztratila," zasmála se máma a Jana se tiše zaradovala. Máma byla ráda, že je se svými příbuznými, takže se dočasně kvůli Janině změně chování netrápila.

„To bych vám přece neudělala," pokusila se hrát ironický hlas a viděla, že to zabralo, čemuž se sama divila. Zase ji naplňovala neovladatelná tendence vyskočit oknem a maximální rychlostí zamířit za smyslem své existence zvaném Jasper.

Do hlavy se jí vkradly upíří a zamilované myšlenky a tak se na židli posadila značně nepřítomně. A na okamžik povolila automatická obrana její mysli před okolím.

Ucítila na sobě zděšený pohled svého bratrance. Otočila se k němu a uvědomila si, co předtím nestihla postřehnout - jeho oči z obvyklé světle hnědé dostaly zlatý nádech.

‚Hmm. Na první pohled nic. Asi dovedu svoje upírství skrývat dobře. A on taky.'

***

Zbytek návštěvy nevnímala. Čekala na první příležitost - když bratránek vstal a řekl, že ještě něco donese z auta, okamžitě vyskočila, že mu s tím pomůže. Pousmál se a souhlasil.

„Tak vysvětluj," pobídla ho, jen co zašli dostatečně daleko, aby je lidé nemohli slyšet.

„Ty první," opáčil, ale Jana zavrtěla hlavou a tak se zhluboka nadechl (čistě ze zvyku, dýchat samozřejmě nepotřeboval).

„Když jsem byl jednou venku s kamarádem... ten kamarád se už pár měsíců choval trochu divně," ušklíbl se, „a ten den obzvlášť. Najednou... no prostě... otočil se ke mně a zahryzl se mi do krku," vyprávěl to se smíchem, což Jana moc nechápala, pro ni byla přeměna traumatickým zážitkem.

„A? Kdo přeměnil jeho? Je vás víc?" netrpělivě chrlila otázky a sama se sobě zasmála, proč se mu prostě nepodívá do hlavy. Ale nechtěla mu narušovat soukromí.

„Přeměnila ho... jedna holka," teď už smíchy skoro vyprskl, „udělala si z něj domácího mazlíčka. A on tu roli rád přijal. A tu holku přeměnil její adoptivní otec... už před lety," zamyslel se, „a všichni se divili, proč se k nim nenechám adoptovat a neodcestujeme pryč. Jenže já se rozhodl zůstat s těmihle," poukázal k Marii a strýčkovi v obýváku.

„Aha. A všichni se stravují stejně?" tahle otázka byla trochu ostražitá.

„Ne," zamumlal a uhnul očima, „táta rád lidi."

„Au," odtušila.

„Ale co Ty? Tvoje oči..." tvářil se zmateně. Měl na to právo, její oči nevykazovaly upírství, byly ledově modré.

„Přeměna nebyla... úplná, jen poloviční," ušklíbla se.

„A kdo...?"

„Kamarád ani kamarádka rozhodně ne," zavrčela, když si vzpomněla na upíra, co za její přeměnu mohl. Jeho tvář si pamatovala dokonale a kdyby ho nezabil už Jasper, našla by ho a postarala se o to sama.

„Kdo?" teď zněl netrpělivě zase on.

„Jeden nepřátelský..."

„Nepřátelský? Vůči komu?" nastražil se, jako by se chtěl proti něčemu bránit.

„Říká Ti něco jméno ‚Cullenovi'?" nadhodila a tvářila se bezstarostně.

„Ano. Početná rodina a ten, co ji založil, se přátelí s Arem Volturim. Jak se jen..."

„...Carlisle," doplnila ho a ušklíbla se.

„Ty je znáš?" povytáhl obočí.

„Ano," teď se Jana neubránila a zasmála se.

„Vysvětluj," povzdechl si, když zjistil, že takhle se nic nedozví. Pohlédla na svého bratránka trochu ironicky, ale pak se vrátila k myšlence.

„No... nějak se mi podařilo začít... ehm... chodit," to slovo vyslovila s odporem, protože jí přišlo jako významově slabé, „s jedním z Cullenů. Netušila jsem, co jsou zač... a pak jsem se nějakou záhadnou shodou okolností přimíchala k útoku armády novorozených," ušklíbla se. Najednou jí to taky nepřišlo jako traumatický zážitek. Najednou to bylo ironické.

„Došlo k tomu nedopatřením?" bratranec se tvářil nepřesvědčeně.

„Rozhodně! Ale hlavně, nikdo si jaksi nevšimnul, že jsem kousnutá," zakřenila se, „a tak jsem se... změnila... doma. Potom jsem šla za Carlislem a on mi všechno vysvětlil..."

„Jaký je teď Tvůj vztah s tím... Ty víš kým..." zamumlal trochu rozpačitě.

„S Jasperem. Řekla bych, že dobrý," pousmála se a myšlenkami znovu zabloudila ke své druhé polovičce, pak si ale na něco vzpomněla.

„Jak si poznal, že jsem...?"

„Mám na to, řekněme, talent," zazubil se bratránek. Jana povytáhla obočí a čekala další, podrobnější objasnění.

„Rozeznám upíra, vlkodlaka," to slovo řekl s nádechem zloby, „jakou má kdo schopnost, čím se stravuje, i když nevidím jeho oči... Ty jsi mě překvapila. Nepoznal jsem nic," zamyslel se.

‚Co má proti vlkouškům?' ironicky si pomyslela a pak pokrčila rameny.

„Měli bychom se vrátit dovnitř," konstatovala Jana, vzala nabízenou tašku a zamířila dovnitř, aby se vyhnula dalším otázkám. O své schopnosti mluvit nehodlala.

„Jak myslíš," zamumlal, zamknul auto a spolu s dalšími zavazadly, která obsahovala dárky k promarněným svátkům a oslavám, nějaké oblečení a podobné věci a následoval Janu.

Vešli dovnitř a Marie se tvářila netrpělivě.

„Kde jste tak dlouho byli?" vyhrkla, jen co překročili práh.

„Zapovídali jsme se," uklidnil ji bratránek a Jana postřehla, že na ni použil omamný sametový hlas, jaký ovládá pouze upír. Pousmála se nad tím. Tetě v očích probleskla radost, obávala se totiž, že si nebudou mít co říct, stejně jako předtím Jana.

‚Já už tady bez něj nevydržím,' uvědomila si Jana náhle a trochu sebou cukla. Bratranec to zaregistroval, ale tentokrát nedal najevo překvapení, jen na ni nenápadně ale s otázkou v očích pohlédl.

Sklopila oči a zčervenala. Litovala, že není úplný upír, to by se červenat nemohla.

‚Možná bych mohla odejít se slovy, že mi není dobře,' zvažovala své možnosti, ‚ale to by mě chodili kontrolovat... nebo že jdu za kamarádkou? Není fér zatahovat do své soukromé zamilované lži Martinu. Tak co bych mohla...' uvažovala a pak jí v očích probleskla jiskřička, ‚co takhle jít s bratránkem ven?'

„Nepůjdeme na chvilku ven? Dlouho jste tu nebyli, připomeneš si, jak to tu vlastně vypadá," zcela nevinně nadhodila a Marie se zatvářila trochu nespokojeně. Jistě, ať se spolu baví, ale teď jí kradla jejího milovaného synáčka.

„Jasně, proč ne," bratranec přitakal a s pokrčením ramen vstal.

„Jak dlouho budete pryč?" Typická máma s jejími praktickými otázkami.

„Netuším," ušklíbl se bratránek a Jana taky nezabránila lehkému úšklebku. To bylo přece jedno, hlavně aby konečně zase byla s ním...

„Tak uhánějte," zazubil se na ně strýček a Jana opět pocítila vděčnost. Věčný optimista a v tomhle případě její zachránce.

Vyšla ze dveří a jen co znovu pocítila vítr ve vlasech, cítila se lépe. Přivřela oči a vítr zesílil. Chvilku si ten pocit vychutnávala, z čehož ji vyrušil bratránek, který také vyšel ven.

„Co se děje?" s viditelným zájmem se zeptal.

„Můžu Tě o něco požádat?" zrozpačitěla.

„Proč ne," zakřenil se a čekal.

„Já za ním prostě... prostě musím," zčervenala a vyhnula se očnímu kontaktu.

„Za tím, co začíná na J, ale nevzpomenu si, jak dál?" zasmál se.

„Jo," přikývla a čekala, jak zareaguje.

„Tak uháněj," ušklíbl se, protože nepřímo zacitoval strýčka a Jana se vděčně usmála.

„Díky," řekla a pak upíří rychlostí zmizela v lese.

***

Netušila, kam přesně běží, ale nějak cítila, kde Jasper je. Vítr, ‚její živel', ji k němu neomylně vedl. Věděla, že nemá moc času. Ale zároveň si byla jistá, že pokud ho ihned neuvidí, asi z toho zešílí.

Uvědomila si, že už je blízko. Nebyli lovit nijak zvlášť daleko.

„Jaspere?" zašeptala do ticha lesa okolo. Věděla, že je tak blízko, že ji uslyší. A  byla si jistá, že je sám. Nechtěl lovit s členy svojí rodiny, měl rád klid.

„A-ahoj," vykoktal, když se vynořil zpoza stromu. Tvářil se zmateně, ale zároveň bylo znát, že je nesmírně rád, že Janu vidí.

„Ahoj," usmála se a přijala nabízenou náruč. Nebyla by schopná vyjádřit slovy, jak moc šťastná díky přítomnosti byla.

„Kde jsi se tu vzala?" zeptal se a jemně ji pohladil po vlasech.

„Tak trochu prchla. Ale mám jen necelou hodinu," zasmušila se a pak přešla k tématu, které bylo podstatné, „víš... zjistila jsem... jak přijela Marie, strýček a bratránek... z bratránka je upír."

„Cože?" trochu se od ní odtáhl, ale jen tolik, aby jí viděl do očí. „To myslíš vážně?"

„Ano," přikývla a zamračila se. Nelíbilo se jí být od Jaspera tak daleko. Naklonila se k němu a políbila ho. Sice obvykle nebývala průbojná a vše zůstávalo na něm (ne že by mu to vadilo), ale teď to nedokázala vydržet.

„Uznávám, že tohle je lepší než vysvětlování," usmál se, když neochotně odtáhla své rty od těch jeho. „Kdo ho přeměnil?"

„Jeho kamarád. Vegetarián. A toho přeměnila holka, která po něm toužila. Vegetariánka. A tu přeměnil nějaký muž, co ji adoptoval... ten vegetarián není," odpověděla.

„No teda," vydechl a zavrtěl nevěřícně hlavou, „jednou se vidíte jako lidé a při dalším setkání se oba živíte zvířecí krví," zasmál se ironii celé situace.

„Taky jsem měla problém uvěřit," ušklíbla se, „a taky něco umí. Bratranec. Rozpozná vlkodlaka, upíra, čím se stravuje a jeho schopnosti... na první pohled... u mě to ovšem na první pohled nepoznal," spokojeně se usmála.

„Jak by taky mohl? Jsi vyjímečná," Jasper jí věnoval jeden ze svých oslnivých úsměvů a krátce a něžně ji políbil.

„Ehm," zamumlala, když se jí podařilo uklidnit roztříštěné myšlenky, „řekla jsem, že jdeme s bratránkem ven. A jeho jsem požádala, zda mu nebude vadit, když povolený čas - jednu hodinu - přečká sám."

„Dobrý nápad," usmál se, „myslím, že to potom Carlisleovi a ostatním řeknu sám. Rád bych, abychom čas, který pro sebe máme, využili..." v očích mu probleskly šibalské jiskřičky a znovu Janu políbil, tentokrát to ale trvalo mnohem déle a bylo v tom neméně emocí.

***

Když se musela vrátit domů, byla tím trochu přejetá, ale uchovávala si kladné pocity, které se v ní nahromadily za Jasperovy přítomnosti. Bratranec, Tomáš, postával pod stromem a tvářil se klidně a vyrovnaně.

„Netrvalo to moc dlouho?" opatrně se zeptala.

„Ne, v pořádku. Doufám, že vám vyzbyl čas i na upozornění na moji existenci," zakřenil se. Jeho fantazie téma ‚co tak mohli dělat' rozebírala docela do podrobna.

„Samozřejmě," nad jeho myšlenkami jen pozvedla obočí a zabránila cukajícím koutkům, aby vytvořily úšklíbnutí.

„Už bychom měli jít dovnitř," konstatoval a otevřel jí dveře. Pousmáním poděkovala a ještě myšlenkami nepřítomná vstoupila do místnosti plné příbuzných.

„Vy jste přišli včas? To je zázrak," zasmál se na ně strýček. Je to docela veselá kopa.

„Ano, vyjímečně," ušklíbl se Tomáš a nasadil původní nezaujatý výraz, se kterým se posadil na své místo v koutě. Jana ho napodobila, i když seděla na druhém konci místnosti.

„...ale je to zvláštní, že se u nás ve městě našla už druhá mrtvá žena, během jednoho týdne. Děsivé," prohlásila teta směrem k mámě. Jana nastražila uši.

„Už druhá?" máma zněla zděšeně.

„Ano! A obě měly zlomený vaz," Marie svému hlasu dodala na dramatičnosti.

Jana s otázkou pohlédla na bratránka. Ten provinile a s ostudou sklopil oči.

‚Takže tohle dělá jeho táta,' Jana na sucho polkla.

Autor: Ranya (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bezejmenná - 10. kapitola :